Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Ráno v Kandy. Spíme na okraji džungle a tak východ slunce i zvuky rána jsou famózní. Večer jsme se dohodli na dalším programu. Dle plánu se dva z nás měli právě zde oddělit a pokračovat vlakem do Colomba a následně pak do Negomba a odtud do Čech. Další dva se měli oddělit a pokusit se vylézt na posvátnou horu Adam´s Peak a pak přejet na jih pobřeží, kde se připojí k posledním dvěma, kteří odsud z Kandy pojedou už dnes rovnou zpět do Mirissy.

7. 3. (úterý) Ráno jsme vstali po osmé hodině, nasnídali se a udělali rychlé rozhodnutí, že ten samý den přejedeme na Krabi. Na desátou jsme si tedy objednali převoz na hlavní pláž, odkud nás v jedenáct převezla loď do Pak Bary.

V březnu na rovníku svítá kolem šesté hodiny ranní! Balíme a s čtvrthodinovým zpožděním vyrážíme v 6:45 směr sever. Čeká nás 150 kilometrů do Colomba plus dalších 150 kilometrů do městečka Dambula, kde bychom dnes rádi přespali. Jedeme v šesti plus řidič dodávkou značky Toyota vybavenou klimatizací (60USD/den).

Při plánování naší příští cesty bylo jasné, že uzrál čas na Rusko. První myšlenka: Altaj nebo Sajany. Druhá myšlenka: Bajkal. Třetí myšlenka: jak to spojit.

Koukáme z okénka Boeingu 737-800 společnosti SAS Braathens, pohled na čerstvě zasněžený Longyearbyen právě zmizel za mraky a výhled z letadla zahaluje už jen nekonečná bílá peřina, osvícená ještě zimním arktickým sluncem. Je nám trochu smutno, celkem jsme si na Špicberky za ty necelé dva týdny zvykli, a není nám moc do řeči.

Poslední den před odletem jsme si dali volno. Jednak nás velmi lákalo věhlasné místní arktické muzeum, a za druhé se přes noc neuvěřitelně oteplilo z mínus deseti na pět stupňů nad nulou a začal padat velmi mokrý sníh.

Budík mi zvoní v 6:40 ráno. Spím ale dál, i když jen na půl oka. Vstávám po sedmé a jdu se projít kolem. Z balkónu na chodbě vidím vedlejší rameno řeky tekoucí kolem domu. Na břehu je hromada naplaveného dříví a ohromný betonový kvádr, zřejmě kus pilíře z odplaveného mostu.

Nenápadná tečka na mapě Evropy, archipelago v severním Atlantiku, malý kus země bičovaný vlnami a větrem. To jsou Faerské ostrovy.

Počasí je potvora. Určitě si to myslí i většina z Vás. Ale tady na severu toto platí dvojnásob. Počasí se každou chvíli mění a je naprosto nepředvídatelné, nechtěli bychom být svalbardským meteorologem.

Přestože máme v podstatě odpočinkové dny, dnes jsme utahaní jak koně. A pevně doufám, že dopíšeme tuto zprávu dřív, než usnu. Ondra nás totiž dnes protáhl po okolních kopcích, prý nalehko jen takové malé kolečko, které nakonec mělo asi 35 km s převýšením 700 m.

Do Japonské jeskyně jedeme na vypůjčených motorkách. Mateo jede první a nepřekročí 40 km/hod. Na konci města zastavujeme na pravděpodobně jediném semaforu na ostrově. Stojíme vedle Matea a on se nám s kamennou tváří snaží objasnit princip semaforu. Říká, že na červenou se musí ihned zastavit, počkat na zelenou a pak se rychle rozjet. Panebože, zač nás trestáš v podobě tohohle člověka!

Hydroelektrárna nemusí být jen zdrojem energie. Může být i zdrojem nedorozumění, v našem případě spíš dorozumění. Hydroelektrárna je totiž tak složité a specifické slovo, že na rozdíl od ostatních jednodušších slov ho nikdy nepřeslechnete.

Expedice Špicberky 2007 měla smůlu. Ledová vichřice dosáhla takové síly, že tým musel být evakuován helikoptérou záchranářů. Co se všechno stalo?

Takže Vás dnes opět zdravíme z Longyearbyenu, kde jsme dnešní dopoledne strávili vyřizováním papírování v kanceláři guvernéra a místní policie, přičemž tito nám znovu potvrdili, že naše včerejší rozhodnutí bylo správné. Poté jsme navštívili místní knihovnu, kde jsme v rychlosti pročetli diskusní příspěvky na našem webu. Byli jsme příjemně překvapeni jejich množstvím a i vesměs pozitivními ohlasy, i když nás samozřejmě trochu mrzí (přesto, že jsme to čekali), že některé komentáře jsou výsměšné až vulgární, ale to už asi k takovému podniku patří.