Man – ostrov zamrzlý v čase

Již angličtí dělníci jej v době vrcholící průmyslové revoluce považovali za nesmírně exotické místo, na kterém s minimálními cestovními náklady zapomenou na každodenní těžkou pracovní rutinu. Odlehlost tohoto nevelkého a původně Kelty osídleného území tvaru lilku postaveného na špičku dokládá i fakt, že jej z velké části z dalekých severních končin Norska vcelku mírumilovně ovládli Vikingové. Netušená seveřanská kolonizace sem přinesla zárodky moderní demokracie, když právě tu založila nejdéle kontinuálně fungující parlamentní sbor na světě – Tynwald. Ten se tu schází nepřetržitě již od roku 979, tedy neuvěřitelných více než tisíc let! Skrytost předurčila ostrov Man také pro bezpečnou dislokaci spojeneckého vojenského letectva za druhé světové války nebo pro umístění internačních zajateckých táborů, a to po dobu obou světových válek.

Skoro každý srpnový den nám tu prší a duje silný vítr, který zmítá osamělými korunami keřů spíše nežli stromů. Právě nezdolný vítr udržuje vegetaci na ostrově vcelku nízkou. Na bičovaných pobřežních útesech narážíme dokonce jen na odolné souvislé porosty kapradin, slanců a vřesovců, protkané sítěmi doupat divokých králíků. Je neuvěřitelné, že v takovém počasí se tu Maňané před rozmary počasí nijak neschovávají. Stačí jim jen větrovky s kapucí, nezřídka místní dokonce za deště kondičně běhají v tílku a v trenýrkách kratší i delší tratě podél pobřežních silniček, jednoduše podle chuti. Počasí při takovém rozhodnutí zjevně nehraje významnější roli. Když se to vezme kolem dokola, že se tu vlastně před deštěm ani schovat nejde. Kapky jsou totiž všudypřítomné a míří na nás ze všech stran, snad i zespodu. Nevidíme tu však jediný deštník, žádnou pláštěnku! Jen nalehko oděnou maminku s malým a zhola bosým robátkem v klokance na hrudi. Přitom teploměr nezdolal ani 16˚C! Místní Maňané, či Maníci, chcete-li, jednoduše nejsou žádná ořezávátka a tuží se již od nejútlejšího dětství. Slunce občas probleskne oblohou, nutno však dodat, že bez jakéhokoliv výraznějšího hřejivého účinku. Nenechte se ale odradit. Právě tento ráz podnebí dodává krajině nezvykle svěží barvu bující zeleně. Lesíky, které se tu nazývají glens, rostou jen v hlubokých údolích potoků a říček odvodňující hornatý střed a jih ostrova. Jenom tady jsou chráněné před větrem, a přitom tu mají dostatek vláhy, Vstupujeme do Silverdale Glen, vnitrozemského lesíka v jihovýchodní partii Manu, v němž zeleň doslova exploduje. Vějíře listů obrovských kapradin i obřích lopuchů vyplňují prostor mezi kmeny a větvemi listnáčů mírného pásu. Mezi nimi se prodírá dravý tok křišťálově čistých vod říčky Silverdale. Dojdeme až na konec stezky, která si nezadá s tropickou vegetací o několik blíže podnebných pásů směrem k rovníku. Před námi se náhle otevírá sytě zelený palouk s travnatým kobercem neobvyklé hustoty s rybníkem a náhonem dávno zaniklého mlýna. Neuvěřitelně idylický pohled – modrá hladina rybníčku s vykrajovanými břehy, na klidné hladině plave spousta divokých kachen a černých lysek. Vůkol japonské dřeviny a několik dřevěných plastik moderního umění s barevnými skleněnými výplněmi. Právě tato díla nenuceně navozují dojem pravěkých menhirů, jimiž krajina na ostrově rozhodně nijak nešetří.

Ztrácíme se úzkou stezkou podél toku říčky Silverdale a ze zelené hradby vykukují netušené pozůstatky středověku. Tuto oblast spravovali cisterciáčtí mniši z nedalekého opatství Rushen Abbey v Ballasalle, k níž se pomalým pochodem postupně blížíme. Nejprve objevujeme pietně upravenou kruhovou studánku, zvanou Mnišský pramen, abychom následně narazili na drenážní svody a opěrné stěny z hrubě otesaných kamenů jako výsledků úporného klášterního snažení o kultivaci zdejší krajiny pro pěstování obilí. Posléze narážíme na působivou siluetu úzkého kamenného Mostu mnichů (Monks´ Bridge), lukovitě prohnutou stavbu s nízkým zábradlím, která ve dvou obloucích překračuje říčky, která umí být divoká, zejména prší-li hodně v nedalekých horách. Most se datuje do hloubi 14. století, a tak nemůže svým stářím soupeřit s níže položenými zbytky kamenných zdí Rushenského opatství. Dceřiný klášter cumbrijských cisterciáků – bíle oděných bratří s černou kápí, je dnes přístupný veřejnosti. Areál zahrad obehnaných středověkou hradbou zachránil až po roce 1998 Manský památkový fond (Manx Heritage Fund) poté, co tu několik desetiletí nad hroby slovutných manských králů z 13. století tančili na zábavách a diskotékách jak místní, tak přespolní… Snad i v rytmu popových hitů skupiny Bee Gees, tedy tří bratrů Gibbových, kteří se na ostrově narodili. První zprávy o opatství sahají přitom až do dvanáctého století a již v roce 1134 tu vznikly první kamenné stavby s mariánským chrámem a přepychově provedeným rajským dvorem s románskými arkádami. Prohlídková trasa nás zavádí právě k jejich nevelkým zříceninám. Nenechavci po zrušení kláštera v roce 1540 za anglického krále Jindřicha VIII. neúnavně rozebírali letité žulové zdivo na stavbu svých o poznání skromnějších obydlí. Nejvíce tak dodnes zůstalo z opatského příbytku a obou hranolových věží, které šlo jen stěží bez rizika zřícení živelně rozebírat. Přilehlá klášterní zahrada už ničím nepřipomíná období, kdy se tu vyráběly marmelády a odehrávaly bujaré večírky zdejší omladiny. Je nesmírně úpravná a její anglické trávníky jednoduše nemají chybu. Každé druhé ráno je tu za každého počasí trpělivě sekají. Slunce tu moc nepálí, a tak je nemá co spálit. Ostatně nejvyšší průměrná teplota v nejteplejším měsíci v roce, což je právě srpen, dosahuje jen nevalných 18˚C!

Sopečným jihovýchodem ostrova

Zastavujeme u anglicky ponuré kamenné budovy opatřené cimbuřím a mohutnou věží odkazující na romantické představy o středověku, které i tady intenzívně poznamenaly konec předminulého století. Pompézní architektura tradiční vzdělávací instituce vysokého školství doslova trůní mezi lány anglických trávníků vytvářejících absolutní rovinu. King William´s College představuje pověstný vrchol ostrovního školství a chrám vědění. Na dohled od této univerzitní budovy směrem k nedalekému pobřeží však panorama ruší jiná silueta. Mnohem temnější. K nebi tu na nevysokém, leč výrazném pahorku ční jako dva vztyčené prsty nahnuté kamenné pozůstatky nějakého domu. Postupující nízká temná mračna dokreslují hororovou atmosféru tohoto místa, jak vystřiženou z románů Athura Conana Doylea o psu baskervillském. Stojíme na někdejším popravišti Hango Hill. Právě tady byl jako poslední oběť anglické občanské války ve druhé polovině sedmnáctého století popraven šlechtický předák vzpoury proti roajalisticky smýšlející rodině zdejších místokrálů z rodiny hrabat Derbyů. Jmenoval se William Christian a byla mu „dopřána“ poprava zastřelením… Marná byla jeho pozdější rehabilitace samotným králem, která mu již nemohla vrátit život. Střih a o pár let později se již na popravišti staví, vždyť přece nikdo si nepřeje mýtizovat již tak uctívaného národního hrdinu Manu. Jako dobrý nápad se tedy hraběti Derbymu jevilo postavení bizarního letního sídla, které překlenovalo cestu z tehdejšího hlavního města Castletownu na poloostrov Langness. Na druhém zmíněném místě hrabě dostál svému jménu a vybudoval zde v roce 1740 dostihovou dráhu pro manské koně. Menší, ale ztepilé plemeno tu soutěžilo právě v „derby“ čili dostihových soutěžích. Bohužel jen o čtyři desítky let později dostihy předstihla golfová vášeň, a tak se dnes na valné části poloostrova nachází desetijamkové golfové hřiště. Jak zvláštní to sepjetí lidského díla a kultivované krajiny na straně jedné, a ryzí divočiny, ve kterou přechází. Zvláštně rozlámané pobřeží slouží jako úkryt četným tuleňům. Ti na nás hledí z bezpečí jinak ovšem velmi nebezpečných vod se zrádnými útesy, které mohou za ztroskotání nepozorně vedených lodí. Proč má Langness vlastně tak zvláštní tvar dvou zvolna zahnutých srpů půlměsíců široce rozkročených v ústrety Irskému moři? Odpověď je prostá. Oba výběžky jsou pozůstatky obrovských sopečných kalder, kdysi chrlících masy žhavé lávy, po nichž tu zůstaly zkamenělé splazy s řadou skalních oken. Kratší z oněch výběžků zakončuje násep s mostem, který vede na přilehlý ostrůvek Sv. Michaela. Oč je nenápadnější, tím býval zajímavější z pohledu vojenské strategie. Ostrůvek je totiž poměrně plochý a bez vyššího porostu, leží nedaleko někdejšího hlavního města ostrova Castletownu, a tak představoval místo vylodění pro všechny národy, které se postupem doby snažily ostrov získat pro sebe. Vylodili se tu Vikingové, jimž tu říkají Norsemen, protože sem přicházeli ze severu a podrobili si usazené Kelty. Ti zde žili v typických kruhových domech, které obsáhly členy celé velké rodiny. Po nich právě v tomto místě na ostrov vstoupili v roce 1265 později Skotové v čele s vládnoucím klanem McDonaldů, aby je nakonec vystřídali v roce 1399 Angličané. S nimi již měl být Man spojen trvale. Snad i proto, že si právě na ostrově sv. Michaela postavili zvláštní renesanční kruhovou pevnost s mnoha děly zamířenými na skotského protivníka. Jaký paradox, že se obě rivalské mocnosti nakonec spojily v britské unii, která trvá dodnes.

Příboj zpěňuje mořskou vodu do běla a mezi útesy se náhle, světe div se, vynořují zvědavé šedavé hlavy atlantských tuleňů. Prohlíží si nás tmavýma očima, pak se rozvalí a nastaví mohutný hřbet občas prosvítajícím slunečním paprskům. Je typický den plný vytrvalého mrholení. Dešťové kapky jsou jako rozprášené sprejem. Ani taková nepřízeň počasí nám však nebrání obdivovat vertikálně geologicky stavěné bloky dávno ztuhlé lávy a mezi nimi neuvěřitelně hebký a měkký trávník, dokonale spasený zdejšími ovcemi. Po naší přítomnosti v něm nezůstávají žádné stopy a my po něm kráčíme jako po mechu. Je to zelená pastva pro oči, dokonalý zelený pažit, o který se vlastně nikdo nestará.

Ve městě s nejmenšími auty na světě

Peel. Krátké a úderné jméno města, které se původně jmenovalo St. Patrick´s Island. Dneska občas prší, a tak se nám prohlídka města rozpadla do tak trochu nucených sekvencí. Nejprve spočineme na krásné srpkovité pláži s bělavým pískem, pak ovšem nemůžeme vynechat tamější největší pozoruhodnost – neuvěřitelně rozlehlou zříceninu středověkého hradu, jehož počátky sahají až do doby vikingských králů do 11. století. Právě v jeho areálu vznikla jediná opravdová katedrála na celém ostrově. Ani v dnešním hlavním městě ji nenajdete, protože právě Peel byl prvním skutečným hlavním městem ostrova. Dnes z ní ovšem k nebi trčí jen velkolepé zříceniny s prázdnými lomenými okny. A pod katedrálou překvapení – potemnělá, leč rozlehlá krypta svatého Germana, jemuž byla katedrála zasvěcena. Právě v této místnosti s prazvláštními oblouky perfektně střižených paralelních kleneb nedobrovolně strávila 14 let jako vězeň Eleonora vévodkyně z Gloucesteru. Zapletla se totiž do mocenských tahanic kolem dvora tudorských králů šestnáctého století. Její nešťastný duch prý obchází zdejší majestátní klenby připomínající obrácený kýl dobře postavené lodi až dodnes. Hrad snad nemá konce. Jeho hradby se táhnou nejméně do dvoukilometrové délky a v této podobě tu vznikly až na konci patnáctého století. Tehdy tu již jako zástupci anglických králů vládli vévodové z Derby.

Hrad se zcela vymyká měřítkům Peelu – městu miniatur. V šedesátých letech minulého století tu zkonstruovali nejmenší auto na světě. Peel P50 se dvěma rychlostními stupni, zpátečkou, třemi kolečky, jedněmi dveřmi a titěrným prostorem pro řidiče. Vozítko vypadá jednoduše jako kabina jeřábníka. Přesvědčit se o tom můžete v nejmenším muzeu na světě – Manx Transport Museum, která má pouhých 60 m² výstavní plochy. Pitoreskní a droboučké jsou i historické domky namačkané v centru města. V úzkých uličkách se protáhne sotva jedno auto a jedinou výjimku představuje poněkud stranou umístěná nová katedrála sv. Germana z druhé poloviny 19. století. Neomítnutá kamenná budova se vypíná v drobném parčíku již za hranicemi historického jádra. Malé krámky skrčené v přízemích trpasličích domků, ošuntělé hospůdky, kde točí teplé pivo a vaří příliš nepovedená jídla, atrapy pokrmů Indie a Dálného Východu. K tomu několik letitých a větrem a vodou ošlehaných vývěsních štítů, které hlásí, že tu jsou k mání tzv. kippers čili uzené sledě zvané též herinky.

O historii města a ostrova se ovšem dá více dozvědět v muzeu nazvaném podle pohanského boha moří Mannanahovi. House of Mannanah nás velmi názorně provádí v prostorách bývalé nádražní budovy neobyčejné dějiny dnešních Maňanů. Keltové tu ve velkorodinách přebývali v kruhových domech. Ty však od 9. století postupně nahradily vikingské dlouhé domy budované z místního kamene – žuly, čediče i vápence. Samotné město však přece jen jednu ztrátu utrpělo. Při procházce městem v jeho centru na návrší narážíme na prázdné místo s vysokou kamennou věží, která spolu se štítovými stěnami zbyla z někdejšího svatopetrského chrámu. Protože měl narušenou statiku a nikdo jej nechtěl opravit, musel se v polovině minulého století poroučet k zemi…

Ozvěny první světové války a vodopád v Glen Maye

Míříme na jih od Peelu a zastavujeme se před nevelkými vraty Knockaloeské farmy ve vesničce Kirk Patrick. Nic kolem ní již vůbec nepřipomíná obrovskou plochu internačního tábora pro válečné zajatce mocností Trojspolku. Tedy i vojáků národů někdejšího Rakouska-Uherska. V nevelké expozici tu zůstalo jen pár nažloutlých fotografií a několik dokladů těch desítek tisíc vězňů, které v letech 1914-19 prošly jeho areálem. Mezi nimi objevujeme dvě dřevěné násadky na láhve, které ukončují vyřezávané hlavy našeho dobrého vojáka Švejka. Takže tu museli dlít i Češi. Kustod nemá ovšem ponětí, kdo to byl Švejk, a tak s dosavadní obecnou a nicneříkající popiskou nakonec nic neudělal. Škoda. Artefakty s nedopovězeným příběhem, který muzeu musel darovat některý z pamětníků tábora rozděleného do čtyř sekcí. Dále na jih směrem k západnímu pobřeží leží hornické městečko Glen Maye. I tady se těžilo stříbro, olovo, měď a zinek jako na mnoha dalších místech ostrova. Hornickou minulost tu už ovšem vůbec nic nepřipomíná. Co však doslova vyrazí dech je blízký údolní les, po němž tato obec nese své jméno. Scházíme do něho po úzkých dřevěných schodech a noříme se stále níže do vlhké zelené džungle. Hřmí tu řítící se vody několika kaskád mohutného vodopádu padajících do hlubin vertikálních zelených stěn potažených závěsy břečťanu. Nezměrná vlhkost sytí nejen duhu nad nimi, ale i spoustu obrovských vějířů kapradin, které tu běžně přerůstají rozměry člověka. A mezitím dřevěné mostky klikatě překračující tok divoké řeky až k další z několika kaskád. Jsme v ráji, nebo pekle? Krása hřmotných vod, která drtí kámen…

Nejširší nabídku průvodců a map Velké Británie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Symboly ostrova

Pokud se vydáte ze západu na východ ostrova zhruba v polovině jeho délky, což obnáší asi 24 kilometrů, projedete od Peelu hornatým vnitrozemím s hustými jehličnatými lesy v údolích a v nižších polohách urostlých horských velikánů. Jejich vrcholy jsou však naprosto holé, jen s nízkou luční vegetací. Lysé partie jsou jako vystřižené ze sousedního Skotska a dominuje jim nejvyšší Snaefell (621 m. n. m.). Pojmenovali ho tak dávní Vikingové a v překladu jeho jméno znamená Sněhová hora, a tak předpokládáme, že se právě tady celou zimu udrží sníh. Až těsně pod samotný vrchol s vysílačem vede podivuhodná elektrická tramvaj s velmi nepohodlnými dřevěnými sedadly a obložením, které pamatuje vládu královny Viktorie. Hora sama je jedním ze symbolů Manu. Historická tramvaj tu jezdí již plných 130 let z bývalého hornického městečka Laxey. I v něm na příchozí odevšad vzhlíží rovněž prastarý heraldický symbol tohoto malého, leč hrdého kousku země. Jsou jimi tři do kruhu srovnané obrněné nohy se zlatými ostruhami v červeném poli. Maňané si tu sami vládnou kromě zahraniční politiky a vlastní obrany, která zůstala v mandátu britské metropole. Jádrem moci je nejstarší kontinuálně fungující parlament na světě. Již roku 979 se poprvé sešel na navršených stupních nízkého pahorku v hustých lesích u městečka St. John´s a od té doby se tu pravidelně rok co rok schází. Impozantní doklad nejstarších forem demokratické vlády dnes dvoukomorového shromáždění. Jeho shromáždění se ovšem vbrzku přesunula do krytých prostor. Nejprve do blízkého Peelu, pak do Castletownu na jihu ostrova, kde dodnes stojí budova zvaná House of Keys. Nakonec se ve druhé polovině 19. století Tynwald, jak se zdejší parlament nazývá, přesunul do historické parlamentní budovy v Douglasu, největší aglomeraci napříč ostrovem. Do budovy z konce devatenáctého století můžete vstoupit a prohlédnout si hned trojici zasedacích sálů. Každý poslanec, jakož i každý člen horní komory – Zákonodárné rady, má své jméno napsané na cedulce u svého místa. Zajímavostí ovšem je, že se nikdo z nich nesmí zdržet hlasování. Buď hlasuje pro, anebo proti. Na jinou variantu tu nejsou ani technicky vybaveni.

Ale vraťme se do úzkých a zakřivených uliček hornického Laxey. Městečko šplhá od moře až do hor kolem životodárného toku stejnojmenné řeky až do začasté nebezpečných míst někdejší těžby olova, stříbra a mědi pod hrdým vrcholem Snaefellu. V minulosti se tu odehrálo několik důlních katastrof poznamenaných explozemi metanu ve špatně odvětraných šachtách, při nichž si smrt vybrala značnou daň mezi místními chudými horníky. Prvotřídní a neopominutelnou památkou a naprosto zásadním symbolem ostrova je tu však slavné Laxeyské kolo (Laxey Wheel). Vypíná se tu nad údolím jako přízrak a dosahuje úctyhodných rozměrů 72 stop a 6 palců, a je tak největším vodním kolem na světě. Červeně natřený obvod kola se dodnes točí a plných 170 let odčerpává vodu z důlních děl přímo do řeky. Směrem od hor je k němu přiveden poměrně dlouhý, černobíle natřený kamenný akvadukt. Úchvatná podívaná na pomalu pracujícího věkovitého starce chrlícího každou minutu kubíky vody… V pobřežních partiích městečka můžete sejít až k manufaktuře na zpracování vlny a pletárně. Není nadto se projít mezi tweedovými látkami anglicky tlumených barev a konzervativních kostkovaných vzorů. Mezi plédy, saky, čepicemi, kravatami, závěsy a bůhví, čím ještě. Kvalitní rukodělná výroba tu k našemu nemalému překvapení funguje dodnes. Zpracovává vlnu asi z nejpodivnější ovce, která chodí po zemském povrchu. Jedná se o pekelné stvoření – laoghanskou čtyřrohou ovci. Jejímu relativně subtilnímu tělu s hnědým rounem dominuje hlava jako z pekla s jedním párem dlouhých a přímo postavených rohů, pod nimiž se nad ušima vykrucuje pár klasických zatočených beraních rohů. Člověk by se měl každopádně při pohledu na takového tvora polepšit.

Světový závod, který ostrov proslavil

Ročně na ostrov dopluje nebo doletí 350 000 turistů, což je čtyřikrát více, než kolik tady žije starousedlíků! Dlužno ovšem dodat, že většina z nich dorazí jen kvůli tomu, aby viděla proslulý závod zvaný TT Course. Zdejší ikonický motocyklový pohár se tu jezdí na okruhu spojujícím Douglas, Peel a Ramsey, čili tři největší města ostrova. Jezdí se po normálních silnicích s řadou zatáček a mostů, u nichž ve velké rychlosti nevíte, kam vás pošlou. Nejnebezpečnější motocyklový závod na světě se tu pravidelně jezdí od úsvitu automobilismu, konkrétně od roku 1907. Půjčili jsme si auto, a tak pěkně po levé straně, s řadicí pákou po pravé ruce si celou trasu projíždíme. Je to vskutku nádherná podívaná, protože závod nabízí netušené výhledy z olysalých kopců i průjezdy temnými hvozdy ve vlhkých údolích. Právě na tomto okruhu, kde ovšem není závodníkům dovoleno se kochat, neboť každá chyba, každé zanedbání je tu fatálně potrestána. Dodnes tu takto zahynulo již téměř tři stovky lidí! Motorkáře i spěchající automobilisty potkáváme na trase i mimo dobu závodu. Ona je tu totiž povolena neomezená rychlost! Toto je snad jediné místo na světě, které nemá rychlostní omezení. Snad proto se právě na tento ostrov přestěhoval také slavný britský automobilový moderátor Jeremy Clarkson. Motocyklové závodění na Manu vyzařuje z každého nároží i zákoutí. Spálený benzín omamně čpí vzduchem a všude při trati stojí tribuny i zábrany. Všude spousta malých hotýlků a nejrůznějších obchůdků s helmami a motocyklistickými kombinézami.

S motorismem souvisí i naše následná návštěva v Isle of Man Motor Museum s naprosto dokonalou sbírkou veteránů i novějších modelů nejrůznějších motocyklových a automobilových kuriozit. Kromě dvou miniaturních Peelů P50 pro jedinou osobu – řidiče a cestujícího v jednom tu vystavují hlavně nekonečně dlouhé ameriky, především Lincolny a Cadillacy, ale také poctivé sportovní vozy. Některé z nich jsou opravdu raritními modely, či dokonce prototypy. Muzeum naplňuje obrovitý hangár zrušeného letiště RAF v městečku Jurby na severozápadním pobřeží ostrova. Na dohled od jediné místní věznice. V ní sedí hlavně drogoví delikventi. V místním tisku se dočítáme, že centrála dealerů drog sídlí právě ve vězeňských celách… Podtrženo sečteno však pro ostrov platí, že je tu mimořádně bezpečno a navíc je tu o letních prázdninách opravdu jen málo turistů, takže chcete-li vyrazit na procházky po útesech kolem ostrova, prohlédnout si prehistorické hrobky či některý z obou hradů, nezřídka se vám stane, že budete jedinými návštěvníky. Obklopí vás tu netušený klid, totální bezstresí a v noci pak nebe plné hvězd. A ty jsou tu opravdu dobře vidět, protože Man je jen řídce osídlen, a tak tu přímo do přírody zapustili speciální lehací dřevěné lavičky. Jedno z takových požehnaných míst leží u vnitrozemské horské přehrady Sulby otevřené roku 1983. Působivý rezervoár končí prohnutou údolní hrází, od níž se až ke stejnojmennému městečku rozkládají husté hvozdy.

Severní nížina – ptačí ráj

Sever ostrova se velmi liší od jeho zbývajících hornatých partií a obnažených skalnatých útesů. Krajina je tu rovná, jako když střelí. Není totiž výsledkem dávné sopečné činnosti, nýbrž vznikla procesem usazování písku a štěrku v dobách čtvrtohorního pevninského zalednění. Pobřeží tu nezdobí žádné útesy, jen nekonečné oblázkové pláže, a končí na nejsevernější výspě Manu – mysu Point of Ayres. Ačkoli tu poměrně fouká, zároveň tu svítí letní slunce. Takové prostředí přináší nebývalou potěchu četným druhům ptáků, kteří si tu vysušují křídla. Postupujeme rozkvetlými vřesovišti až za již automatizovaný červenobílý maják. Při pobřeží však všude narážíme na natažené provazové zábrany chránící ptačí hnízda od nezvaných lidských vetřelců. Jen malý pruh uprostřed tvoří dovolené pásmo průchodu na severní špičku ostrova. Kráčíme tudy opatrně po nekonečných pláních plochých oblázků donekonečna omývaných mořem. Příboj je tu uspořádal do zvlněného terénu. Zdoláváme poslední oblázkovou dunu a před námi se rozkrývá úžasný pohled na širé moře a vzdálené břehy hornatého Skotska na obzoru. Všude se tu hemží kormoráni, ukřičení rackové i ladné volavky. Po chvilce se jen náhodně ohlédneme doprava a tu je spatříme. Zástupy „zaparkovaných“ šedých atlantských tuleňů se vyhřívají na slunci a spokojeně pochrochtávají. Jak naplňující pohled jako odměna za desítky nachozených kilometrů po nepříznivém terénu!

Manská „velkoměsta“

Na ostrově se žije hlavně v malých rozesetých vesnicích začínajících zejména přívlastkem „Balla“, který v manské keltštině znamená „zděný“. To je určitě přiléhavé přízvisko, neboť všechny vesničky i nejnepatrnější farmářské samoty tvoří nízké domky vyzděné z lámaného kamene dávno zarostlých lomů. Z nejstarších dob pocházejí ty úplně nejnižší z nich. To proto, aby se do nich neopíral všudypřítomný vítr a ony se schovaly v krajině za nejrůznější přirozené větrolamy jako stromy, pahorky či skaliska, anebo za nízké, nasucho postavené zídky vystavěné kolem málo úrodných políček a pastvin s kravami a ovcemi. Na opačném pólu pomyslné škály ovšem stojí dvě výjimky – hlavní město Douglas a Ramsey jako přístavní metropole severu ostrova. Ačkoliv převedeno do středoevropských poměrů se jedná spíše o menší okresní města, tady plní roli tepajících obchodních a dopravních center. Větry ošlehané Ramsey se vyvinulo z nevelkého rybářského přístavu na severovýchodním pobřeží ostrova a jeho symbolem je výrazný nýtovaný otáčecí most s rozložitými oblouky. Přetíná tok řeky Sulby na cestě k přístavu v historickém jádru města s obchodními uličkami, hrázděnými hotýlky a restauracemi, ale také s trojicí zajímavých kostelů vesměs pocházejících až z druhé poloviny devatenáctého století. Právě tehdy totiž město nebývale prosperovalo, když se tu zpracovávaly ryby a pálil gin. Ostatně palírna je tu přístupná k prohlídce, nicméně zdejší produkci tu kupuje málokdo, protože je nesmírně drahá. Druhý břeh řeky Sulby opanovala na samém konci 19. století viktoriánská výstavby činžovních domů při vzdušné pobřežní promenádě. Za ní se směrem do vnitrozemí rozkládá křišťálově čisté jezero. Tady kdysi bývaly mokřady zvané The Mooragh. Právě tuto nehostinnou krajinu místní zrekultivovali na velmi příjemnou odpočinkovou zónu s hřišti, kurty i minigolfem. Procházíme nádherným prostředím bohatě kvetoucího a zelení bujícího parku. Vlhké a mírné podnebí tu dělá divy. Vždyť tu rostou i obrovské dračinky s dutými kmeny nebo vavříny s bohatě olistěnými větvemi. Promenáda podél pobřeží působí sice trochu ponuře a omšele, tu a tam však narážíme na tvorbu manských umělců umístěnou na zdech nevelkých betonových kiosků. Naprostou atrakcí obou metropolí ostrova je však anachronická meziměstská doprava. Z Ramsey do hlavního města totiž při členitém pobřeží vede více nežli stoletá elektrická tramvajová linka, na níž se kodrcají malé dřevěné vagónky, některé z nich otevřené pro otužilé cestující. Jedno je jisté, určitě nepatří do 21. století. Stejně jako všechno tady se neskutečně pomalu šinou po visutých zatáčkách nad pobřežními útesy, a to zejména k velké radosti dětí, ale i dospělých.

Nežli se pobřežní tramvají dojede do Douglasu, je možné cestou vystoupit a navštívit národní glen Dhoon. Právě tento bujný les vyplňuje nejstrmější trek směrem k pobřeží vlhkým prostředím se spoustou hmyzu a všudypřítomných kapradin. Cesta po četných klesáních a schodištích vyúsťuje přímo na oblázkové pláži s jakoby zlámanými pobřežními skalisky. Uprostřed přírodního amfiteátru jak z nějakého kýčovitého obrázku z lesa doslova vypadává překotný vodopád. Voda se tu ostatně valí ze všech strání. Z pobřeží se nesměle vydáváme do útrob této nefalšované zelené džungle, abychom dosáhli nejvyššího vodopádu na ostrově. Jeho vody se v několika stupních řítí ze čtyřicetimetrové výšky a rozpadají se do několika větví. Stojíme v němém úžasu a s pokorou před touto obdivuhodnou hříčkou přírody a divadlem zároveň. Jako bychom vůbec nebyli v mírném podnebném pásmu, ale spíše někde v tropech Karibiku. Zaplaťpánbůh Evropo, že máš tolik krásných tváří!

Co říci o samotném hlavním městě? Asi to samé, co o celém ostrově. Svůj rozmach zažil a zažívá díky hledání, řekněme, děr v systému. Včera to bylo pašování lihovin a tabáku z Ameriky do Británie, dnes je to offshorové bankovnictví a nulová sazba daně z příjmů právnických osob. Douglas se hospodářsky vzepjal hlavně díky pašování na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Využil vysokých britských importních cel na některé zboží, pro něž naopak stáhnul sazbu na nulu. Pro levné zboží pak britští hospodští i obchodníci posílali své lodě právě do Douglasu. Kvetoucí byznys udělal z provinčního přístavu nové hlavní město, historicky již třetí v pořadí. Jediné na východním pobřeží. A to i přes značně nepříznivou bilanci tamějších nebezpečných útesů, které se staly příčinou ztroskotání celé řady lodí. Tomu nechtěl přihlížet William Hillary, a proto tu založil první záchrannou jednotku a později i dominantu přístavu středověkého vzezření, leč poměrně nového původu. Věž spasení – Tower of Refuge, vyrostla z kamene i s cimbuřím přímo na vrcholu jednoho z útesů naproti přístavu a od nynějška poskytovala útočiště zachráncům i zachráněným trosečníkům, bojujícím s obrovskou tříštivou silou vlnobití. Hillarymu za tento chvályhodný počin nechali vděční Douglasané postavit pomník v životní velikosti nedaleko majáku a kuriózní stavby viktoriánské kamery obscury. Město se klene do oblouku, pravidelného půlměsíce řečeného crescent podél písčitých pláží studeného Irského moře. Podél nich se vine široká mondénní přímořská promenáda s nápaditě zapuštěnými veřejnými zahradami a nejpodivnějším reliktem městské hromadné dopravy ve světovém měřítku, ani ne dvoukilometrová koněspřežná tramvaj jako vystřižená z nesmělých průmyslových počátků devatenáctého století. Jediný valach za sebou poslušně vleče poměrně rozměrný otevřený vagón a tento ekologický kolos se pak ztěžka šine v pravidelných intervalech tam a zpět po úzkých kolejích. Na konci kolejové dráhy koně vždy přepřáhnou na druhou stranu vagónu, a tak se může pokračovat prakticky donekonečna… U promenády narážíme na několik zajímavých budov. Nejprve je to zcela na jihu námořní terminál pro ty, co na ostrov připlouvají pravidelnými linkami z Velké Británie nebo Irska. Pochází z počátku šedesátých let minulého století a má tvar, pro který je místními nazývaný „lemon squeezer“ čili vymačkávač citrónů. Pokračujeme-li dále promenádou na sever, potkáváme řadu elegantních viktoriánských hotelů a opodál za nimi i divadlo Gaiety, osamělého zástupce prvotřídní secesní architektury na Manu. Divadlu ještě nedávno hrozil osud mnoha jiných historických staveb na ostrově, tedy zbourání pro celkovou sešlost. Ovšem k tomu naštěstí nedošlo a tento kulturní stánek byl krásně opraven i se sousedním parkem a kolonádami, které vedou až k Ville Marina. Zábavní centrum ze začátku dvacátého století tak našlo svůj smysl i v novém tisíciletí. Prozíravá renovační politika tak zachraňuje cenné architektonické artefakty minulosti a vdechuje jim také nový život. Chcete jít do kina nebo na diskotéku? Villa Marina je tu právě pro vás! Škoda, že do většiny historických objektů musíte mít včasnou rezervaci, protože se, ač je čas letních dovolených, řada památek otevírá jen na relativně krátkou dobu kolem poledne, anebo třeba jen dva dny v týdnu v konkrétní časy, například v sobotu v 11 hodin… V tomto směru bychom si pomysleli, že ostrov zrovna nevychází vstříc turistům, nicméně pravdou je, že spíše místní nutí návštěvníky zpomalit, rozvolnit tempo a přijmout zdejší vnímání času, tak vzdálené životu v dalekém středoevropském velkoměstě.

Rozlučka s Manem, aneb brzy na shledanou

Čekáme na letišti a bilancujeme více nežli dvoutýdenní pobyt. Počasí nám nadmíru přálo, jen asi čtyři dny nám propršely, obvykle však jen zčásti. Maňané takové počasí dobře znají a drobné spršky kapek stejně jako silné deště je nepřekvapí. Pohybují se ve dvou extrémních polohách. Buď se obléknou do dlouhých pogumovaných plášťů s kapucemi, nebo se naopak svléknou do kraťasů a tílek a jdou klidně běhat. Neviděli jsme tu žádné rodiče, kteří by své ratolesti úzkostlivě schovávali před dopadajícími dešťovými kapkami. Statečně je berou s sebou od raného dětství na dlouhé procházky po pobřeží. Jen ať si zvykají. Lidé jsou tu drsní a otužilí, na druhou stranu vás tu každý pozdraví a prohodí pár vět, často i zavtipkuje. Člověk se tu cítí jako doma, objat a uchvácen ostrovním šarmem, byť si musí zvyknout na celkově pomalejší tempo. Není tu vše dokonalé a ani přizpůsobené za každou cenu turistům, ale stejné parní vlaky tu spolehlivě jezdí půldruhého století a elektrické tramvaje o nic méně ohromujících 130 let! Úžasné doklady kvality práce dávno odešlých generací. Na druhou stranu vzato i tak trochu živoucí skanzen zatvrzelých ostrovanů, kteří nezapomněli poctivý um svých předků. Přijeďte a přesvědčte se sami. My to za nějakou dobu uděláme také!