Cestování podle aktivit

Neděle ráno, 1. týden dovolené je v čudu. V 9,45 nám jede trajekt. Je 9,30 a na moři jen rybáři a Aliscafi. Aliscaf je rychloloď něco jako v Bulharsku Raketa, ale trajekt žádný. To to pěkně pokračuje. Nakonec v 10,00, když už byli nesví i Italové, přišel nějaký „kapitáno“ řekl, že je „avária“ a že nejméně 2 hodiny nic nepojede, dokud trajekt neopraví a nebo se jim nepodaří sehnat náhradní.

Zpětně vzato, návštěva turnaje sumo byla parádním zážitkem, jen máloco na nás tady dýchlo tak zvláštní atmosférou. Hned na úvod ale musím dodat, že jsme se o to ale dost snažili, čili nikdo nám to nenaservíroval rovnou pod nos.

Waikoropupu Springs (čili Pupu Springs) jsou naší první zastávkou na cestě na Golden Bay. Prameny jsou unikátní zejména svou silou (14.000 litrů za sekundu). Podobně silných pramenů je na světě víc, málokterý je tak čirý a průzračný jako tento. V jezírku okolo hlavního pramene je sice zakázané plavat (br, komu by se chtělo v takové zimě?), jde si však domluvit potápění.

Do půlky nahá zpocená těla, divocí a rozjaření účastnící, chraplavé skandování, záblesky zlata a diamantů v hemžícím se davu… Jeden z nejproslulejších festivalů v Tokiu se jmenuje Kanda Matsuri a řadí se mezi tři nejvýznamnější festivaly v Japonsku.

Fidži je osamělá skupina 320 ostrovů korálového, nebo vulkanického původu v jihozápadní části Tichého oceánu. Obyvatelé se dělí na dvě zcela odlišné etnické skupiny. Původními obyvateli jsou Melanésané.

O japonském Zlatém týdnu je potřeba taky napsat, protože se jedná o období, kdy se dává do pohybu obrovský počet Japonců. Golden week je kolekce čtyř národních svátků, kdy se tedy nepracuje a která (díky dvěma víkendům okolo) představuje událost srovnatelnou snad jen s Novým rokem. A jaké svátky Zlatý týden zahrnuje?

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube, ale kupodivu příroda.

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a os­má hodi­na mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.