Toskánskem na Buellu

Toskánskem na Buellu

Po první zkušenosti s Itálií a ochutnání útržků Toskánska nebylo pochyb, že si tahle úžasná oblast zaslouží delší návštěvy. Na svou druhou Italskou cestu jsem se tak vydal opět na Buellu.

Toscana, Itálie

Tentokráte však v doprovodu svého otce, jehož pseudoRS Fabia pojala veškerou bagáž a radost z dokonale klikatých silnic prosluněného jihu s odlehčenou motorkou tak nemohla být ničím rušena. Tedy až na úvodní setkání s deštěm…

Den 1. – Cesta byla mokrá…

Cesta na jih přes Salzburg a Insbruck je vcelku nudná záležitost. Snad proto se mi ji z významné části snažila zpestřit mračna, notně nasáknutá vodou. Většinou nic hrozného, jen dva významnější extrémy počasí by bylo patrně příjemnější i s motorkou přečkat v nějakém pěkném, čistém a teplém rybníce. A v tomto duchu cesta vedla až do alpského městačka Stainach am Brenner. Kde lze mimo hlavní silnici (dle „zimmer“ šipek) pořídit ubytování za 20 E za osobu na noc.

Trasa: Salzburg, Insbruck, Stainach am Brenner
Kilometráž: 550

Den 2. – Hory a historie

Za optimisticky vyhlížejícího modra mezi mráčky pokračujeme přes hory. Úžasná klikatice na passo Giovo vedla do huňatého bíla, pročež shora nebylo vůbec nic k vidění. A z převalujícího se mračna se ještě spustil chvilkový jemný deštík, což bylo toho dne z nepřízně počasí všechno. Projíždím oblastí kde se nechytly vinice, ale ve stejném stylu se zde pěstují jablka. Žádné sady, ale rozlehlé plantáže dvoumetrových stromů, přísně řazených tak, aby mezi projel speciální traktůrek a svážel stovky beden na úzkých valníčcích, spolehlivě blokujících silniční dopravu. Je tu asi nekonečnětisíc krát více jablek, než lze za povinnou docházku potkat ve školním sadu vesnické základky.

Kdesi za passo Palade už sundávám většinu vrstev pod bundou a za Lago di Santa Giustia s úlevou oblékám z Francie speciálně Švýcarským Nožíkem Vyletněné Kalhoty (TM). Jednoznačně doporučitelná je cesta z Trenta na Monte Bondone. Bezpočet „jedničkových“ zatáček, porostřídaných s rychlými hadovitými úseky znamenal nahoře notně ohřátou pneumatiku a dlouoho chladící větrák motoru za veselého popraskávání rozpálených součástí. Sjezd na Rovereto je podobného rázu. V lesích už paprsky nasvěcují první oranžovící lisí, ze zatáček je takřka letecký pohled na Aldeno obklíčené stovkami políček, takže z celé té scenérie se sám od sebe dostaví pocit radosti ze života.

V Roveretu se můžete podívat asitak do čtyř muzeí. V tom válečném, na místním hradě, jsou k vidění hromady zbraní od pistolek, přes klikotočivé kulomety, až po torpédo a vykuchané letadlo. K tomu spousta fotek vší té válečné hrůzy a všelijaké uniformy na umělých vojácích. A je tu výhled na město. O kousek výš je na hraně kopce vystaven světově největší zvonící zvon, jenž ačkoli má každým dnem o západu slunce svým mocným tónem připomínat potřeby světového míru, zůstal zticha, i když slunce bylo už dávno za kopcem. Město jsem ještě letmo zkoumal ze sedla a hledal náznak centra dění, místo, kde by se dalo sednout, vstřebávat zdejší „život“ a sem tam něco vyfotit. Jestli nějaké takové existuje, zůstalo mi utajeno. Za největší centrum jsem tedy prohlásil jakési náměstí ve formě kruhového objezdu se dvěma restauracemi, pár lidmi a jednou stavbou.

Trasa: passo Giovo, Merano, passo Palade, Trento, Monte Bondone, Rovereto
Kilometráž: 857

Den 3. – Cesta k slunce západu

Z loňska si dobře vzpomínám na nezáživnou rovinatou oblast pod Lago Di Garda, takže i ostatním doporučuji objet jezero kombinací dálnic A22, A4 a A21. Itálie pro mě letos začáná na úrovni města Alseno, úvodní rovinami se táhnoucí okreskou mezi vinicemi. U jedné z nich rovnám záda po dálničním sprintu, tahám foťák a už mě zdraví okolojdoucí pěstitelka vína. Doba sklízení sladkých plodů znamená znovuoživené starodávné traktůrky a celé dny na vinici. Ukázkové scenérie, úžasné silnice a přátelští lidé. Je možné to tu nemít rád?

Idilickým krajem se rozjímavým tempem přibližuji siluetě hor. Pak přišla zatáčka, nevím jestli levá nebo pravá, ale pokračovala dalších stodvacet kilometrů. Bez přehánění se dá tvrdit, že od města Vernasca až k vodě navazuje levá na pravou a do nekonečna znovu a znovu. Jako by někdo stavěl autodráhu a všechny roviny mu došly někde na severu. Silnice překonává několik horských sedel, takže neustále mírně, v táhlejších, rychlejších obloucích, nebo prudce, v ostrých serpentinách stoupá nebo klesá, jinde zase kopíruje koryto řeky mezi skalami. Většina z toho je na čistou dvojku, pro ostré výjezdy z náklonu s prokluzující Dunlopkou i na výbornou. Za tři výjimečně, pokud byl už opradu táhlý oblouk a čtyřku jsem toho odpoledne zařadil jednou, a to čistě statisticky. Vstřebával jsem nejlepší chvíle motorkářského života a vybavil se mi nedávný díl Top Gearu, kde tři chlapi s 911, Gallardem a Vantagem jezdí po Evropě a hledají nejlepší silnice na ježdění. Těžká práce. Tady mám pořád pocit, že bych se měl vrátit a zajet sérii posledních pěti kilometrů znovu. Ale nemá to moc smyslu, když je přede mnou dalších pár desítek stejné cesty.

S překonáním posledního hřebenu klesám mezi barevnými vesničkami na skalách k pobřeží, míjím hotel v Lavagna a vydávám se pobřežní silnicí znovunavštívit Cinque Terre. Na mapě to vypadá opravdu za rohem, nicméně díky zavřenému tunelu se šplhám po Via Aurelia na další paso, další ideální, širokou silnicí bez rovných úseků. Podle nápisů na asfaltu bych ji odhaduji na dějiště cyklistických závodů do vrchu. Odbočkou, širokou tak na jedno auto, se po hraně kopce s výhledy na pobřeží klesá na Levanto, odkud je již čím dál se zmenšující asfaltkou dostupná Verznazza. Nádherná cesta pro adrenalinovou jízdu i potěchu oka nakonec zabrala víc než hodinu. Po několika fotkách se utvrzuji v mínění, že nejfotogeničtější z celé oblasti je rozhodně Riomaggiore. Vesničkou bloumá už jen pár ztracených turistů. Usedám na skalní výběžek těsně nad mořem a pozoruji, jak se slunce v dálce pomalu potápí pod hladinu…

Rozjímavé rozpoložení narušuje snad pouze drahý úsek zpáteční dálnice, 40 kilometrů tu přijde na bezmála 7E.

Trasa: Rovereto, A22, A4, A21, Alseno, Bedonia, Carasco, Lavagna, Via Aurelia, Levanto, Vernazza, Riomaggiore, Lavagna.
Kilometráž: 1 338

Den 4. – Stále na jih

Není lepšího ranního rozcvičení, než opět protáhnout stroj od pobřeží po rychlé i vyhlídkové Via Aurelia. Jakmile se přehoupne přes hřebeny na odvrácenou stranu kopců, vede silnice skrz vesnice a městečka v tento čas tak nějak zapomenutá, ošoupanější a šedivější, než ta pobřežní. Mezi otlučenými kompaktními vozítky sem tam ještě otlučenější valníková Toyota, sem tam před domem posedávající důchodci. Benzínku se dvěma stojany historického vzezření a zabedněnou plechovou buňkou dva na dva metry byste u nás právem pokládali za pár let zavřenou. S do silnice vystrčenou pohupující se cedulí Aperto – Self je to však naprosto běžná fungující záležitost. V momentu přifrčí místní na skůtru, do automatu investuje pětieurovku, s hlasitým pokřikem (chápu jenom „benzína!“) na několikátý pokus natankuje zdejší 98 oktanový Super senza Pb a zase zmizí. Takhle nějak tady vypadá reálný život bez turisů.

Mezi městy je klasicky neustále omezená rychlost, rozhodně není vyjímkou mnohakilometrový úsek padesátky s výhružnou Electronico controlo de la velocitá cedulí. Což je samozřejmě pro reálnou jízdu nesmysl, i když z místních jede nějak významně rychleji jen málokdo. Asi se tady nikam nespěchá. Policejních aut bylo letos k vidění povícero, ale na nijak zvýšenou aktivitu se netvářili.

S blížícím se mnohozvučným troubením jsem čekal, že uvidím i místní svatbu. Místo toho však městem projížděl cyklistický závod s mocným skůtrovým předvojem. Jelikož závodníci hnali kolem padesátky směrem na Masu, dalo se využít policií vytyčené trasy a v závěsu závodu projet na „zelenou vlnu“ oblast, kterou jsme za loňských veder v kolonách notně proklínali.

Na jihu to s počasím opět nevypadalo nijak přívětivě. Po prvních kapkách otáčím na dálnici a strategií rychlého úniku se přes nezáživnou oblast Pisy dostávám až na konec A12, kde už stačilo jen půl hodinky počkat, než se opět rozjasnilo.

V Riparbelle pak už skutečnou svatbu opravdu potkávám. Celá hlavní ulice je lemována nastrojenými svatebčany, místní načuhují z oken a dveří, až se objeví nevěsta a nastoupí do naleštěného rudého Fiátku 500. Klasického snad už veterána. I když moderní zvětšenina pětistovky je tu též nesmírně populární. Tak jako v Římě bylo snad nejvíc k vidění Lancií Ypsilon, tady je frajeřina mít retro Fiátka.

Cesta byla suchá, místy mokrá – by se dalo říci o další, spíše vyhlídkové a relaxační cesty dál do vnitrozemí. V lesích jsou všude cedule varující před zvěří. A u silnice si skutečně vesele pochrochtávala tři divoká prasátka. Těžko říct, kam měli čuníci namířeno.

Uprostřed polí, nedaleko Sieny, stojí působivá stavba rozpadajícího se opatství San Galgano. Barokní cihlové oblouky s vysokými dírami po oknech působí v pusté krajině tak trochu jako zapomenutá kostra obřího vorvaně. I v nepříliš fotogenickém počasí se tudy courá pár turistů, kteří spolehlivě vlezou do jakéhokoli zamýšleného záběru ponuré atmosféry místa.

Podle navigace se proplétám kdesi po horských stezkách nedaleko hory sopečného původu Monte Amiata, což je ve zejší krajině nepřehlédnutelný orientační prvek. Tedy pokud by zrovna nebyl v hrůzostrašně černém mračnu. Netrvalo dlouho a intenzivní slejvák znamená hodinovu pauzu v úkrytu domovního vchodu zapadlého městečka. Přejíždím poslední horské úseky uzoučkými silničkami vstříc duhou rámovanému obrazu údolí. V něm o chvíli dál jedu vstříc dalšímu nádhernému západu slunce, jehož poslední paprsky podbarvují potulné útržky nadýchaných mračen do všemožných odstínů oranžové. Do cíle, starého etruského miniaturního města Sovana, dorážím až za tmy…

Trasa: Lavagna, Via Aurelia, Masa, A12, Riparbella, Castelonuovo di Val di Cecina, San Galgano, Roccastrada, Belvedere, Sovana.
Kilometráž: 1796

Den 5. – Pevnosti a Etruskové

Obloha se po ránu tvářila poněkud nejednoznačně. Rozhodl jsem se situaci prozkoumat pěkně od shora a zamířil na vrchol Monte Amiata. Až se tudy vydáte, doporučuji držet se hardwarových ukazatelů u silnice, spíše než virtuální mapky na displeji Garmina. Po mokrých silnicích mě zavedl až kamsi do lesa, pěkně zkratkou, úzkou tak na jedno auto. Která se změnila na velmi úzkou betonovou silnici kamsi do lesa. Jenž ústila do kamínky dlážděné cesty. A ta, jakmile jsem pracně obkroužil ledabyle zapomenutý lesácký traktor, pochopitelně přecházela v obyčejnou, blátivou lesní cestu. Monžá, že chlapík nechal traktor opuštění níže proto, že se bál jet dál. Ale už jsem tady byl, dolů to zkrátka nešlo otočit, takže se moje nahatá silniční motorka s hladkými pneumatikami nakonec vlastní silou vyškrábala do naprosto neuvěřitelného bahnitého kopce. Kam se hrabou slvaní GS Bavoráci!

Dorazil jsem na konec asfaltky. Mrak začínal asi deset výškových metrů pod ním, takže nahoře nebylo po slavném kovovém vrchlovém kříži ani památky a nebýt výrazné cedule, nepoznáte, že jste někde na kopci. Vypravil jsem se tedy dolů, na druhou stranu hory. Víceméně nahodile zvolená cesta na sever nabízela úchvatné výhledy do Val d’Orcia (jak jsem odposlechl, čtěmeš dohromady val-dorča). Toto údolí je zapsáno v seznamu UNESCO jako nezaměnitelná, oku lahodící krajina s pláněmi, z nichž vystupují kuželovité kopce s hrady na jejich vrcholcích, a která inspirovala už mnoho umělců…

Nepochybně. Zvlněné krajině přede mnou dominuje nepřehlédnutelný kuželovitý kopec s věží na vrcholu, který si zaslouží prozkoumat. Klikatými silničkami jsem kupodivu dorazil až nahoru, těsně pod rozvaliny staré Fortezza di Radicofani. Po ránu byla pevnost prostá turistů a osamocené procházení kamennými valy dodávalo místu nostalgický nádech. Z dávných dob se dochovaly obvodové zdi se střílnami a jediná kompletní věž. Uvnitř nalezne návštěvník výstavku výkresů a obrázků dokumentující zašlou slávu tohoto místa. Na věži pěkně foukalo, ovšem výhled tu byl naprosto úžasný. Pod pevností středověkké městečko, do dáli táhnoucí se silnička, kopečky, políčka, osamělé domy u cesty lemované cypřiši… Není divu, že má spousta lidí nutkání tohle všechno umělecky zvěčnit.

Píchnul jsem si prstem do té prostorové „mapy“ pod sebou a vydal se dál. Pár serpentýn na Cetonu a pak zpátky na jih až do Sorana. Město starých Etrusků výškově splývá s okolním terénem, ačkoli do posledního metru prostoru dokonale okupuje skalní útvar. V pradávných dobách rozervaná země tvořila kolem města přírodní obranný val a město tak mohlo v klidu nerušeně prosperovat. Což určitě není případ dnešních dní. Okrajové domky na hraně skály se pomalu bortí sami do sebe, sem tam lze sice zahlédnout miniaturní bagřík, snažící se o nějakou nápravu, ale skáza je rychlejší. V odpoledních hodinách tudy bloudilo jen pár dalších turistů a domorodce by pohledal. Náměstí nabízelo na pohled ušmudlanou zmrzlinárnu a nezvyklý klid. O to paradoxněji se tvářila v historické uličce zbudovaná výloha plná moderní elektroniky

Daleko známější a tím také živější už je blízké Pitigliano, město vybudované na stejném principu. U některých domů ani není poznat, kde končí dům a začíná skála, jak přesně jsou naroubovány na hranu kamene. Klasické panorama poněkud ruší lešení na věži čnící nad město. Procházka městem nabídne desítky možností na zabydlení se přímo v některém z neuvěřitelně úzkých domečků. Jeden na druhém, většinou doslova, takže do dveří horního domu vedou jen uzoučké venkovní schůdky. Dobrá čtvrtina je jich tu na prodej. Není se čemu divit. Starým se v takových podmínkách asi nežije nic moc a mladší generace tu maximálně přes den prodá pár suvenýrů a večer zmizí z města. Pitigliano bylo zajímavé právě důchodci, kteří nemají celé dny nic lepšího na práci, než posedávat na ulici a bavit se pozorováním turistů. Tvoří hloučky, hlasitě vyprávějí, popíjejí a načuhují do průjezdu za neobvyklými zvuky.

Co mě na Itálii vážně vadí, je praktická nemožnost rozumně se najíst někdy odpoledne. Všechny pizzerie otevírají nejdřív v sedm. To už jsme nervózně a hlady šilhaví postávali před podnikem v základním táboře, Sovaně. Sovana samotná je také postavena víceméně na kopci, na jednom konci začíná hradem a končí o takových dvacet domů dál na druhé straně kostelem. Všechno kromě těchto dvou staveb je vesměs uvnitř přebudováno pro turistický ruch, ale z těch dvou rovnoběžných uliček, které tu jsou, vypadá místo neuvěřitelně zachovale, historicky. O to větším překvapením byla velmi dobrá, ale relativně levná (3,5-7E) pizza v jediné místní pizzerii. Po večeři ještě procházím uličkami, ale všechno už tu dávno spí a nepotkáte živáčka.

Trasa: Sovana, Monte Amiata, Radicofani, Cetona, Sorano, Pitigliano, Sovana.
Kilometráž: 1938

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Den 6. – Toskánsko, kam se podíváš

Další průzkumná a oddychová cesta okolím mířila k opatství Sant Antimo, úžasně to zachovalou budovu, zasazenou pod kopcem, mezi vinicemi a jinou zelení. O nedělích tu mniši zpívají sborem a a přilehlé bohatě dimenzované parkoviště dávalo tušit jejich velkou popularitu. Takhle časně ve všedním dni tu zastavilo jen auto a motorka. Slunce bylo od rána tak nějak napůl schované za mrakem a jen chvílemi nakukovalo dolů do vinic na moje zoufalé vyčkávání jeho paprsků.

Ani nepotřebujete mapu, abyste ve zdejší krajině objevili kus středověku. Kromě historických vesniček samotných je na každém významnějším kopci k nalezení hrad či pevnost v různém stádiu rozpadu. Z Rocca d’Orcia dnes stojí stále bytelně vyhlížející věž, kterou lze za 3E snadno zdolat a cestou si uvnitř prohlédnout instalaci obrazů místních umělců. Na vyhlídkové plošině bylo prázdno. Výhledu se sice nedalo nic vytknout, ale vše poněkud kazila přítomnost nekonečného mračna létajících mravenců, které každou, byť chvíli se nepohybující osobu okamžitě zasypaly svými tělíčky, nalezny do rukávů, do objektivu, pod defenzivně instalovanou kapuci, zkrátka všude.

Nedaleko, ve stejné vesnici stojící Castiglione d’Orcia odolávala času o poznání hůře a tak se nad červenými střechami kamenných domků tyčí už jen pomalu zarůstající torza zdí.

Toho dne jsem mimo jiné učinil zásadní fotografický objev. Naprostá většina toskánských pohlednic vznikla v okruhu dvaceti kilometrů kolem Pienzy. Takže jedete-li do Toskánska pro fotku, musíte bydlet právě tady. Nejen že Pienza samotná je malebné městečko, však si jej také papež nechal stavět jako ideální město, zasazené v nádherné krajině Val d’Orcia, kterou se lze nekonečně kochat přímo o oken kostelů a chrámů, dovedně vystavěných na hranici města. V ideálním dni tak lze v okolí zachytit stavení na vrcholu pahorku, vystupující z ranního mlžného oblaku, o kousek dál dům v lánech obilí s křivou příjezdovou cestou, obstoupený vzrostlými cypřiši, klikatou silnici do kopců nad Monticchiello a večerním sluncem nasvícenou, v poli kousek za Pienzou zapomenutou kapličkou v poli. Jak jsem zaslechl od místního průvodce, kromě jiných filmových scén, právě těmito poli pod Pienzou procházel Russell Crowe jako hollywoodský Gladiator. Nicméně (ne)slunce toho dne bylo absolutně proti jakémukoli focení, takže všechny ty scenérie mi zůstávají jen ve vlastní paměti.

Znalci vína nemohou v toskánsku minout Montepulciano. Město typicky toskánsky vystavěné na kopečku, s rozhledem do kraje. Projdete-li se hlavní ulicí až na náměstí, budete odolávat desítkám obchůdkům povětšinou nabízející zdejší nejcennější Vino Nobile. Těsně pod městem, na konci cypřišlové aleje můžete obdivovat mohutnou stavbu kostela San Biagio. Slunce přes nadcházející podzim servírovalo pořádnou porci paprsků, v černých kalhotech bylo příšerné vedro a středověkká architektura mi přišla už tak nějak všude stejná, pročež jsem se raději vypravil dál bloumat okolními silničkami.

Kochajíc se pohledem na Montichiellské zatáčky, všiml jsem si z druhé strany rychle se blížícího bouřkového mračna. Chvatný návrat na základnu málem zmařilo v nepřehledné zatáčce značně protijedoucí stádo ovcí.

Trasa: Sant Antimo, Rocca d’Orcia, Pienza, Montepulciano, Monticchiello, Sovana
Kilometráž: 2170

Den 7. – Do hor a zpátky

S modrou oblohou bez mráčku byl opětovný výstup na Monte Amiata tentokráte úspěšný. Od vskutku obřího kovového kříže na vrcholu se pozorovateli otevírá výhled do dálky větší, než optika zrcadlovky přes hustou atmosféru dokáže zachytit. Můžete počítat vlny, kolika údolími jste asi už projeli, v dáli je neomylně identifikovatelná věž Radicofani a na severní straně se nad krajinou válí vrstva smogu. Krátkou překážkovou dráhou přes vrcholové balvany lze povylézt ještě k sošce Madonna degli Scouts a případně ozdobit její podstavnou konstrukci dalším pestrobarevným šátkem po vzoru himalájských výprav.

Campiglia d’Orcia je vesničkou s na pohled relativně modeními domky, kde lze patrně bez náporů turistů trávit pohodlný venkovský život. Nejvyšším vrcholem je zvonička na vrcholu skály, odkud je další těžko popsatelný rozhled do širokého prostoru. Opět je v dáli rozpoznatelná silueta pevnosti Radicofani. Opět máte možnost naplánovat si další trasu mimo papír, jen nad živou mapou rozporstřendou všude kolem sebe.

Vydávám se na severovýchod, z loňska známou rovinatou krajinou kolem Lago Trasimeno, Cortonu až na horskou silnici na východ od Arezza, vedoucí na Borgo Pace. Mapa slibovala klikatou silnici přes horské sedlo. V realitě jedu po naprosto opuštěné, místy už rozbité silnici kolem skal, míjím domy se zabedněnými okenicemi, kde se asi kdysi prodávaly suvenýry nebo poskytovalo ubytování unaveným cestovatlům. Scéna teď působí trochu depresivně.

Pohodová cesta kolem Arezza do oblasti Chianti, kde je krajina daleko zelenější než zorané pole na jihu Toskánska, vyloženě nutí zpomalit a pokračovat vyhlídkově do západu slunce. Nedaleko dnešního cíle – Gaiole in Chianti – se silnice mění v úžasně klikaté lesní úseky a proplétání se vinicemi, až přímo v jedné z nich je ze starého statku zbudovaný hotel, kde široko daleko není nic jiného, než klid…

Trasa: Monte Amiata, Campiglia d’Orcia, Montichiello, Lago Trasimeno, Borgo Pace, Arezzo, Gaiole in Chianti.
Kilometráž: 2541

Den 8. – Siena

Z celodenního sezení na motorce v horkém počasí časem bolí pozadí, pročež padla volba dalšího dne na potloukání se po Sieně. Motorka zůstala drze na chodníku vedle placeného parkoviště, v záplavě nekonečné řady skůtrů. Centrum se najde snadno podle značek klubu sienských turistů. I bez mapky tak nelze minout slavné náměstí ve tvaru lastury Piazza del Campo, kde se už od rána posedávají hloučky turistů podle toho, kam zrovna dopadá stín okolních staveb. Nad zachováním alespoň nějaké kultury pobytu tu bdí sličná policistka, která napomíná vyložené povaleče. Kolem dokola je pochopitelně nepočítaně kavárniček a restaurací i stánků s čínskými suvenýry.

Rozhodně největší fronta je před bělostnou stavbou Duomo. Budova zdobená neskutečným množstvím detailních sošek a reliéfů s věží z bílého a černého mramoru (a nezbytným fotku kazícím stavebním jeřábem) je uvnitř vyzdobená všemožnými obrazci doslova na každém (centi)metru. Návštěvník se tak může pohybovat jen po trase bludiště vytyčeného provazy a obdivovat to nesmyslné úsilí (a vyhozené peníze), vynaložené čistě pro trumfnutí florenťanů. I to však bylo v té době málo, pročež se začal budovat dóm nový, násobných rozměrů. Místní se ale brzy poučili, že oslava virtuálního kamaráda a stavění chrámů nemá nic společného s jejich reálným osudem, když jich osmdesát tisíc pomřelo na mor a nezbylo, kdo by chrám dostavěl.

Já se poučil, že když se chcete rozhlédnout z nedostavěného nového dómu, není třeba procházet původním a už vůbec ne čekat takovou frontu na vstupenky. U nového dómu nikdo nečeká a lze zde koupit hromadnou vstupenku na sienské zajímavosti. Ze zamýšleného průčelí Duomo Nuovo je asi nejlepší rozhed na město, tedy hlavně slavné lasturovité náměstí s radniční věží a spousty střech s pálených tašek posetých talíři satelitů. Pozor by si měli dát akorát prostorově výraznější postavy, jelikož točité schůdky šplhající zdí nahoru jsou opravdu miniaturní.

Město je postaveno na pahorcích, takže všechny ulice a uličky jsou z/do kopce. O to složitější to mají místní restauratéři, kteří jsou nuceni letní zahrádky svých podniků provozovat na vratkých dřevěných konstrukcích, nebudících vždy přílišnou důvěru. Nebo se snad chcete po dobrém obědě sklouznout o pár ulic níž?

Z města jsem se vydal ještě na krátkou večerní projížďku do krajiny opatství Monte Oliveto Maggiore. Výpadovka na jiz se změnila v malebnou nenáročnou okresku s mnoha výhledy, tak akorát na zasněné poflakování a rozjímání na krásami toskánské krajiny než zapadne slunce…

Trasa: Siena, Monte Oliveto Maggiore, Gaiole in Chianti
Kilometráž: …

Den 9. Středověk a víno

Pohlednicové Monteriggioni je nezaměnitelné městečko na kopci, obehnané oválem hradeb a věží. Tak jej lze alespoň spatřit z paluby letadla. Pro pozemní cestovatele se je tu k vidění liduprázdné náměstí, mikroskopický kostelík a kašna. Nikterak zajímavější není ani pohled z hradeb. Bez letadla to asi nebude nikdy ono.

Krajinou právě sklízených vinic se po roce vracím do San Gimmignana, města tak středověkého, až si toho všimlo i UNESCO. Ani od loňska se tu nic nezměnilo. Akorát přes den je tu mnohonásobně víc lidí a ani zaparkování motocyklu se nepovede na první pokus. Výstup na radniční věž rozhodně stojí za pět euro. Opět spatříte kus Toskánska jak na živé mapě, prohlédnete si zmateně rozbíhající se uličky z náměstí pod vámi a můžete spočítat všechny doposud stojící věže, z původních sedmdesáti dvou. Můžete také posedět pod slunečníky mnoha kaváren, zabírající notnou plochu volných prostranství, poslechnout si veselého pouličního kytaristu a nakoupit spoustu druhů místního bílého vína Vernaccia.

Podobně středověká je i Volterra. Úzké uličky vedou vedou z kopce a do kopce, podél původních hradeb a starými branami ven z města. Ale hlavně kolem mnoha dílniček a obchodů, kde nakoupíte rozličné sošky z alabastru, materiálu, který tu těžili a zpracovávali už od dob Etrusků. Bílého prachu či úlomků alabastru je všude spousta. Malý úlomek bílého kamene si můžete odvézt jako nejlevnější suvenýr. Jako turista nemůžete minout náměstí Piazza dei Priori s nejstarší gotickou radnicí v Toskánsku a dalšími středověkými budovami. Severněji narazíte na zbytky římského divadla a lázní, na opačné straně se pak můžete v klidu natáhnout v liduprázdném parku s výhledem na Fortezza Medicea. Dovnitř pevnosti byste se ale podívat nechtěli, jelikož je momentálně užívána jako věznice.

Večerní zastávkou odpočinkového dne je nedaleké Greve. Městečko skryté mezi vinicemi je večer téměř vylidněné. Na náměstí se můžete tak jako my potěšit miniaturní porcí těstovin, ale také tím nejlepším z místních uzenin – některou z dobrot příjemného krámku – Maccelleria Falorni. Velmi drahých dobrot, ovšem zcela jistě v odpovídající kvalitě, neboť o zákazníky tu nemají nouzi.

Cestou z Greve jsem ještě zavítal do vesnice Vertine na protější straně údolíčka nad hotelem, shlédnout siluetu místního hradu také z druhé strany. Kastelán už byl pochopitelně dávno pryč, vesnička žila jen jedinou otevřenou restaurací a všude kolem bylo takové příjemné, středověké nic. Slunce zapadalo za lesnatý horizont při hudbě pop-rockové kapely, která o pár domů dál jen tak zkoušela neznámé, ale do toho večera dokonale ladící melodie.

Po celodenním poznávání místní kultury a historie už bylo na čase odstavit stroj ke spánku a užít si něco z všech těch vinic kolem ve skleničce silného červeného vína Chianti Chassico…

Trasa: Monteriggioni, San Gimmignano, Volterra, Greve in Chianti, Vertine, Gaiole in Chianti
Kilometráž: 2931

Den 10.

Celodenní přesun, dálnicí na Bolognu a dále na sever podél řeky Piavy, nepřinesl nic moc zajímavého, až na citelné ochlazení. Toskánské teplé krajiny pahorků, polí a vinic nahradily skalnaté štíty Alp s válečnou historií. Poučit se můžete v muzeu války, plném exponátů z řeky vytažených, včetně prorezivělého vraku lodi a helmy s dírou velké ráže na zátylku. Vystavena je i spousta pistolí a figurín v dobových uniformách.

K večeru naše výprava dorazila do naprosto vylidněné vesnice Cibiana di Cadore, kde se kromě přespání nedá dělat ale naprosto vůbec nic.

Trasa: A1, Bologna, A13, Padova, Castelfranco Veneto, Feltre, Belluno, Cibiana di Cadore.
Kilometráž: 3369

Den 11. Závěrečné alpské Passování

V horách je po ránu pěkná kosa, na benzíně je k vidění celsiových devět stupňů. S vidinou pozdějšího nádherného počasí vyrážím na lehko, což je skvělá motivace k pěkně pomalé, vyhlídkové jízdě se zastávkami na absorbování tepla z motoru.

Den horských silniček začínám rozcvičkou na Tre Cime di Lavaredo, kam pěkné počasí nahnalo spoustu turistů i motorkářů. Atrakce je to spíš pro pěší, než na svezení, takže doporučuji zamířit na Cortinu, vyšplhat přes Passo Falzarego a jste v motorkářském ráji. V dopoledním slunci tu postávají davy motorkářů, diskutujících nad svými stroji a pózujících před lokalizační cedulí, polepenou desítkami znaků motoklubů kdoví odkud.

Ideální cesta je poté přes motorkářů plné asfalty na Passo Pordoi, Sella, Gardena, Colfosco a Campolongo až do obce Arabba. Ze všech stran tak shlédnete skalní masiv Monte de Lagazuoi, z jeho vrcholů poletující paraglidisty a spoustu autobusů narvanými turisty. Pokoukají do kraje, umastí se od buřta a nikdy nemají šanci pochopit, proč si po pár hodinách v sedle na téhle čtveřici klesání a stoupání musí motorkář pár minut rovnat hubu, roztaženou úsměvem až k uším.

Je to zkrátka nádhera, která vás nutí radovat se z čirého ničení pneumatik na brutálních výjezdech a příliš pozdních brzdách, těšit se z každé jiskry od stupačky a nadmíry benzínu, propáleného na dvojku s předním kolem nad asfaltem. Chvíli se zastavte, poseďte na terase u řízku, a dejte si to celé zpátky! Dokonalá zábava na celý den…

Trasa: Tre Cime di Lavaredo, Cortina d’Ampezzo, Passo Falzarego, Pordoi, Sella, Gardena, Colfosco, Campolongo a zpět, Cibiana di Cadore
Kilometráž: 3673

Den 12. Zpátky do garáží

Tradičně smutný den daleké cesty domů…

Trasa: Cortina, Toblach, Silian, Lienz, Matrei, MIttersill, Kitzbühl, St. Johan, Lofer, Bad Reichenhall, Salzburg, Linz…
Kilometráž: …

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí