Články

Více jak měsíc po návratu domů dopisujeme poslední zprávičky, bilancujeme naši cestu a začínáme se těšit na tu další. A jak bychom ten náš poslední výlet uzavřeli? Jednou větou se dá říct, že vše dopadlo dobře. Vrátili jsme se v plném počtu, bez vážnějších zdravotních problémů a dokonce bez „přátelských bakterií“. :-)) Zato jsme obohaceni o velké množství zážitků a poznatků.

Írán jsem navštívila mnohokrát, a tak jsem se rozhodla vzít s sebou i svého třinácti a půl měsíčního Karímka. Írán je totiž moderní země, ve které je k dostání vše pro miminka stejně jako u nás.

Včera večer jsme si říkali, že musíme dřív vstát, ale vzbudili jsme se zas až před půl devátou. Ono se taky není čemu divit, když usínáme až okolo půlnoci. Udělali jsme si super snídani – müsli smíchané s čokoládou a sušeným mlékem. Pak jsme navařili pití do termosek a pobalili, abychom zas mohli vrazit vstříc novým zážitkům.

Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou „toleranci“ v týmu? Jaký zcela nečekaný puntíkatý zádrhel na Vás může číhat v motoru koupeného cestovního auta? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?

Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání.

Chtěli jsme „vidět Saharu“. Avšak Sahara, kterou si najdete na mapě, zdaleka není v celém rozsahu jednou velkou oblastí nádherných písečných dun, jak si mnohý Evropan mylně myslí.

Směr naší cesty (nejdříve Laos a pak Kambodža) jsme určili také podle přísloví: „To nejlepší nakonec.“ Převládl názor, že po shlédnutí komplexu Angkor by nám už další chrámy a historické památky mohly připadat jako slabý odvar. Nakonec ale o Angkor vůbec nešlo. To nejlepší byli stejně lidé a krása země jako celku.

Přichází k nám paní a ptá se, kam se chceme dostat. Pavel suverénně odpovídá Geilo, což je naše cílovka asi 120 km daleko. To tu paní lehce vyvádí z míry a myslí si, že si z ní děláme srandu.

Bylo nebylo. Narodilo se jedno miminko. Takový modrooký blonďatý drobeček, který dokázal mámě zpřeházet život od základu. Bylo mu jedno, že máma miluje cestování a půlku srdce zapomněla kdesi v dalekém Íránu a ještě vzdálenější Indii.

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu a prvních 50 kabodžských kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole. Hrůza, utrpení a modřiny po celém zadku!

Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.

Qom, Teherán, Ahmádábád Qom. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme vystoupili v Qomu před hrobkou Fáteme, sestry emáma Rezy, který je pohřben v Mašhadu. Zaplatili jsme taxíkáři a zůstali jsme stát na ulici s batohy na zádech. Já tedy i s uvázaným Karímkem na břiše.

Gonbade Kávus, Gálíkaš Po výletu ke Kaspickému moři do Bandare Torkomán, jsme opustili Gorgán a vypravili jsme se do Gonbade Kávus. Gonbad, Gonbad, Gonbad, (rozumí se Gonbade Kávus) vyřvával náhončí na minibusovém nádraží. Jakmile se minibus naplní, už je přistaven další.