HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dieng Plateau – krajina mlhy a páry

Dieng Plateau – krajina mlhy a páry

Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.


Dieng Plateau, Indonesie

Kolegyně Ari mi ve škole sestavila rozvrh tak, abychom Nové roky spojily s víkendem a mohly i s Ondrou vyrazit na pětidenní výlet. Cílem bylo Dieng Plateau, náhorní plošina ve výšce přes 2000 metrů posetá ruinami někdejších hinduistických svatyní, krátery a sirnými jezery.

Cesta do Semarangu

Výlet začal neslavně. Několikahodinová dopravní zácpa, neschopnost Indonésanů vyměnit prasklou pneumatiku za méně než hodinu a několik dalších shod okolností způsobily, že šestihodinová cesta do Semarangu nám trvala hodin dvanáct.

Ve středu ve 20:30 konečně přijíždíme do města, Arin strýček novinář nás vyzvedá autem na nádraží a přiváží do velkého domu, kde se k Novému roku shromáždila početná muslimská rodina ze všech koutů. Vlastně si nás ani moc nevšímají, jen nás s naprostou samozřejmostí ubytovali a s úsměvy nám přinášejí stále další jídlo a pití.

Svatyně na Gedong Songo

Když nás v osm ráno budí budík, zjišťujeme, že celý dům je již pár hodin na nohou. Ari se vrátila z ranního trhu a vyrážíme na Gedong Songo, což je vysoká hora, na jejíchž devíti pahorcích kdysi stálo devět hinduistických svatyní. Dodnes se jich zachovalo pět. Musíme vyrazit brzy, protože je monzunové období, takže po obědě padne mlha a začne pršet. Již v deset se na původně čirém nebi začínají shromažďovat mraky a Ari se vzhůru dívá s obavami.

Gedong Songo se ukázalo být pěkně turistickým místem. Podél stezky vinoucí se mezi jednotlivými svatyněmi stojí desítky stanů z oranžového a modrého igelitu, v nichž se obchodníci snaží prodat vše možné od jídla až po hloupé suvenýry. Dnes se sem vydal na výlet početný skautský oddíl, jehož červenobíle pruhované šátky září do dáli. Na svazích okolo kempuje spousta indonéských mladíků (dívky sedí spořádaně doma).

Takový indonéský tramp se pozná podle toho, že má na hlavě uvázaný barevný šáteček, na zádech batoh, na nohou vietnamky a až na místo kempování se nechal dovézt ojekem (najatou motorkou). Skupinky rozhýkaných mladíků vydávají značný hluk a produkují hromady odpadu, které se kupí kolem stanů.

Hinduistické svatyně v dešti

Nicméně výstup na jednotlivé pahorky se svatyněmi je příjemný, i přes občasnou dešťovou přeháňku. Svahy kopce lidé z dolní vesnice zúrodnili do terasovitých políček, na nichž několik postaviček ve špičatých slaměných kloboucích neúnavně pracuje. Vítr k nám z vesnice přináší útržky volání mešity a pach sirné páry, která v hustých mračnech uniká z prohlubně ve svahu hory.

Po poledni se vydáváme na sestup do vesnice k autobusu. Obloha se náhle zatahuje a padá monzun, jenž nás hodinu drží schované na terase jednoho opuštěného domu. Vysvobozuje nás pick up naložený bodrými vesničany. Totálně promočení seskakujeme zezadu z nekryté plošiny a chytáme autobus zpět do Semarangu. Déšť neustává.

Odjezd do Magelangu

Ještě večer se přesunujeme do nedalekého Magelangu k další Arinině tetě. Tenhle výlet nám neprobíhá hladce – autobus zavařil motor, předek vozidla se naplní dýmem, lidé v panice vyskakují ven. V deset ťukáme na osvětlené okénko v komplexu malých, na sebe nalepených rodinných domků.

Tak tahle magelangská rodina vstává opravdu brzo. Dva teenageři nás budí před pátou, když si z malinké komůrky bez okna, v níž spíme, berou helmy na motorku a učebnice do školy. Ta jim začíná v šest. Už od tří ale domkem vrže jak porouchaný gramofón nakřáplý hlas tříletého skřeta, který v sekundových intervalech křičí: „Mama, mama!“ Kupodivu jej jeho matka neumlčí přidržením polštáře na bezbranném obličejíčku, a tak to zbývá na mně. Vylezu z pokoje a dítě v tu ránu ztichne uprostřed výkřiku. Většinu rána již nepromluví a jen zpoza máminých sukní ostražitě pozoruje nás bělochy. A je klid.

Přes mlhy na náhorní plošinu

Přesun do města Wonosobo proběhl nevídaně hladce. Pak skrčeni na zadních sedadlech malého narvaného autobusku začínáme nekonečné stoupání do výšky dva tisíce metrů. Ploužíme se po křivolaké silnici stále výš, dole pod námi mizí strmé svahy úrodných kopců, zubaté vysekanými terasami políček, na nichž rostou brambory, pórek a zelí. Vzduch se ochladil, vjeli jsme do mlhy, začalo pršet, vypadá to všechno strašidelně.

Dýchavičný autobusek chvílemi zápolí z posledních sil, už mu nejde zařadit ani jedničku, a já pobledle koukám dolů do hlubiny, kde se na pár chvil rozplynula mlha. Pak nás autobusek vyhodí na kraji vesnice Dieng a zmizí v mléčné mlze. Vzduch se studený a vlhký. Nacházíme úkryt v Dieng Homestay na druhé straně ulice.

Hinduistický komplex Arjuna

Věděli jsme, že na Dieng je zima, přesto jsme zaskočeni. Natahujeme na sebe vše, co máme v batohu. Voda v koupelně je ledová tak, že příští sprchu si dáme asi až v Bandungu. Po obědě se trochu vyčasilo, a tak se jdeme podívat na Arjuna komplex. Je to skupinka pěti hinduistických svatyní stojící na pláni hned za vesnicí. Pocházejí někdy ze 7. až 9. století, kdy byla náhorní plošina živým centrem náboženství. Pak ale došlo k záhadnému vylidnění střední Jávy a přesunu civilizace do východní části ostrova a Dieng osiřel.

Mezi svatyněmi Arjunapobíhá pár turistů, kteří si zřejmě zaplatili jednodenní výlet na Dieng z turistické Yogyakarty, a stádo ovcí. S jejich starým pasákem se dáváme na chvíli do řeči. Konverzace je plná úsměvů a mlčenlivého přitakávání, protože muž mluví diengskou verzí javánštiny, zatímco Ari rozumí jen oficiální javánštině, ale neumí jí mluvit, no a já přispívám pár slovíčky indonéštiny.

Starostlivě se díváme na kopce kolem, z nichž se pomalu snáší neproniknutelná odpolední mlha, která pro místní znamená konec práce na polích a rychlý úprk domů. Vydáváme se ještě ke vzdálenější svatyni Gatutkaca a do nedalekého muzea plného hinduistických soch. To už ale pořádně leje. Do guesthousu se vracíme promočení a zmrzlí. Zbytek odpoledne trávíme zabaleni s dekách, s teplým čajem v dlaních a s modlitbou, aby ráno nepršelo. Chceme totiž na východ slunce vyrazit na kopec nad nejvýše položenou vesnicí na Jávě.

Pochod k jezeru Teaga Nila

Jenže ve tři ráno prší, a tak spíme, dokud nám to dovolí řev indonéské výpravy, jež se večer v našem guestíku ubytovala. Nad ránem se počasí umoudřilo, a tak před osmou vyrážíme na túru k jezeru Telaga Nila a dvěma kráterům. Máme na to jen pár hodin. V poledne zase přijde mlha a déšť.

Místní ojeky číhající u silnice překvapuje naše rozhodnutí jít na tůru pěšky a zklamaně za námi mručí. Pochodujeme postranný silničkou ve vesnici, na zápraží všude posedávají skupinky mužů a líně se koukají po okolí. Říkáme si, kdo teda na těch polích kolem pracuje.

Šlapem stále výš nad vesnici. Pak nás míjí pick-up a jeho řidič pohled na naší pěší chůzi nevydržel a okamžitě nám nabízí svezení. A tak nám poslední úsek po vykotlané silničce, na níž se na motorkách prohánějí místní mladíci, jež ke dřině na poli nikdo nedostane, uteče docela rychle. Procházíme kolem jezírka hluboko v rokli Sumur Jalatunda a s občasnou pomocí v polích pracujících dělníků a dělnic kličkujeme po úzkých stezičkách mezi zelím a bramborami až nahoru k Telaga Nila. Je to další jezero hluboko dole ve skále. Všude kolem tepe zemědělská činnost. Protahujeme se kolem pole s čili papričkami dál na východ, ke kráteru Candradimuka.

Candradimuka – kráter se vším všudy

Nahoru se zase klikatí rozbitá asfaltka, na níž smrdí hromady vlhkého kuřecího trusu určené ke hnojení. Pořád je to ale lepší alternativa než chemikálie, jimiž tu spousta zemědělců stříká brambory z kovových nádrží, které si nesou na zádech jako batoh a tekutinu z nich pumpují klikou přes rameno. Chicken shit se brzy začíná mísit se známým pachem síry. Kráter objevujeme v průrvě přímo uprostřed obdělaných polí. Ti lidé, co na nich pracují, dýchají tyhle sopečné plyny celé dny!

Candradimuka je takzvaně „kráter vše v jednom“. Je tu jezírko s prudce vroucí vodou, která vyskakuje ve velkých bublinách a gejzírech. Ani u kraje do ní nelze bez opaření namočit prst. Je tu několik svištích děr, které do okolí vypouštějí hustý bílý dým. Když ho točící se vítr zanese k vám, musíte přestat dýchat. Jsou tu svítivě žluté kameny obarvené od síry. Je tu tůňka s prskajícím bahnem a teplý potůček vinoucí se dolů do údolí. Je to příjemné místo, Ondra fotí a my s Ari zatím spořádáme celý půlkilový pytlík pražených sójových bobů lokální značky Kacang Dieng.

Kouřící jezero Sileri

Na přesun k 6 km vzdálenému kráteru Sileri využíváme ojeků. Za devět korun nás dovezou až ke břehu kouřícího jezera. Když dojdeme blíž, rozeznáme, že voda je šedě bahnitá a vprostřed v ní var vytváří bobtnající velká kola. Z hladiny stoupá horká teplá pára, která je příjemná, když ji vítr stočí k vám. Vpravo nad jezerem stoupá do výše stráň s terasami. Kopec se na první pohled nejeví tak velký, ale když spatříme malé hýbající se tečky se špičatými klobouky pracující na poli, dochází nám, jak mohutný je kopec a jak sysyfovská je jejich práce.

Sileri je magické místo. Jediné, co je slyšet, je pára a lidská činnost z polí nad námi. Občas praskne dřevo, žuchne pytel. Ti lidé při práci nemluví. Déšť, k němuž se již dlouho schylovalo, práci náhle přerušil. Všichni se schovali do igelitových přístřešků a chajd. My usedáme v altánku míněném jako vyhlídka pro turisty. Vítr ztichl, z jezera stoupá pára rovně nahoru. Prostřední proud páry z místa varu k sobě nabírá další proudy od břehů, takže to vypadá, že na hladině tančí divoký tanec. Ari to vše pozoruje a poznamenává, že tohle teď je transition time – brána nebes se otevřela a vstupují do ní ti, kdo si již dost pobyli v pekle. Pak déšť ustal, páru rozptýlí vítr. Ukončete výstup a nástup, nebe se zavírá.

U Kawah Sileri bylo tak příjemně, že jsme podcenili zákony diengského počasí. Pochodujeme po silnici na autobus, ale je nám jasné, že to do deště nestihneme. Mávneme proto na projíždějící pick-up, šup a jsme na korbě. Liják se spustí tak dva kilometry před naší vesnicí. Do guestíku se tentokrát dostáváme jen přiměřeně navlhlí. Zbytek odpoledne opět trávíme s čajem a dekou. Spát jdeme brzy, snad nám ráno konečně vyjde ten východ slunce.

Začátek dne na hoře Sikunir

A ve čtyři ráno skutečně na střechu kapky nebubnují. Nasedáme do auta a necháváme se majitelem guestíku dovézt do Sembunganu, nejvýše položené vesnice na Jávě. Dál šlapeme pěšky na Gunung Sikunir. Usazujeme se na vršku ještě za úplné tmy. Dole pod námi svítí vesnice a Wonosobo. V lesní tmě na kopcích je občas vidět pohybující se světýlko, to jak vezou pick-upy čerstvou zeleninu na ranní trhy. Pak tma přejde v šero a elektrická světla v hlubině pod námi zhasnou. Obloha zrůžoví. Máme štěstí, mraky se rozplývají, takže vidíme i vrcholky vzdálených sopek Merapi a Merbabu.

Příští východ slunce možná budeme pozorovat z jedné z nich. Vlevo v mlžném oparu se tyčí i Gedong Songo, po němž jsme šplhali před třemi dny. Pak se cáry mlhy přeskupí a nad Merbabu pomalu stoupá žhnoucí kotouč. Už se do něj nedá dívat, jak je ostrý.

Kráter sebevrahů

Je šest ráno, právě začal den, a my si v pichlavých paprscích slunce dáváme snídani. Rozvlhlé sušenky a pečivo, které v diengském obchůdku leželo kdoví kolik týdnů. S průvodcem Didi, jehož jsme si najali na noční výstup, se pak vypravujeme na procházku ke kráteru Kawah Sikidang. Je tak brzy, že pole kolem jsou ještě prázdná. Teprve kolem osmé se objevují skupinky vesničanů s nářadím, jak pochodují na své dnešní pracoviště. Tak honem, chlapci, ve dvanáct přijde mlha a vy to zabalíte!

Sikidang je rozlehlý kráter se spoustou studených i teplých jezírek a sirných průduchů. Jejich poloha se stále mění, tu pára zmizí, tam začne nová unikat. Také jezírka se různě přelévají, proto se kráter nazývá Sikidang, což v javánštině znamená skákající jelen. To ale není nic proti centrálnímu jezeru s tekutým jemným bahýnkem, z něhož syčí zvuk prudkého varu. S respektem zůstáváme stát v bezpečné vzdálenosti.

Bůhvíjak hluboká prohlubeň o průměru dobrých pět metrů je naplněná vařícím bahnem, které bublá zcela brutálně a na jednom místě se při výprscích přelívá přes okraj. Vylitého bahna se však ještě chvíli nesmíte dotknout, nebo se dost spálíte. Didi říká, že skokem do tohohle ďáblova kotle prý již ukončili život dva muži a jedna žena. Nezbylo z nich nic, jen pár vyplavených kostí. Zchlazené bahýnko je však léčivé na pleť, a tak si ho hned aplikuji na nos a tváře spálené při včerejším výletu.

Svatyně Candi Bima

Další zastávkou na našem výšlapu je hinduistická svatyně Candi Bima, která patří do komplexu Arjuna, ale je od hlavní skupiny svatyní tak vzdálená, že jsme ji předevčírem nenašli.

No a pak šplháme na kopec nad různobarevným jezerem Telaga Warna. Didi nás naláká, že vody jezera mají žlutou, zelenou, modrou, červenou a černou barvu. Když vysupíme na úplně horní políčko, kde další chlápek stříká brambory, vidíme jen světle zelenou. Slunce, které jsme ráno pozorovali, totiž už dávno zašlo a po zbytek dne se neukáže. Asi se zlobí, že jsme ho pozorovali, jak vstává. Když náhodou mezi mraky vyleze jeden paprsek, hladina zajiskří a já si s notnou dávkou fantazie dokážu představit, v kterých místech je voda červená a kde modrá. Ne, slunce se nám už opravdu neukáže.

Vzdáváme čekání a sestupujeme mezi zelím zpět dolů, do vesnice k našemu guesthousu. Je neděle, čas na návrat domů. Když hekajícím autobuskem sjíždíme z náhorní plošiny dolů k Wonosobu, necháme za sebou mlhu a náhle se oteplí. Ohlížím se s díky nahoru na Dieng, za svatyněmi, krátery a všemi těmi lidmi na polích, kteří nejsou vidět.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí