HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: S cestovatelem Jiřím Kalátem o cestě po Kurdistánu v době covidu

ROZHOVOR: S cestovatelem Jiřím Kalátem o cestě po Kurdistánu v době covidu

„Nyní pořád slyším, že cestovat nejde, že je to nemožné, to ale není pravda. Cestovat možné je, a to i zodpovědně a podle zákona či vládních nařízení. “ A to třeba rovnou do iráckého Kurdistánu a Turecka! Jaké bylo projíždět tyto země za covidové pandemie? Přečtěte si rozhovor s Jiřím Kalátem, který se odtud před pár dny vrátil.

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Proč ses rozhodl jet zrovna tam?

Irák, a potažmo Kurdistán, je pojem. Již od chvíle, kdy se mi do ruky dostala kniha Divokým Kurdistánem od Karla Maye, mě lákal. Nebyla však příležitost – to změnil kamarád Peter Gregor (slovenský cestovatel a spisovatel), který mi před několika týdny zavolal s nabídkou, která se neodmítá.

Pro něj osobně to byla myslím již šestá cesta do Iráku. Má zde řadu kontaktů a přátel, je tedy ideální parťák na takovou cestu. Když mi zavolal, rozhodnutí jet s ním mi zabralo asi tak vteřinu. Popravdě jsem moc nevěřil tomu, že opravdu odletíme. Povedlo se a já viděl Kurdistán. Díky, Peter!

Vyrazili jste jen tak na výlet, nebo jste jeli za nějakým konkrétním účelem?

Jedním z našich cílů byl Mosul (v tuto chvíli ovládaný šíitskými milicemi a iráckou armádou), i když jsme oba věděli, že šance do něj proniknout takhle narychlo a bez potřebných razítek je minimální. Ve městě jsme měli domluvený rozhovor s jedním z místních církevních představitelů o životě tamější křesťanské komunity. Tohle sice nakonec nevyšlo, ale i tak jsem nasbíral řadu materiálů pro články a možná i nějaké to kratší povídání.   

Jaké jsou podmínky vstupu do zemí?

Co se týká samotného Kurdistánu, tak stačí v Erbílu na letišti zaplatit poplatek 75 dolarů za vízum a je to.

Co bylo nutné zařídit před cestou a jak probíhala cesta samotná?

Tak tohle je už úplně jiná písnička, abych tak řekl. Musím se přiznat, že jsem už hodně dlouho nebyl tak nervózní ze všeho toho papírování. Chtěl jsem hlavně, aby vše bylo podle zákona a za respektování platných zdravotních opatření. Už tak jsme čelili obviňování z nezodpovědnosti a sobeckosti. Člověk letí do Iráku, ale nejvíce se bojí českého covidového úředního šimla a pomluv “sousedů”, což mě osobně přijde absurdní.

Příprava začala už doma v Pardubicích pár dní před odletem, bylo nutné zjistit všechny podmínky pro vstup do Rakouska (letělo nám to z Vídně), ověřit si legální nároky české vlády, objednat se na PCR testy, atd. Dva dny před odletem jsem měl za sebou první PCR test (ten je třeba, aby člověka pustili do letadla) a hodně nervózně čekal na výsledky. Přeci jenom o pár hodin později měla začít skoro dvoutýdenní cesta, byly koupené letenky, zařízená řada věcí atd., ale nic nebylo jisté. Jedno slovo mohlo vše zrušit.

Test byl nakonec negativní, tedy mohlo se jet. Díky řadě opatření v Česku ale bylo nutné pořešit cestu mezi okresy až na rakouské hranice – nutná tedy byla vytištěná letenka a objednávky na články z Turecka a Iráku. Tolik papírů jsem sebou při cestě už dlouho neměl.

V den odletu ve mně byla malá dušička a cesta mezi Pardubicemi a Vídní se uskutečnila v permanentní nervozitě. Pravidla se tak rychle a tak často mění, že jsem si nebyl jistý, že je vše OK. Kontrola na česko rakouské hranici byla nakonec v pohodě, stejně jako na vídeňském letišti.

Hodně nás překvapil PCR test (stál 45 dolarů) na letišti v Erbílu. My i místní jsme argumentovali tím, že máme přece stále platné negativní výsledky, ale to nikoho nezajímalo. Všichni museli na další výtěr a zaplatit tvrdou měnou.  Osobně si myslím, a vzhledem ke zkušenostem z daného regionu, jsem si tím skoro jistý, že si tu některý místní papaláš udělal celkem výnosný business.

Na cestě nás pak čekaly ještě další dva PCR testy. Ty nebylo nijak těžké zařídit i v nejmenší vesnici Kurdistánu nebo Turecku, stačilo si prostě zavolat. Cena byla všude skoro stejná. 

Kde přesně jste cestovali a jakou dopravu jste využívali?

Velkou část jsme jeli stopem, busem a místními taxíky. Naše cesta vedla z Erbílu do městečka Koy, k jezeru Dukan, potom zpět na sever do oblastí kolem města Duhok, pak přes Zakho do Turecka a s malou zastávkou v Midyatu do Batmanu, odtud nám letěl spoj do Istanbulu. Byla to taková krátká cesta na “okoštování” regionu a pro mě rozhodně nebyla poslední.  

Kokya a Dukan
Místní cesty mají své kouzlo.

Co se od tvé poslední návštěvy Turecka změnilo?

Do Turecka to byla moje druhá cesta. Musím říci, že například Istanbul mě opravdu mile překvapil, ta změna za posledních 15 let mi přijde opravdu velká, a to v tom dobrém slova smyslu.

Jaké je Turecko a irácký Kurdistán v době korony?

Já bych tu otázku rozdělil na Kurdistán a Turecko, tam je situace hodně rozdílná. Možná poznámka na začátek, já nejsem doktor ani virolog, tedy níže napíšu názory lidí, které jsem potkal a co jsem viděl.   

Kurdistán. Naše návštěva se kryla s oslavami kurdského nového roku. Tradičně toto období místní lidé tráví pikniky s rodinou a přáteli. Přes den se jí a přes noc se vaří, peče a připravuje na další den. Je to takový koloběh. I letos bylo hodně lidí venku, piknikovalo, zpívalo a tančilo. Kurdové se setkávali s rodinami i přáteli, i když určitě ne v tak velkém množství, jak jsou obyčejně zvyklí. Obchody, tržnice, restaurace a kavárny byly všude otevřeny a lidé je normálně navštěvovali.

Pro mě to byl neuvěřitelný relax po tom českém domácím vězení. Chápu, že to pro někoho může znít kacířsky, ale horký silný čaj na náměstí v Erbílu, popíjený v kavárně a s výhledem na všechny ty lidi (a krásné dívky) kolem, byl pro moji psychiku mnohem důležitější než všechny léky, psychologové nebo motivační videa pro zahnání deprese. Slunce na tváři a pocit svobody, to je život, alespoň pro mě.        

Sem tam byly vidět v ulicích roušky, většinou je nosili starší lidé nebo naopak ti nejmladší, kteří více sledují celosvětové dění. Velká část lidí, se kterými jsem se setkal, byla unavená tím neustálým strachem a nutností být doma, strašením vlády a její neschopností a zkorumpovaností. Kurdská společnost je postavena na obrovských rodinách, a tak je pochopitelné, že dodržovat zde něco jako “social distancing” je tak trochu sci-fi. Místní také nevěří vládě, která se snaží stavu zneužívat v její prospěch a tím ztrácí kredibilitu v očích obyvatel iráckého Kurdistánu.

Turecko. Zde je situace jiná. Roušky jsou vidět všude a lidé je používají. Mnohem více to zde připomíná Evropu, i když z řadou významných odlišností. Nařízení tu jsou dodržována, přesto to nijak extrémně neomezuje místní život. Kavárny, restaurace, obchody i památky jsou otevřeny a lidé relativně normálně fungují v ulicích. V Istanbulu je znát čilý ruch. I když turistické “čtvrti” zejí prázdnotou, hotely stále fungují a občas se tu potká i nějaký ten zahraniční turista.    

Šejch Jezídů. Láliš, Kurdistán, Irák

Jak vnímají pandemii místní?

Tohle je složitá otázka. Za sebe bych to vyjádřil slovy jednoho staršího Kurda: “You live. You die. That’s it. (Žiješ, zemřeš, a to je všechno)”. V Turecku jsem neměl příliš možností se lidí ptát, ale v Kurdistánu to bylo jiné. Zde si lidé prožili válku (někteří i několik) a stále bojují s jejími následky. Váží si tak každého dne, kdy mohou žít. Tím nemyslím přežívat někde schovaní doma, ale opravdu žít, což zde znamená hlavně rodinný život. V místech, která jsem navštívil, lidé vedli relativně normální život, tak, jak mohli. Roušky jsem zahlédl jenom občas a většinou v autobusech, u lékaře atd. V rodinném kruhu ale nikdy. Kdyby někdo občas nepronesl slova jako “covid” nebo “pandemie”, tak bychom na vše mohli zapomenout a často se tak i stávalo. Lidé brali pandemii na vědomí a uvědomovali si její nebezpečí, ale nebyli z ní rozhodně tak vyděšení a vystresování, jak to můžeme vidět u obyvatel ČR.    

Překvapilo tě během cesty něco? Ať už pozitivně, nebo negativně?

Já si tím, co teď napíšu, asi trochu naběhnu, ale hodně mě překvapila atmosféra v chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. Tato stavba má velice zajímavou historii. Její základy byly položeny na počátku 6. století a po dokončení sloužila jako křesťanský svatostánek. Skoro tisíc let byla největší katedrálou na světě. V roce 1453 dobyli tehdejší Konstantinopol Osmané, město přejmenovali na Istanbul a Hagiu Sofiu přeměnili na mešitu. Tou zůstala až do roku 1934, kdy byla v rámci reforem Mustafy Kemala Atatürka sekularizována a až do roku 2020 byly její prostory využívány jako muzeum. Nyní je opět mešitou, což vyvolalo velice bouřlivou mezinárodní reakci.  

Já stavbu navštívil prvně, když byla muzeum a nynější atmosféra se s první návštěvou nedá srovnávat. Celý prostor působí hrozně příjemně, domácky a pohodlně. Osobně bych mohl na tamním koberci prosedět hodiny a rozhodně bych to nepovažoval za promarněný čas. Ta změna jí prospěla, jakoby ožila a nové modlitby jí opět vdechly novou energii. Z mrtvé stavby se opět stala živoucím organismem.        

Hagia Sofia

Potkávali jste i další turisty?

Na jedno šíleného Američana se nám podařilo narazit v Erbílu hned druhý den cesty. Během následujících dní strávených v Kurdistánu, iráckém i tureckém, nám cestu nezkřížil už vůbec nikdo. První zahraniční turisty přinesl až Istanbul (pro nás přestup na cestě domů), ale i tam jich bylo poskrovnu.

Co tě během cesty nejvíce zaujalo?

Vrátil jsem se tak dvacet let do minulosti (smích). Víš, v té době bylo cestování spíše okrajovou záležitostí pro pár nadšených stopařů, horalů a bláznů. Zařizovat víza, letenky, získávat informace bylo mnohem složitější než tomu bylo před covidem. Před rokem stačily čtyři aplikace v mobilu a člověk si mohl zařídit cestu z domu až do hotelu třeba v Hongkongu. Lidé cestovali, protože to bylo strašně jednoduché a levné. Nyní pořád slyším, že cestovat nejde, že je to nemožné, to ale není pravda.

Cestovat možné je, a to i zodpovědně a podle zákona či vládních nařízení. Je to ale dražší než jsme byli zvyklí,  byrokraticky složité a mnohdy společensky komplikované, pravidla se mění a občas se může stát, že člověk neodletí a přijde o peníze za letenku  (pozn. jenom za PCR testy jsem na této cestě utratil cca 4500 Kč). Cestování se na chvíli opět stalo okrajovým životním stylem, a to mně nevadí, spíše naopak.

JK je cestující pisálek přednášející pro lidi, kteří rádi naslouchají. Miluje Blízký východ a Severní Afriku, ale rád se toulá kdekoliv, kde je možné zažít nějaké to dobrodružství či poznat něco nového. Je autorem knihy Všichni tady lžou, spolupracuje s několika časopisy a cestovatelskými portály a přednáší na festivalech i různých místech po celé ČR. Společně s Jirkou Dolejšem založil portál cestoklub.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí