Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Jednou dopoledne o velké přestávce ve sborovně nastartoval můj náramek z lýka debatu o čarodějnictví.

NP Kaeng Krachan je největší národní park Thajska a leží u hranic s Barmou. Do návštěvnického centra na břehu přehrady jsem se dostal stopem a prožil jsem zde nejkrásnější hru světel a stínů.

Golany vždycky byly a stále jsou horkou půdou a jablkem sváru. Rozkládají se mezi Sýrií, Jordánskem a Izraelem. Tyto tři státy se o ně přetahovaly tak dlouho, až se z části výšin stala země nikoho.

Měděné pobřeží dostalo své jméno od dolů na měď pocházejících z 19. století. Zhruba 25 km dlouhý pás území podél mořských zátok a pláží je ohraničen skalnatými výběžky mezi městečky Tramore a Durganvand.

Řídký případ s hustým běháním je „radost“, kterou si na cestách musí odbýt téměř každý cestovatel. Dokonce se říká, že pokud po příjezdu na jiný kontinent nedostanete do týdne průjem, něco s vámi není v pořádku.

Někdo ve 4 hodiny spí, druhý bdí a třetí hledá thajsko-laoskou hranici.

Po šílené noční cestě z Vientiane do Luang Prabangu se v šest ráno po částech vysypáváme z busu. Pomalu skládáme různé části těla k sobě tak, abychom zase mohli fungovat, a rozhlížíme se po setmělém autobusáku. Zkusmo nahazujeme otázku na bus do Huay Xai. Kluk za přepážkou ukáže kamsi za boudu. No jo, skutečně tam stojí bus, který ve Vientiane parkoval vedle toho našeho. Odjíždí za 5 minut.

Než se nám opět stanou živobytím tři duralové pruty, plachta, ranní zrní a batoh, rozhodli jsme zprvu trošku opepřit náš těžce zmítaný bankovní účet a hurá do práce. Neznám hloupější nápad než hledat práci na jižním ostrově Nového Zélandu koncem září.

Pojďte se podívat do Amritsaru v Paňdžábu (západní Indie), hlavního města Sikhů. Ti jsou jedni z nejpříjemnějších lidí Indie. Vždy pomohou a strávíte s nimi příjemné chvíle!