Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Barahona Barahona leží na poloostrově Pedernales a zároveň je výchozím místem pro objevování tohoto poloostrova. Na ostrově Pedernales se nachází tři jedinečné národní parky, má několik set kilometrů dlouhé pobřeží, nachází se zde proslulá laguna Oviedo a jezero Enriquillo. Navzdory své bohatosti zde není cestovní ruch rozvinut, turistů je zde velmi málo, pláže jsou spíše kamenné než písečné a je zde velmi horko.

Ctibor a Lenka Bylo to loni v létĕ, kdy unaveni pracovním životem v Americe, jsme se rozhodli pro čtrnáctidenní dovolenou. Kde však? Po Americe, té Severní, se nám cestovat nechtělo, navíc čas nám to nedovoloval, a tak jsme Severní zamĕnili za Střední. 22. září 2002 jsme si to pak s Continental airlines namířili přímo do San José. Ptáte se, proč zrovna Costa Rica? Soudĕ podle všech průvodců (a dnes již i z vlastní zkušenosti) je zřejmé, že právĕ tato zemička ne o moc vetší než ta naše, je ze všech ostatních států Střední Ameriky nejvíce otevřena turismu jako takovému; dle mého je to právě ona, která v sobĕ skrývá to « gros » nejlépe vystihující ducha latinské Ameriky.

Brzy ráno 26. prosince roku 2003 zažil jihovýchod Íránu silné zemětřesení. V sutinách města Bám zemřelo přes třicet tisíc lidí. Jak vypadá život ve městě, z něhož během okamžiku zbyl jen hliněný prach?

Autostopařská cesta z Jakutska do Magadanu je pro ty, pro které platí: „I cesta může být cíl“. Chtěli jsme poznat Sibiř, tajgu a dálný východ.

Návštěva trhu u chrámu v Asakuse. Jde o pravidelnou akci s tradicí, díky čemu tam už od metra směřuje víc lidí než obvykle. Měly by se prodávat víc tradiční předměty, ale sklouzává to hodně do komerce. Nicméně z tradičních artefaktů tady kraluje dekorativní napodobenina původně raket na „badminton“ – raketa je ze dřeva, tvar je jednoduchý a protože je to předmět dekorativní, celá přední stranu je polepená většinou figurkou Gejši, ale výjimkou není např. ani o několik epoch mladší hráč baseballu.

Západní svět si zvykl dávat mezi slova „muslim“ a „terorista“ rovnítko. Představuje si je jako vousaté chlapíky se samopaly v ruce. Náš hledáček tu našel docela jiné tváře.

Využil jsem toho, že se Ginza vždy během víkendu odpoledne zavírá pro auta a vyrazil tam. Samozřejmě mě zase hnala posedlost udělat hromadu fotek, i když bylo jasný, že o krásnejch záběrech s modrou oblohou si můžu akorát tak nechat zdát – nebe bylo souvisle šedivý, což je pro fotografování ta nejhorší varianta.

Tak a je to tady. Škrábeme se do kopce pralesem a v duchu přemýšlíme, jak budou vypadat příští tři dny. Asi zpoceně. Jdeme pralesem teprve půl hodiny a už z nás leje. A až nás zavěsí na lano, tak se nám asi pořádně zpotí chodidla a rozklepe žaludek. Podle informací z kanceláře projektu máme spát na stromě a přepravovat se na lanech zavěšených až ve stopadesátimetrové výšce nad zemí.

Budíček byl v 6 h ráno, ale naprosto zbytečně, protože mikrobus stejně včas nepřijel. Když dorazil ospalý řidič, zaplatila jsem 3JOD a pokračovala ve spánku. Cesta trvala několik hodin a jeli jsme převážně pouští, kde nebylo vůbec nic. Napadlo mě, že by se vyplatilo otevřít tam benzínku… Míjeli jsme různé hrady a když jsme se blížili k Ammanu, krajina dostala úplně jiný ráz. Už nebyla tak šedá a smutná, sem tam rostly dokonce i stromy a uviděla jsem trávu.

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

Je krásně, jedeme lodí do Asakusy. Vybíráme záměrně loď starší, s otevřenou palubou nahoře, i když se holce u okýnka prodeje lístků nezdá, že by někdo pohrdl lodí moderní, která vypadá jako housenka a má kouřová skla na všechny strany.

Před týdnem začalo období dešťů. Venku leje a leje. Je sobota večer, tma jako v pytli a nepřestává pršet.

Do trojice historických měst Uzbekistánu patří, vedle Chivy a Samarkandu, také Buchara (UNESCO). Dříve ležela přímo na hlavní trase Hedvábné stezky a navíc odtud vedla významná odbočka přes Rusko do Evropy. Buchara ve své době však platila nejen za obchodní, ale také za kulturní a náboženskou metropoli celé Střední Asie.

Jestli si Koločavu přestavujete jako vystřiženou z Olbrachtova románu obklopenou mohutnými pohořími a zahalenou v tajemnou mlhu, nejsou vaše vize daleko od pravdy. Stačí je obohatit o pár zašlých socialistických budov.