Články

Po dlouhá staletí musely říše v údolích čínských řek čelit nebezpečí nájezdu kočovných a polokočovných kmenů ze severu. Proto již císař první centralizované čínské říše – Qin Shihuangdi (Čchin Š’-chuang-ti, 220 př.n.l.) propojil již existující obranné zdi jednotlivých státečků v mohutnou jednolitou zeď, která měla jeho říši před nájezdníky ochránit. Zeď začíná na východě na pobřeží zálivu Bohai (Po-chaj), v místě nazvaném Shanhaiguan (Šan-chaj-guan) – průsmyk Mezi mořem a horami, a končí na západě v průsmyku Jiayuguan (Ťia-jü-guan) v poušti Gobi, důležitém místě na hedvábné cestě, kde se nacházela čínská celnice. Kromě hlavního tahu má Zeď několik odnoží, jež kopírovaly hranice některých samostatných států.

Hora Emei (shan = hora), nalézající se asi 200 kilometrů na jih od města Chengdu (Čcheng-tu), je jednou ze čtyř posvátných buddhistických hor hojně navštěvovaných poutníky. Je zajímavá jak nádhernými přírodními scenériemi, tak reminiscencemi na život věřících buddhistů.

Toto malebné městečko se nachází v provincii Hunan (Chu-nan) a sami Číňané ho rádi nazývají „nejkrásnější město v Číně“. Stará část města se více méně rozkládá pouze kolem řeky Tuojiang (Tchuo-jiang), která také výrazně ovlivnila fenghuangskou architekturu. Jejím typickým prvkem jsou tzv. „domy na chůdách“, domy postavené na vysokých kůlech, v nichž se žije až ve druhém patře – obdivuhodně nad řekou předsunutém. Řeku také překlenuje velké množství mostů.

Historie hlavního města provincie Guanxi (Kuan-si) se začíná v době Qin (Čchin), kdy bylo důležitým obchodním střediskem na kanálu spojujícím Perlovou řeku s Dlouhou řekou. Krajina kolem Guilinu bývá Číňany nazývána nejkrásnější na světě a každý, kdo sem zavítá, určitě potvrdí, že skutečně mezi nejkrásnější scenérie patří.

Guiyang je spíše moderní čínské velkoměsto, v němž se dochovalo jen málo původních památek.

Hainan je tropický ostrov v Jihočínském moři oddělený od pevniny asi 20kilometrovým průlivem. Tento kromě Taiwanu největší čínský ostrov zůstával v dřívějších dobách značně opomenut a za císařské Číny sloužil kvůli svým náročným přírodním podmínkám dokonce jako místo pro vyhnance.

„V nebi je ráj a na zemi je Hangzhou a Suzhou (Su-čou),“ tvrdí staré čínské přísloví. Marko Polo jej při své cestě ve 13. století, kdy mělo údajně téměř 2 miliony obyvatel, popisuje jako jedno z nekrásnějších měst na světě. I když se od té doby samozřejmě dost změnilo, spousta ze starých krás městu stále zůstala.

Charbin je hlavní město nejsevernější provincie Heilongjiang (Chej-lung-ťiang) nazvané podle řeky, která obtéká její severní hranici a zároveň tvoří hranici Číny s Ruskem (Heilongjiang – řeka Černého draka – Amur).

Bývalá britská kolonie se skládá ze tří částí: ostrova Hongkong (čínsky Xianggang; Siang-kang), poloostrova Kowloon (čínsky Jiulong; Ťiou-lung) a z Nových Teritorií. V r. 1842, po tzv. 1. opiové válce, získali Britové jako válečnou náhradu pouze ostrov Hongkong.

Vysoko v horách západního Sichuanu (S’-čchuan), asi 400 km severně od Chengdu (Čcheng-tu), nedaleko městečka Songpan (Sung-pchan), nalezneme 7,5 km dlouhé údolí s nádhernou scenérií vápencových kaskád.

Huashan je jedna z pěti posvátných taoistických hor v dosahu Xi’anu (Si-an). Podle taoistické mytologie zaujímají bohové hor nejvyšší místo v hierarchii božstev. Cestou na vrchol a na každém z pěti vrcholků (střední, jižní, severní, západní a východní) se nacházejí taoistické svatyně a kláštery, mnohé z nich obydlené a činné.

Na předměstí města Chengde, ležícího asi 250 km severně od Pekingu, nalezneme císařské horské letovisko a jednu z největších císařských zahrad nacházejících se mimo hlavní město.

Chengdu je město staré asi 2500 let. První zmínky o něm jsou v kronikách dynastie východní Han (Chan; 25–220 n.l.), kde se o něm mluví v souvislosti s obchodními cestami na západ jako o „městě brokátu“.

Chrám Nebes se nachází v jižní části centrálního Pekingu. Je to skvělá ukázka tradiční mingské architektury. Obklopuje ho 267 ha velký park porostlý čtyřmi tisíci cypřišů, v němž můžeme pozorovat odpočívající, cvičící nebo tančící Číňany.

Dynastie Ming, která vládla Číně před příchodem Mandžuů (do r. 1644), považovala tento bod za nejzápadnější výspu svého impéria, který bylo samozřejmě nutno důkladně bránit.