HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Konec školního roku a výlet do parku Lochinvar

Konec školního roku a výlet do parku Lochinvar

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

Poslední dva týdny v listopadu jsme jenom psali a opravovali závěrečné testy. Hlídat 85 studentů, aby při testu neopisovali, dá docela zabrat. Po pravdě řečeno se to uhlídat absolutně nedá. Další problém je všechny písemky opravit. Já jich měla od čtyř tříd zhruba 280.

Naštěstí si už zvykli na to, jak kladu otázky, a snad jsem je i něco naučila, takže jich nepropadlo tolik jako v jiných předmětech. Z matiky z druháků dostala pětku většina. Všichni dostali trest. Ten se lišil podle učitele. Někteří dostali nařezáno a někteří jen nějakou práci. Třeba kopat jámu na odpadky. Když jsem se jednomu učiteli zmínila, že si myslím, že trest za propadnutí by mělo být počítání rovnic celé prázdniny – 10 ran na zadek jim určitě matematického genia nezvýší, nesetkala jsem se s pochopením.

30.11. jsme zavřeli školu. Ukončili jsme velkým nástupem všech studentů a učitelů ráno před školou, zazpívali si hymnu a studenti nasedli na korby náklaďáků a vyrazili do světa. Škola byla najednou úplně mrtvá, všude ticho, nikde ani živáčka. A druhý den ráno nás neprobudil v 5 zvon, co svolává studenty na snídani!

Vyrazili jsme na poslední velký sběr ovoce masuku a nacpali se k prasknutí. Pod každým stromem jich byla fůra, protože když studenti odjeli, nemá je prakticky kdo sbírat.

1.12. po obědě jsme vyrazili do Chomy a pořád jsme si nemohli plně uvědomit, že tentokrát se už vracet nebudeme. Aspoň ne na nějakou dobu…..

Národní park Lochinvar

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

Na poslední chvíli jsme zjistili, že zemědělec Shaka, co má poblíž Masuku pozemek a kupujem od něj vždycky banány, mrkev a pomeranče, je původně z Lochinvaru. Shaka nám byl od začátku sympatický a poslední dobou čím dál víc. Na rozdíl od typického venkovana umí výborně anglicky a i když ani nedodělal střední školu a nikdy nebyl venku ze Zambie, má skvělý rozhled, sleduje světové události a dá se s ním skvěle kecat. Rozhodli jsme se vzít ho s sebou.

A to bylo super rozhodnutí. Shaka je totiž schopný vykecat tele z jalový krávy. To jsme věděli už z momentů, když jsme s ním smlouvali o ceně věcí, co donesl na prodej. Vyrazili jsme tedy z Chomy do Monze a z Monze po dlouhém čekání na korbě absolutně nacpaného náklaďáku. Celou cestu jsme jedli manga, která prodávala holčička, co jela s námi. Nejlepší manga, co jsem kdy jedla.

Vyjednávání před vstupem

K bráně parku jsme dorazili 10 minut po zavření, ale Shaka samozřejmě rangery umluvil, aby nás pustili dovnitř. Další problém byl, že nám řekli, že po parku se nedá dobře chodit pěšky (i když z průvodce to vypadalo, že by se mělo dát), protože k místům, kde se vyskytují zvířata, je to prostě moc daleko. Už jsme mysleli, že jsme nahraní, ale Shaka začal diplomacii: „A co kdybychom zaplatili za benzín, nemohli byste nás vozit služebním autem?“ Myslela jsem, že to bude absolutně neprůchodné, ale za hodinku už jsme seděli u ředitelky parku v kanceláři a dohadovali se, kdy zítra vyjedeme. Přišla kvůli nám extra už v domácích šatech.

Další problém byl jak budeme vařit. V parku není absolutně žádný obchod ani lodge. Na Shakovu radu jsme si už v Monze koupili 5 kilo kukuřičné mouky, sušené ryby a plastikové talíře (ještě nikdy jsem nešla na výlet do přírody s 5ti kily mouky v batohu!). Teď jen sehnat hrnec. Ale Shaka už byl se všemi kamarád a pracovníci parku nám snesli hrnec a vařečku, lavór na nádobí a prostě všechno potřebné. Ještě než se úplně setmělo, měli jsme hotovou nshimu.

Safari na vlastní oči

Druhý den nás vyzvedl řidič a jeden ranger v 6 ráno u stanu a vyrazili jsme na projížďku za zvířaty. Byla jsem úplně nadšená, s našimi finančními prostředky jsem nikdy nepředpokládala, že se dostanem na safari. Netrvalo dlouho a viděli jsme první antilopy kudu, pak prasata, bizony, pakoně, další druhy antilop a spoustu ptáků včetně pelikánů. Shaka pořád básnil, jak by měl rád antilopu na talíři. Ve vesnici, ze které pochází a která je hned za hranicemi parku, je normální ulovit si antilopu k večeři. Asi největší zážitek bylo obrovské stádo zeber. Bylo jich nejmíň několik set. Šly k vodě pít a za první skupinou přicházely pořád další a další.

V Lochinvaru jsme strávili dva dny. Nakonec jsme i chodili a i za chůze viděli ještě jednou bizony a antilopy. Všichni pracovníci parku na nás byli hrozně milí a pořád se poptávali, jestli máme dost jídla a dřevěného uhlí. Hlavně díky Shakovi a pak částečně proto, že se jim moc líbilo, že jsme schopní něco říct v tonze a že jsme učili v Masuku.

Lochinvar je fakt krásný, i když tam nejsou k vidění žádné šelmy a taky ne sloni a žirafy. Jen to bohužel rozhodně není pro ty, kdo s sebou nemají vlastní auto a všechno vybavení nebo hovorného Shaku.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí