HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cestování za totality – stopem do Bulharska (Trocha nostalgie z deníku Milana Kulhánka)

Cestování za totality – stopem do Bulharska (Trocha nostalgie z deníku Milana Kulhánka)

Večer, krátce po osmé, doráží Jindra konečně z Desné v Jizerských horách do Náchoda. Vyrazit dnes či až ráno? Ale napětí a energie, která je v nás, potřebuje uvolnit, a tak nás moje mamka vyváží na výpadovku za Vysokov, aby začala naše CESTA. Vytahuji potřebnou ceduli s nápisem díky v češtině a maďarštině, Jindra zvedá prst a za chvíli se už vezeme. Jen do České Skalice, ale první stop je za námi. Další dvě „embéčka“ nás dováží do Hradce Králové, kde nám rybník Biřička slouží jako místo našeho prvního noclehu.

Slovo úvodem čtenářům Hedvábné stezky, zejména třicátníkům a mladším: Dovoluji si Vám nabídnout svoje deníkové záznamy z cesty stopem do Bulharska z léta 1987.

cerne more

Prolog:

Americkému spisovateli Jacku Kerouacovi, autorovi knihy „Na cestě“, patronovi všech stopařů, a všem 59 bezejmenným řidičům, kteří nám umožnili CESTU na trase Náchod – Brno – Bratislava – Budapešť – Szeged – Drakova – Ruse – Varna – Botevgrad – Vraca – Vidin – Calafat – Turnu Severin – Timisoara – Szeged – Budapešť – Miskolc – Košice, a jednomu konkrétnímu, panu Istvánu Sándorovi, řidiči firmy Barth Company z Düssessdorfu.

14. července 1987

Večer, krátce po osmé, doráží Jindra konečně z Desné v Jizerských horách do Náchoda. Vyrazit dnes či až ráno? Ale napětí a energie, která je v nás, potřebuje uvolnit, a tak nás moje mamka vyváží na výpadovku za Vysokov, aby začala naše CESTA. Vytahuji potřebnou ceduli s nápisem díky v češtině a maďarštině, Jindra zvedá prst a za chvíli se už vezeme. Jen do České Skalice, ale první stop je za námi. Další dvě „embéčka“ nás dováží do Hradce Králové, kde nám rybník Biřička slouží jako místo našeho prvního noclehu.

15. července 1987 – S tirákem skoro 1 000 km

Brzy ráno chytáme první stop. Do Svitav. Pak až do Pezinoku. Za malou chvilku se vezeme žigulíkem do Bratislavy. Dáváme si poslední dobré pivo, dokupujeme něco zásob a místní dopravou dojedeme na hraniční přechod Rusovce. Symbolické odbavení, popřání dobré cesty a jeden stop za druhým až do stotisícového Györu. A tam, téměř uprostřed města, nám zastavuje západoněmecký tirák. Že to bude nejen největší stop našeho života, ale i stop hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů, to ještě netušíme. Vylézá vousatý, sympatický třicátník, baťohy nám dává do zavazadlového prostoru, a hned po začátku jízdy začíná troubit. Na pěkné holky, je jich tady kupodivu dost, zvláště nad vyspělými partiemi přední části ženského těla zíráme často s údivem, na cyklisty, prostě jen tak pro radost. Tohle charakteristické troubení nás bude provázet neuvěřitelných 986 km. Zpočátku se dovídáme, že jede do Bulharska přes Jugoslávii, přes Rumunsko se mu nechce, protože Rumunsko NO EUROPE, protože celníci a policajti dělají problémy, protože silnice stojí za starou belu… Na prvním odpočívadle nám je divné, že západoněmecký řidič firmy Barth Company mluví velmi plynně maďarsky, ale po čase se všechno ujasní. Domlouváme se rukama, nohama, něco málo německy, až se dozvídáme, že máme čest s maďarským emigrantem, a pak dokonce v Budapešti navštěvujeme jeho matku a poté i jeho Freude, čímž označil svoji milenku, kterou zásobil plechovkovými kolami a pivem snad na rok dopředu. Když jsme u toho piva, tak je zajímavé, že tmavé bavorské je nedílnou součástí Istvánova jídelníčku a to pravidelně i při jízdě. V jedné ruce volant s houkačkou, ve druhé pivo. Inu, jiná země, jiný mrav. Večer v Szegedu najednou odbočuje na Bucuresti, a nevím, či jsme mu byli tak sympatičtí, či co mu vlezlo do hlavy, v každém případě se řítíme noční maďarskou pusztou k rumunské hranici.

16. července 1987 – Cizinec koupí benzín za talony

V neuvěřitelné tři hodiny ráno překračujeme hranice v Nadlacu, po krátkém spánku v úložním prostoru začíná téměř 700 km dlouhá cesta Rumunskem přes Arad, Craiovu, Timisoaru až do Giurgiu na rumunské straně Dunaje. Rumunsko nás nepřekvapilo ničím novým. Ti, co řadí Rumunsko mimo Evropu, mají pravdu. Člověku, který přijíždí z civilizované země, je vyrážen dech na každém kroku. Kdyby Marx, Engels a Lenin viděli karikaturu svého učení, tak by měli vážné problémy udržet si svoji stabilní polohu v hrobě. Chudé vesnice, rumpály, doškové střechy, všudypřítomní oslíci, koně, muly, drůbež, rozpadající se silnice, často se měnící v prašné cesty s kameny a výmoly. Neúcta k ženám, ženy nosící těžké pytle na hlavách, ženy kopající kanály krumpáčem, ženy s lopatou na stavbách, ženy u sbíječek… neúcta k dětem, žebrajícím vedle silnic, stát jim není schopen zajistit ani čokoládu, ani žvýkačku… neúcta k životnímu prostředí… rozpadající se chemické kombináty v Craiově nám vyrazily dech. Překupníci, nakupující hlavně u polských turistů, kšeftují s brýlemi, spodním prádlem, oblečením i benzínem. Rumunský řidič má po vleklé energetické krizi nárok na 10 litrů benzínu na měsíc. Cizinci si musí talony na benzín kupovat na hranicích. Zbídačená země se neobejde bez armády, často vedle silnice se samopaly, bez policistů, často kontrolujících doklady, a bez všemocného Nicolae Ceausecka. Není město, není městečko, není vesnice, není vesnička, není osada bez hesel a tansparentů vychvalujících a do nebe vznášejících velkou epochu Nicolae Ceausecka a Komunistické strany Rumunska. Po několikahodinové jízdě už umíme nazpaměť hesla i v rumunštině. Při sebemenším hrbolu na silnici si István s chutí zanadává, nejčastější termín zní „sviňa čaušesku“ a „komunistiše kurva“. Po celodenní jízdě monotónní dunajskou nížinou se blížíme k bulharské hranici. Ve 22 hodin jsme v Giurgiu. První kontrola samopalníkem, druhá celníky, další tři při cestě po mostě přes Dunaj do Bulharska. V Giurgiu jsme se rozloučili s Istvánem, protože na něhočekalo několik hodin čekání na odbavení. Po hodinové chůzi přes nekonečný most jsme ve 23 hodin našeho času (v Bulharsku mají o hodinu více) v bulharském Ruse.

17. července 1987 -jeskyni spát nemůžeme

Po krátkém spánku mezi svodidly nás řidič autobusu vyvezl na výpadovku za Ruse. V té době už máme na stopoměru 1374 km, takže je celkem jasné, že se musí někdy dostavit stopařská krize. A tahle si nás přímo vychutnala. Vedro, auto za autem, stále nic. Po dvou hodinách jsme se chytli,ale pak to šlo jako na drátku. Moskvičem do Razgradu, trabantem do Šumenu, žukem do Noviho Pazaru. Ležíme v zavazadlovém prostoru a kocháme se pohledem na tabáková a slunečnicová pole a na horské masívy Stare Planiny. Pak fiátkem do Varny, přes Družbu, Zlaté Písky, Albenu až do Balčiku. V půvabném mořském letovisku se koupeme v moři a smýváme únavu. Po regeneraci sil odjíždíme s partou opilých naftařů do Bulgareva. Odtamtud jdeme pěšky pět kilometrů na Nos Kaliakra. Těšíme se na nocleh v pověstné jeskyni, nad tajemným mořem plným útesů a skal. Naše radost netrvá dlouho. Opilý Bulhar nás vyhazuje, že prý tady není žádný „urlaub“, že zavolá kontrolora. A tak nezbývá než odejít pár stovek metrů za Kaliakru a ustlat si na kamenném, nehostinném poli, plném hmyzu a všelijakých brouků. Ale my, jako správní vandráci, máme pomůcku číslo jedna, repelent proti hmyzu. Po osvěžení červeným vínem příjemně usínáme.

18. července 1987 – výlet na fantastické minipláže

Brzy ráno se vypravujeme prozkoumat skalní útesy – vysoké kolem 40metrů – a zjistit, zda se dásejít dolů k moři, kde jsou vidět fantastické minipláže. Po 3 km túře nacházíme to, co jsme hledali. Ze skály visí dolů žebříky, následuje strmá cesta svahem. Jsme překvapeni hustou vegetací, po skalách tečou desítky malých potůčků, cesta je zarostlá ořechovníky, přesličkami, různými liánami, připadáme si jako někde v pralese. Romantickou atmosféru doplňují zpěvy cikád. Konečně scházíme na pláž. Nikde ani človíčka, jen hejna ještěrek a božský klid. Po slunění, kdy moje zadní část těla, ta nejzadnější, dostává stejnou barvu jakou mají na stejné části paviáni, balíme a jdeme zkusit projít kolem skalních útesů až na nějaké další místo, kterým se dostaneme opět nahoru, nad skály. Nacházíme strmou cestu, kde se musíme často plazit po čtyřech, občas překonávat žebříky a řetězy. Při cestě nahoru si připadáme jako Che Guevara při přípravě kubánské revoluce v pralesích Sierra Madre. Holí rozháníme ještěrky a potencionální zmije. Výstup na kamenitou pláň je zatím naším největším zážitkem. V Bulgarevu začínáme stopovat a dostáváme se až za Varnu. Kousek od výpadovky na Sofiji, v malém lesíku, usínáme…

19. července 1987 – pijeme pivo a sifon se šťávou

A nebyla to noc pohodová. Ba naopak. Večer jsme usínali za tmy, tak jsme nezjistili, že se dělíme o nocleh s mravenci. A jelikož jejich početní převaha je značná, po boji, sice velmi dlouhém,ale marném, se vzdáváme a přesouváme jinam. Bohužel, i zde jsou jejich kolegové, a tak se celou noc škrábeme, drbeme a potom několik dalších dní vyklepáváme mravence z torny, ze spacáků i z našich vlasů. O co horší byla noc, o to lepší byl stop. Třicet kilometrů do Devnji byla jakási stopařská milostná předehra,ale pak následoval skutečný stopařský koncert. Prázdnýmautobusem jsme dojeli 381 kilometrů až do Botevgradu. Koupeme se v přehradě po malebnou Starou Planinou. Vedro je k nevydržení. Místní noviny píší o rekordních 42 stupních ve stínu. Jediné po čem toužíme je pít. Cokoliv. A tak pijeme. Vodu, ta je zadarmo, zatím. Sifon se šťávou. Pivo. Sice točené, sice chlazené, ale chuti nevalné a jen velmi připomínající naše pivní moky. A tak si v tom parnu při chůzi na výpadovku na Mezdru můžeme jen nechat zdát o Primátoru, Prazdroji či Budvárku. Po třiceti minutách stop do Mezdry. Při toulkách městem si všímáme svérázného řešení kanalizace. Ze všech balkónů teče voda trubkami hned na ulici. A tak klidně z pátého patra kape voda docela slušným proudem ke vchodu do restaurace, ve které trávíme část večera při bulharském pivu. Jdeme spát na loučku, kousek od výpadovky na Vracu. To ještě netušíme, že se opět utkáme se dalším obyvatelem Bulharska.

20. července 1987 – Vracská plošina

Tentokráte to byl souboj jen imaginární, protože ten skutečný by skončil pro nás naprostým fiaskem. Ve tři ráno mě vzbudí Jindrův výkřik :“Vstávej“….několik metrů pod námi, za šíleného funění a praskání proběhla bachyně s mláďaty.

První auto potvrzuje hypotézu stopařského ráje a za půl hodiny jsme v centru Vracské plošiny na Staré Planině, ve městě Vraca. Sympatické město pod horami, plné kontrastů. Upravené centrum, čisté, mramorové náměstí, klidná pěší zóna, malebné kavárničky, potulní prodavači limonád, dortů, zmrzliny, ale i čistička bot, špinavé okolní uličky, nedostatečná hygiena v obchodech, špatné zásobování (systém – mléko v jednom, víno v dalším krámku). Jako příslušníci mužského pohlaví pozorně sledujeme bulharskou ženskou část, a už se ani nedivíme úspěchům bulharských atletek. Je tu sice plno žen pěkných, ba i krásných, jejich snědá pleť dává tělům zvláštní, pro nás Středoevropany, pikantní ráz a šťávu, ale přesto ve srovnání s Maďarkami by Bulharky prohrály vysoko na body. Maďarky- úzké boky, velká ňadra, Bulharky většinou obráceně…Večer se koupeme v místní horské říčce a kousek od ní i spíme…

21. července 1987

Moc toho zase nenaspíme. Je sice úžasné teplo, ležíme ve slipech na spacáku, ale od třech jsme vzhůru. Kotlinou mezi dolomitovými skalními útvary vane celou noc nepříjemný vítr. Reliéf okolní krajiny je impozantní. Vysoké bílé štíty, pod nimi táhlé stráně plné ovcí a koz…

Dopoledne se koupeme a po obědě vyrážíme ochutnat další místní pivo. Pijeme místní Ledenik. Celkem dobrý, ale způsob stáčení v nás vyvolává úsměv. Kam se hrabou staří alchymisté na bulharské hostinské. Nejprve se stočí pivo do velkého hrnce, pak se postupně rozlévá do umělohmotných kelímků… Večer spíme na našem známém místě, samozřejmě nepohrdneme koupáním v místní říčce…

22. července 1987 – jeskyně Ledenika

Ráno vyrážíme do 17 km vzdálené jeskyně Ledenika. Konečně chytáme toho pravého beatnického stopa – sedíme na korbě náklaďáku a máme celou nádhernou scenérii před sebou. Naše stará Čavdra musízdolávat několikakilometrové stoupání, musíme doplňovat vodu v chladiči, nakonec k jeskyním zdárně dorazíme. Jeskyně Ledenika patří mezi nejznámější bulharské krápníkové jeskyně. Po návštěvě jeskyní se vracíme do Vrace. Nakupujeme koňak Sljančev Brag, osvěžíme se a hurá na výpadovku. Naše energie je ale zmrazena, čekáme skoro 90 minut. Přes Michajlovgrad a Busrasi dorážíme do Vidinu. Cestou jsme jeli kolem Dunaje, který tvoří přirozenou hranici s Rumunskem. Míjeli jsme i cikánské vesnice, ještě štěstí, že jsme zde nemuseli stopovat. Zajímavé byly protipovodňové hráze kolem celé vesnice Simeonovo. Na přechodu si dáváme kebapčata a pivo a jdeme si na pár hodin zdřímnout na parkoviště s jedinou myšlenkou, přejet Rumunsko za jediný den. Úmyslně jsme jeli do Vidini, protože tady vede nejkratší cesta přes Rumunsko, okolo 430 km.

23. července 1987 – trajekt přes Dunaj

Ráno o půl čtvrté nás budí hluk na parkovišti. Desítky aut se rozjíždí, to je znamení, že trajekt přes Dunaj začne. Po odbavení čekáme ještě celou hodinu na odplutí trajektu. Padesát aut a my jediní pěšáci se půl hodiny plavíme přes špinavou řeku do rumunského Calafatu. Již na přechodu je vidět známá, neradostná tvář Rumunska, nejvíce deprimuje přítomnost samopalníků. Procházíme spící Calafat, na první pohled pěkné město s výraznými kostely a brzy chytáme stopíka. S Rumunkou středního věku jedeme pouze deset kilometrů. Jsme hodinu na rumunském území, žádná auta, jen turisté napakovaní a obsazení. Ale odvážnému štěstí přeje. České auto prázdné. Vlaječka poprvé zabírá a my se seznamujeme s Bulharem pracujícím již sedm let v NHKG Ostrava. Vrací se zpět do Čech. A tak máme o Rumunsko opět postaráno. V neskutečných 16 hodin jsme v Nagylaku, v Maďarsku. Zde, na maďarsko-rumunské hranici se necháme vysadit, protože máme ještě namířeno do prešovských kasáren za naším kamarádem ze školy. Kdybychom jeli až do Ostravy, tak by náš superstop 986 km byl minimálně vyrovnán. Z Nagylaku nás vezme polský tirák do Szegedu, kde končil svoji denní dávku. Je již tma, stojíme na výpadovce, nedaří se nám,tak se rozhodneme na místě přespat. Naproti našemu stopařskému stanovišti je fabrika, nějaká překližkárna, jdeme se paní vrátné zeptat, zda se můžeme omýt. A pak žasneme. Paní vrátnánás zavede do podnikové sprchy. Po deseti dnech si lebedíme v teplé vodě, vlasy jsou vděčné za šampón a celé tělo slastně vydechuje. Čistí a vymydlení uléháme vedle silnice se spokojeným pocitem z ochoty a dobroty té obyčejné maďarské vrátné. Kolik našich by tohle dokázalo?

24. července 1987 – přes Maďarsko a Slovensko domů

Následuje již jenom několik stopů do Budapešti a přes Miskolc do Košic a Prešova. Našeho kamaráda nezastihneme, tak jedeme nočním rychlíkemLiptov až do Chocně, odtamtud do Náchoda. Zde naše Cesta25.7.1987 končí.

Epilog

Co říci závěrem, snad jen, že se opět potvrdilo, že STOP je i přes stále rostoucí civilizaci spolehlivým dopravním prostředkem s neopakovatelným kouzlem a zážitky. Těch 60 našich stopů o celkové délce 3202 kilometrů jsou toho zcela jasným dokladem.

Zkušenosti čtenářů

jokovar@edialine.cz

Velmi hezký cestopis, myslíte, že se ještě koňak Sljančev Brag vyrábí. Kde by se dal sehnat.
Děkuji, Kovář

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí