Cestopisy a reportáže

Sedím na kameni mezi kvetoucím vřesem na kopci nad vesničkou Aigra Nova, opodál se pasou tři chundelatí oslíci. Ekologická aktivistka mezitím vysvětluje sisyfovský úkol, jak zahubit mimózu, která sem spolu s eukalyptem byla zavlečena z Austrálie a neuvěřitelnou rychlostí vytlačuje původní druhy a mění půdu v prach. Vítejte na výletě s Espaço, nízkoprahovým klubem pro děti a mládež, který má základnu v nedalekém městečku Lousã a ve kterém pracuji rok jako dobrovolník.

Stádo buvolů se zlověstně upřeným pohledem, rozkročená žirafa, která se chce napít, slon střihající ušima, pštros jako závodník… Ale také nevlídné pohledy na okrajích měst, oddělené světy bílých a černých. Ale jen černobílá Jihoafrická republika rozhodně není!

Korkové duby poskytují příjemný stín, ale slunce už ztrácí sílu a sklání se k západu. Zlatavé světlo se vpíjí do balvanu vysokého jako vzrostlý muž. Zaostřuji na kámen s vyrytými pravěkými symboly, když do záběru vkročí žena a valoun obejme. Vzdávám se tedy a obracím svoji pozornost jinam.

Kolem je skoro tma a občas někde ukápne voda. Za dohledu vrtaných zřítelnic bledé mramorové busty napínám zrak do zlatavého šera a nabývám dojmu, že zpoza rohu za chvíli vykročí pravidelná hlídka Římanů. Už slyším kroky… a najednou vyběhne opozdilé děcko. „Finalmente, Pedro! Anda lá, rápido!“ vzpamatuji se a posílám provinilce za zbytkem skupiny. Ale těžko mu něco vyčítat, v rozlehlém antickém podzemí městského muzea v Coimbře čas jako by se zastavil.

Motáme se ulicemi Almady a snažíme se chytit správný směr, směr Setúbal. Konečně se dostáváme na správnou silnici a necháváme Lisabon za zády. Je horký srpnový den a obyvatelé hlavního města utíkají na nedaleké nádherné pláže, ale my už se těšíme na lepší.

Ač je nejsevernější a nejmenší provincií Portugalska, nabízí Minho cestovatelům nejen úchvatnou přírodu, reprezentovanou pohořím Peneda-Gerês, které leží na samé hranici se Španělskem, ale i kulturní a historické poklady. Z Porta to sem není daleko, až do Bragy se dá pohodlně po dálnici nebo vlakem.

Kdysi se tu setkávaly nestálé historické regiony Estremadura a Ribatejo, dnes jsou to spíše okresy Leiria a Santarém. Řeč bude o místech v srdci Portugalska, která hrála nezastupitelnou roli v jeho historii, v koloniální éře nebo i novodobé religiozitě.

Černá Hora je neveliký hornatý stát na Balkánském poloostrově. Na území jen o něco málo větším než Jihočeský kraj bylo vyhlášeno hned pět národních parků. Země se snaží jít ekologickou cestou a někdy dokonce bývá považována za tzv. Švýcarsko Balkánu.

Karhunkierros trail má asi 80km, pokud půjdete kratší verzi, tak 50km. Karhu znamená ve finštině medvěd. A co pod tímto slovem ještě určitě zaznamenáte? Karhu je jedno z nejlepších finských piv. Najdete jej v každém supermarketu.

Vodáctví je velmi široký pojem. Vodákem se může nazývat každý, kdo se vlastní silou pohybuje na nějakém plavidle po vodní hladině. Sportů, které můžeme do této kategorie zařadit, je mnoho. Nechci určovat, kdo se může za vodáka považovat, a kdo ne. Letos jsem ale o tom začal vážně uvažovat, protože jsem se setkal s vodáctvím, které u nás, ale i jinde na světě vlastně vyhynulo.

Lesy, víno i úžasný hruškový mošt. Krajina kolem Vídně, nabízí to nejlepší, co můžete v Rakousku najít, a to vše na dosah ruky od českých hranic.

Vedle cestování a fotografování láká cestovatele a fotografa Davida Švejnohu poznávat tradice a zvyky původních přírodních kmenů a etnik. Procestoval za nimi tři kontinenty a jeho zájem přerostl ve specializaci.

Snad nejvýznamnějším poutním místem Černé Hory a jedním z nejposvátnějších míst křesťanské víry je pravoslavný klášter Ostrog ležící ve vnitrozemí, 50 km severozápadně od hlavního města Podgorica.

Rezervace se nachází na úplném severu Finska. Tvoří ji oblast kolem kaňonu řeky Kevojoki. Trasa má zhruba 65km a jedná se zase o jednosměrný trail. Můžete si vybrat, zda ji chcete jít ze severu či z jihu. Jižní verze nabízí možnost se zhruba v polovině odpojit směrem na západ a okruhem kolem hory Guivi se vrátit zpět do výchozího bodu. Tuto verzi, která je dlouhá asi 80km, jsme si vybrali i my.

A jsme zase ve finském Laponsku. Tentokrát kousek od ruských hranic v rozlehlé divočině, která svůj název Urho Kekkonen získala po slavném a oblíbeném finském prezidentovi. Toto místo se malinko liší od okolí. Nejsou to jen nekonečné lesy a lesy. Krajina tady působí drsněji a různoroději, mírně zvlněné kopce s nízkým porostem nám nabídnou i řadu krásných výhledů.