HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kaňonem Bukittingi s Přírodním mužem

Kaňonem Bukittingi s Přírodním mužem

Do Bukittingi jsme dorazili po strastiplné cestě v Super Exekutif busu, jemuž nefungovala klimatizace, takže všech třicet cestujících dýchalo vzduch z jednoho malého otvoru ve střeše. Spolu s Němkou Careen, s níž jsme opouštěli Tuk Tuk, jsme našli fajn ubytování v D’enam guest housu za 25 000 rupek za noc.

Ještě tentýž den jsme provedli orientační procházku po městě, při níž jsme se dostali i do Panorama Parku, který byl ale právě tou dobou z důvodu rekonstrukce uzavřen. Nicméně dělníci právě něco vozili dovnitř, takže brána byla otevřena a nebylo nic jednoduššího než jí proklouznout a nechat se okouzlit výhledem na kaňon s řekou, jenž se před námi náhle otevřel. Na radu místního povaleče jsme se rozhodli druhý den se kaňonem vydat za kalony (netopýři o rozpětí křídel až 1 m) a do „silver village“ Kota Gadung, kde v domácích dílničkách vznikají unikátní filigránové prácičky.

Gado gado na posilněnou

Poslední srpnový den roku 2004 jsme se i s Careen vydali slowly slowly na výpravu. Ta začala ve vedlejší ulici pod kopcem s naším guest housem, v muslimské žrádelničce. Na výšlap přece nepůjdeme s prázdným žaludkem. Jídla tam vypadala velice zvláštně a my se rozradostnění tím, že neskončíme zas na nasi goreng, zbrkle pustili do jejich ochutnávání. Ačkoli jsme si objednali každý něco jiného, na talíř se nám všem dostalo to stejné: tvrdé žluté nudle s pár obilnými klíčky plovoucí v burákové omáčce a chilli, podivný kus bílé hmoty podobné ztvrdlému sádlu, jenž jsme nakonec prohlásili za místní variantu tofu, a celé nasáklé listy nějaké rostliny (druhý den jsme se dozvěděli, že to byla tapioka). Pokrm se vyznačoval vysokým stupněm pálivosti a především parfémovanou chutí, jako kdyby se do toho kuchařce omylem vylil nějaký levný flakonek.

Japonské jeskyně nad kaňonem

Nicméně jak se ukázalo později, zřejmě jsme si to špatné ten den vybrali hned na začátek a zbytek dne měl již probíhat v tom nejpříjemnějším rozpoložení mysli. Dobrým znamením byl i fakt, že se nám při sestupu do kaňonu podařilo dostat i do toho času jinak uzavřených japonských jeskyní, které si tu krutí vojáci ze země s tak romantickým jménem nechali během druhého světového šílenství budovat od svých indonéských otroků.

Jeskyně je vlastně mnohakilometrovou spletí tunelů s řadou únikových východů a dodnes nahání strach. Lidskou tvář jí dodávali dva dělníci, kteří se s cigaretou povalovali u vchodu a zřejmě se tak účastnili probíhající rekonstrukce. S ležérním úsměvem nás pustili dovnitř a pak zase ven.

Potkáváme Láda

V místě, kde jsme po příkrých schodech sešli do kaňonu, zabírají celé jeho dno rýžová pole. Přišli jsme právě v tom šťastném období, kdy jsou snopečky živě zelené rýže rozsázeny do stejnoměrných vzdáleností a terasami políček vytrvale zurčí voda. Je to doba dvou až tří měsíců, kdy rýže vytváří zrna a rolník odpočívá před sklizní. Proklouzli jsme za muslimskou školou na první terasu blíž tomu klidu závratně zelených kaskád. A už je tu jejich majitel. Dlouhé vlasy v ledabylém culíku, čisté červené tričko s nápisem „Be the Reds“ a džínami fešně vyhrnutými pod kolena. Potáhne z cigarety a poměrně dobrou angličtinou říká: „All these fields are mine.“

„Oh, it must be a hard work,“ snažím se, aby to znělo uznale. Co má tak člověk říct na začátek konverzace.

Muž s rukama v kapsách a cigaretou přilepenou na rtu ležérně odpoví: „Yes, it is.“

Moc důvěryhodně to od něj nevyznělo. Odhaduji ho spíš na salónního pěstitele, kdo ví, kolikrát své ručičky do rýžového bahna s pijavicemi vůbec strčil. A už moje domněnky potvrzuje: „Come, I’ll show you a magic flower!“ Hm, zas nějaký komediant.

Ládo, Přírodní muž

Přebíháme za ním po úzkém okraji rýžové terasy k vzrostlému keři s fialovými květy svlačce. Muž bere cigaretu a tam, kde se jejím žhavým koncem dotkne květu, na něm zanechá stopu ostře azurové barvy. Nevěříme a zkoušíme to taky. Opravdu, jde to jenom zapáleným tabákem. Samotný oheň tak nefunguje. Určitě za to bude chtít hned nějaké peníze. Ale náš nový známý už se otáčí a loupe proužek kůry z nenápadného stromu. Když nám dá přičichnout, zjistíme, že je to skořice. Vysvětluje, jak velké kusy kůry je třeba oloupat a jak dlouho je sušit. Schováme si proužek čerstvé skořice do batohu. Do zítřka by se měl sám stočit a zhnědnout. Pak si ho dáme do kafe.

kvetina kouzlo

V následujících minutách nás majitel rýžových polí provádí svým královstvím a ukazuje nám mnohá další kouzla přírody. Květinu s drobnými bílými kvítky, jejíž kořen léčí komáří bodnutí, zelený keř čiri, odvar z jehož listů člověka zbaví bolesti hlavy, žluté pójó vypadající jako prostředek květu heřmánku, které po rozkousání znecitliví na pár minut jazyk, takže květ lze použít jako lokální anestezii. Poprvé v životě vidím lemongrass, kardamon, hřebíček, citronelu. Odvolávám svůj počátečním dojem z našeho průvodce a nazývám ho Přírodní muž s velkým P.

Prý nikdy nechodil do školy, jen jeden rok a pak ho učitel pro neposlušnost vyhodil. Všechna tajemství přírody zná od svého dědečka, který byl lidovým léčitelem. Zemřel před pěti lety.

Výprava do džungle

Z obhlídky rýžových polí se vyklubala procházka džunglí. Sledujeme nejdřív důmyslný zavlažovací systém rýžových polí, do nichž voda stéká ze skalního pramene sítí bambusových koryt. Když nás hluboká rokle nepustí dál, kloužeme za Přírodním mužem po svahu kaňonu porostlém bujnou, vlahou vegetací. Opravdová procházka džunglí. Nad hlavou nám letí orel, kterého průvodce přivolal pískáním vyluzovaným z oříšku vyvrtaného veverkou. Stromoví se občas prudce zatřese, to jak se v něm prohánějí opice.

Na dně kaňonu pokrývá břehy kolem klikaté říčky měkká tráva. Přírodní muž nás vede na místo, kde na keřích sedí obrovští tmaví brouci. Jsou podobní našim roháčům, jen jim klepítka nevyrůstají po stranách hlavy, nýbrž kolmo ke zbytku těla. Velcí jedinci mají až osm centimetrů. Máme štěstí, právě nastala jejich pářící sezóna, takže slezli do údolí z nedostupných svahů kaňonu. Přírodní muž se směje mému nadšení a Careenině strachu z tak obrovských brouků.

Brouci Sumatra

Džungle v dešti

Ale opravdová zvířecí podívaná nás teprve čeká. Na konci kaňonu prý žijí kaloni (flying foxes). Obrovští netopýři, rozpětí jejichž blanitých křídel dosahuje až jednoho metru. Pokračujeme proti proudu řeky a náhle nás překvapí déšť. Náš Přírodní muž si však hned ví rady – kousek dál řeka vymlela do skály hluboký zákrut, do něhož se dá před deštěm schovat jako do jeskyně. Již poněkolikáté brodíme řeku a zalézáme pod převis zákrutu. Hlavně pryč od ledových kapek.

Džungle ztichla. Je slyšet jen tupé bušení deště do jejích listů. Opice přestaly dovádět a někam se schovaly. Dřepíme v zákrutu a pozorujeme protější svah kaňonu zastřený tříští miliónů drobných kapek monzunu. Tady v Indonésii je na všechno čas. Kam spěchat. Klidně počkáme, až déšť přestane. Náš průvodce složí hlavu na kolena a podřimuje.

V šedivé obloze se objevila první modrá trhlina a už to jde rychle. Monzun je pryč, zas až zítra. Z listů crčí voda. Ale džungle je vstřícná k tomu, kdo ji respektuje. Byli jsme trpěliví, a tak nás odměňuje pohledem na dlouhý úzký vodopád, který po dešti začal prýštit z protilehlé skalnaté stěny. Objevilo se slunce. Z mokrého porostu na třech místech stoupá pára. Přírodní muž tvrdí, že jsou to lesní duchové.

Kaloni, obří netopýři

Přicházíme na nejzazší místo kaňonu. Dál už je jenom tenká průrva, do níž se vejde řeka, jinak nic. Náš průvodce zvedne velký kus vyplaveného bambusu a práskne jím do mělké vody. Zakřičí, zahvízdá. Pak všechny ty hrozné zvuky několikrát opakuje. Na obloze v tu chvíli krouží jen jeden menší kalon. Zíráme na něj v úžasu. Vypadá jak Drákula. Přírodní muž znovu práskne bambusem do vody a v tu chvíli se zvedne hlasitý šum netopýřích křídel. Desítky kalonů vzlétly z úkrytu větví stromů, aby se podívaly, kdo je to přišel rušit. Bolí mě za krkem, jak zavracím hlavu vzad. Černé hrozivé siluety krouží na nebi. Netřepetají křídly tak směšně rychle jako malí netopýři. Plachtí vzduchem s důstojností. Jde z nich strach.

Tajnou stezičkou v rozmoklém svahu se škrábeme na druhou stranu kaňonu. Schůdky z bambusu, které tu kdysi někdo narychlo udělal, jsou již dávno sešlapané. Namáhavý výstup cestičkou, již bychom mezi bambusy a keři bez našeho průvodce nikdy sami nenašli, odmění krásný výhled na celý kaňon, jenž je náhle hluboko pod námi. V pozadí lze tušit rozeklaný pás pohoří táhnoucí se podél celou Sumatrou jako hřbet krokodýla. Tam někde v dálce žijí sumaterští tygři.

Stříbrná vesnice

Prohlídka dílny stříbrotepce kouzlícího složité filigrány i návštěva náctiletého hocha, který paličkuje červeno-zlatou krajku na svatební šaty, zabraly dost času. Brzy se setmí. Na Sumatře o půl sedmé náhle padne tma a člověk do minuty nevidí na krok. Odmítáme další pozvání a míříme skalní stezkou zpět k městu. Vlastně jsme pěkně unavení a máme hlad.

Přírodní muž nám nabízí tábú – cukrovou třtinu. Očistí ji od kůry a nařeže na menší kostičky. Jsou plné sladké šťávy. Stačí je rozkousat a vysátou dužinu vyplivnout. Pár kousků a cítím v těle novou energii. Ještě přejít provazový most a vystoupat kamenné schody. Na nejvyšším z nich už je šedivá tma. Na obloze se rýsují siluety kalonů, kteří se nyní vydali za potravou.

My se na závěr dne vydáváme za potravou do rumah makan nedaleko našeho guest housu. Poroučíme si rýži, kuře v různých omáčkách, játra, zeleninu, sladký čaj. Vše podávají pandangským způsobem na malých talířcích. Co si z nich naložíte na svůj talíř, to zaplatíte. Při jídle žertujeme s majitelem restaurace. Nespěcháme, tady je na všechno spoustu času. Na Sumatře nikomu nic neuteče.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí