S vyhlídkou na Aletsch Gletscher: Bettmeralp – Eggishorn – Belalp

Stoupáme po strmých pastvinách, na nichž se v zimě lyžuje, a za necelou hodinu se dostáváme na hranu hlubokého údolí, které vymodeloval Aletschský ledovec. Po jeho levém břehu (západním úbočím hory Eggishorn) vede vyhlídková cesta, která je součástí dálkové trasy Via Alpina. Drží výšku okolo 2300 metrů a je velmi pohodlná, můžeme se kochat pohledy na ledovec pod námi a užívat si rozkvetlých alpských luk. Na závěr pak obchází suťoviště a klesá po ledovcem ohlazených kamenech do bočního údolí Märjelen.

Vyhlídková trasa k Märjelensee

Ještě před sto lety byste tu našli ledovcové jezero plné plovoucích ker. Jako hráz tu držela jeho vodu stovky metrů vysoká zeď Aletschského hlavního tahu. Dnes už tu zbylo jen několik podmáčených pastvin, bažiny porostlé rozkvetlým suchopýrem a ledem vyleštěné a kluzké kameny, po nichž můžeme seskákat až k boční hraně ledovce Aletsch. Tající led vytváří nádherné jeskyně, jimiž prosvítá denní světlo, a led tak hraje všemi odstíny bílomodré barvy. Tady také nastupují výpravy na svou cestu po ledovci k chatě Konkordia hütte. Pohyb po ledovci vyžaduje nejen zkušenost a vybavení, ale také dost sil. Sice se zdálky jeví Aletschský ledovec jako plochá dálnice, ale když se přiblížíme, vidíme že je ledovec jako rozbouřená řeka, jejíž vlny ztvrdly mávnutím kouzelného proutku.

Horská chata Märjelen Gletscherstube kdysi stála u ledovcového jezera a také dnes je výborným útočištěm pro všechny lehké trasy i základním táborem pro cestu po ledovci. Útulná restaurace nabízí ty nejlepší rösti, výtečné polévky a na zahřátí pořádný jägertee. V patře jsou tři palandové noclehárny s celkem 34 místy na spaní a jednoduchá umývárna. Ubytování je potřeba zamluvit předem na www.gletscherstube.ch.

Naše pohodová půldenní trasa čítá jen nějakých 11 kilometrů s převýšením 700 metrů. Většina výletníků se tak po posilnění na chatě vrací do pohodlných hotýlků v Bettmeralpu, Riederalpu nebo Fiescheralpu. Nejrychlejší návratovka je tunelem přes opuštěnou usedlost Oberes Tälli. Vozová cesta vás dovede do Fiescheralpu za cca 1,5 hodiny. Máte-li více času, můžete se vydat za Gletscherstube podél jezera Märjelensee a dolů okolo rozpadlých salaší k Unteres Tälli. Otevírají se tu překrásné pohledy do údolí sousedního ledovce Fieschergletscher. Zelené pastviny tu ostře kontrastují s šedými skalami a scenérie tu připomíná ty nejkrásnější novozélandské. Horská stezka se později napojí na vozovou cestu a zavede vás rovněž do Fiescheralpu (cca 2,5 hodiny), odkud se dá pokračovat do Bettmeralpu a Riederalpu.

My tady ale zůstáváme, i když třeba nemáme v nohách až tolik kilometrů. Navečer lidé mizí a všechna ta horská nádhera opět patří sama sobě a taky trochu nám. Jdeme po úbočí nad ledovec, nad vyhlídku Platta. Z děr okolo nás vylézají svišti a pohvizdují, jako by se domlouvali na pořádný mejdan, ze stráně sbíhá stádo ovcí s alpskými zvonečky. Slunce se sklání do šedých pruhů mraků a v nich se utápí i Jungfrau a Mönch v dáli. Vše utichá.

Nejširší nabídku průvodců a map Švýcarska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Vrchol Eggishornu a Aletschský les

Brzy ráno stoupáme malou stezkou po rozkvetlých loukách až k malému jezírku Tällisee. V něm se zrcadlí okolní třítisícovky a dohlédneme teď i na sousední ledovec Fieschergletscher. Pokračujeme strměji po skalnaté cestě až k vrcholovému kříži Eggishornu (2926 m). Závěr je trochu exponovaný, ale za odměnu se tu otevírá ten nejhezčí pohled na Aletschský ledovec – jen odtud je totiž vidět celá jeho zatáčka. Z Gletscherstube je to sem čtyři kilometry s převýšením 600 metrů.

Z horní stanice lanovky na Eggishorn vede cestička dolů do sedla Elselicka a následuje poměrně exponovaný, ale dobře zajištěný úsek na vrcholek Bettmerhornu. Za stabilního a slunečného počasí je to fajn dvouhodinová alternativa k poměrně nudnému sestupu zpět do údolí. Na Moosfluh se okruh našeho putování uzavírá a vydáváme se k hotelu Belap na druhé straně soutěsky Massaschlucht.

Zatím jsme se pohybovali ve vysokohorském pásmu rozkvetlých luk, ledovců a skalnatých vrcholů. Teď sestupujeme do voňavých borových a modřínových lesů, které svou teplou vůní připomínají Středomoří. Příjemný odpolední stín, klid a lesní plody zpomalují sestup stejně jako vyhlídky na čelo ledovce. Změny, které údolí po odtání ledového velikána prodělalo, jsou obrovské. Připadá mi, že se dívám na erozi v přímém přenosu. Mohutná síla ledovce i led uvnitř samotné skály držel horniny pohromadě tisíce let a teď se rozpadají před očima a hroutí do údolí i se stromy, které na nich rostly.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Přes visutý most do Belalp

Na svazích kdysi mocného ledovce dnes voní borový les, z ledu zbylo jen pár loužiček a místo přechodu ledovce vede přes údolí ocelový visutý most. A přece je tu krásně! 

Vydáváme se z Riederalpu dolů do voňavých borových a modřínových lesů, které svou teplou vůní připomínají Středomoří. Těžko se věří, že na těchto svazích ještě před 150 lety nebylo nic než ledovec a obroušené kameny. Od roku 2001 je Aletschský ledovec zapsán na Seznamu památek UNESCO. Táhne se od sedla mezi štíty Jungfrau a Mönch ve výšce přibližně 3450 metrů až do údolí k hornímu toku Rhôny. Hlavní část ledovce vzniká v údolí Konkordiaplatz, kde dosahuje šířky 1,5 kilometru a hloubky 900 metrů. Od roku 1880 ustoupil o skoro 3 kilometry a v současné době zbývá už jen přibližně 30 % z původního ledovce.  

Sestup trvá asi hodinku a půl, odpočíváme u jezírka s příhodným názvem Grünsee. Je to zelená louže, která uvízla po roztání ledovce v prohlubni obroušených skal. Přicházíme ke 124 metrů dlouhému visutému mostu přes soutěsku Massaschlucht. Ocelová konstrukce se houpe 80 metrů nad rozbouřenou řekou řítící se kaňonem. Na druhé straně nás čekají čtyři kilometry a 630 výškových metrů. Před osadou Aletschji ustupuje les pastvinám; několik dřevěných salaší a kaplička postávají v zeleném údolí obehnaném vysokými skalami. Doplňujeme vodu z místního pramínku a stoupáme po úbočí stále vzhůru až ke skalnímu průlezu, v němž byly v dobách počátků turistiky vyskládány schody jako do nebe.

A konečně přicházíme k místu zvanému Aletschbord, hrana ledovce. Tady vznikl jeden z prvních velkých švýcarských hotelů jménem Belalp. Má malé útulné historické pokojíky i moderní prosklenou restauraci s výhledem do údolí. Angličtí turisté tu před více než sto lety hráli tenis, nechali si postavit vlastní kostelík a vydávali se po ledovci na protější Riederfurku – dnes je pod námi místo bílé masy ledu jen hluboký kaňon. Také Belalp je z údolí přístupný pouze lanovkou, a tou také naše putování končí.

Aletschský ledovec přitahoval první evropské turisty už v druhé polovině 19. století a tehdejší stavby jsou nádhernými kousky secesní architektury. Zatímco na levém „břehu“ ledovce v místě Riederfurka nechal anglický bankéř postavit hrázděný zámeček Villa Cassel, na pravém břehu byla už dříve, za krásných a bezstarostných časů belle époque na konci 19. a 20. století, zahájena stavba hotelu Belalp. 

Hotel Belalp

Také tady tvořili klientelu hotelu hlavně Britové, například irský horolezec a fyzik John Tyndall, který tu strávil celých 44 let, a na jeho počest hotel dochoval jeho pokoj v původním stavu. Hosté tu dýchali čerstvý vzduch, přecházeli ledovec s horskými vůdci na protější Riederfurku (dnes je tam místo bílé masy ledu jen hluboký kaňon), vyhrávali sety na tenisovém kurtě s nejkrásnějším výhledem, ochutnávali švýcarské sýry a také chodili na bohoslužby. Aby tady ve Wallisu mohli dodržovat svou anglikánskou liturgii, nechali si dokonce vedle hotelu postavit kostelík. V roce 1993 vedení hotelu Belalp převzal Burgerschaft Naters – místní občanský kolektiv, a tím jej zachránil před uzavřením. Nyní hotel provozuje Markéta Meier s manželem. Došlo k rekonstrukci pokojů, historického salonu v přízemí a hlavně k přístavbě prosklené panoramatická restaurace, která podává tradiční švýcarskou kuchyni a speciality z kantonu Wallis a otevírá pohled od ledovce Aletsch až po Matterhorn a další walliské čtyřtisícovky. 

Přicházíme celí uťapaní na slunečnou terasu hotelu, ale to už nás vítá sama Markéta Meier. Rádi slyšíme češtinu a dlouho s ní povídáme o hotelu, turistice a zajímavých trasách v okolí Belalpu i o pohledu na mizející ledovec. Výtečnou gastronomií hotelu také provází Markéta osobně – večer přijde ke každému hostu, aby se zeptala, zda mu chutná, a vysvětlila specifika místní kuchyně nebo doporučila nějaký ten výletík na zítra. Mimochodem je jednou z těch, kdo Švýcarsku úplně propadli. A tak kromě hotelu provozuje také cestovku specializovanou na cestování vlakem po Švýcarsku (www.svycarsko-vlakem.cz) a věřím, že to dělá se stejným nadšením a nasazením. 

Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete v češtině na webu MojeSvycarsko.com, kde si také můžete objednat tištěné mapy a brožury zdarma k zaslání poštou. Nezapomeňte také sdílet vaše zážitky ze Švýcarska na Instagramu s hashtagem #MojeSvycarsko a inspirujte tak ostatní k dokonalé dovolené.