Aneb jak jsme spojili cestování do ne příliš navštěvované země a pomoc potřebným.
Vyrazily jsme brzy ráno. Kvůli ofenzívě probíhající v Mosulu byla cesta z Erbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu komplikovaná. Nejkratší cesty byly zavřené a ty vedlejší byly ozdobené check-pointy, na kterých vojáci poctivě kontrolovali všechny projíždějící. Cílem naší cesty bylo město Lališ, ve kterém se každou první noc z úterka na středu po 14. dubnu (ano, je to takto komplikované) slaví jezídský nový rok, Nourúz.
Prezident George W. Bush označil v roce 2002 tři země za „Osu zla“. Irák, Irán a Severní Korea se tak staly místy s hodně špatným jménem. Přesto jsou lidé, kteří do nich jezdí.
Koryto řeky Velký Záb, jednoho z přítoků Tigridu, jsme přejeli trochu váhavě. Připomínky války byly všudypřítomné. Mosty byly zničené, v okolních kopcích byly vidět krátery po bombardování.
Ofenziva bojovníků takzvaného Islámského státu vyhnala z iráckých provincií Anbár, Salahudín a Ninive statisíce lidí. Ti často utíkali za dramatických podmínek jen s pár osobními věcmi. Více než 850 000 vnitřních uprchlíků našlo podle OSN útočiště v iráckém Kurdistánu.
Na světě je jen několik zemí, nad kterými ve spojení s cestováním všichni lidé kroutí hlavou. Irák rozhodně patří mezi ně. Některé části tohoto státu si údiv rozhodně zaslouží, ale mělo by tomu tak být také v jeho kurdské části?