Jakub Kapoun

Florida je v mnoha ohledech tím nejunikátnějším státem ze všech Spojených států amerických. První lidé se zde objevili před více než 14 tisíci lety. Tito paleolitičtí indiáni museli často utíkat před obřími mastodonty, a když skončila doba ledová, naučili se vyrábět mušlemi zdobenou keramiku. Vše narušil až roku 1513 jeden Španěl – Ponce De Leon.

Naše cesta severem Kalifornie pokračovala, nebo alespoň měla pokračovat. Zatím tomu však nic nenasvědčovalo. Byli jsme uprostřed divočiny s autem, které nechtělo startovat a naši jediní sousedé byli lidé z karavanu poblíž. Přitom jsme měli před sebou dvouhodinový přejezd k jezeru Tahoe a tříhodinovou večerní cestu k San Franciscu.

Za Severní Kalifornii se někdy uvádí oblast až nad San Franciscem, jindy již od Bakersfieldu, kde končí pouště a začínají horské lesy. Nás v této oblasti nejvíc zajímaly mohutné Sekvoje, Yossemický národní park a jezero Tahoe, kde byl natáčen druhý Kmotr. A samozřejmě jsme se těšili i na květinové centrum Hippies, San Francisco.

Poté co jsme předchozího večera v pozdních hodinách překročili hranice Utahu s Arizonou, ocitli jsme se nečekaně v jiném časovém pásmu. Místní chtějí mít zřejmě o hodinu delší večer. Před námi byl jeden z nejnáročnějších dnů naší výpravy, chtěli jsme stihnout projít si národní park Zion, vykoupat se v přehradě a večer zakončit v Las Vegas. A den poté nás čekala zkouška žárem v Údolí smrti.

Ono ráno bylo o poznání chladnější, než jsme byli poslední dobou zvyklí. Byli jsme rádi, neboť nás ten den čekal nejtěžší výšlap celé naší cesty, sestup do Grand Canyonu, a zřejmě také nejdelší cesta autem, téměř 6 hodin.

Poté co jsme po západu slunce opustili Los Angeles, otevřel se před námi pohled na donekonečna se táhnoucí rovnou dálnici. Takový pohled nás provázel následující dva týdny, jenom okolní krajina se v každém okamžiku měnila

Ve chvíli, kdy jsme přistávali na letiště v Los Angeles, byli jsme ve Státech bezmála tři měsíce. Naše letadlo sice mělo zpoždění, byli jsme nevyspalí, ale zato jsme v letadle dostali nápoj dle výběru (pivo). Cestou jsme také z okénka letadla zahlédli krásy Mohavské pouště, kde jsme tipovali, zda právě přelétáme nad oblastí 51, nebo Hooverovu přehradu. Los Angeles nás přivítalo hustými oblaky a pošmourným počasím, i přes to se nám naskytly úžasné výhledy na město.

Město tisíce monumentů a tisíce muzeí, město širokých, rovných a dlouhých ulic. Třeba i tak by se dal popsat Washington DC. Metropole od prvního pohledu vznešená a monumentální. Když do ni přijedete z New Yorku, můžete zažít šok – Washington je po architektonické i stylové stránce naprosto odlišný. A jen tak mimochodem se tam nenachází ani jedna budova, která by byla považována za mrakodrap.

Po skončení našeho zaměstnání, tedy práce v kempu, jsme zažívali smíšené pocity. Na jednu stranu jsme byli rádi, že se konečně podíváme na všechna ta místa, která jsme chtěli navštívit a jejichž návštěvu jsme si tak dlouho plánovali. Na stranu druhou jsme cítili velký smutek z opouštění všech našich kamarádů, které jsme potkali a míst, po nichž jsme se pohybovali a do kterých jsme se zamilovali. A tak jsme se z ničeho nic ocitli na vlakovém nádraží v NYC.

Někdy okolo konce loňského února jsme si s přítelkyní řekli, že bychom si rádi zkusili práci v cizí zemi. Ze začátku jsme neměli žádné preference a zvažovali jsme třeba i Thajsko. Nakonec jsme se ale rozhodli pro USA, protože jsme tou dobou oba ještě studovali a pro studenty je mnohem jednodušší zařídit si v Americe práci. Ne že by nestudující nemohli ve Státech pracovat, ale není to zrovna snadné. Na pracovní agenturu typu Work and Travel jsme se obrátili na poslední chvíli a uspěli – navzdory požadavku na pozdní odlet (z důvodu zkoušek).