Články

Když člověk cestuje po těch divočejších místech, kde se cítí jako v jiném světě, důležité problémy se najednou stávají směšnými nebo postupně zcela mizí. Věci získávají jinou perspektivu. S tím jsem projel Afghánistán ze západu na východ.

Návštěva zdejší cizinecké policie (či jak se úřad jmenuje) v Shinagawě: z nějakého mě nepochopitelného důvodu japonská ambasáda v Praze vydává jen jednovstupé vízum. Čili pokud někdo chce multiple-visa (a vzhledem k poloze Japonska je to pokud jde o cestování žádoucí), musí si vyplnit formulář, připlatit asi šest tisíc jenů a vysedět frontu. Pak dostane do pasu malou samolepku a je to.

Pokud vás při návštěvě vietnamské Hanoje přepadne chuť na knedlo-zelo-vepřo nebo dršťkovku, nemusí vaše chuťové pohárky čekat až na návrat domů. V Hanoji je totiž Česká hospoda.

Pokud budete v Austrálii, neměli byste zapomenout na největší písečný ostrov na světě Fraser Island (délka 122 km), který je od roku 1992 pro svou unikátní přírodu součástí světového dědictví UNESCO.

V Dar es Salaam skvěle funguje autousova doprava. Je samozřejmě mnohem levnější než taxíky. Jezdí minibusy a větší autobusy. Do minibusu se pohodlně vejde asi 15 lidí, narve se tam i 25 lidí. Stojí vždy 200Ths (asi 3,50kc) ať jedete jak daleko chcete.

Budíček byl v 6 h ráno, ale naprosto zbytečně, protože mikrobus stejně včas nepřijel. Když dorazil ospalý řidič, zaplatila jsem 3JOD a pokračovala ve spánku. Cesta trvala několik hodin a jeli jsme převážně pouští, kde nebylo vůbec nic. Napadlo mě, že by se vyplatilo otevřít tam benzínku… Míjeli jsme různé hrady a když jsme se blížili k Ammanu, krajina dostala úplně jiný ráz. Už nebyla tak šedá a smutná, sem tam rostly dokonce i stromy a uviděla jsem trávu.

Vientiane je hlavní město Laosu a pro nás jedno z nejpříjemnějších hlavních měst, jaké jsme kdy viděli. Působí opravdu rodinným dojmem, asi jako hlavní vesnice. Žádné paneláky, žádné mrakodrapy. Jen pár domků, nějaký ten chrám a hromada motorkářů.

Dnes spíme naposledy v našem útulném hotelu v Daru, zítra v 6.15 odjíždíme do Mbeyi. Užila jsem si nočního města. Odpoledne jsme byli na návštěvě v okrajové čtvrti a vraceli jsme se až za šera. K minibusu nás doprovodil malíř Sayuki a než jsme se dostali na hlavní silnici, byla tma. Hlavní silnice znamená asfaltku, která vede rovně do centra a na ní kolmo navazuji široké prašné cesty, kolem nichž je zástavba s úzkými uličkami. Noční Dar má zas úplně jinou atmosféru. Všude se to hemží lidmi tak do jedenácté hodiny.

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

V Nezávislém státě Samoa narazíte na tyrkysové vody Pacifiku, které se snoubí s oslňující bělostí plážového písku. Má-li být někde ráj, pak je to tady.

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Pokus předat český ambasádě v Tokiu formulář s našimi údaji, já nevím, třeba pro účely sčítání cizinců po zemětřesení nebo aby nás pozvali na nějakou veselici.

Je krásně, jedeme lodí do Asakusy. Vybíráme záměrně loď starší, s otevřenou palubou nahoře, i když se holce u okýnka prodeje lístků nezdá, že by někdo pohrdl lodí moderní, která vypadá jako housenka a má kouřová skla na všechny strany.