HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Metropole Jakarta

Metropole Jakarta

Do Jakarty jsme se dostali 40tihodinovým přejezdem Sumatry nonstop autobusovou linkou. Probouzíme se do horkého dne, i když ne tak horkého, jak jsme na Jakartu čekali.

Další pokus dát si kopi susu

Den jsme započali velmi turisticky – v travelerské restauraci přímo na turistické ulici Jalan Jaksa. Nalákal nás tam totiž na ulici vystavený jídelníček, v němž nabízejí různé snídaně a hlavně kávu s mlékem. Není nic lepšího, než si dát po ránu pořádný kafe s mlíkem.

Není nic horšího, než si dát kafe s mlíkem v indonéské restauraci. To, co nám přinesli ve velkém porcelánovém hrníčku, byla parodie na kávu, či možná spíše zkouška Evropanových nervů. Mělo to takovou jakoby mlhovinovou strukturu a plavala v tom obrovská zvířená zrníčka něčeho, co možná kdysi leželo vedle pytle s kávou. Ta zrníčka se ovšem za celou dobu neusadila, jen tam tak provokativně vířila a rozhodně nápoji nepropůjčila ani trošičku kávové chuti. No prostě otřes nejvyšší kategorie.

(Nyní udělám skok v čase a předešlu, že jsme se nepoučili a při další návštěvě jsem si objednala čaj s citrónem. Od našeho megavětráku zapnutého celou noc na nejvyšší obrátky jsem totiž jaksi zcela nečekaně chytla bolest v krku. To, co mi asi po hodině úslužný číšník přinesl, byl teplý, leč rychle chladnoucí přeslazený čaj citrónové příchuti ve sklence zcela zasypané obrovskými kostkami LEDU).

Prohlídka Jakarty

Po ranním kávovém šoku jsme se museli rozhodnout, kam se v Jakartě podíváme a jak dlouho v tomto velkoměstě se 14 miliony obyvatel vůbec zůstaneme. Problém byl, že byla neděle poledne a v pondělí mají ve všech památkách a atrakcích zavírací den. Lákal nás park Mini Indonesia, kde jsou vystaveny příklady architektury a odívání ze všech provincií Indonésie – jenže tam už bychom to dnes nestihli, zavírají příliš brzy. Mně lákal starý přístav s příslibem nádherných kocábek, ale ten byl taktéž docela z ruky.

Nakonec jsme se tedy rozhodli nechat si všechny větší atrakce až na příští návštěvu Jakarty – pěkně někdy o víkendu, jen s příručním batůžkem – a dnes zamířit do Národního muzea, podle průvodce údajně nejzajímavějšího v Jihovýchodní Asii (no to teda potěš, jak asi vypadají ty ostatní), nedaleké třetí největší mešity na světě Masjid Istiqlal a pak do rozlehlého parku s vysokánským památníkem Monas v podobě sloupu korunovaného plameny. Tento skvost nechal postavit někdejší diktátor Suharto a dnes se mu lidově říká „Poslední Suhartova erekce“. Po setmění začnou plameny na sloupu měnit barvu jako lávový gril, od žluté přes oranžovou po bordó. Suharto byl prostě frajer.

Národní muzeum nás nijak neuchvátilo. Navíc v prvních sálech člověk kouká na vlastenecké exponáty a poničené sochy a nejzajímavější exponáty z Papuy přišly při naší prohlídce na řadu až těsně před zavírací dobou. Přesto nás stihly uchvátit lebky dědečků zasazené do zdobných podstavců, které si pak rodina vystavuje v domě jako dekoraci vyjadřující úctu k mrtvému.

Tolerantní mešita Svoboda

Nedaleká mešita Masjid Istiqlal (Mešita Svoboda) na nás udělala větší dojem. O ramadánu se v ní modlí až 100 tisíc muslimů. Samotná mešita zářící ocelí a mramorem (některá její zákoutí až nápadně připomínají někdejší komunistické sjezdové paláce) se rozkládá na 5 ha, ale včetně vnějších otevřených prostor zabírá celých 10 hektarů. Začali ji stavět za milovaného prezidenta osvoboditele Sukarna v roce 1961 a trvalo jim to celých 17 let. Zajímavé ovšem je, že architekt mešity je křesťan ze Sumatry. O vysoké toleranci jakartských muslimů svědčí i to, že do mešity pustili i mně, ačkoli nejsem muslimka (teda Ondra zrovna teď taky není muslim a je právě budhista, ale jeho vlnící se vous vypadá hooodně muslimsky) a měla jsem zrovna jen tričko bez rukávů (po všech těch dnech skrývání a pocení v rukávech). U vstupu přes mě přehodili šedivý hábit a průvodce nás s Ondrou oba vyvedl na jednu z horních galerií. Čekala jsem, že mě jako ženu pošle jinam, ale ne. Tady jsou na turisty připraveni, dokonce je vevnitř nechají i fotit. Však si za to průvodce nezapomněl říct o tučnou odměnu.

Stáli jsme na galerii a dole pod námi dobíhali opozdilci na odpolední modlitbu. Muži s řadách vepředu hned u imáma, ženy ve vyhrazeném prostoru vzadu, zahalené do bílých závojů skrývajících hlavu a celé tělo. Pár malých dětí znuděně pobíhalo obrovským prostorem a čekalo na rodiče. Až na občasné imámovy pokyny probíhala modlitba v tichosti, mešitou však hlučely zvuky z okolních rušných křižovatek a drnčel příměstský vlak, který právě projížděl hned za okny po koleji v úrovni třetího patra mešity. Věru muslimům moc hezkou lokaci pro jejich super velký svatostánek nevybrali…

Hned za mešitou jsme se pak v jedné rušné cukrárničce zastavili na oběd. Před vchodem tam totiž maník griloval saté – malilinké flaksičky masíčka nabodané na špejlích jako ražniči/kebab zalité burákovou omáčkou. K tomu jsme dostali spoustu plátků okurky, o níž se po ochutnání zjistilo, že to není okurka, nýbrž rýže vařená v banánových listech, od nichž chytla barvu. Není okurka jako okurka…

Diktátorův trčící památník

Pak jsme to vzali k Suhartovu památníku s oficiálním jménem Monas. Chtěli jsme se elevátorem erektovat až na horní ochoz přes 100 metrů vysoké hrůzy a shlédnout odtud na mračna smogu halící šedé velkoměsto. Zaplatili jsme nehorázných 5 000 rupek za vstup (15 Kč – pro srovnání vstup do muzea byl 750 rupek, tedy něco přes dvě koruny) a za tónů patetické hudby, jež hrála z těch stejných reproduktorů jako kdysi za všech Suhartových přehlídek, jsme vystoupali po ohromném, širokánském schodišti vedoucím ke vchodu do památníku.

Ten nás však přivedl jen do jakési potemnělé síně, kde nebylo nic, jen vprostřed šachta výtahu s bohatě zlatem zdobenými dveřmi. Chystali jsme se tedy nastoupit, ale dveře byly uzavřeny a obehnány všeříkajícím červeným špagátkem. Zmateně jsme chvíli zírali do tmy a pak se rozhodli, že se nahoru prostě dostanem. Někudy se tam lézt musí.

Ano, když jsme obešli památník z druhé strany, hned bylo jasné, kudy do výtahu. Vlnila se tam totiž fronta několika stovek lidí, kteří se toužili erektovat stejně jako my. Zděšeni jsme se protáhli na samý začátek fronty, abychom podle velikosti výtahu zjistili, jak rychle tenhle nářez asi postupuje. Když sjel výtah dolů a jeho dveře se otevřely, ukázalo se, že kabina není určena více než deseti osobám. Vysypalo se z ní asi dvacet Indonésanů a dalších padesát se okamžitě hlava nehlava narvalo dovnitř. Tak do tohohle teda nejdeme. Moje klaustrofobie se aktivovala. Opouštíme areál památníku s tím, že se vrátíme zítra ráno, hned v devět, kdy bude nejlepší světlo na focení. Ne že by se mi kvůli pár fotkám právě chtělo vstávat v osm, ale nic nenamítám….

Ranní kapitulace

Druhý den, tj. v pondělí, však budík ráno nezazvonil. Ondra ho totiž přetočil na desátou, protože celou noc nemohl spát, neboť z vedlejšího slizounského baru řvala prý do rána hudba a pak „někde něco pořád strašně vrzalo“. To jsou Ondrova slova, já o ničem nevím, já nic neslyšela a spalo se mi úplně dokonale.

Takže jsme se po palačince s ananasem a vaječné omeletě s toastem vydali v poledne s veškerou bagáží na nádraží Gambir, odkud nám v jednu měl jet vlak do Bandungu. Podle tvrzení Ondrových spolužáků měla jízda trvat jen tři hodiny, proto jsme se docela těšili na tak neobvykle krátkou jízdu dopravním prostředkem. Jenže se ukázalo, že biznis třída (levnější) je už vyprodaná a mají jen eksekutif, což jsme nechtěli. Museli jsme tudíž počkat na další spoj, jenž měl čas odjezdu stanoven na 14:30. V 15:45 opravdu přijel. Následně jízda trvala rekordních PĚT hodin, což se žádnému jinému Čechovi ještě nepodařilo. Prostě ta zpoždění se nějak táhnou s námi…

Několikrát jsme zastavovali a čekali na rychlíky z protisměru. To se na vlak hned vrhli různí obchodníčci a snažili se nám pootevřeným okýnkem vnutit například sošku želvy. Jinak jsme měli docela smůlu v tom, že jsme odjížděli z trapně šampoňáckého nádraží Gambir, kde na nástupiště směli jen cestující s platnou jízdenkou. To znamená, že různí ti malí obchodníčci s jídlem, pitím a nepotřebnostmi byli vyřazeni ze hry. Navíc právě necestovaly ani žádné děti, takže jsme si čekání nemohli krátit sledováním opiček a nebylo čím se bavit.

Když jsme pak projížděli menšími nádražími na okraji města, to byla jiná. prodejců všeho možného byl plný perón, že na něm pro cestující nezbylo ani místo. To byla hned jiná atmoška. My, po dlouhém čekání totálně hladoví, jsme zoufale, toužebně koukali na všechny ty dobrůtky, které se k nám ale od prodavačů neměly kvůli zaseknutému oknu kudy dostat.

Do Bandungu jsme tradičně dorazili za tmy. Již několik hodin tam na nás čekali Ondrovi spolužáci. Nojo, taková tříhodinová cesta zabere člověku celý den.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí