V indických horách Garhwálu se prolínají dávné doby s dneškem a rozdíl mezi vlastní zkušeností a pověrou splývá podobně jako v mracích zahalené hory s oblohou. Cílem není některý z vrcholů ani osvícení u věhlasných guruů. Jsou jím lidé.
Pryč jsou časy, kdy celou cestu do posvátných míst Char Dhamu chodili poutníci pěšky, i kdyby to mělo být přes celou Indii. Silnice v horách zbudovala armáda počátkem šedesátých let během války s Čínou. Ale pro časté sesuvy půdy se na nich neustále pracuje. Konečná autobusu je v Hanuman Chatti na soutoku řek Yamuna a Hanumam Ganga. Od prvního pohledu se nemůžeme ubránit srovnání s divokým západem. Žádné obytné domy, jen jedno nevelké náměstíčko s pár obchody a restaurace, kde se místní věnují hazardu. Chvíli trvalo, než nám došlo, proč je zde taková podivná atmosféra. Pak jsme na to přišli – nejsou zde žádné ženy.
Známá poutní místa
Zato vesnice v okolních kopcích jsou nádherné. Tradiční malované domy se střechami z kamene obývají příjemní a přátelští lidé. Svatyni nad Hanuman Chatti obývá asketický sadhua. V tomto kraji se užívá pro svaté muže častěji místní název „bába“. Tato místa patří mezi ta, kde se lidé setkávají s božstvy. Náboženství hraje hlavní roli a je součástí běžného života Indů. V souvislosti s ním však tento kout země byl i místem častých válek. V období 10. až 12. století zde vzniklo 52 pevností v místních jazycích zvaných „garh“. Odtud pochází název tohoto kraje. V severní části Garhwálu pramení dvě nejposvátnější indické řeky, Ganga a Yamuna. V našem západním světě je nepoměrně známější Ganga a to i díky generacím hippies, hledajících osvícení duše s pomocí duchovních učitelů východu a mystických drog. Do poutních míst spjatých s touto řekou zavítali roku 1968 i slavní Beatles a v jejich stopách sem nadále přijíždějí davy cizinců. Z tohoto pohledu je mnohem klidnější pouť k pramenům Yamuny, kam návštěvník z Evropy dosud zavítá jen velmi zřídka.
Ve vesnici Yanki Chatti silnice končí a začíná pěší stezka. Pěšky jde přesto málokdo. Poprvé na vlastní oči vidíme, jak se movitější poutníci nechají nosit v nůších a na nosítkách. Na tom, jakým způsobem se k cíli dostanou, prostě nezáleží. Nejčastější je nechat se nahoru vyvést na malém horském koníkovi. Doprava zámožnějších náboženských turistů dává po dobu sezóny obživu stovkám zdejších obyvatel. Jako jedni z mála stoupáme vzhůru, všichni ostatní pocestní se již vrací. Při setkání nás překvapeně zdraví. Jako jedni z mála stoupáme vzhůru, všichni ostatní pocestní se již vrací. Při setkání nás někdy trochu překvapeně, ale radostně zdraví. Střídají se pozdravy „jai mata di“, namasté“, „Haré Krišna“, „ram ram“ i „good morning“, přestože je už dávno odpoledne. Nahoru k Yamunotri, po pravém břehu řeky, vede po většinu cesty vybetonovaný chodník, který se místy doslova zařezává do skal. Na mnoha místech míjíme svatyně nebo jednoduché příbytky dredatých asketických sádhuů pod převisy skal. Cestou vzhůru dlouhou pouhých šest kilometrů jsme procházeli více než čtyři hodiny. Sotva dorazíme, začíná pršet. Smlouváme nocleh v Yamuna Ashram a davy lidí mezitím zmizely.
Stále prší, přesto se pouštíme do prohlídky chrámového komplexu, který zdaleka není jednotnou historickou stavbou. Z důvodů těžkých klimatických podmínek a také častých zemětřesení je podle potřeby opravován a přestavován. Centrem dění jsou horké prameny. S příchodem deště se výrazně ochladilo. Jako všichni kolem chodíme bosí. Je příjemné cítit pod nohama vyhřátou zem od horkých pramenů. Vyvěrající prameny ve skutečnosti nejsou zdrojnicí posvátné řeky. V blízkosti chrámu se setkává několik horských bystřin stékajících z okolních prudkých srázů. Skutečný pramen by bylo nutné hledat v ledovci více než tisíc výškových metrů výše. Termálních pramenů je zde několik, u toho, který nejvíc páchne sírou, jsme zváni mnichem k obřadu. Závěrem dostáváme červenou značku tilak na čelo a jsme požádáni o peníze. Horní pramen je tak horký, že v něm jde vařit rýže zavázaná do uzlíku látky. O něco níže vyvěrá trochu chladnější voda a teče do koupacího bazénu. Ten, kdo se zde vykoupe, prý bude ušetřen od bolestivé smrti. Ráno se loučíme s těmito místy, právě když opět začínají na tržnici, plné krámků s náboženskými potřebami a suvenýry, proudit každodenní davy poutníků. Ani se nechce věřit, že tato rušné místa v zimě přikryje několikametrová vrstva sněhu a obývají je pouze čtyři stálí obyvatelé.
K pramenům posvátných řek
K další cestě do hor jsme si najali koníka. Jeho majitel Čensi půjde s námi. Bereme s sebou těžké batohy, tak dohlíží, aby jejich váha byla rovnoměrně rozložena. Opouštíme Hanuman Chatty s cílem přejít hory, které oddělují povodí dvou posvátných řek – Yamunu a Gangu. Nejde o běžný turistický trek, ale o cestu kočovných pastevců, po které v minulosti putovali pěší poutníci mezi svatými místy pramenů těchto řek. Zpočátku kopírujeme tok Hanumán Gangy, přítoku Yamuny. Míjíme místní elektrárnu a dvě vesnice. Stezka vede povětšinou lesem a stále do kopce. Kolem poledne definitivně opouštíme hranici lesa. Začíná pršet.
Nocujeme na pasteveckém tábořišti Sima. V hustém vytrvalém dešti se noc zdála nekonečně dlouhá. Čensi se k nám do stanu ještě vešel, ale pro koníka to venku v dešti a chladu nemohlo být nic příjemného.
Garhwál geograficky patří do masívu Malého Himaláje. Jeho hory jsou v nižších výškách vesměs hustě zalesněny a nad hranící lesů se nachází rozlehlé zelené pastviny. Není pochyb, že krajina má vody dostatek. Nacházíme se návětrné straně, takže nyní v právě končící době monzunů možná až přespříliš. Pastviny jsou zvrásněny spletí stezek, bez pomoci Čenziho by bylo obtížné udržet správný směr. Vede nás spolehlivě, ale mnoho si s ním nepopovídáme. Hindsky neumíme a on anglicky umí snad pouze „okej okej“. Jeho písničky zní však překrásně.
Hřeben zahalují mraky, ale naštěstí začínáme klesat. Vstoupili jsme do území supů himálajských. Stejně jako ostatní druhy supů se živí především mršinami a v přírodě plní úlohu zdravotní policie. Jejich počet kolem padesátky nás ale překvapil. Později jsme níže ve svahu našli důvod – uhynulou krávu. Místo k odpočinku nalézáme u jezera Dodital. Tábořiště uprostřed lesů střeží čtyři tisíce metrů vysoký hřebenem Darwa Topu. Místní název souvisí s označením pstruha „dodi“, který žije v jeho vodách. Dříve lidé měli z návštěvy těchto míst obavy, ale v posledních létech se naopak stalo oblíbeným výletním místem. Sezóna však ještě nezačala. Jsme jediní zákazníci místní čajovny. Ani zde nechybí svatyně, ta zdejší je zasvěcena opičímu bohu Hanumánovi. A zase déšt…
Ráno nás naštěstí vítá jasnou oblohou a vyrážíme k další cestě. Na této straně hor očekáváme návštěvu několika vesnic. Zpočátku potkáváme jen krávy, občas i buvola a asi po hodině nás přivítá kluk s píšťalkou v první pastevecké osadě. Domy a přístřešky jsou jiné, než jsme zatím mohli vidět, zjevně se jedná o jen letní osadu. V severních horských oblastech Indie panuje přísná prohibice na konzumaci alkoholu a masa. Pohled na omamné produkty konopí, které jsou zákonem také oficiálně zapovězeny, je shovívavější. Například sádhuové mohou kouřit marihuanu podle libosti, neboť tím dávají najevo svou oddanost Šivovi. Náš Čensi má sice k sádhuovi daleko, ale několikrát za den si rád zapálí cigaretu nacpanou čarasem. Cesta mu pak utíká o poznání veseleji. Roste zde to nejkvalitnější konopí a je právě doba sklizně. Čensi vždy květy samičí rostliny rozdrtí a mne v dlaních tak dlouho, až z nich vznikne pryskyřičná hmota čaras, ve světě známá jako hašiš. Ten si nacpe do obyčejné cigarety, ze které předtím vyklepal část tabáku.
Dalších téměř dvacet kilometrů klesání vesměs přeskakovaní po kamenech dá pořádně zabrat. Těšíme se do vesnice Sangam Chatti, kam už vede sjízdná silnice. Loučíme se s Čensim a jedeme dál terénním autem k cíli naší cesty městu Uttarkashi na břehu posvátné Gangy. Přijíždíme ve chvíli, kdy přímo na náměstí vrcholí zápas v kriketu. Je to jeden z mála sportů, který se zde i v celé Indii těší popularitě. Spolu s množstvím poutníků putujících do himálajských chrámů se stáváme součástí pulsujícího obchodního a řemeslného centra. Jen o několik ulic dál vnímáme klidnou náladu bezpočtu svatyní, chrámů a ášramů.
Nic jsme nepochopili
Největší zážitek připraví ranní návštěva terasovitého ghátu na břehu řeky. Ganga se v těchto místech nazývá někdy také jako Bhágírathi. Koupel ve svaté řece smývá všechny hříchy, a kdo je na jejím břehu posmrtně spálen, dosáhne prý vysvobození z koloběhu převtělování. Podle legendy, když Ganga na pokyn bohů sestupovala na zem, aby přinesla smrtelníkům pokání, spadla na Šivovu hlavu a stekla po jeho rozcuchaných vlasech. Těmito vlasy jsou horská údolí, jejichž bystřiny se nakonec spojí ve svatou řeku Gangu splývající do nížin severní Indie.
Končí naše nahlédnutí do míst, kde život plyne jinak než v tak zvaném civilizovaném světě. Tady je poměřován jinými hodnotami – stupněm vyrovnanosti duše a těla. Neboť bohové to vidí. A my máme bohužel smutný pocit, že jsme v tom krátkém evropském čase nepoznali a nepochopili téměř nic. Tedy příště…
Více o autorovi Milanu Daňkovi se dočtete v jeho profilu.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
