Jméno a příjmení
- Petr Slavík
Na kolik se cítím
- Po noci strávené se stopaři u banánového ginu na sedmdesát, na horských stezkách Himálaje je mým kolenům padesát a když sedím uprostřed tlupy horských goril, jsem opět malý kluk.
Oblíbené země
- Nemám oblíbené země. Mé zážitky a pocity jsou spojeny s tvářemi a místy. Každá země má místa, která můžete milovat, i jiná, ke kterým chováte city zcela opačné. Nelze srovnat pláně Serengeti se smradlavým přístavem v Dar-es-Salaamu a obě místa jsou v Tanzanii. S jinými vzpomínkami opouštíte Juni, malou pasteveckou vesnici v podhůří Himálaje a horké, přelidněné Delhi. A obě jsou v Indii.
Na kterých místech se mi hodně líbilo
- V indiánské vesnici na Río Caura, na pláních Busanga v severní části n. p. Kafue, ve stanovém kempu na řece Ishasha, v borových lesích na kopcích Kumáonu a vlastně všude tam, kde jsem našel nedotčenou přírodu.
Nejdelší cesta
- Zambie 2005 s projektem „Dětský svět bez hranic“. Výtěžek z dražby fotografií z této cesty pomohl nemocným dětem.
- Autostopem z jihu Chile do deštných pralesů Bolívie (asi tři měsíce).
- Cestování mi otevřelo oči a srdce, jestli je to dar, nebo ztráta, ještě nevím.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh, či objevitel
- Všichni ti, kteří kráčeli první. Amundsen, Peary, Livingstone, Stanley a pak ti, kteří to dokázali sdělit… London, Hemingway, Kerouac…
Cestovatelské Curriculum Vitae
- Polsko, Rakousko, Německo, Francie, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Maroko, Tanzánie, Uganda, Zambie, Jihoafrická republika, Indie (Uttarančál, Rádžastán, Mádžhapredéš), Argentina, Chile, Bolívie, Venezuela
- Právě jsem se vrátil z Bělověžského pralesa, v srpnu letošního roku Bwidi Impenetrable Forest v Ugandě, delta Okavanga v Botswaně, South Luangwa v Zambii. V lednu 2008 Borneo, v létě migrace pakoňů v Keni a v listopadu na horní Cauru…Snažím se žít své sny
Cestovatelské sny a plány
- Fotografování divočiny, které už není zálibou
Oblíbená historka z cest
„Počkáme na světlo!,“ šeptá mi Indián u paty stromu. Sedím na zemi a studí mě promočené kraťasy. Mám nepříjemný pocit, že se mi do nich stěhuje celá džungle. Temnota kolem nás pomalu šedne. Minuty se doslova vlečou. Konečně je dostatek světla. Máme tři náboje. Bereme si každý jeden. Strkám svůj do kapsy a čekám na první výstřel „Prásk!“. Dva velcí ptáci odlétají hlouběji do lesa. Pronásledovat džunglí tvora, který má křídla, mi připadá jako blbost, ale Indiáni vyrazí hned po výstřelu jako lovečtí psi. Snažím se s nimi udržet tempo. S vyplazeným jazykem je doběhnu. Opět vyrážíme. Na nohou mi přibývají šrámy…
„Jsou támhle. Nahoře,“ sleduji ruku, která ukazuje do koruny rozložitého stromu. Nabíjím pušku a snažím se najít v hledáčku cíl. „Ne, tam. Víc vlevo,“ tahá mě Yekwana za rukáv. „Nic nevidím,“ přiznávám poraženě. „Střílej ty,“ podávám brokovnici klukovi, jehož pobavený výraz uráží mou ješitnost. Nestřílel. Myslím, že na stromě žádný pták nebyl. Dělali si ze mě nejspíš legraci. Hluchý, slepý, tupý, nemotorný běloch. Vracím se k řece naštvaný na civilizaci, která mi vzala schopnosti těch dvou kluků. Když nastupuji do loďky, mám mizernou náladu. Indián, který sedí na přídi se otočí a usměje se. Není v tom ani náznak škodolibosti, jen radost z nového dne na řece. Jeho úsměv a brazilská vydra na plochém balvanu mi vrátily barvy do neúspěchem zkaleného rána.
Autor
- Qhara-qalaq-Černé ucho, Dobyl jsem Kili, Obři s něhou, Delhi, příběh slůněte…reportáže otištěné v geog. magazínu Koktejl. Seznam výstav, reportáží a info o připravované obrazové publikaci najdete na níže uvedeném webu.
- Jdi tak, abys nepošlapal!
Zdravím,
při čtení Vašeho příběhu mě napadá, zda v budoucnu nemáte v úmyslu napsat nějaký cestopis. Moc se mi líbí, jak jste příběh podal a že obsahuje dialogy s domorodci. Myslím, že bych nebyl sám, kdo by knihu přivítal. Napínavých příhod máte jistě dost a dost. Dále bych se chtěl zeptat, zda při výpravě na horní tok řeky Caury budete pátrat po stopách salvache. A co Kurupira? Přeji mnoho příjemných zážitků na cestách.
Zdravím Pavle,
děkuji za kladné hodnocení mých příběhů. Cestopis v plánu je, ale právě dokončuji fotografickou publikaci "Divoká srdce", která bude od září na pultech. Výprava na Cauru záleží na situaci ve Venezuele. Těžko odhadnout, co pan Chavez dokáže za rok vymyslet:-)Salvache bude nejlépe, když je nikdy nikdo neobjeví. Hon na tvora, kterého by lidstvo přijalo jako senzaci by jistě nebyl nic pěkného. Ale musím přiznat, že pevně věřím, že není jen mytologickou postavou indiánů žijících v této oblasti.Oblast Kurupiry je uzavřena armádou, tak zbývá jen čekat, snít a nevzdávat se. Naštěstí je na světě ještě pár míst, které jsou nedotčenou divočinou a stojí za to je vidět. Tak se třeba potkáme někde "on the road".
Hezký večer!
Petr Slavík