Články

Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí…  

Daisetsuzan Vstříc dalšímu národnímu parku severním směrem nejdřív UFO-vlakem a v Asahikawě pak přestup na bus jedoucí dál do hor. Asahikawa, původně ainská usedlost, je druhé největší město Hokkaida: žije tu asi tři sta tisíc obyvatel, je tu ústředí druhé divize severního vojska japonské armády (pardón, vlastně sebeobranných sil) a letiště, ale na mě přesně tohle místo působí velmi neveselým dojmem, všude je vidět, jak je město mladé a obydlené spíš plánovitě než přirozeně. Ulice zařezávají v pravých úhlech a nejširší třídou se při dobré viditelnosti dá dohlédnout přes nekonečná rovná pole za městem až k horám parku Daisetsuzan. Vůbec mi není jasný, co bych tady dělal, resp. jak bych tady žil. Můj dojem potvrzují dvě japonská nej – padá tady nejvíc sněhu a byla tu naměřena nejnižší teplota (-41°C).

Kushiro Megapřesun na jihovýchod Hokkaida, do mokřadního parku Kushiro. Za osm hodin s několika přestupy 500 km. Hned na začátku přistupuje do busu Japonec s oblečenou blonďatou panenkou a sedá si za Veroniku. Panenku natáčí tak, aby viděla z okna, občas jí něco potichu povídá a sem tam jí upraví i vlasy, trochu morbidní podívaná. V Asahikavě trávíme hodinu čekáním na přípoj na pěší zóně. Jsou tu většinou nahé sochy, dva pánové s klepety vybírající celkem nesmyslně do pytlů uschlé listí a do toho hraje bez přestání dokola zřejmě reklamní smyčka, ampliony jsou tu všude, což je opět zvukový zamoření – k čemu je dobrá pěší zóna, když vás z ní vyhání kolotočové melodie a Šmoulí hlasy?

Akan Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu).

Shiretoko Původní obyvatelé Hokkaida Ainové nazývali tenhle 70km cíp vybíhající do Ochotského moře (ze kterého už lze dohlédnout Rusko) koncem světa a je to tak dodnes. Začíná to vlastně už na přestupu z motoráčku na bus ve městě Shari, ve které i Lonely Planet doporučuje pobýt jen v případě, že vám ujede přípoj a musíte tu nocovat. Je to prostě mrtvý město, kde je teď navíc před stanicí JR výheň a my máme deset minut na nákup jídla, protože dál už nekoupíme nic.

Abashiri Přesun do města s vyhlášenou věznicí; něco jako je pro Amíky Alcatraz, je pro Japonce Abashiri. Na přestupu v Utoru běžíme na chvíli na pobřeží obdivovat skalní útvary a cestou sledujeme porouchanej stroj na sušení ryb – je to takovej řetízkáč, na kterej se zavěsí ryby. Dokud se ryby točej, je všechno v pořádku, jenže teď se něco stalo, stroj přestal točit, ryby smutně visej, jsou na nich barevný masařky a chlapík sedí u stroje a má v ruce kombinačky.

V roce 2005 jsme se rozhodly navštívit Čínu a výpravu jsme pojaly (4 holky) dost velkoryse: ze Šanghaje přes Guilin do provincie Yunnan a zpátky. Vše během tří týdnů.

Šalamounův trůn se nazývá místo, kde tento věhlasný muž snad nikdy nebyl a Teherán je přelidněné a k cestovatelům nevstřícné město. Naopak Kashan, oáza vprostřed pouště, nabízí zahrady a parky s tekoucí vodou k odpočinku a osvěžení. Cestovatele navíc láká svými historickými domy, kde kdysi bydleli bohatí měšťané a dnes si je mohou prohlížet turisti. A že stojí za to!

Tentokrát se podíváme na největší ostrov Mexika Cozumel. V džungli se skrývají poslední stopy mayské civilizace, zatímco na pobřeží se táhnou krásné otevřené pláže. Cortéz dobře věděl, proč se kdysi usadil právě tady.

Fiesta v baskické Pamploně je slavná především díky zběsilému běhu s býky ulicemi města. Jak ji ve stopách Ernesta Hemingwaye slavil náš autor?