Zion, Las Vegas a Údolí Smrti

Zion National Park

Úchvatné oranžové skály, kam jen oko dohlédne. Lépe popsat tento park nejde. Podobné nás přivítaly již ráno u našeho ubytování, necelou hodinku autem od parku. Jaké by asi bylo mít něco takového na zahradě? Nejlepší způsob, jak se do parku dostat je přes vyhlídkovou dálnici 9 (Hwy 9 Utah), která vám poskytne dechberoucí výhledy. Na trase je navíc obrovský tunel, nezvykle vytesaný v oranžové skále, a právě ten je bránou do srdce Zionu.

Osobním automobilům není povoleno parkovat na většině parkovišť, proto je nejlepší zaparkovat u návštěvního centra v Springdale, odkud jezdí zdarma kyvadlová autobusová doprava. Na nás tam čekalo i milé setkání s Jelencem ušatým (Mule deer), největším zástupcem tohoto druhu. Byla to maminka se svým mládětem a po parkovišti se pohybovali, jako bychom tam ani nebyli.

Zion nabízí přes stovku tras, výběr byl proto složitý. Rozhodli jsme se pro výšlap na Angels Landing ze zastávky, kam nás dopravil autobus. Trasa nebyla nikterak dlouhá, ale neskutečné horko v kombinaci se strmým stoupáním a téměř žádným stínem bylo vyčerpávající. Na kraji cesty na nás čekala strážkyně parku, museli jsme jí slíbit, že se nepustíme až na vrcholovou ferratovou část, z důvodu mnoha lidí na trase. Cestou jsme se navzájem povzbuzovali, abychom to nevzdali těsně před vrcholem. Navzdory rychle docházející vodě, odměnou nám byly fascinující výhledy, na něž nikdy nezapomeneme. Po zpátečním sestupu do údolí nám přišla vhod koupel v řece.

Pokud byste se příliš necítili na výšlap, není nic lepšího než si například projít turistickou trasu Riverside Walk Trailhead, která vede přímo prostředkem řeky obklopené soutěskou.

Cesta do Las Vegas

Bylo horké odpoledne a před námi byla téměř tříhodinová cesta do Las Vegas. Nejprve jsme se však potřebovali najíst, a tak jsme zavítali do jednoho z mnoha mexických fast foodů, které se nám při cestování po USA osvědčily. Jídlo většinou nabízí za přívětivé ceny, porce bývají uspokojivé a nutriční hodnota je podstatně vyšší než u amerických fast foodů. Je však třeba se připravit na fakt, že Mexičani milují pálivá jídla. A na tak pálivé jídlo jako nám naservírovali onoho horkého letního dne uprostřed oranžové pouště, jen tak nezapomeneme. Nic pálivějšího jsme v životě neměli, vlastně už se ani nejedlo o pálení ale o bolest, kterou jsme cítili hodiny po obědě. Inu, máme co dohánět.

Následovalo krátké koupání ve vodní nádrži Sand Hollow, které nás přišlo na 40 dolarů. Škoda, že nejsme občany státu Utah, měli bychom to za polovic. Navzdory ceně, to však stálo za to, voda byla osvěžující, a tak akorát teplá. Nejlepší však byly výhledy na okolní krajinu při plavání, jedním slovem úchvatné. Nejraději bychom tam zůstali až do večera, ale čas byl neúprosný a v Las Vegas na nás čekal kamarád Bálint z Maďarska, který se právě vrátil z Mexika a dále cestoval s námi. Proto jsme se vydali na cestu.

Vyprahlá poušť, holé skály, impozantní kaňony, to vše se nám promítalo za skly auta. A těsně před cílem jsme si dopřáli kafe po boku amerických kamioňáků a motorkářů.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Las Vegas

Když v roce 1931 stát Nevada zlegalizoval hazard, aby se dostal z velké krize, Las Vegas byla pouze malá osada. Příležitost do vyprahlé pouště přivála mnoho investorů a podnikatelů, mnohé z řad gangsterů, kteří, s trochou nadsázky, město vybudovali. Ve Vegas vystupoval Frank Sinatra, Elvis Presley a mnozí jiní. Město je jeden velký zábavní komplex plný hotelů zalitých neonovou září.

My jsme se po městě pouze toulali, ale když budete chtít, můžete v Las Vegas dělat téměř cokoliv. Od návštěvy Egypta až po pirátskou bitvu na moři. Nám se podařilo se projít se kolem Eifelovy věže, přes malebné francouzské uličky casinového komplexu až k Las Vegasské verzi New Yorku. Nejvíce nás zaujala fontána u hotelu Bellagio, která chrlí vodu do výšky 140 metrů. Navíc se nám v jednom kasinu podařilo vyhrát dva centy a stálo nás to pouze 10 dolarů.

Death Valley

Následoval den plný extrémů, extrémních veder, extrémního sucha a navštívili jsme nejníže položené místo v celé Severní Americe, 86 metrů pod mořskou hladinou. Roku 1913 zde byla naměřena nejvyšší teplota na světě, 56,7 stupňů celsia. Přesto zde žijí ryby, hned osm druhů. Museli se však přizpůsobit jak vedrům, tak vysoké salinitě vody a vysokému obsahu minerálů. Své jméno si však park nese neoprávněně. Byl pojmenován skupinou pionýrů, lidí stěhujících se za hranice USA, jež údolím procházeli. Avšak ani jeden z nich nezemřel. Park je největším na území USA, vyjma těch Aljašských a je propleten více než šestnácti sty kilometry silnic. Před cestou jsme se posilnili v posledním Mc Donald‘s, vybavili se obřími kelímky s ledem a vyrazili do Údolí.

Na vše jsme se pečlivě připravili, byli jsme zásobeni dvěma barely s vodou, slanými oříšky na udržení vody v těle a po ruce jsme měli své pokrývky hlavy. Výběr trasy byl složitější, z Las Vegas si můžete vybrat ze dvou cest. Na té severnější můžete vidět město duchů z dob těžby ryolitu a přilehlé doly. Na spodní se nachází úchvatné vyhlídky, pestrobarevné skály a nejníže položený bod celého kontinentu. Předem jsme promýšleli kde se můžeme na jak dlouho zastavit, vedro bylo neúprosné.

Vybrali jsme si spodní variantu. Ze Zabriski point jsme viděli úchvatné skalní vrásčité útvary, kde se bílá prolínala se žlutou. Poté jsme za zvuků písní jako „Sunny“ a „I Think We ́re Alone Now“ pokračovali vyprahlou pustinou obklopenou skalami až k nejnižšímu bodu kontinentu, k Badwater Basin. Žhnulo na nás polední slunce a bylo nám jasné, že výšlap na solnou pláň, jež byla před námi, nepřipadá v úvahu.

Když jsme se dosyta vynadívali, pokračovali jsme k Artists Pallete, která je rájem pro všechny geology. Na jedné skále můžete vidět celé spektrum barev, od červené, přes zelenou, až po žlutou. To vše díky bohatému obsahu minerálů a dalších prvků ve skalách. Vedle se nachází kaňon, který by měl být známý všem fanouškům předaleké galaxie. Do míst, kam se vydal mladý Luke Skywalker za Obi Wan Kenobim, jsme bohužel nešli, bylo nám obrovské horko. To však nebylo jen nám, ale i našemu čtyřkolovému společníku, protestovala mu klimatizace a celá jeho kabina začínala být zvolna cítit benzínem, zastavit ale nepřicházelo v úvahu, stín nikde nebyl, takhle se aspoň ochlazoval za jízdy.

Užili jsme si průjezd vyhlídkovou silničkou Artists Drive plnou serpentýn a pokračovali jsme na Furnace Creek, zde je návštěvní centrum, ale hlavně pozůstatky z dob těžení boraxu. A tak jsme na pokraji přehřátí obdivovali starý parní vůz a pozůstatky kamenných domků.

Zajímavé je, že i přes extrémní podmínky zde žili lidé, indiáni z kmene Tishimba Šošonů. Věděli, kde si obstarat vodu a jaké rostliny jsou jedlé. Stavěli si chýše z přírodních materiálů, lovili králíky a další drobná zvířata. Až příchod bílého muže je změnil, když začali vyrábět ošatky a další předměty pro turisty. Nyní je jejich zemí pouze malá oblast pod Furnace Creek, kam byli odsunuti a z celkových 300 členů kmene, jich žije v údolí okolo padesáti.

Naše cesta pokračovala přes pouště planety Tatooine, lidsky řečeno přes Mesquite Flat Sand Dunes, kde se nachází na rozlehlé pláni obrovské duny. Zde roku 1976 započalo natáčení Hvězdných Válek. Jen těžko jsme si dokázali představit, jak herec v roli C3PO přežil natáčení ve svém plechovém obleku.

To nejtěžší jsme měli za sebou, ale pro auto to byl teprve začátek. Čekalo ho strmé stoupání z údolí.
V parku po většinu roku neprší a důvodem jsou vysoké hory. Ty svojí výškou blokují mraky, jež přichází od pobřeží Pacifiku. A přesně ty hory muselo zdolat naše auto, kterému se stoupání moc nelíbilo a začalo zvolna zpomalovat. Povedlo se, přes nefunkční klimatizaci a propocené sedačky jsme se odtamtud, navzdory našemu skepticismu, dostali.

Po opuštění údolí následovala pouze krátká zastávka u Cottonwood Creek Carcoal Kilns. Staveb, které na první pohled vypadají jako indiánská obydlí, jedná se však o pozůstatek pecí na výrobu dřevěného uhlí z roku 1870. To už ale byl opravdu čas spěchat na ubytování, kam jsme dorazili tradičně kolem půlnoci. Cestou jsme narazili na opravu silnice, kde kyvadlovou dopravu neřídil semafor, ale osobní automobil, jež doprovázel kolony aut tam a zpět. A večer jsme pak překvapili obyvatele města Bakersfield, kteří v takových končinách nejsou na turisty úplně zvyklí.

Po náročném dni jsme si vychutnali vychlazené pivo, krátce si řekli, jak bude probíhat další den a šli spát.

Přečtěte si i předešlý článek autora o Grand Canyonu a Indiánech, nebo se vydejte na sever Kalifonie.