HedvabnaStezka.cz
SvetOutdooru.cz
SvetBehu.cz
TuleniPasy.cz
Padler.cz
KnihyNaHory.cz
FestivalObzory.cz
SnowFilmFest.cz
ExpedicniKamera.cz
Homepage Články Soutěže

SOUTĚŽ: Jaké jsou nejpohostinnější kultury světa? SOUTĚŽ UKONČENA

18. 12. 2011
Petra Greifová
SOUTĚŽ: Jaké jsou nejpohostinnější kultury světa? SOUTĚŽ UKONČENA

Pořekadlo „Host do domu, Bůh do domu“ je v mnoha kulturách morálním zákonem. Podělte se s čtenáři o vaše milé zážitky s domorodci a vyhrajte jednoho z 10 průvodců Lonely Planet nebo poukázku na 500 Kč od orientálního obchůdku Thao.cz! Oceněny budou nejvtipnější a nejkurioznější příspěvky či tipy.

Redakce vybrala tyto příspěvky:

Jana B., Eva Janoušková, Tom, Jan Havlíček, Roman Vehovský, Roman Staněk, Ljubo, Jirka, Petra, Marek a Maia, Andrea.

Napište si o výhry na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz:

Poukázku na nákup orientálních dárků od Thao.cz v hodnotě 500 Kč:

Výherce získá poukázku na nákup v hodnotě 500 Kč na www.Thao.cz. Tento obchůdek s nepálskou módou je součástí akce neziskové organizace Nepálčata VÁNOCE PRO NEPÁL. Uděláte radost sobě i nepálským ženám a dětem, kterým z prodeje přispíváme.

10 průvodců Lonely Planet:

  • Indonésie
  • Jordánsko
  • Portugalsko
  • Dubaj
  • Jižní Španělsko
  • Petrohrad
  • Mexiko
  • Myanma
  • Nový Zéland
  • Brazílie

Svojtka

Lonely Planet je světově proslulá edice průvodců, která pokrývá téměř celý svět. Jednotlivé knihy jsou psány profesionálními cestovateli a specialisty na danou zemi, a neustále aktualizovány mimo jiné i podle doporučení dalších tisíců cestovatelů skrze jejich příspěvky na portále LonelyPlanet.com. Průvodce jsou plné praktických a užitečných informací, kvalitních map a plánků i článků o přírodě, historii a kultuře. To vše z nich dělá nenahraditelného pomocníka na cesty, který sníží cestovní náklady na minimum a zároveň pomůže vybranou zemi důkladně poznat. Nakladatelství Svojtka už od roku 2001 vydalo více než 150 průvodců v českém jazyce a česká edice získala 1. místo v mezinárodní soutěži o nejlepšího průvodce Tourmap.

Zajímavé vybavení

NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY

Výběr testerů Světa outdooru

VISION BLU sportovní brýle Progress

Technicky propracované brýle s ergonomickým designem.

CESTOVATELSKÝ FOTOKALENDÁŘ

Vytvoř si ten vlastní na Tiskařík.cz

VIVOBAREFOOT Tracker Forest

Nejpohodlnější outdoorové boty na světě

VIVOBAREFOOT Magna Lite WR SG

Absolutní svoboda pohybu v outdoorových botách, které netlačí.

FOTOKNIHA CESTOVATELSKÝCH ZÁŽITKŮ

Vytvoř si tu vlastní ze 140 šablon na Tiskařík.cz

Zkušenosti čtenářů

Jana B.

Procházíme se (tehdy) klidným syrským Hamá a z malých domků podél řeky, na níž klapou obří dřevěné kola, vyběhly děti. Zkoušely na nás několik anglických vět. V očích však neměly výraz, od něhož byste v zápětí čekali prosbu o bonbón nebo dinár, byl tam jen a jen čistý zájem, zvědavost. Chvíli jsme se jim věnovali a trpělivě jeden po druhém odpovídali na otázku Whatś your name? Vzápětí se ozval mužský hlas zevnitř: čaj, čaj, mával rukou na znamení pozvání statný kníratý muž. Zuli jsme se, vešli, pozdravili celou rodinu, a pak s výtečně přeslazeným čajem v ruce klábosili asi hodinu. Pravda, rodiče uměli anglicky mnohem méně než jejich děti – tedy vlastně vůbec; ale zpětně mám pocit, jakobychom hovořili plynně nějakým neexistujícím, možná nadnárodním možná neverbálním jazykem. Rozuměli jsme si moc dobře. Kde jim je teď asi konec …

Odpovědět
Martin

Jednoznačně Írán!

Odpovědět
Eva Janoušková

Myslím, že muslimové obecně jsou velmi pohostinní. Což je kaženo pouze, jsou-li zároveň Araby, které zkazili turistovy peníze. Takže nejvíce pohostinnosti a dobroty jsem zažila v Kurdistánu (Sýrii a Turecku), Íránu, Uzbekistánu a Pákistánu).

Odpovědět
Jana Zavřelová

Během lonskeho Kurban bayramu v Jihovýchodním Turecku jsme projezdili temer 4 tisice km stopem a vzdy se setkali jen s ochotou a zajmem mistních-kddyz nam hledali spoje,zvali domu na prespani,caje…po Diyarbakhiru hledali pujcovny auto ato vsechno jen diky jjich uzasne povaze

Odpovědět
TOM

Iránci.
keď sme išli prvý krát do Iránu, nasadli sme na linkový autobus od Tehránu. Po chvíli sa v autobuse rozprúdila zábava, začalo sa spievať, tancovať a človek zrazu videl, že všetky stereotypy o Iráncoch, ktoré poznáme z médii sa rúcajú ako domček z karát. Keď si všimli, že sme v buse dvaja jediní cudzinci, stali sme sa stredobodom záujmu a každú chvíľku sa niekto pristavil, hoci vedel len pár slov anglicky a my pár slov perzsky, kolovali koláčiky, cukrovinky a hoci bol za oknami ramadán, na cestujúcich sa nevzťahuje. Ako sme sa blížili k Iránu, zoznámili sme sa so ženou, kotrá cestovala so synom a svojou matkou. „A kde budete v Tabríze spať?“ spýtala sa Samira a my s kamarátom sme sa na seba pozreli, že to sme ešte neriešili a niečo si nájdeme, keď prídeme. „V žiadnom prípade! budete spať u nás“. Aj keby sme akokoľvek chceli, odmietnúť sa nedá a po pravde, odmieťnúť sme ani nechceli, pretože hneď prvú iránsku noc stráviť u domácich bolo krajšie ako predstavy, kotrým sa človek venuje pred cestou 🙂 V Tabríze sme dostali izbu, hoci sme namietali, že môžeme spať aj na zemi, ale „vy ste hostia a takto to u nás chodí“. Dlho do noci sme kecali pri pohároch zmrzliny, granátových jabĺk. Na ďalšie ráno sme nechceli byť na obtiaž, ale naši hostitelia sa rozhodli, e nemôžeme odísť bez obedu a bez toho, aby sme spoznali ich mesto. Nasledovala obhliadka najkrajších pamiatok v Tabríze a keď sme sa vrátili domov, už na nás čakala prestretá zem plná misiek, tanierov, pohárikov, kanvice čaju a všelijakých dobrôt. „Pripravili sme pre vás perzské tradičé jedlo“ pochválila Samira svoju matku a nám sa zbiehali sliny. Úžasný obed prevoňaňný Perziou sme si vychutnali, napili sa čaju, najeli datlí, orechov, granátových jabĺk a keď už sme nevládali, aj tak stále nosili ďalšie a dalšie drobnosti. Odchádzame do Hamadánu, lúčime sa, no naše peniaze pripravené na taxík na stanicu, po krátkom rozhovore medzi taxikárom a Samirou taxikár odmieta…takýto úvod do putovania Iránu som si nepredstavoval, no aj vďaka Iráncom si človek Irán akosi automaticky zamiluje!

Odpovědět
Jan Havlíček

Nevím, jaká kultura je ta úplně „nej“, protože jsem 99% ani neměl možnost okusit. Mohu ale s jistotou potvrdit, že v hliněné chýši masajského bojovníka Wiliama na jihu Keni, se vám dostane takového pohoštění, že si to snad ani nezasloužíte.. Dostanete vlastní postel, k večeři rýži (nikoliv oblíbené fazole) a Masaj vám rovněž ochotně ukáže prostor za vesnicí, kde můžete v klidu (rušeni jen občasným vytím hyen) vykonat potřebu. Když se pak jako nezkušený Evropan nemůžete dostat zpět do vesnice přes trnitý plot, příslušníci kmene vám rádi pomohou a ještě se omluví za trny, které jste si při tom zabodli do rukou..
Obecně se domnívám, že pohostinnost lidí, kteří v životě neviděli příslušníka cizí rasy, bude vždy na vysoké úrovni, stejně jako u Masaje Wiliama.

Odpovědět
Kamil Remeš

Iran

Odpovědět
roman vehovský

Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou, hledaje nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám a kam jdu. Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Nereagoval jsem.
Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá. „Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho mýval jen v řekách. Vím jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost
postarat se o někoho jiného.“

Odpovědět
roman staněk

Samozřejmě Gruzíni!

Zkuste během posezení s Gruzínem v hospodě nebo restauraci říct, že chcete platit 🙂 (zkušenost z celé Gruzie)

Neopatrně se zmiňte slůvkem před gruzínem, že máte hlad, a za 30 minut už jíte v restauraci s jezírkem, odkud loví čerstvé ryby, nosí vám šašlík, a máte li štěstí jako my, od sousedního stolu dostanete třeba nadívané medvědí maso (zkušenost z Adžárie)

Svanové jsou zase na první pohled nepřístupní lidé, ale získáte si li je, máte přátele na celý život. Z turisty se měníte v přítele, z hosta v člena rodiny. (zkušenost ze Svanetie)

Schopnost improvizovat je u gruzínů fascinující, potřebujete-li se vysprchovat a ve vsi není voda, sprchu prostě za odpoledne postaví (zkušenost z Pankisi)

Čekáte na autobus na zastávce mimo hlavní města? Netrvá to dlouho a vezete se minimálně v Ladě Nivě (cestou se stavujete na večeři, pivko, víno – jste li v Kachetii)

Zastavte se ve vsi Kchvančkara a řekněte, že chcete koupit víno… (příběhy pak posílejte na mojí emailovou adresu 🙂 )

Odpovědět
Ljubo

Pohostinni ludia su vsade dokonca aj u nas, ale ked som si niekedy na cestach spomenul, ako radi o sobe vyhlasujeme ze sme pohostinni národ, tak som nevedel ci sa mam iba pousmiat alebo skor hanbit. Len mensi priklad, ked som bol dva tyzdne u kamarata v Macedonsku tak som ani MHD-hromadnu dopravu nemohol vyskusat kedze som host, a ked som sa po obede zdvihol ze scem pomoct s riadom tak takmer skoncilo nase priatelstvo ze ho takto urazam:) ked nemohol ist so mnou na tri hodiny do muzea…tak sa mi ospravedlnoval este tri dni. Su to mozno drobnosti ale vela to poukazuje o ludoch i narodoch a ze pohostinost moze znamenat i viac ako pozvanie v krcme na panaka.

Odpovědět
Aljak

Ťažká otázka, ale vo väčšine prípadov by sa to dalo zhrnúť vetou „Čím chudobnejší národ – tým milší ľudia“ (to ale neplatí úplne vždy). Počas mojich ciest som mal tú česť spoznať viacero pohostinných národov… Ale keby mám spomenúť konkrétne jeden, poviem SÝRČANIA. Celkovo Sýria ako krajina je úžasná, a tento pocit ešte viac umocňujú miestni obyvatelia. Toľko pozvaní na čaj, toľko darov na trhoviskách a bazároch, mnoho ochotných ľudí ktorí boli ochotní s nami ísť aj pár kilometrov len aby sme náhodou nezablúdili. Človeku je až ľúto, že kvôli spoločensko-politickým problémom sa krajina mierne „prepadá“ – ale verím, že čoskoro sa to vráti do normálu a Sýria ma opäť znovu privíta s otvorenou náručou.

Odpovědět
Zbyňa

Íránci určitě, Syřané taktéž, Kurdové samozřejmě! Všude tam se mi dostalo neuvěřitelné pohostinnosti a pozornosti. Ale já mám prostě rád Slováky! Stejní jako Češi a přitom úplně jiní, strašně vstřícní, vysmátí, s podobným smyslem pro humor, naši bratři a sestry a já jsem rád, že někoho takovýho ve světě máme!

Odpovědět
Jirka

Moje nejmilejší zkušenosti jsou pro mnohé kupovidu s místnimí obyvateli Afriky, kde jsme s kolegou měli autonehodu, při které se nám podařilo přetočit auto 2x přes střechu. Vesničané, o kterých ani nevíme, kde se vzali nám pak pomohli se z auta dostat nejen ven, ale jak se později ukázalo, tak i sesbírat všechy věci, co z auta vypadaly. To se ale ukázalo až ve chvíli, kdy kolega hledal cigarety, nemohl je najít a nadával na místní, že mu je ukradli. Já mu říkal, ať na to zapomene, hlavně že nám pomohli se z auta dostat ven. Pravda a milé překvapení se ukázalo ve chvíli, kdy jsme se vzpamatovali ze šoku, šli obhlédnout auto a zjistili, že všechny věci jsou na korbě a to včetně oněch cigaret.

Odpovědět
Tess

Pro mě byli zatím nejpohostinější obyvatelé Banátu, zvláště pan Nedvěd z Gerníku. Snídaně i večeře bývaly tak obrovské, že se to nedalo sníst. Všechno domácí produkty a strašně dobré. Hostů si vážili a opravdu jim dopřávali až nám to bylo hloupé vůči nim se tak přejídat. Jenže oni měli radost, že nám chutná. Na zpáteční cestu nás vybavili 2 bochníky ještě teplého chleba a několika koláči a ani za to nic nechtěli, prostě pozornost „podniku“. Během našeho pobytu se pořád ujišťovali, jestli nám nic nechybí. Někdy bych se tam chtěla ještě podívat, protože jsme nestihli projít všechna zajímavá místa.

Odpovědět
Alena

S největší pohostinností jsem se setkala letos v lednu na Srí Lance v rodině malé Thaksilly (psal tady o ní František Mamula, takže její příběh dobře znáte). Ač jsou velmi chudí, otec po tsunami těžce nemocný a bez práce, matka jen s příležitostnou prací, tak nám připravili při návštěvě jejich chudé domácnosti hotové hody. Dali vše, co měli. Možná si na to museli i půjčit, stejně jako si kvůli nám museli půjčit i nádobí. V každém případě se mi tak potvrdilo, že čím méně toho člověk má, tím přirozeněji se i o to málo podělí. A nejvíce je to vidět u národů, kde modlou všeho není konzum, kde se ještě ctí tradice (možná díky nezkaženosti sociálními systémy ?) a rodina drží pohromadě, kde své místo v životě má i určité „duchovno“.

Odpovědět
Petra

Na svojich putovaniach svetom som sa stretla s množstvom milých ľudí, ochotných pomôcť, ale na otázku, ktorý národ považujem za najpohostinnejší, odpoviem vždy bez zaváhanie – Iránci.
Ich pohostinnosť sme mali možnosť „ochutnať“ už cestou autobusom z Turecka, keď po každej prestávke pribehli všetci cestujúci k našim miestam a doslova nás „zahádzali“ všetkým, čo si kúpili v malých obchodíkoch – od sladkostí až po mlieko. Odmietnutie neprichádzalo do úvahy a keď sme asi po tretej prestávke privolili, že aj tento krát ponúkanými drobnosťami nepohrdneme, ale keďže už nevládzeme, tak si ich odložíme na zajtrajšie ráno – náš nový iránsky kamarát nám so širokým úsmevom na tvári podával nanuky :).
V meste Hamadán sa nám nepodarilo večer v banke zameniť peniaze a tak sme ponúkli v predavačovi lístkov v múzeu doláre. Ten ich však zdvorilo odmietol a so slovami, že sme predsa hostia a platiť nebudeme nič, nás poslal dnu. Navyše medzi náhodnými návštevníkmi múzea našiel chlapca, ktorý hovoril plynule po rusky a ten sa po spoločnej prehliadke múzea ďalšie tri dni rozhodol cestovať s nami. Počas nášho putovania nám rozprával o histórii a tradíciách svojej milovanej krajiny a tento krásne strávený čas zavŕšil pozvaním do svojej rodiny. Jeho rodičia zvolali k sebe niekoľko ďalších príbuzných a popri skvelej večeri sme mali možnosť vyskúšať si aj tradičné perzské oblečenie. Náš kamarát bol už z neustálych otázok a odpovedí taký popletený, že na svojich príbuzných hovoril po rusky a na nás po perzsky. V tejto rodine sme sa cítili ako najočakávanejší a najmilší hostia.

Odpovědět
František

Po tisíce let žijí izolovaně od okolního světa. Uchovávají si starobylé tradice a moudrosti, které je stejně staré jako lidstvo. Máte-li zájem setkat se tváří v tvář s lidmi Wanniya – letto (Véddy), žijící v džungli, ve vesničce Dambana, na Šrí Lance jen jako turisté určitě se to povede.

Pokud se ovšem chcete setkat s náčelníkem, těchto lesních lidí, není na škodu dopředu znát základní principy při návštěvě, hlavně, když jste z velké dálky. Je dobré vědět, co si obléci, jaký malý dárek je potěší, případně znát, jejich pozdrav. Naší čtyřčlenné „delegaci“ se to povedlo a mohli jsme se těšit, nejen ze srdečného přijetí, ale i pozvání na večeři nocleh v chýši, ve které žijí a snídani.

Pít polévku zvanou Sambar, ze „slupky“ kokosového ořechu, kde bylo nepřeberné množství zeleniny, dušeného masa a koření, mít naservírované jídlo na dřevěných kulatých talířích, na kterých nechybí zelenina, sladké brambory, pečená ryba a též dva druhy „nějakého“ nám neznámého masa, bylo nevšedním zážitkem. Když jsem se poté dověděl, že to „nějaké“ maso, byl jelen a zajíc, dost se mi ulevilo.
Véddskou pochoutkou jsou velmi často opice. Milují a nejvíce jim chutnají dva druhy – makaku a langur. Nepohrdnou ani ještěrkou monitoru. Pokud jste jí někdy viděli, asi byste jí na talíř nechtěli. To samé šupinovitý luskoun, nebo dikobraz.
Popisovat noc v džungli v Kotabakini (Králově vesnici) nebudu. Na snídani jsme dostali šťávu z kokosového ořechu, vařenou kukuřici, meloun a vařená vajíčka.

Při loučení nám náčelník řekl: „ Děkuji Vám za milou návštěvu. A chci se vás zeptat, kdy nás zase přijedete poctít svoji návštěvou? Na cestu vám dávám med divokých včel.“
Tak to nás potěšilo hodně a zahřálo jako Arak. Byl to nádherný pocit a neskutečně strávený čas ve volné přírodě, daleko od domova.

Odpovědět
tereza šprachtová

tak já tedy přispěji svým oblíbeným story z dávné pouti stopovací na nordcapp,
tak tedy, je sice léto roku?kolem 1998, tak nějak a mi ve větrovkách a všem teplym na sobě, má to jednu výhodu, nemáte tak těžkej batoh, no tak stojíme a za větru deště mrazivého stopujem a najednou z vřískotem gum, tedy to je z jiného příběhu, tedy zastaví u nás se skřípěním, ale spíš podvozku starého auta, ovšem nezapomeńte, že v norsku starý auto je jakýkoliv starší než pět let, no tak zastaví a z něj vyskočí laponka, dlouhý krásný černočerný vlasy, no a k mýmu zděšení tlapká si to v žapkách ke kufru, a to měla krat´asy a hodí nám tam batohy, v autě v zadu šnorchl, mi klepek kosu a roztajem až v autě no a její kluk malej to samý, sandálky, směje se na nás, no bylo to příjemný, pak jsme si řekli, že jsme teda bačkory, zapřeli jsme se a dojeli od místa u trajektu, kde nás vysadila už na nordcappu, až nakonec ostrova, je to tam krásný, moře, skály a tak, později jsem se chvíli učila i laovnštinua viděli jsme laponský skanzeny a laponce, taky sem přivezla laponskou hudbu, myslim, není jednoduchý pohostit někoho, když toho máte málo, ale když si toho co máte, ikdyž je to málo vážíte, když jste zavalený ohadstvim, pohostit můžete každýho a většinou, lidi to tak nedělaj a je to pak jen z tradice a to neni od srdce tak

Odpovědět
Daniel

Je tomu už přes 10 let, co jsme s rodinou navštívili tureckou Kappadokii. Já byl ještě malý kluk, běhal jsem nadšeně po úchvatném okolí a šplhal na skalní homole…až jsem si rozbil koleno. Nejbližší místo, kde přicházelo v úvahu hledat ošetření byla keramická dílna.

Vešli jsme dovnitř s žádostí o pomoc a milá turecká rodina mi okamžitě ovázala koleno a pozvala nás na placky a čaj. Strávili jsme s nimi moc příjemné odpoledne a každý jsme dostali malinké amforky do dlaně s věnováním. Velmi jsme si rozuměli a Turci nám navrhli, abychom s nimi šli večer na představení pro turisty. Nevěděli jsme přesně o co se jedná, ale souhlasili jsme.

Až večer jsme zjistili, že se jedná o VIP večer pro bohatou turistickou „smetánku“, kam nás naši turečtí přátelé protáhli zadarmo! A nejen to. Nevíme, zda se znali s pořadateli večera, či jak to zařídili, ale když přišlo na řadu vystoupení s vrháním nožů a vrhač hledal „dobrovolníky“, vybral do točícího se dřevěného kola právě mého otce! A o pár okamžiků déle vybrali na jiné vystoupení z několika set turistů zrovna mou matku! (Bohužel už si nepamatuji, o co přesně v tom vystoupení šlo, snad něco s břišními tanečnicemi…) No, náhoda to určitě nebyla.

Když večer skončil, vyměnili jsme si s našimi přáteli adresy a jen těžko se loučili. Tak jsme vlastně jen díky rozbitému kolenu navázali nové přátelství, prožili nezapomenutelný den s úžasnými lidmi a ještě dnes si s nimi tak jednou za rok vyměníme dopis… 🙂

Odpovědět
Andrea

Ačkoliv jsme se již s velkým překvapením setkali s úplně opačným názorem,sami jsme nejvřelejší a nejpohostinnější lidi potkali v Súdánu. A bylo celkem jedno, jestli to byli súdánští Arabové na jejich ambasádě v Káhiře, súdánští Arabové v Chartúmu, nebo nejčernější Jihosúdánci v pohoří Nuba.

I přes špatnou pověst této kdysi největší země horkého kontinentu, jsme se rozhodli poznat zdejší lid. První překvapení čekalo na ambasádě v Káhiře, kde se sice neukázala jejich pohostinnost, ale jejich přátelskost a vstřícnost. I přes nevhodné chování českých konzulů kteří ignorovali požadavky Súdánců a odmítli vydat potřebné potvrzení, Súdánci s úsměvem na tváři a dokonce s omluvou za negativní chování českých úředníků víza vydali a dokonce i bez úplatku ;o).

Druhé překvapení bylo v Chartúmu, kdy jsme pár minut po příjezdu do města stáli jak opuštěná bezradná štěňata na břehu Nilu, překřížil nám cestu Abd Alsalam s jeho přáteli… nechtěli jsme do turistického kempu, ale někam mezi černochy, vždyť jsme byli v Africe! Doprovodil nás přes celé město do Národního kempu, a navíc usměvavý Abd Alsalam chtěl zaplatit celý náš pobyt v kempu. Podařilo se nám ho přesvědčit, ale za to jsme museli přijmout pozvání na večeři. Uspořádali pravou súdánskou uvítací hostinu. Tam také začalo naše přátelství, které vydrželo až do dnes…

Poznávat jsme chtěli víc a jedním ze zajímavých částí Súdánu je jeho jižní část s těmi nejčernějšími z černých. Dojeli jsme ale jen do pohoří Nuba. Černočerní domorodci byli návštěvou bělochů nejen překvapeni, ale také nadšeni. Nebyla chvíle, kdy bychom nebyli pozváni na voňavou silnou kávu Jebanah či kořeněné mléko a rádi by se rozdělili i o to málo co v tomto kraji měli. Náčelník kmene Kadúglí po svém návratu z poutě do Mekky nás pozval jako čestné hosty na jeho velkou oslavu, kde nakonec Kambalu mladíci tančili pro nás na uvítanou v pohoří Nuba. Pravou rukou společně se spoustou uznávaných osobností Kadúglí, kteří nás nečekaně vřele přijali mezi sebe, jsme uštipovali jejich národní jídla – největší pocta.
A největší perličkou v pohostinnosti místních – jeden Arab jménem Hafiz nás ubytoval ve svém domě, ale protože neměl ženu, která by hostům vařila a starala se o ně, jak je u nejen Súdánců zvykem, „nasytil“ doplna alespoň naše terénní auto naftou.

Špatné ovšem je, že jejich pohostinnost se jim špatně vrací. Často Vás ani nenechají. V Chartúmu se nám povedlo tajně nakoupit a připravit pro naše hostitele českou večeři (děsně jim chutnali i knedlíky ;o) )

V Africe čas funguje úplně jinak než v Evropě a z naší zkušenosti v Libyi, Egyptě a v Súdánu to bylo ještě horší. Časově si naplánovat prohlídky okolí je celkem nemožné, neboť téměř na každém rohu domorodci vřele zvou na voňavý čaj nebo kávu, v „lepším“ případě.

Řekla bych, že čím chudší krajina, tím vřelejší, přátelštější a pohostinnější lidé… !

Odpovědět
Katarína

Ja mam prihodu z vlaku kdyz jsem jela ze Syrie do Iranu. Mela jsem sice sebou jidlo, ale zahy jsem se zpratelila s iranci a libanonci kteri se mnou cestovali, a ti me dal krmili az do teheranu. Za Tabrizem vlak zastavil na modlitbu, a ja, ktera jsem se nemodlila, jsem vystoupila se nadychat, zahy me ale spatrili z jineho vozne a pozvali na caj. Zatim, co jsme cajovali a ja vysvetlovala co jako bila cizinka delam ve vlaku z Damasku, se vlak rozjel. Po dvaceti minutach jizdy jsem se vratila do sveho vozne a kupe, kde jsem malem dostala vynadano od „mych“ Libanoncu, protoze me pry hledali a nemohli najit a bali se o me, ze jsem vystoupila a uz nenastoupila! A pry uz az do Teheranu smim cajovat pouze ve svem vozni … uposlechla jsem, a caj tekl proudem, k tomu vyborny tabouleh a humus z Libanonu, olivy a sladkosti … Tak ted nevim, jsou pohostinnejsi LIbanonci nebo Iranci?? 🙂

Odpovědět
Tom

Můj příspěvek je z Mexika. O prázdninách jsem jel do Culiacanu (nebudu vysvětlovat proč zrovna sem) jako student na stáž do nemocnice. Po dvacetičtyřhodinové cestě autobusem z hlavního města jsem vystoupil v Culiacanu na autobusáku. Nikdo na mě nečekal, jediný můj kontakt byl zrovna v Mexico city a jediné, co jsem věděl, bylo, že se musím dopravit na lékařskou fakultu. Vlezl jsem do autobusu (kterým-to byla druhá a poslední věc, kterou jsem věděl) a usadil se vedle řidiče. On neuměl anglicky, já neuměl španělsky, tak jsem vytáhnul slovník, a vždycky když jsem našel slovíčko, tak jsem ho na něj vybalil. S hrůzou jsem se dozvěděl, že ve městě jsou fakulty dvě (asi 700 tis. obyvatel), ale on vybral tu správnou. V autobusu bylo asi šest dalších Mexičanek a jedna z nich (Lupita se jmenovala) se nabídla, že mi ukáže cestu (komunikace zase španělsko-anglicky). Myslel jsem si, že tam někde pracuje poblíž, ale jak se později ukázalo, vystoupila jen kvůli mně. Došli jsme na fakultu, rovnou za sekretářkou ředitele a už po cestě mě napadalo, jestli za to nebude chtít nějaký bakšiš. Potřeboval jsem se setkat s prezidentem místní studentské organizace. Asi po hodině se Lupitě podařilo ze sekretářky vydolovat jeho telefonní číslo, zavolala mu a sdělila mi, že máme sraz v pět hodin u knihovny. Zatím byla asi jedna odpoledne. Tak jsem řekl super a že na něho počkám, ale ona že ne a že musím jít s ní domů na oběd. Doma byl její syn a dvě dcery. Nikdo neuměl anglicky, jen klučina asi tolik, co já španělsky-takže taky vůbec. Asi za půl hodiny došel i otec, sedli jsme ke stolu a společně obědvali. To byla moje první zkušenost s casadilla. Oni mluvili španělsky, já anglicky, ze slovníku jsem tahal španělštinu, dlouho jsme strávili nad atlasem a kupodivu tři hodiny uběhly jako voda. Pak mě ještě naložili do auta a odvezli zpět na fakultu. Chovali se ke mně mile a přátelsky ( já k nim taky 🙂 a trochu jsem se styděl za to, že jsem ji podezříval, že to dělá ze zištných důvodů. Takže tohle byla Mi casa su casa v praxi…

Odpovědět
stanalena

Dle mě jsou nejpohostinnější Balijci. Při mém cestování jsem se setkala pouze s přijemnou náturou a milými úsměvy Balijců, vždy byli velmi ochotní kdykoliv poradit, pomoc, vyjít vstříc i za cenu, že si něco vymyslí. Pravda, první týden aklimatizace na jejich chování mě doslova čílilo, že při dotazu, zda na mnou vytoužené místo je to doprava nebo doleva, Vás pošle rovně, protože sám neví. A přitom se na Vás dívá jako dítě, takže se nerozčilujete vůbec nijak dlouho. Naštěstí jsem nezažila dramatické okamžiky jako můj přítel, který na Bali žije trvale. Vyprávěl mi, že měl autonehodu a oprava byla možná na místě, ale stála by mnoho peněz (rozuměj na naše tak 6000 Kč), které u sebe samozřejmě neměl. Balijec přihlížející zoufalé situaci po chvíli zmizel a vrátil se s onou částkou se slovy : „Vem si je a užij je“. Kamarád se ostýchal, nechtěl tak vysokou částku přijmout, vždyť na Bali je to mnoho peněz a nedokázal pochopit, jak může pán věřit, že je později vrátí. Na to mu odpověděl: “ Však ty se ještě vrátíš, a když ne, tak nevadí, hlavně že ty nikdy nezapomeneš na Bali!“

Odpovědět
Pavel

Pozvání do domácnosti je na východní polokouli (bráno směrem na východ od nás zcela běžná věc). O to více člověka překvapí, ocitne-li se u prostřeného stolu v západním světě. Pamatuji si, jak jsme na severu Islandu marně čekali již ale druhou hodinu na stopa, v čemž nám zastavil místní postarší pán. Jede sice jen pár kilometrů do další vesnice, ale rád prý nás pozve k sobě domů. Tyto informace nám však zdělil německy, protože prý anglicky vůbec nemluví. Na Islandu, stejně tak jako v celé severní Evropě, mně to připadalo jako zcela zvláštní zjevení. Člověk, co nerozumí anglicky a ale mluví německy? Během smažených vajíček, slaniny a dalších pro stopaře neuvěřitelných dobrot jsem dělal, že i já německy rozumím a z celého tématu jsem jen vždy na konci věty pochytil „Masaryk“. Po vydatné svačině nás pán prý rád odveze za město k vodopádu, kde prý lépe chytneme další auto. Během cesty já i můj kamarád zapojujeme do naší chabé němčiny čím dál tím více slov z angličtiny a světe div se, pan hostitel rozumí anglicky také čím dál tím lépe. Během chvíle z něj vypadne, že je překladatel do několika světových jazyků a nerad mluví anglicky. Rád nás prý poznal a moc ho pobavila naše snaha o zoufalou němčinu … Pěkně si z nás vystřelil 🙂

Odpovědět
Marek a Maia

Nejistota v horách severního Vietnamu

Nacházíme se v městečku Sapa v horách severního Vietnamu. Počasí nám bylo nakloněno po celou dobu našeho putování po Vietnamu, až zde na severu slunce vystřídala oblačnost a mrholení. V plánu jsme měli celodenní okružní výlet na motorce přes hory k čínským hranicím a zpět do Sapy přes město Lao Cai ležící v údolí. Přibližně vzdálenost 100km. Od rána značně pršelo, rozhodli jsme se tedy uskutečnit výlet v opačném směru, tedy nejdříve do údolí, v naději, že by se počasí mohlo umoudřit.
Vyrážíme. Oba máme pláštěnky, helmy, vybaveni jídlem, lékárničkou, mapou, nic nechybí. Po cestě se zastavujeme v městě Lao Cai, abychom se občerstvili, stojíme na břehu Rudé řeky, obloha se vyjasnila, odkládáme pláštěnky do kufru motorky a v tom strneme při zjištění, že zadní kolo motorky je zcela vypuštěné. Tlačíme motorku k nejbližšímu servisu, které jsou naštěstí ve Vietnamu na každém rohu. Zručný opravář zvládl výměnu duše za 15 minut, říká si o 80 000VND (80kč), cena jako pro místní, nenavýšil částku jen díky tomu, že jsme se na začátku neptali na cenu a neukázali tak svou nevědomost místních poměrů, čehož vietnamští obchodníci velmi často využívají a ceny mnohdy zpětinásobí.
Jedeme dál, pomalu stoupáme do hor, začalo se opět zatahovat, ale ještě neprší. Probíhá zde výstavba silnice, na asfaltu ležela ještě vrstva štěrku. A přestože jsme jeli opatrně nevyhnuli jsme se malému karambolu. V zatáčce nám podjelo kolo na písku, neudrželi jsme rovnováhu a oba jsme letěli na zem. Naštěstí to bylo v malé rychlosti, tak jsme si odnesli jen pár modřin a odřený loket. Naše nešikovnost pobavila přihlížejícího domorodce místního etnika Hmong. Když zjistil, že ovládáme Vietnamštinu, hned se s námi dal do řeči a nabízel, že nám přinese něco z džungle. Bohužel jsme ale neporozuměli tomu, co nám z té džungle chtěl přinést, takže k jeho smůle žádný obchod neproběhl a on si nevydělal.
Pokračujeme dál, začíná nám docházet palivo, zastavujeme se tedy v malé vesničce a chceme natankovat. Místní pumpa v podobě dřevěné chajdy se skleněnou válcovitou nádobou naplněnou palivem v nás nevzbuzovala příliš důvěry. Natankovali jsme méně paliva z obavy nekvalitního benzínu. Po zaplacení zjišťujeme, že jednomu z nás už došly finance. Přemohl nás divný pocit, zkontrolovali jsme všechny kapsy… Zbylo nám pár tisíc vietnamských dongů (cca 8 kč), naše poslední peníze v hotovosti. Při představě kolik kilometrů musíme ještě ujet do cíle a kolik paliva máme v nádrži se nám zvedla hladina adrenalinu. V hlavě se nám honily myšlenky jak dojedeme do cíle bez peněz. Napadlo nás jediné řešení, směna v naturáliích. Přemýšlíme co bychom mohli směnit, jediný předmět, jehož ztráta by nás nebolela byl dalekohled. Pokračujeme v cestě a k obavám z nedostatku hotovosti se přidal strach zda se stihneme vrátit před setměním, k naší smůle navíc začalo pršet.
Přijíždíme do další vesnice s prázdnou nádrží. Vysvětlujeme naši bezvýchodnou situaci u boudy s prodejem benzínu důchodkyni a kymácejícímu se pánovi, ze kterého byla cítit rýžová pálenka. Tihle dva nám asi nepomohou, stáli jsme tam bezradně a nevěděli co dál. Naštěstí si nás všiml pán, který nevypadal jako zdejší. Představil se nám jako policista, zrovna projížděl vesnicí kvůli nějaké kontrole. Vyslechl naši příhodu a pobavila ho nabídla směny benzínu za dalekohled. Nakonec naši nabídku přijal s tím, že když mu dáme adresu, pošle nám dalekohled zpět. Byli jsme velmi překvapeni jeho ochotou a tak jsme trvali na tom, aby si dalekohled nechal jako upomínku na hloupé Evropany. Důchodkyně nám natankovala plnou nádrž a půl litru do PET láhve s sebou. Loučíme se s místními, všichni nás ale varují a upozorňují na špatný stav silnice a doporučují přespat ve vesnici a pokračovat v cestě druhý den. Byli jsme odhodlaní jet zpět, už jenom proto, že bychom neměli jak zaplatit nocleh. S plnou nádrží a optimistickým přesvědčením, že nám palivo bude stačit do cíle, jsme opět nasedli na motorku.
Setmělo se. Do toho začalo vydatně pršet, terén byl náročný, cesta rozbitá. Motorka podkluzovala ze strany na stranu. Na takovém terénu spotřeba paliva rapidně roste, benzín samozřejmě nevydržel. Dojeli jsme do větší vesnice v naprosté tmě, oba zesláblí z hladu a promrzlí. Zastavili jsme u domu, kde se svítilo, optat se na cestu a požádat o pomoc. V domečku s dveřmi do kořán byli 3 Vietnamci, vesele oslavovali a popíjeli, a protože byli již ve velmi podroušeném stavu, tak nás zprvu moc nechápali. Lákali nás abychom se k nim připojili. Trvali na tom abychom si s nimi připili a ráno pokračovali v cestě. Stále jsme vysvětlovali, že se musíme dostat zpět, že nám není dobře, ale marně. Jako bychom mluvili jinou řečí, neposlouchali nás. Přesvědčovali nás, že Sapa je ještě daleko, zvlášť v takovém počasí a po špatných cestách. Po asi půl hodinové diskuzi byli Vietnamci téměř vystřízlivělí, vzdali přemlouvání, a nakonec nám sami nabídli peníze. Ukázali kde je možné natankovat. Konečně, jeli jsme k pumpě a natankovali celou nádrž. Paní od pumpy nám ukázala kudy jet. „Prvních 5 km je velmi náročná kamenitá cesta, ale zbývajících 15-20 km je asfaltová cesta, tu už zvládnete snadno. Měli byste tam dojet za 1,5 hodiny.“
S dávkou optimismu opět nasedáme za řídítka, nálada nám ale opadla hned jak jsme najeli na těch prvních 5 km náročné cesty. Pojem náročná cesta jsme si představovali jinak. Jedeme téměř korytem řeky. Bahno, cesta vyskládaná z obřích kluzkých kamenů, silný déšť, tma jak v pytli, z jedné strany skály a z druhé strany strmý svah do neznáma. A aby toho všeho nebylo málo, zradila nás i technika, motorce se totiž při jízdě z kopce, kdy jsme nemohli příliš přidávat plyn, vypínalo světlo. Zapínáme alespoň čelovky, díky kterým vidíme aspoň jestli nejedeme střemhlav proti skále nebo ze srázu. Roztaženýma nohama stabilizujeme motorku podkluzující na balvanech a blátu. Je to fyzicky velmi namáhavé.
Konečně! Po více než hodině zdoláváme 5ti km úsek a přijíždíme na asfaltovou cestu, kterou bychom měli zvládnout snadno. Cesta se zdá nekonečná, jsme zmrzlí, promoklí na kost, byť máme pláštěnky. Dle času bychom měli být každou chvíli v Sapě. Město nikde. Jsme stále v kopcích, žádné osvětlené městečko ani venice, začínáme mít divný pocit ztracení.
Po 2,5 hodinách jízdy konečně záblesk světel, tady už to známe, dorazili jsme do Sapy. Hurá!

V hotelu vysvětlit co se stalo a rychle spát. Druhý den začínáme být nemocní, poprvé téměř na konci naší cesty po Vietnamu.
Děkujeme všem za pomoc, zvlášť pánům za poskytnutí 100 000 VND na benzín.

Marek & Maia

Odpovědět

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Tip měsíce: Albánie

Tirana – Orient dvě hodiny letu od Prahy

Tirana – Orient dvě hodiny letu od Prahy
Pěšky po nepoznaných stezkách Albánských Alp až k Jadranu

Pěšky po nepoznaných stezkách Albánských Alp až k Jadranu
Berat – “Město tisíce oken”

Berat – “Město tisíce oken”

Knižní tipy

Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné

Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné
Duše na cestách: moje GR 11 aneb Trochu jiná love story

Duše na cestách: moje GR 11 aneb Trochu jiná love story

Nové články

LISABON: Průvodce hlavním městem Portugalska

LISABON: Průvodce hlavním městem Portugalska
Malebné vesničky v Sierra Espuña a sněhové studny

Malebné vesničky v Sierra Espuña a sněhové studny
Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné

Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné

Vybavení na cesty

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR

S cestovatelkou Manoelou Nagib

JOLANA SEDLÁČKOVÁ

Proč je Indie je vysokou školou cestování?

JAK PROJET

Divoký východ Kuby na kole?

VIVOBAREFOOT Tracker Sandal

Nejlehčí turistické boty. Podrží váš krok na každé stezce.