Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Po příletu do senegalské metropole Dakaru, si turista o majestátném vstupu do země může nechat jen zdát. Už úředník pasového oddělení nám jasně dává najevo, že ho ve tři hodiny ráno značně obtěžujeme. Nicméně po chvíli přestává trucovat a vpouští nás do země. Příletová hala dakarského letiště je vyhlášeným shromaždištěm všemožných existencí, které se bílého turistu naprosto neodbytným a nesmlouvavým způsobem snaží dotlačit do svého taxíku, do svého hotelu, do taxíku svého známého nebo do hotelu svého známého.

Jsou to malé věci, ale právě ty vám na cestách často udělají největší radost. Předkládám zde „TOP 10“ drobností, na které snad nejvíc vzpomínám.

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Již se setmělo, lehce ochladilo (no to není to správné slovo, chlad tu jistojistě není) a příjemný větrák v další internetové kukani jede na plné obrátky, namířen na mojí hlavu.

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Víte, kolik razítek musel člověk obdržet, aby mohl vycestovat na západ před sametovou revolucí? Víte, co to byla cestovní doložka? Nahlédněte do vzpomínek broumovského učitele Milana Kulhánka. 

Večer, krátce po osmé, doráží Jindra konečně z Desné v Jizerských horách do Náchoda. Vyrazit dnes či až ráno? Ale napětí a energie, která je v nás, potřebuje uvolnit, a tak nás moje mamka vyváží na výpadovku za Vysokov, aby začala naše CESTA. Vytahuji potřebnou ceduli s nápisem díky v češtině a maďarštině, Jindra zvedá prst a za chvíli se už vezeme. Jen do České Skalice, ale první stop je za námi. Další dvě „embéčka“ nás dováží do Hradce Králové, kde nám rybník Biřička slouží jako místo našeho prvního noclehu.

Lukáš a Alena Synkovi dorazili po pěti měsících cesty z Istanbulu do čínského města Sian. Dosáhli tak svého cíle a projeli celou Hedvábnou stezku po její hlavní historické trase.

Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.

Přijíždíme ještě za světla a za horka. Tady v Mezopotámii už nejspíš vládne pozdní léto až podzim. Však taky cestou potkáváme kombajny jedoucí sklízet obilí. Ve stínu je více než třicet stupňů a teplotu na slunci si ani netroufáme odhadnout. Takže jsme už vystřídali všechna roční období.

Vstáváme kolem šesté hodiny. Balíme o opouštíme Diyarbakir ještě dříve, než začne vedro a hlavně dokud je Ríšovi po Imodiu tak nějak přijatelně. Teď když po prášku pookřál, diagnostikuje svou chorobu jako střevní šok z toho ovčího sýra. To se mám tedy na co těšit.

Poslední den na východě. Vstávám zase brzy a tahám Ríšu z postele, abychom stihli ještě nějaké zážitky. Jdeme do poloprázdných ulic vzhůru za město a míříme směrem na Palandöken, 3125 metrů vysokou horu na obzoru.

1. dubna jsme přinesli článek o skupině známých dobrodruhů, kterým se jako prvním podařilo navštívit tuto africkou zemi. Nyní přinášíme nové zprávy.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes.