HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Garut a jeho magické okolí

Garut a jeho magické okolí

Bandung se nachází v horách, v kráteru někdejší sopky, a proto má až téměř magické okolí. (Při rozměrech Indonésie a klikatosti silniček rozumějme okolím území dosažitelné pětihodinovou jízdou autobusem). O třídenním volnu jsme se proto vydali prozkoumat oblast na jihovýchod od Bandungu, kde stojí jediná hinduistická svatyně na Západní Jávě a nad ní se tyčí aktivní sopka Papandayan, jež naposledy dštila kameny a síru v roce 2002.

Bělošská invaze

Ačkoli jsme vyrazili na Idul Adha, kdy již všichni muslimové měli být u svých rodin, zrezivělý autobus „ekonomi“ byl natřískán tak, že lidé seděli i na okně za poslední řadou sedaček. Tu jsme okupovali my, protože nás vyrazilo právě pět (takže jsme spíš vypadali jako letní putovní tábor): čeští studenti Dušan s Martinem, učitelka němčiny Tina, Ondráš a já. Musím říct, že v některých vesnicích, kam jsme v této sestavě vkročili, vzbudil tak hojný počet bílých ksichtů senzaci. Všichni na nás pokřikovali „Bule masuk kampung!“ (Do vesnice vstoupil běloch), což byl název v televizi právě běžícího komediálního seriálu s hlavním hrdinou bílé pleti …

Candi Cangkuang

První den jsme se zastavili ve vesnici Leles na hlavní (a z tohoto směru jediné) silnici do Garutu. Pár kilometrů od ní totiž na kopečku na ostrově v mělkém jezeře stojí Candi Cangkuang. Tato svatyně pochází z 8. století, kdy celá oblast byla ještě obývaná hinduisty.

V 17. století se sem však z Mataramu na Střední Jávě po bojích s Holanďany uchýlil rebel Arif Muhammad a všechny obyvatele předělal na muslimy. Jeho hrob leží hned po boku svatyně a putují k němu desítky vyznavačů islámu, stejně tak jako ke svatyni občas přicházejí uctít boha Shivu hinduisté. A všichni se tu mírumilovně potkávají, což je pro Indonésii typické.

Candi Cangkuang samozřejmě celá ta století nevydržela. Archeologové ji objevili v roce 1966 a podařilo se jim najít jen 40 procent původních kamenů. Například dva díly rozlomené sochy Shivy, umístěné uvnitř svatyně, našli rybáři dole v bahně jezera.

Postup archeologů byl hodný obdivu: nejdřív v historické knize Natulen Batavia našli zmínku o svatyni, pak na místě jejího domnělého výskytu odhalili čtveratou díru v zemi a z těch pár šutrů, co posbírali kolem, dokázali zrekonstruovat její původní vzhled. Celý postup dokumentují staré fotky a náčrtky vedle v muzeu. Kousek od muzea roste strom cangkuang, podle něhož je pojmenována svatyně i přilehlá vesnice. Je to prý starodávný druh, který neroste nikde jinde než tady na ostrově.

Vesnice nejstarších dcer

Nedaleko se nachází vesnička sestávající podle tradice pouze z šesti domů a jedné mešity. Ty postavil Arif Muhammad pro svých šest dcer a jednoho syna. Od té doby platí pravidlo, že po smrti rodičů připadne dům nejstarší dceři, která musí ve vesnici zůstat žít. Dcery po svatbě ze vsi odcházejí, ale když jim rodiče zemřou, vracejí se se svými rodinami zpět, do děděného domu. To je povinnost, která je pro ně ctí. I když my jsme se shodli, že vrátit se do malé vesnice daleko od civilizace, kde opravdu chcípl pes, by se nám moc nechtělo.

Domy jsou postaveny ze dřeva a z bambusu – kuchyňka a dva nebo tři malé pokojíčky. Záchod s koupelnou je pochopitelně stranou venku. Obyvatelé zřejmě většinu času pracují na svých rýžových políčkách, která jsou zbudována v úrodném sopečném bahně jezera. Aby se lidé mohli mezi políčky pohybovat, postavili na vodě lávky z bambusových tyčí pokryté trávou. Když pracují přímo v políčku mezi snopečky rýže, nadnáší je menší přenosné lávky. Spadnou-li do bahna, zaboří se až po krk a potřebují pomoc někoho dalšího, kdo je vytáhne.

Protože jsme po návštěvě Cangkuang měli ještě čas, popojeli jsme po hlavní silnici kousek dál směrem ke Garutu do vesnice Tanjung a ostud se vydali směrem na Citiis k vodopádu. Počasí se bohužel rychle zhoršilo a začalo lít, takže jsme naši pouť vzhůru ukončili asi půl hodiny před dosažením vodopádu, jehož proud jsme v mlze zahlédli při stoupání.

Hotel, kde se zastavil čas

Již za tmy jsme dojeli do Bayongbongu nedaleko sopky Papandayan , abychom to k ní druhý den ráno měli blízko. Tinin německý průvodce totiž doporučoval k přespání místní hotel Kondong Sari, jež se ukázal být velkoprojektem se zašlou slávou.

V komplexu chátral vypuštěný bazén, velká jídelna se vstupem v podobě tlamy velké opice a spousta dalších kdysi atraktivních objektů. V recepci na nás po příchodu nevěřícně zíralo několik členů personálu (typická indonéská přezaměstnanost), kteří už zřejmě nevěřili, že sem ještě někdy vstoupí noha turisty.

Nakonec jsme si v pěti lidech pronajali bungalow za 100.000 rupek. Muži z personálu hned začali hnijící chatku s rozpadajícími se kdysi krásnými výplety z rákosu čistit, přinesli deky, televizi, večeři a studené pivo. Bylo to poprvé, co jsem měla room service. Červený koberec, záclonky na postelích a saténová paraplata byla krásnými dekoracemi interiéru, ale tak před pěti lety. Teď na nich spočívala tlustá vrstva prachu a zklamání. Ve frišném podhorském vzduchu se spalo blaze.

Výšlap na Papandayan

Ráno začalo ucpaným záchodem. Není se co divit, když ho naposledy někdo použil před x lety… Nadšený personál nás při odchodu vyprovázel a my se pak v autě vojáka indonéské armády přesunuli pod sopku Papandayan vysokou 2620 metrů. Sopka existuje teprve od roku 1772, kdy část hory explodovala a tato apokalypsa zabila na tři tisíce lidí. Naposledy o sobě dala vědět v roce 2002, kdy hrozivý kouř vyhnal z domovů obyvatele okolních vesnic.

Jako na většinu sopek v Indonésii i na tuhle vede vyasfaltovaná cesta, po níž můžete až na parkoviště pod kráterem vyjet automobilem či se nechat vyvézt na motorce – ojekem. Také k naší skupince se hned sjeli všichni ojeci a nechtěli věřit, když jsme jim oznámili, že jdeme pěšky. Nabádali nás, že cesta je nebezpečná a že trvá moc dlouho a nestihneme se vrátit. Jeden starší pantáta za námi dokonce běžel do kopce a přemlouval nás, ať se svezeme jeho autem, a to za cenu pouhých 5000 rupek, na níž by jistojistě tratil.

Ale my si to dál šlapali vzhůru, i když informace vojáka, že to nahoru trvá dvě hodiny, se po dvou hodinách ukázala být nesprávná. Jak jsme pokračovali, otvíraly se nám rozkošné výhledy na protější mohutnou horu Cikuray. Pak jsme zašli do mlhy, vystoupali nad mlhu a po třech hodinách chůze spatřili první proudy sirné páry, jimiž nás vítal Papandayan.

Hrozivý kráter

Kráter je plný bublajících bahenních jezírek a žlutých sirných děr, z nichž jak z nozder syčí čpavá pára. Ze skalní stěny nad horním jezerem s bílou vodou unikají obrovské mraky husté bílé páry, tančí ve větru a syčí. Jako by tam byla sluj pohádkového draka, který se hodně zlobí, že mu ještě nepřivedli princeznu.

Počasí se při naší dvouhodinové procházce kráterem stále měnilo. Když vysvitlo sluníčko, roztavené a znovu ztuhlé horniny se třpytily a sopka se usmívala. Nato ale přišel déšť, Papandayan se zahalil neprostupnými mraky, hory kolem zmizely a sirné nozdry se vztekaly jak zběsilé.

Relax v lázních Cipanas

Cesta zpět nám trvala kratší dobu. Dole ve vesnici si nás z rána všichni dobře pamatovali, a tak se nás nyní zvědavě ptali, zda nejsme unaveni, a nabízeli nám své motorky. U silnice bylo plno lidí, protože tam právě probíhala jakási pouť s kolotoči, nicméně největší atrakcí jsme byli stejně my.

Za celodenní chůzi jsme se odměnili v nedalekých lázních Cipanas. Dohromady jsme si pronajali velký pokoj se dvěma obr postelemi za 150.000. V koupelně jsme měli bazének s průtokem horké minerální vody, což byla nebeská rozkoš na namožené svaly. Po koupeli jsme si s Ondrou dopřáli půlhodinovou masáž od staré mamy, která prý už masíruje pětadvacet let. Tak tohle bychom mohli mít denně!

Pohádková vesnice Kampung Naga

V neděli nás čekala tradiční vesnice Kampung Naga, vzdálená od Garutu asi hodinu zběsilé jízdy autobusem po klikaté stoupající a náhle klesající silnici nad údolím s řekou a terasovitými políčky na svazích. Obyvatelé kampungu Naga odmítli elektřinu a vůbec celou moderní civilizaci.

Jediný pokrok, který si dopřáli v 70. letech, je 360 vybetonovaných schodů, které vedou od silnice dolů do údolí k vesnici. Dosud bydlí ve starých domech z rákosí a bambusu, zpracovávají rýži tradičním ručním způsobem a na záchod chodí do rozkošných ohrádek nad jezírky, v nichž výkaly okamžitě sežerou malé rybky.

Území vesnice je ohraničeno z jedné strany řekou a z dalších stran svahy s rýžovými poli, takže počet domů se ustálil na 110 a nesmí již narůst. Další růst vesnice by totiž šel na úkor rýže a to by nebylo dobré. Místní svahy jsou totiž velmi úrodné, z 5 čtverečných metrů zde dostanou 7 kg rýže, zatímco v jiných vesnicích jen 5 kg. Navíc se tu výborně daří velmi lepkavé odrůdě rýže zvané ketan, jež má na trhu dobrou cenu.

V kampungu dnes žije 320 lidí, ale v okolí bydlí mnoho dalších, kteří se narodili v Naga. Například náš průvodce Ajun se po svatbě odstěhoval nahoru k silnici a naučil se od turistů anglicky. Po smrti rodičů se však přestěhuje i s rodinou zpátky do svého rodiště.

Návštěva Ajunova domu

Dům, v němž se Ajun narodil, stojí blízko řeky. Na schůdcích před dveřmi sedí ve stínu starý otec, s nímž se srdečně vítáme a Ondra se s ním hned skamarádí nabídnutou cigaretou. Spokojenému staříkovi připálí a smíme vejít dál. Místní mluví pouze sundánsky, takže s naší lámanou indonéštinou si s ním moc nepopovídáme.

Domeček tvoří kuchyňka s otevřeným ohništěm a stěnami vypletenými z pruhů bambusu, aby místnost dobře větrala. Dvířka z kuchyně vedou do komory s rýží. Ajun nám nabízí dobrůtku zvanou wajit, což je ketan smíchaný s palmovým cukrem a kokosovým mlékem. Vchody do dalších dvou místnůstek jsou zakryty závěsem. Zvenku se mi však oknem podařilo zahlédnout matraci položenou na zemi a pár kusů oblečení pohozených po zemi a pověšených na hřebíku na stěně.

Mlsáme v „obýváku“, což je vstupní místnost, do níž se nás šest tak tak vejde. V rohu stojí starodávná televize napájená z akumulátoru. Později si všímám, že některé tradiční střechy ze svázaných palmových větví zdobí televizní antény. Nojo, technický pokrok se podařilo propašovat i do kampungu Naga…

Dneska jsme tu první turisté a bombardujeme Ajuna spoustou otázek, takže nás nakonec ještě zve do svého domu nahoře u silnice. Protože je to poprvé, co k sobě domů pozval bělochy, sejde se hned celé sousedstvo, aby se na nás podívali. Dostáváme čaj a prohlížíme si dům, který je úplně stejný jako ty dole v kampungu. Prý jeho stavba trvala pět dnů. Aby taky ne, když nemusí řešit zateplení ani žádné inženýrské sítě!

Po hostině v místní restauraci, kterou nám Ajun ukázal, chytáme autobus do Garutu a pak další do Bandungu. Je poslední den třídenního volna, milióny Indonésanů se budou vracet do města. Je radno vyjet brzy.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí