Vystupte k posvátné Šrí Pada, Adamově hoře, a poznejte skutečnou tvář Srí Lanky

Hustota srílanské populace je relativně nízká a obyvatelé jsou většinově buddhisté. Díky tomu mají zdejší usměvaví lidé větší sklony k respektování osobního prostoru, k pořádku a poctivosti než například v sousední Indii. Začátečníka z Evropy tady tedy nečeká tak silný kulturní šok, snad s výjimkou divoké dopravy a stavu některých silnic.

Adamova hora je jedním z „pupků světa“, a tak tu musel nechat téměř dvoumetrový otisk nohy už biblický Adam, když odcházel z ráje na zem. Adam, pro muslimy první z proroků, tu doslova vystál důlek při tisíciletém trestu za neposlušnost. Hinduisté přisuzují otisk ve skále Šivovi a buddhisté Buddhovi. Ten tu zanechal šlápotu, Šrí Padu, při své třetí návštěvě Lanky. Říká se, že Buddhova chodidla byla plochá, s prsty stejné délky, a otisky Buddhových nohou se obecně staly velmi oblíbenou relikvií. První písemná zmínka o výstupu na Adamovu hoře pochází z textů v Tisíci a jedné noci, pravidelné buddhistické poutě sem proudí přibližně od 11. století. Na vrcholu stanuli ve středověku také slavný benátský cestovatel Marco Polo a jeho arabský protějšek Abú Abdallah Ibn Battúta z Maroka.

Místo pro všechny

Posvátné místo spojující poutníky všech hlavních světových náboženství či filozofií má samozřejmě nesmírně silnou atmosféru a význam. V hlavní sezóně od prosince do dubna (s vrcholy při úplňkových slavnostech poya, o víkendech a během dubna) sem po 5.000 schodech s celkovým převýšením 1.500 metrů stoupají tisíce i desetitisíce poutníků, z nichž turisté tvoří jen nepatrnou a nevýznamnou část. Nejzábavnější na výstupu je, že probíhá v noci, a to tak, abyste byli na vrcholu před svítáním, kdy probíhají hlavní rituály dne. Celá trasa je osvětlena a obsypána čajovnami a hospůdkami. Mimo sezónu se pak halí hora do stálého mraku, světla zhasínají a poutníky tu nepotkáte. Přestože jsem milovníkem samoty v horách, to nejkrásnější na Adamově výstupu jsou právě lidé a jejich společný cíl.

Adamova hora má 2.243 metrů. Moderní měření jí odebralo srílanský prim, ovšem vzhledem k dokonalému tvaru strmého kužele, který výrazně přečnívá své hornaté okolí, a posvátnému významu, se nemůžeme divit, že ji lidé po staletí pokládali za nejvyšší horu Srí Lanky. Přestože existuje více cest na vrchol, většina poutníků volí pětikilometrovou trasu „Hatton route“ z vesnice Dalhouise. Je nejstrmější a společensky nejzábavnější, vyžaduje průměrnou fyzickou kondici.

Přesně o půlnoci vstávám. Prší. Nad horou se ještě blýská a jen vrchol se pomalu vynořuje z mraku, aby odhalil šňůrku světýlek, které jasně ukazují trasu. V Dalhouise je živo. Skupinky a rodiny mnoha generací srílančanů i jiných národů se vypravují na svou velkou pouť. Někteří poprvé, jiní už po několikáté. Jedni poskakují vzhůru se sluchátky na uších a mobilem v ruce, druzí nesou několik dětí na rukou, třetí se pomalu belhají o berlích, schod po schodu, a od bolestí jim ulevuje jen víra, čtvrtý jde bos, aby pouť prožil ještě silněji. Lidé nakupují cukrovinky, balonky, plastové dětské hračky nebo svaté obrázky, další se připravují na svatou cestu v Buddhově chrámu nebo už se vydali vzhůru. Každý si vyráží pouť užít podle sil a chuti. Hlavní proud začíná krátce po setmění a nejpozdější start se doporučuje kolem druhé hodiny ranní.

Nejširší nabídku průvodců a map Srí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz