Irák

„Nyní pořád slyším, že cestovat nejde, že je to nemožné, to ale není pravda. Cestovat možné je, a to i zodpovědně a podle zákona či vládních nařízení. “ A to třeba rovnou do iráckého Kurdistánu a Turecka! Jaké bylo projíždět tyto země za covidové pandemie? Přečtěte si rozhovor s Jiřím Kalátem, který se odtud před pár dny vrátil.

Aneb jak jsme spojili cestování do ne příliš navštěvované země a pomoc potřebným.

Vyrazily jsme brzy ráno. Kvůli ofenzívě probíhající v Mosulu byla cesta z Erbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu komplikovaná. Nejkratší cesty byly zavřené a ty vedlejší byly ozdobené check-pointy, na kterých vojáci poctivě kontrolovali všechny projíždějící. Cílem naší cesty bylo město Lališ, ve kterém se každou první noc z úterka na středu po 14. dubnu (ano, je to takto komplikované) slaví jezídský nový rok, Nourúz.

Prezident George W. Bush označil v roce 2002 tři země za „Osu zla“. Irák, Irán a Severní Korea se tak staly místy s hodně špatným jménem. Přesto jsou lidé, kteří do nich jezdí.

Koryto řeky Velký Záb, jednoho z přítoků Tigridu, jsme přejeli trochu váhavě. Připomínky války byly všudypřítomné. Mosty byly zničené, v okolních kopcích byly vidět krátery po bombardování.

Ofenziva bojovníků takzvaného Islámského státu vyhnala z iráckých provincií Anbár, Salahudín a Ninive statisíce lidí. Ti často utíkali za dramatických podmínek jen s pár osobními věcmi. Více než 850 000 vnitřních uprchlíků našlo podle OSN útočiště v iráckém Kurdistánu.