HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Šalamounův trůn a rajská zahrada v Kashanu

Šalamounův trůn a rajská zahrada v Kashanu

Šalamounův trůn se nazývá místo, kde tento věhlasný muž snad nikdy nebyl a Teherán je přelidněné a k cestovatelům nevstřícné město. Naopak Kashan, oáza vprostřed pouště, nabízí zahrady a parky s tekoucí vodou k odpočinku a osvěžení. Cestovatele navíc láká svými historickými domy, kde kdysi bydleli bohatí měšťané a dnes si je mohou prohlížet turisti. A že stojí za to!

koberce.jpg

Šalamounův trůn a vězení

Ze Zanjanu jsme se rozhodli udělat si výlet k Šalamounovu vězení a trůnu (Takt-e-Suleyman). Podle průvodců to jde akorát taxíkem nebo je to děsně složitý a zdlouhavý a navíc se musí jít pořádnej kus pěšky. Jelikož je to víc jak 150 km daleko, tak se nám taxík úplně nezamlouval. Sedli jsme v 10 ráno na minibusík do Tekabu, že to nějak dopadne. Do Tekabu jsme se sice kodrcali dýl, než jsme čekali, protože jsme to vzali trochu oklikou, ale tam nás rovnou posadili na jiný minibus a ten nás vyhodil až před trůnem.

Šalamounův trůn leží, jako ostatně všechno v Íránu, uprostřed pouště, ale s králem Šalamounem nemá nic společnýho. To si jen místní vymysleli pohádku pro muslimy, kteří chtěli místo zničit. Za nevinejma hradbama se ukrývá rozbitý zoroastriánský chrám a hlavně jezírko s VODOU. Působí to dost pěkně, zjistili jsme, že jakákoli voda navozuje optimistickou náladu a pocit blaha. Až jsme se vynadívali, posunuli jsme se k Šalamounovu vězení, což je taková špičatá sopka poblíž a na jejím vrcholu, kam jsme šplhali se spoustu černých Íránek, barevných Íránců a vřeštících dětí, je propast. Pěkně hluboká. Dost se nám tam líbilo a modrým ptáčkům, co tam bydlí, taky. Už jsme byli smíření s tím, že se odsud dostaneme až ráno a že tu budeme někde kempovat, ale jsme v Íránu, takže možné je všechno. A taky že jo. Ještě než jsme došli k silnici, vidíme mikrobus, a tak jsme k ní spíš doběhli, mikrobus samozřejmě zastavil a jedeme. Byl plnej ženských všeho věku a kromě mně na předním sedadle jeli ještě asi 3 chlapi. Byli na rodinném výletě na piknik, takže jízda byla zdarma, se zpěvem, tancem (věřte nevěřte i v přecpaným minibusíku se dá tancovat), ochutnávkou českých i kurdských sladkostí, ovoce apod. V Tekabu, kde už podle průvodce nemělo do rána jet vůbec nic, jsme si koupili lístek na bus až do Teheránu, který jel asi za hoďku. Rodinka nám ještě mávala a moc děkovala že nás potkala. Tak takoví jsou „problémoví“ kurdové.

Zavřený Teherán

Na Teherán jsme si moc času nenechali. Je to veliký a docela nový město.

Pár věcí jsme ale navštívit chtěli. Bohužel, čvrtek se ukázal jako špatný den. Muzeum klenotů bylo zavřeno, Golestánský palác a přilehlé zahrady nepřístupný, bazar téměř zavřený, ale i tak přecpaný k prasknutí. Taxikáři jako v Praze, místní platí 10.000, turista jedině za 100.000. Ještě že tu mají metro. Z Teheránu jsme tedy viděli v podstatě jen hrobku ajatolláha Chomejního. Ta ale zase stála za to. Obrovské náměstí, obrovský komplex s nádvořím ve výstavbě či opravě sloužící jen jako obchoďák a záchod a kdesi vzadu konečně lze vejít do hrobky. Nejvýstižnější je popis z průvodce:
starý opuštěný vojenský hangár s kobercem na zemi. Všude kovové sloupy, vzduchotechnika, dráty a hrobka? – stěny z plexiskla a překrytá kobercem.

Tak to je fakt krutý. Obrázek tohoto člověka visí na každým druhým sloupu a je uznávaným vůdcem islámské revoluce a národním hrdinou. To nás vážně překvapilo. A aby toho nebylo málo, většina prostoru byla uzavřená protože tam zrovna za zvuku fanfár a poletování novinářů donesl irácký premiér (pravděpodobně) věnec. JInak místní to zrejmě používají jako levnou noclehárnu, vzadu za modlícími se byly koberce plné spících lidí. Muzeum klenotů nás mrzí, ale odjezd z Teheránu teda vůbec. Metro je príma, vozy speciálně pro ženy se jen tak někde nevidí a navíc když jsou všechny černý jak z pohřbu.

kashan.jpg

Kashan a zahrady ve Finu

Kashan jsme si docela oblíbili. Už se zde začali objevovat nějací turisti, ale je zde krásný bazar, úžasné domy (spíš obří paláce) kashanských bohatých obchodníků, které zvenčí mají jen holou hliněnou zeď a nenápadné dveře a vevnitř jsou nazdobené jako královsý palác a vždy mají několik nádvoří s bazénky a fontánkami. A taky úžasná čajovna v historických lázních a v neposlední řadě pozemský ráj. Alespoň se jej snaží napodobit zahrady ve Finu. My jsme je pojmenovali místním aquaparkem. Teče v nich totiž modře vykachličkovaná říčka a všichni si v ní oplachují obličeje a ruce a stříkají po sobě. Staří, mladí, moderní, ale i dost ortodoxně oblečené ženy. Prostě se tu všechno točí kolem potůčku pod evidentně těžce vypěstovanými stromy.

dum.jpg

Co ti Íránci

Zatím jsme potkali samé príma lidi. Mnozí jsou ukecaní a zvědaví, mnozí jsou zase stydliví, projdou kolem nás, ujdou 10 metrů a pak potichu řeknou „Where are you from?“ a jdou dál. Martina má nejraději holky, co projdou kolem a pak se začnou hihňat. A hihňají se skoro všechny! No ale vážně, Iránci milují piknikování snad ještě víc než Turci a nepotřebují ani jezdit nikam do přírody. Stačí kousek trávníčku kdekoli ve městě, třeba mezi jedním a druhým směrem mnohaproudé silnice. Taky asi docela cestují po své zemi. Je tu všude plno místních turistů, kteří milují rodinné fotky. Rodinka s mešitou, rodinka s trávníčkem, rodinka se sloupem, rodinka v hospodě, u zmrzilnáře a podobně. Co nás taky dost překvapilo, je obliba mobilů. Ve městech si snad každý druhý hraje s mobilem, mění pozadí, prozvání, fotí. Mají nejnovější typy, dost oblíbená jsou manažerská PDAčka a bez walkmanu snad ani mobil není mobilem.

Nedostatek zboží všeho druhu se tu taky nezdá, i když těžko hodnotit, co si kdo může dovolit koupit. Spokojení se svou vládou však všichni rozhodně nějsou. Dobře si uvědomují, jak moc jsou omezovaní. Jak byste si připadali, kdyby zákon nařizoval, jak budete chodit oblečení? Islám ale rozhodně nekritizují a zdá se, že jsou věřící a to docela upřímně. Jsou dost udivení z toho, když my křesťané známe Bibli hůř než oni. To jim teda nejde do hlavy. A nakonec ještě přátelská rada všem co do Íránu pojedou.

Před cestou cucejte tvrdé kostky cukru a trénujte horní patro v puse, my ho totiž máme úplně rozedřené, což je důsledek toho, že se cukr v čaji nerozpouští, ale kostka se dá do pusy a čaj se přes ni cedí.

Na http://kropes.cz/ najdete starší díly seriálu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí