HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Bandung, náš nový domov

Bandung, náš nový domov

První dny v našem novém domově Bandungu se nesly v duchu neurčitosti a zařizování. Ačkoli nás Ondrovi čeští spolužáci z ČVUT ochotně vzali do jejich 15miliónového domu na „bělošském“ předměstí, bylo nutno si brzy najít vlastní obydlí. Spát na dlaždičkách v hale na posteli provizorně seskládané z neustále se rozjíždějících podušek sedací soupravy se dlouho nedá…

Jak se v Bandungu hledá dům

Kdybychom byli bohatí cizinci z vyvolených západních zemí, asi bychom si mohli najít nějakého realitního agenta. Vzhledem k tomu, že Ondrovi jeho škola poslala stipendium o deset tisíc menší, než původně přislíbila, a že moje existence v Indonésii je zatím značně nejistá, spadáme do skupiny osob, které si musí zařídit vše samy. V Bandungu neexistuje nějaký seznam domů k pronajmutí. V inzertních novinách prý najdete jen ty dražší. Pokud člověk shání takový normální dům, musí se prostě doptat. A tak naši čeští přátelé rozhodili sítě a brzy bylo z čeho vybírat. Tedy – v úvahu připadaly pouze dva domy, ostatní bylo ukázkou toho, že ziskuchtivý Indonésan je schopen chtít za 8 miliónů ročně pronajmout i kozí chlívek.

Jak jsme zjistili, domy určené k pronájmu nejsou rozhodně prázdné. Obvykle v nich bydlí rodina, která se v případě, že se najde pronájemce, prostě rychle vystěhuje. Vstoupili jsme do velkého domu, kde si na podlaze hrály děti a na plotně bublala večeře. Kdyby se nám dům líbil, rodina by do zítřka zmizela. Kam? Asi by se nastěhovali k příbuzným, za ty peníze to stojí. „Ale já nechci brát dětem střechu nad hlavou!“ úpím, když stoupáme po příkrých schůdcích do patra. Naštěstí je dům příliš velký, takže jej odmítáme. Rodina je sice nešťastná, ale má kde spát.

Z hlavní třídy vedoucí až do centra jsme hned na okraji města odbočili do úzké křivolaké uličky. Jedeme hledat ibu (paní) Teny, která má prý dům k pronajmutí. Krkolomně se vyhýbáme autům, motorkám a koním vynořujícím se v protisměru. Nejhorší jsou však děti – ty tu na ulici tráví celý život, takže si myslí, že ulice patří jim a rozhodně se neobtěžují před naším velkým autem uhnout. Z cesty jim musíme my, jako vetřelci. Dojeli jsme na samý konec ulice, dál už vede jen pěšinka vyšlapaná mezi banánovníky. Necháváme auto u rezervoáru plného tekutiny odporného zápachu i barvy a ibu Teny nám pyšně jde ukázat svoji nemovitost.

Je to mega barák s kuchyní a dvěma pokoji v přízemí a třemi pokoji v patře, přičemž samotná chodba nad schody vydá za prostorný obývák. Přeskakujeme dětské hračky, nahlížíme do zabydlených pokojů. Cena i rozloha jsou pro nás nesmyslně přemrštěné, navíc jsme opravdu až na samém konci civilizace. Pod okny domu se zelenají rýžová políčka. Na hlavní ulici by to bylo dobré půl hodiny pěšky! Ibu se diví, že nám dům připadá pro dvě osoby příliš velký. V zásobě má však ještě jeden.

Strmým chodníčkem sejdeme kus z kopce, kde ve stráni sedí malý modrý domek. Opět obydlený. Trapně nakukujeme do ložnice, kde se na rozházené manželské posteli líně válí tlustá Indonésanka. Domek je tmavý, navíc jeho část přestavují, narážíme do hromady cihel. Ibu tvrdí, že za tři dny bude připraven k obývání. No jasně, v Indonésii, jo? Chachá! Sotva jsme vyšli ven, už nás odchytila jiná ibu, která se mezitím doslechla, že jsou tu bílé huby a hledají dům. Plná úsměvů nás zavádí do zchátralé stavby přímo nad onou páchnoucí stokou. Oprýskané zdi, příšerná kuchyně, do koupelny raději nechci nahlédnout. Prý za 8 miliónů ročně! Navíc těsně vedle stojí mešita s megafony nasměrovanými přímo do oken. Ne, díky, nechci žít s amplionem v obýváku. Ibu je zklamaná, že se nám její špinavá díra nelíbí.

Vyhled na Bandung

Také další domy plné dětí a tmy jsme zamítli. Rákosový domeček na protějším kopci od domu našich českých dobrodinců nám však na první pohled učaroval. Dole zděný, patro vyplétané z rákosu. S malým balkónkem, s jezírkem plným červených rybiček v zahradě. Ibu nás provádí místnostmi. Když se dostaneme do kuchyně, ukáže nám v jejím rohu pravou, bezednou studnu s kbelíkem na dlouhatánském laně. Ano, dům nemá přívod vody, ale vlastní studna přeci taky není k zahození. Tváříme se překvapeně, čímž se nám nezamýšleně podaří snížit cenu pronájmu z původních 8 na 6 miliónů. Rákosový domeček s ledovou vodou ze studny je opravdová romantika. Jde o to, za jak dlouho by nám taková romantika začala lézt na nervy….zřejmě hned, jak bychom si chtěli uvařit kafe…

Jdeme se podívat na poslední kousek. Je to novostavba tyčící se na nepřístupné stráni kousek nad domem Čechů. Nová bílá omítka září do dáli. Velká hala, tři malé pokojíky, kuchyně s tekoucí vodou, prostorná koupelna (jen s polívátkem, bez sprchy – že je tu jen studená voda, nemusím snad zdůrazňovat). Baráček je vevnitř již hotový, ale jeho okolí ještě potřebuje dodělat. Především vydlabat ve stráni přístupové schody a nájezd pro motorku. Cena 8 miliónů za rok se nám však za tohle všechno zdá příznivá, a tak ještě chvíli bojujeme a pak se rozhodujeme dát před rákosovou romantikou přednost praktické modernosti. Večer majitelce dáváme zálohu jeden milión. Na nastěhování si však prý musíme ještě pár dní počkat, protože dělníci v domku přebývají přes noc… Tak aspoň každý den chodíme pozorovat, jak práce na schodišti pokročily. Většinou však chlapi jen tak postávají a moc se nepředřou.

Žijeme s partou dělníků

Když nám po pár dnech došla trpělivost, přinesli jsme si naši novou manželskou matraci odvážně malé šířky metr dvacet do největší ze tří komůrek a začali v našem domě hospodařit. V hale nám však na rohožích spí deset cizích chlapů a nad kuchyní se nám zatím taky nepodařilo převzít kontrolu. Chlapi tam mají postavený obrovský hořák a jejich mistr na něm celý den připravuje různá jídla. Všechno smaží v tuku, takže od oleje je tam už snad úplně všechno včetně stropu.

Zdá se nám však, že za naší přítomnosti značně narostlo pracovní tempo dělnické party. Dnes kutali stráň i v tom největším parnu, kdy v jiných dnech posedávali dole na kraji silnice a kouřili. Jsou to muslimové, ale je to naštěstí cháska líná, takže je ani nenapadne reagovat ve čtyři ráno na volání mešity k první ranní modlitbě. Nicméně v šest už je v domě čilý ruch a z kuchyně se valí odér přepáleného tuku, to jak mistr smaží snídani. Zato večer je hned klid. V šest se setmí a chlapi pak hrají v domě karty s kostkami od domina. Jsou po večeři a děsně u toho krkají.

Jak se v Bandungu jezdí

Indonésie má tu smůlu, že vlastní ropná naleziště. Litr benzínu tu stojí mezi 1200 až 1800 rupií, tedy něco přes tři koruny. Takže tu i ten největší žebrák jezdí na motorce.

Centrum Bandungu tvoří hlavní třída Asia Afrika s permanentní dopravní zácpou. Žádné náměstí s parkem a výstavními budovami, jen dlouhá řada různých motorových vozidel, příšerný hluk a smrad. V tom všem se pohybuje ještě pár rikšařů s bohatě vyzdobenými vozítky. Zákazník tu sedí vepředu, rikšař šlape vzadu na vyvýšeném sedátku, aby před kabinku s pasažérem dobře viděl (takže když to někam napere, zákazník dostane přímý náraz, zatímco rikšař vyvázne se škrábanci).Většina rikšařů však jen parkuje po stranách rušných ulic centra a spí. Nechápu, jak v tom smogu mohou celé dny vydržet. Když jsem před pár dny čekala na Ondru na rušné křižovatce na předměstí, udělalo se mi z toho smradu fakt zle. Ondra ale říká, že jako bílou hubu by mě tam dlouho bez pomoci ležet nenechali;)

„Seš bílá a bílí tu můžou všechno,“ vtlouká mi do hlavy Luděk, když se řítí přeplněnými ulicemi za volantem obrovského Volva, který si spolu s dalšími třemi Čechy koupil na cestování. Doprava v Indonésii nemá žádný řád. Když už jsou někde semafory, nikdo je nerespektuje. Na křižovatce se všichni vřítí doprostřed a pak se z toho snaží nějak vyboxovat. Do toho všudypřítomné motorky, jejichž řidiči zřejmě vyjeli spáchat sebevraždu – mnohdy i s celou rodinou. Vepředu sedí tříletý chlapec bez helmy, za ním otec-řidič, za ním matka s novorozenětem uvázaným v šátku na břiše.

Oficiálně musí mít řidič motorky v Indonésii řidičský průkaz. Ještě nikdy však nikoho nenapadlo to kontrolovat. Takže výjimkou není osmiletý kluk řítící se ulicí na mopedu, jen tak bez helmy, v žabkách. Bandungskou specialitou jsou místní kovbojové – mladíci na koních, kteří v okolí zoologické zahrady nabízejí za úplatu projížďky. V tempu a ryku městské dopravy jsou koně pochopitelně velmi vylekaní, takže jejich žokejům dá dost velkou práci je zkrotit a přimět k tomu, aby splašení nevskočili přímo mezi auta. Namísto ladného koňského klusu tu tato frustrovaná zvířata provozují vylekané nervní přískoky, z nichž jde na člověka strach.

Muži z křižovatek a parkovišť

Aby se doprava jakž takž hnula, objevují se na rušných křižovatkách samozvaní „ředitelé provozu“. Když jsem chlapíka ve špinavém tričku s píšťalkou spatřila v zácpě poprvé, myslela jsem si, že je to nějaký řidič, jemuž ruply nervy a vzal to do svých rukou. Ale chyba lávky. Takový ředitel provozu se uživí na každé větší křižovatce – provoz jde plynuleji a spokojení řidiči mu házejí do ruky drobné. Podle mě si může solidně vydělat. Když jsem vyslovila otázku, proč dopravu neřídí policie, Luděk mi zkušeně odpověděl: “Protože Indonésie.“ Ostatně to je tady odpověď na celou řadu otázek…

Vedle chlapíků na křižovatce se tu objevují ještě tzv. „parkíráci“. To jsou vychcánci, kteří si pro sebe zabrali parkoviště, a pomáhají autům, která se snaží vyjet zpět na silnici. Zapísknutím pozastaví provoz a navedou vás do šňůry aut, do níž byste se možná jinak neměli šanci dostat. Samozřejmě za to vyžadují peníze, tak 1000 rupií (3 Kč). Když parkírák opravdu pomůže v hustém provozu, člověk mu rád peníze dá. Ale často se na vás přilípne vykuk, aniž byste to potřebovali, jen aby dostal svůj litřík.

Veřejná doprava tu existuje v podobě angkotů (malé dodávky, po obvodu prostoru za řidičem mají lavice, na něž si sedají cestující; dovnitř se nalézá otvorem po straně za sedadlem spolujezdce). Angkoty mají své stálé trasy. Prostě si na něj mávnete na kraji silnice, on zastaví a vy naskočíte. Když chcete někde vystoupit, křiknete „kiri!“ (vlevo – jezdí se tu na levé straně) a řidič vám přibrzdí. Průměrný Asiat se v angkotu pohybuje stejně mrštně jako Evropan v autobuse. Průměrný běloch však v angkotu leze po čtyřech a ještě přitom mlátí hlavou o strop. Protože si chce řidič samozřejmě co nejvíc vydělat, snaží se do svého vozítka narvat co nejvíc lidí. Po jejich vzoru jsme tuhle jeli v osobním autě v sedmi lidech (3 vpředu, 4 vzadu) a žádný policajt nás nezastavil – jen jsme měli strach, že si nás lidi začnou plést s angkotem a ještě takových pět cestujících přistoupí.

Warungy v Bandungu

Jak se v Bandungu jí

Každý turistický průvodce radí, že v Indonésii nemáte jíst v pouličních stáncích, nýbrž jen v kvalitních restauracích, kde je jídlo čerstvé a z bezpečných surovin. My jsme se rozhodli respektovat jiné pravidlo, a to zní: „Vypadá-li prodavač zdravě, je i jídlo z jeho stánku zdravé.“ Zatím nám to vychází.

Stejně jako při cestě Sumatrou se i v Bandungu stravujeme převážně mimo domov. Párkrát jsme byli v restauraci, ale většinou skočíme do nějakého pouličního stánku (warungu). Warungy vypadají jako takové malé pojízdné kredence, které prodavači tlačí před sebou. Pokrm v nich mají buď už uvařený, anebo v kredenci mají jen vyskládané suroviny a jídlo vám připraví až na místě v kotli s hořákem. Stánky jsou přes den rozestavěny podél silnic, anebo s nimi prodavači procházejí ulicemi. Každý má svůj zvonek, melodii nebo klakson, jímž na svůj příchod upozorňuje. Vlastně je to taková asijská obdoba Family Frostu. Když vystrčíte nos z domu a koupíte si jídlo, prodavač zaparkuje stánek a počká, až dojíte, abyste mu vrátili misku. Do ní pak naservíruje i vašemu sousedovi…

Pravý čas warungů však přichází večer, kdy si prodavači rozestaví stánky na místech, kde přes den parkovala auta. Kolem kredence vztyčí plachty, takže u stánku vznikne i malá jídelna s plastovými židličkami a stoly. Tak jako Češi vysedávají v hospodách, Indonésani tráví večer ve warungu s tím rozdílem, že tady v muslimské zemi se nepije alkohol a v banánových alejích pak není nablito.

Jídlo vyjde ve warungu obvykle na čtyři až osm tisíc rupií (12 – 24 Kč) a je móc dobré. Klasika je smažená rýže a smažené nudle na různé způsoby a s různými druhy masa. Zachutnalo nám tu baso, což je vlastně česká knedlíčková polívka, ale ty knedlíčky jsou ještě k tomu plněné masem nebo zeleninou (no a je ta polívka taky trošku pálivější, no). Většina jídel se skládá z bílé rýže/nudlí a nějaké omáčky na to nalité. Zatím jsme ve stádiu experimentů a většina položek na jídelním lístku nám ještě moc neříká. Mojí oblíbenou dobrůtkou jsou malé smažené divnověci, které nabízí každý druhý warung. Je to třeba banán osmažený v těstíčku, ale taky hrudka zelí a různé placky. Většinou je to dost mastné, ale mmmm….

Zkušenosti čtenářů

Monika

Dobrý den,
nevíte náhodou o někom z Čech nebo Slovenksa, kdo by v Bandungu ještě byl?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí