Na sever Kalifornie

Cesta

Po snídani se nám naskytl smutný pohled na všudypřítomné rafinerie, které obklopovaly město Bakersfield a rozprostíraly se kam jen oko dohlédlo. Opodál, na nekonečné rovině, byly silnice lemovány poli s vinnou révou. Není divu, že nám víno z Kalifornie příliš nechutnalo. Pozvolna před námi začaly vyrůstat majestátní hory, byli jsme blízko Sekvojového parku.

Cestou jsme neodolali řece Keweah, která si nese své jméno od indiánů kmene Yokut a znamená „pláč vrány“. Řeka na první pohled vypadala jako jedna z evropských ledových řek, které známe třeba
z Rakouska, ale opak byl pravdou. Voda byla krásně teplá, ačkoliv stékala z hor. Koryto řeky tvořilo kaskády a jeho okraje lemovaly obří hladké balvany. Po stranách ležely nejrůznější tůňky s dalšími přítoky. Chvíli jsme se nechali unášet proudem, poté si plavali v klidné části, a nakonec jsme si sedli do jedné z tůněk, jako do vířivky. Prostě kompletní wellness.

Pohybovali jsme se při tom na území, které dříve patřilo Yokut indiánům, což v doslovném překladu znamená „lidé“. Byli jedni z prvních lidí na území Kalifornie a dělili se na další kmeny s vlastními jazyky a vládami. Byl to přírodní národ se vším všudy, jedli placky a kaše vyráběné z žaludů, případně lovili jeleny, psouny a králíky. Oblečeni byli do šatů z kůry a trávy. Z trávy také vyráběli i misky s ornamenty, ty jsou dnes velmi cenné. Dále se pak zdobili klenoty ze semínek a peří. Všechna zvěř pro ně byla posvátná, orel coby dobrý duch, medvěd grizzly naopak zlý. Věřili, že každý člověk má duši některého zvířete, které je jeho osobním strážcem. Takové zvíře nesměl indián zabíjet, ani jíst. Na rozdíl od jiných indiánů, neměli Yokut mnoho rituálů, tančili však tanec deště a na jaře tanec proti chřestýšům, aby se vyhýbali jejich vesnicím. Z dřívějšího území těchto indiánů jsme pokračovali do hor.

Sequoia National Park

Ostrými serpentýnami po prudce stoupající silnici jsme opustili centrální údolí a po půlhodince jsme se ocitli v horách. Monumentální bílé skály se tyčily ze zalesněných kopců a nás silnice táhla stále výš a výš. Výhledy byly dechberoucí, přeci jenom jsme se během chvíle dostali z nadmořské výšky 200 m.n.m. do víc než 2000 m.n.m. Nejvyšší vrchol parku je však téměř 4500 m.n.m. Obratně jsme řezali zatáčku za zatáčkou, navzdory v protisměru jedoucím pick-upům, pro které jako by neplatila půlící čára. A kolem silnice se začaly objevovat majestátní sekvoje, nejmohutnější stromy naší planety.

Sekvoje mají mnoho jmen, například Redwood se používá i dnes. Nejčastěji se jim však říká Sekvoje. Své jméno si nesou na počest Čerokíjského indiána, který vytvořil slabikář ve svém rodném jazyce. Některé z těchto stromů jsou starší víc jak tři tisíce let, a to i proto, že jejich kůra obsahuje látku, která je chrání před trouchnivěním, hmyzem a požáry. Ty jsou zde vítány a jsou sekvojům užitečné. Žár ohně pomáhá otevřít drobná semínka, sežehne jejich konkurenci a připraví pro ně úrodnou půdu plnou popela.

Míst k navštívení je tu víc než dost. V našem rychlém stylu jsme neměli šanci stihnout téměř nic, a to vše ve velké rychlosti. Vyhlídkové body cestou, Giant Forest Museum, kde se dočtete spoustu fun factů a můžete koupit malým členům své rodiny pravého (plastového) amerického medvěda. Rychle si projít jednu ze zdejších turistických tras, málem na sebe nechat spadnout obří větev, když nečtete varovná upozornění, ale jste dostatečně rychlí. Pak už svižně popojet ke Generálovi. General Sherman je nejobjemnější strom na světě, vešel by se do 1487 metrů krychlových. Okolo něj jsme si stihli zahrát hru na typování jazyků, většinou to byli Poláci, a tak jsme všechny začali zdravit „Cześć“. V tom všem spěchu jsme si ani neuvědomili, že jsme projeli těsně vedle slavného Tunnel Rock, tunelu z obřího balvanu, pod kterým dříve vedla silnice. Také jsme mohli vidět Sequoia Tunnel, tunel vyříznutý v obřím spadlém sekvoji, na ten jsme také zapomněli. Některými spadlými sekvoji jde projít jako tunelem, pěkně od koruny až po kmen. U jiných spadlých můžete z řezu poznat jaké roky byly úrodné a jaké ne.

To už bylo na čase spěchat na ubytování, ale hezky ekonomicky, v nádrži nám docházel benzín, ještě že jsme jeli z kopce. Cestou se rychle zastavit na další báječné kafe z benzínky a zase jsme se posunuli o kousek dál. Na místě jsme byli tradičně kolem půlnoci. Pronajali jsme si přes AirBnb plochu pro stan v jednom kempu, to jsme ale netušili, počítali jsme se stanem s podsadou. Za tak málo peněz nám to mělo dojít… Naštěstí jsme za stejnou cenu vysmlouvali hotelový byt a než se na vše ráno přišlo, byli jsme pryč.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Yosemite

Silnice nás vedla zeleným údolím podél řeky přímo k benzínce, tam na nás čekala snídaně. Ještě že jsme tam zastavili. Od paní prodavačky jsme se dozvěděli, že se do parku autem nedostaneme. Problém byl, že jsem si alespoň dva týdny dopředu neudělali online rezervaci pro vstup, takový je o park zájem. Dokonce se prý na některých ferratových trasách stojí fronty. A tak jsme se na radu paní prodavačky vydali k nedalekému hotelu, kde jsme nastoupili do autobusu, který jel do parku. Zde už rezervace nebyla potřeba.

Konečně jsme byli v Yosemickém údolí. Na místě, kde byli první lidé již před osmi tisíci lety, tam kde žilo v průběhu času sedm kmenů, které lovily zvěř vrhacími oštěpy. Na místě, které domorodci nazývali „Místo, které připomíná zející ústa“, Ahwahnee. Podle legendy Miwok indiánů se jedná o místo, kde se zrodili lidé. To vše změnila až zlatá horečka v roce 1849 a indiáni byli z údolí postupně vytlačeni. V roce 1920 se zde pak konaly první zimní olympijské hry na půdě USA

Možností k výletu je zde opět víc než dost. Od poklidné jízdy na propůjčeném kole po cyklostezce, jež se vine podél řeky v údolí, až po výšlap na některý z útesů, třeba na Taft Point. Nic pro lidi se závratěmi. Nebo můžete třeba zavítat k, přes 400 metrů vysokým, vodopádům. Nás ale zajímali medvědi. Dočetli jsme se, že se často nachází okolo jezer Mirror Lakes, cíl byl tedy jasný. Komplikací bylo veliké sucho, vodopády i jezera vyschly. Vykoupali jsme se tedy mezi horami pouze v řece, která měla jezera napájet. Nikdo tam nebyl, ani medvědi, ale v bahně vedle řeky, kde jsme se koupali, byly čerstvé medvědí stopy. Cestou nazpět se nám podařilo spatřit alespoň kojota. Kdybychom však zavítali hlouběji do divočiny, jsem si jistý, že bychom potkali i medvědy. Jenom pramenitá voda v parcích nám byla záhadou, v Sekvojovém Národním Parku chutnala po houbách, v Yosemitu zase po dřevě.

Večerní dobrodružství

Po návratu k hotelu jsme se znovu vraceli do parku, naše silnice vedla přes něj a po šesté hodině večer již nebyla potřeba žádná registrace, vstup byl volný. Jen těžko se nám opouštěly vyhlídky nad Yosemickým údolím, které se nám po průjezdu parkem naskytly.

Ubytování toho dne bylo netypické i na naše poměry. Pronajali jsme si totiž přes AirBnb kousek oranžové prašné půdy, kdesi v lesích mimo civilizaci. Jak jsme si přibližovali k místu, ocitali jsme se stále více v divočině, obklopeni zalesněnými kopci a na čím dál menších silnicích. U jednoho z posledních domů jsme se kvůli medvědům zbavili jídla, co jsme v autě měli a pokračovali jsme dál. Z asfaltové silnice nás navigace zavedla na prašnou lesní cestu plnou výmolů, byla půlnoc. Docela jsme měli o naše auto strach. Cesta nás zavedla až na měsícem ozářenou planinu, kde stál opodál osamělý karavan. Byli jsme na místě, stačilo jen postavit stan. K našemu zděšení ale přestalo fungovat auto. No nic, rychle jsme si dali pivko a šli spát, ráno je moudřejšího večera.

V předešlém článku se můžete dozvědět o Zionu, Las Vegas a Údolí Smrti, nebo si přečtěte pokračování o cestě Kalifornií.