HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Buchara: srdce Hedvábné stezky

Buchara: srdce Hedvábné stezky

Do trojice historických měst Uzbekistánu patří, vedle Chivy a Samarkandu, také Buchara (UNESCO). Dříve ležela přímo na hlavní trase Hedvábné stezky a navíc odtud vedla významná odbočka přes Rusko do Evropy. Buchara ve své době však platila nejen za obchodní, ale také za kulturní a náboženskou metropoli celé Střední Asie.

Její historické centrum je dnes velmi příjemným místem, kde se přehršel památek organicky spojuje se současným životem, a člověk rád stráví pár dní v poklidné orientální atmosféře jejího starého města.

Buchara

Oáza v poušti

Název Buchara pochází ze sanskrtského slova „vikhara“, které znamená klášter. Podle archeologických dokladů byla založena už někdy ve 13. st. př. Kr., což dokonce odpovídá datování podle dochovaných legend. O nějakých tisíc let později tuto pouštní oázu dobyl Alexandr Veliký a zavlekl sem řeckou kulturu. V následujících stoletích se vystřídala celá řada vládců. Je s podivem, že záznamy o Buchaře chybí v západních pramenech, zato už od raného středověku je zmiňována v pramenech čínských.

V 9. – 10. st. byla hlavním městem říše Samánovců (perská dynastie), kdy se stala střediskem obchodu a vzdělanosti celé Střední Asie, ne-li celého Východu. Utěšeně se zde rozvíjela literatura, historie, teologie, astronomie, matematika, medicína a právo. Působili zde vědci a filozofové jako například Firdausí, Rudakí, Ismail Bukhari či slavný lékař ibn Sina. Bezkonfliktně se zde setkávaly všechny náboženské směry tehdejšího světa, které se zde diskutovaly a navzájem ovlivňovaly.

Počátkem 13. st. Bucharu zničila, stejně jako další středoasijská města, vojska Čingischána. Po roce 1370 pak pro změnu trpěla nadvládou Timura.

Středisko teologie

Druhé období rozkvětu Buchary začalo v 16. st. s příchodem uzbeckého kmene Šejbanovců, kteří v ní ustanovili Bucharský chanát. I když Šejbanovci vládli i v sousedním Chivskému chanátu, oba státy spolu neustále bojovaly.

Přestože v této době už obchod na Hedvábné stezce téměř ztratil svůj význam, Buchara si udržela vysoké postavení v islámském světě. Byla vnímána jako neoficiální hlavní město všech turkických národů, ale zejména jako centrum islámské teologie pro celou Střední Asii. Postupně zde vyrostlo kolem 350 mešit a více než 100 medres, v nichž studovalo přes 10 000 studentů. Mnohé památky, které dnes obdivujeme, pochází právě z tohoto období.

Roku 1753 se perský místodržící Mohamed Rehim prohlásil emírem a jeho následníci despoticky vládli Bucharskému emirátu až do příchodu Rusů. Například emír Našrullah neblaze proslul popravou dvou anglických vyslanců Stoddarta a Conollyho v roce 1842.

Ruský generál Kaufman dobyl Bucharu v roce 1868. Přitom sice ponechal emíra jako vládce, ale vytvořil z ní carský protektorát. Roku 1918 požadovala bolševická delegace na emírovi, aby se dobrovolně vzdal trůnu. Ten místo toho nechal celou delegaci povraždit. Bolševici na oplátku vyprovokovali povstání, kterému poslali na pomoc Rudou armádu. Emír byl svržen, Bucharská lidová republika vyhlášena. Krátce na to (1924) však byla začleněna do uměle vytvořené Uzbecké SSR, protože více spolupracovala s ostatními turkickými státy než s Ruskem.

Buchara

Pět set let staré moruše

Stejně jako v Chivě bydlíme v příjemném luxusním hotýlku, který se nám podařilo usmlouvat na 12$ díky tomu, ze během letních veder zde není sezóna. Nachází se v klikatých uličkách bývalé židovské čtvrti poblíž náměstí Ljabi Hauz. Ráno Alča zírá na televizi Al-Jazíra, jak Izraelci ostřelují Libanon. Musíme ale do města než bude hic.

Náměstí Ljabi Hauz je více než příjemné. Uprostřed má vodní nádrž, tzv. hauz, obklopenou prastarými morušemi, které byly vysazeny už v roce 1477. Takových nádrží bývalo ve městě mnoho. Protože však jejich voda sloužila doslova ke „všem“ účelům, Buchara kvůli nim neblaze proslula svými epidemiemi moru. Uvádí se, že obyvatelé města se dožívali průměrně jen 32 let – a to ještě v 19. st. Hygieně učinili za dost až Rusové, kteří některé přestavěli na průtokové nebo je prostě zasypali. Na severní straně náměstí za řadou jídelniček stojí ještě medresa Kukeldaš, která bývala svého času největší medresou ve Střední Asii.

Suvenýry místo koření

Procházíme jedním z malých krytých bazarů, který zastřešuje křižovatku ulic. Podobných bazárku má staré město několik. Koření však vystřídaly suvenýry, i když je třeba uznat, že některé z nich jsou kvalitní umělecká díla – malby na starém papíře, předměty vyřezávané ze dřeva či z velbloudí kosti. Stejně tak místní karavanseráje jsou dnes plné dílen a obchůdku.

Tohle je v Uzbekistánu docela zajímavá praxe. Staré památky sice většinou neslouží svému původnímu účelu, nejsou však úplně sterilní. Prodavači nebývají nijak dotěrní a dodávají alespoň starým stavbám život.

Obdivujeme Ulugbekovu medresu, vůbec první medresu ve Střední Asii. Byla založena pokrokovým Ulugbekem, vládcem Timurovy říše, v roce 1417 a stala se vzorem pro stavbu dalších středoasijských medres. Portál i stěny jsou zdobeny překrásnou dlaždičkovou výzdobou s květinovými motivy v modrých odstínech. Náš úžas trochu ruší jen bábuška, která nám nejprve s nadšením popisuje staré fotografie medresy před rekonstrukcí v 60. letech a pak slušně ale vytrvale nabízí tzv. suzani (nástěnné koberce s tradičními vzory) ve snaze nějaké prodat.

Buchara

I Čingischána ohromil

Kamennými ulicemi se dostáváme na náměstí Kaljan. Spěšně tudy procházejí studenti teologie, učitelé a islámští představení v turbanech. Naproti sobě tu totiž stoji veliká medresa Mir-i-Arab a mešita Kaljan, obě s dlaždičkovou fasádou a tyrkysovými kopulemi.

Medresa Mir-i-Arab je stále funkční islámskou školou. Po příchodu bolševiků v roce 1920 byla sice uzavřena, Stalin ji však nechal znovu otevřít roku 1944, když potřeboval podporu od muslimů ve válce.

Naopak mešita Kaljan byla za Sovětů využívána jako skladiště. Svému původnímu účelu slouží opět od nezávislosti Uzbekistánu v roce 1991.

Mezi oběma „islámskými obry“ se tyčí dominanta Buchary – minaret Kaljan. Byl postaven roku 1127 a se svými 47 m býval dlouho nejvyšší stavbou ve Střední Asii. Jeho fasádu tvoří cihlové mozaiky v mnoha různých vzorech – technika tak jednoduchá a přitom velmi působivá. Dokonce i Čingischán byl při dobytí Buchary elegancí minaretu tak ohromen, ze ho nařídil nechat stát (na rozdíl od ostatních staveb).

Kolem minaretu se honí školka. Děti moc nedbají příkazů svojí učitelky, která je komanduje tónem důstojnice gestapa. Vedle ve stínu mešity starý muž prodává razítka, jakými se do placek chleba před pečením tisknou jakási „sluníčka“. Přitom každé razítko představuje originální motiv. Na náměstí je jinak klid, začíná totiž odpolední žár. I my zalézáme do hotýlku a pouštíme klimatizaci.

Tři bucharské skvosty

Navečer pokračujeme. Kolem bazaru s koberci a šperky přicházíme k bucharské pevnosti, která byla postupně budována už od 5. st. a bývala vždy sídlem bucharských chánů nebo emírů. Její mohutné hradby jsou vysoké přes 10 m, takže působí opravdu nedobytně. Do pevnosti se stoupá skrz mohutnou bránu z náměstí Registan, kde se odehrávaly všechny popravy a krutosti. Velká část pevnosti byla bohužel zničena bolševickým generálem Frunze při dobývání města v roce 1920. V zachovalé části se dnes nachází pěkná Páteční mešita a několik nevalných muzeí.

V rozsáhlém parku za pevností musíme navštívit mauzoleum Ismaila Samáního, význačného panovníka 10. st. Mauzoleum je často považováno za nejskvostnější a nejvýznamnější ranou památku Střední Asie vůbec. Z pohledu laika se ovšem jedná o nenápadnou malou stavbičku zdobenou cihlovými mozaikami. Uvnitř se zrovna společně modlí skupina žen.

Nemůžeme opustit Bucharu, aniž bychom se nepodívali na bývalou medresu Char Minar, která leží ve východní části města, trochu stranou hlavních památek. Po bloudění nepřehlednými obytnými uličkami nás děti navádějí k této menší malebné stavbě. Její čtyři věže s tyrkysovými kopulemi se zde tyčí jako nějaké hřiby modráky. Jsou nesmírně fotogenické, unikátní, působí až surrealisticky. Nic podobného jsme ve Střední Asii neviděli. Char Minar se pro nás tedy stala tou nejhezčí pomyslnou tečkou za několika dny strávenými v příjemné, památkami přecpané Buchaře.

Hotel Nazira & Azizbek – ul. N. Khusainov 1, e-mail: nazirabuh@intal_uz, tel.: (998 65) 2242377, standardní cena 25$ za pokoj, se snídaní, mimo sezónu je prostor pro smlouvání až na polovinu.

Vstupy – pevnost 4800 S (ISIC 2400 S), minaret Kaljan 3000 S, mešita Kaljan 2000 S (ISIC 1000 S), mauzoleum Ismaila Samániho 800 S, většina ostatních památek zdarma.

Doprava – autobusy do Samarkandu ze Severního (nového) terminálu jedou ráno (3000 S), autobusy do Taškentu (5000 S) přes Samarkand jedou po 17 h. Jeden přímý autobus jede do Chivy, k doptání v cestovních agenturách.

(1000 S = 20,5 Kč, červenec 2006)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí