HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kostarika 2002

Kostarika 2002

Ctibor a Lenka Bylo to loni v létĕ, kdy unaveni pracovním životem v Americe, jsme se rozhodli pro čtrnáctidenní dovolenou. Kde však? Po Americe, té Severní, se nám cestovat nechtělo, navíc čas nám to nedovoloval, a tak jsme Severní zamĕnili za Střední. 22. září 2002 jsme si to pak s Continental airlines namířili přímo do San José. Ptáte se, proč zrovna Costa Rica? Soudĕ podle všech průvodců (a dnes již i z vlastní zkušenosti) je zřejmé, že právĕ tato zemička ne o moc vetší než ta naše, je ze všech ostatních států Střední Ameriky nejvíce otevřena turismu jako takovému; dle mého je to právě ona, která v sobĕ skrývá to « gros » nejlépe vystihující ducha latinské Ameriky.

Upřímně musím uznat, že období, které jsme si na procestování Švýcarska Střední Ameriky vybrali, nebylo zrovna dvakrát nejvhodnější – období deštů trvá od května do listopadu, zbytek roku je pak suchý a slunečný – však na druhou stranu díky tomu, že nebyla sezóna, veškeré služby a ubytování byly o to více cenově dostupnější.

San José:

22. září pozdě večer jsme tedy přistáli na mezinárodním letišti v San José, Juan Santamaría nacházející se asi 17 km od centra města. Dostat se z letiště do centra města takto pozdě večer nebyl žádný problém, josefinos (obyvatelé San José) žijí nočním životem, vnucující se taxikáři a autobusy jezdí téměř nepřetrzitě a cesta trvá asi půl hodiny (1$ na osobu). Náš velmi užitečný průvodce od Lonely Planet nám usnadnil výběr hotelu – ubytovali jsme se v hotelu Boruca – dá-li se hotelem vůbec nazývat – dvoulůžkový, bez oken, společné sprchy, studená voda, hotel působil stísněně, majitel nehovořil anglicky, pro dvě osoby 9 $. Ostatně málokdo hovoří anglicky, úředním jazykem je španělština, ta kostarická velmi zřetelná a srozumitelná, a ta se stává, obzvláště v méně turistických oblastech, jediným dorozumívacím prostředkem. V hotelu jsme si vyměnili dolary za colóny (1$ přibližně 365 colónů), obojí jsou však na Costa Rice zcela běžná platidla.

San José na mě působilo nepříliš vábným dojmem, kapsáři na ulicích, odpadky všude možně, pronikavé pohledy místních, v noci zamřížované vitríny, vcelku nebezpečno – památky nepamátky – druhý den ráno opouštíme San José, odjíždíme více na sever: Monteverde. V průvodci se píše o dvou bus terminálech – autobusy směřující do severních částí Costa Ricy odjíždějí z terminálu Norte Atlántico (asi 2 x za den, ráno a večer), ostatní pak z Carribean terminálu. Ulice jsou špatně značeny, nicméně ve většině kostarických měst obecně platí, že ulice vedoucí z východu na západ jsou označovány jako avenidas, zatímco ulice vedoucí ze severu na jih jako calles.


Monteverde:

Cestovat po Costa Rice autobusy, obzvláště pak těmi místními, je kromě toho, že je to nejlevnější a nejfrekventovanější způsob přemísťování se, také jeden z nejpestřejších zážitků – cesta ze San José do Monteverde trvá kolem čtyř hodin, 3,5 $ na osobu (p.p.); cesty jsou děravé, klikaté, strmé, řidiči nebojácní. Je až neuvěřiteln, do jakých míst je možné se dostat; a tam, kde už nemůže autobus a turista by rád, toho důvtipně využívají místní lidé, a to například organizováním tripu typu « jeep – boat – jeep ». My chtěli z Monteverde do Fortuny, a protože tam nevede jiná cesta než jet nazpět do San José, odkud je třeba jet zpátky tímto směrem, téhle nabídky jsme využili a vydali se přes jezero Arenal, kolem sopky Arenal, až do malebního městečka Fortuna. Ve skutečnosti ani jiné řešení nezůstává – po nedávném zemětřesení, kdy byla celá infrastruktura (koleje, cesty) zničena, je Costa Rica ještě ve stavu rozpamatovávání se.

Hlavním zdrojem příjmu pro Kostaričany je turismus a tomu jsou přizpůsobeny i nabízené služby – a v Monteverde je toho k vidění dost: motýlí farma, sky walk, sky trek …..nás nejvíce zaujalo canopy tour (viz fotky) – mírně se spouštíte po laně, máte pod sebou celou tu krásnou přírodu, neopakovatelný zážitek, cenou si nejsem přesně jista (tohle povídání píšu již s malým časovým odstupem) – 40 USD.

Co se týče ubytování v Monteverde, není třeba si dělat starosti – už když vystupujete z autobusu, přibíhají k vám Monteverďané a nabízejí seriózní bydlení (v průměru 10$ p.p., 15$ i se snídaní).

Zajímavé bylo, jak moc jsou tamní obyvatelé přizpůsobeni na obdobi dešťů; věděli přesně, kdy začne pršet, jak mnoho, v kolik hodin ustane déšť….a tak i bylo.


Fortuna:


Malé, pod sopkou Arenal schované městečko, působí velmi sympatickým dojmem. Ubytování v ceně cca 10$ p.p. v cabinas (čisté, prostorné), jídlo v tzv. sodas je velmi chutné a není drahé (3$ za oběd). Tzv. « turistickych kanceláří » je spousta, předhánějí se v nabídce možných atrakcí…. Příjemný byl výlet s vyčerpávajícím výkladem na sopku Arenal, celodenní projížďka na koních k horským vodopádům, večerní romantické koupání v teplých pramenech… ; tady se nám líbilo velice, strávili jsme zde asi nejvíce dní. Lidé ve Fortune jsou skromní, nenároční, mají vše, co potřebují, a jsou spokojení. Nechtějí vidět a vědět více – Costa Rica se dá projet za pár dní, ale to je pro samotné Kostaričany neatraktivní, někteří z nich za celý život nebyli v hlavním městě, natož aby vycestovali někam dále za hranice…

Když jsme se dostatečně nabažili vším, co nám Fortuna mohla nabídnout, vypravili jsme se zpátky na cestu, věnovali jsme celý den přesunu z Fortuny směrem ke Karibiku: cesta byla únavná, úporná a trvala téměř celý den Fortuna – San José – Puerto Limón – Cahuita ( Bus San José – Puerto Limón 1650 colónů).


Puerto Limón:

Je nehezký a špinavý přístav na okraji Karibského moře. Spíše mě toto město odrazovalo než přitahovalo, působilo dezorganizovaně, proto jsme se ještě tentýž den vydali do Cahuity…


Cahuita:

Cesta po pobřeží směrem do Cahuity trvala místním busem hodinu a stála okolo 700 colónů, byl to asi nejosobnější kontakt s tamními obyvateli (přeplněný autobus, teplo, dusno…). V Cahuitě jsme se ubytovali v útulné cabině, 10 p.p., nebyla sezóna, takže kde se ubytujeme, bylo čistě na nás, v ostatních připadech je třeba skutečně si dopředu zarezervovat pokoj. Playa negra a blanca byla pět minut cesty, Coco bar taktéž, v tamních restauracích vařili docela slušně a levně, nebyl důvod nezůstat co nejdéle jsme mohli…Časem jsme probrouzdali i okolí – nedaleké Puerto Viejo (20 minut autobusem), pokud máte zájem podívat se i do Panamy, nejbližší hraniční přechod najdete v Sixaole.

Jistou kuriozitou této oblasti je jistě vesnička Bribri, v níž žije menšina původního obyvatelstva. Jsou to usměvaví a bezstarostní lidé, kteří žijí velmi jednoduchým způsobem, domky ze dřeva, jedí, co příroda nadělí, mají svůj vlastní jazyk, španělsky hovoří jen někteří, kteří se to naučili ve škole. Jedna máma mi vykládala, jak osm hodin klepe do prádla rozprostřeném na kameni, aby vyprala….náš průvodce William, a jejich kamarád, jim proto donesl pračku, byla z ní nadšená, přesto dále pokračuje v praní svým zaběhnutým způsobem…jako by vnitřně odmítali « civilizaci »?

Indiánů není mnoho a stát se je snaží jakýmkoli způsobem podporovat – neplatí školné, lékaře, vodu, elektřinu, základní školu mají povinnou do třinácti let, takže je velmi obvyklé, že dívka v tomto věku už bývá matkou.

Víte, že na Costa Rice neexistuje svatba v tom evropském pojetí, tak jak ji chápeme my? Pár spolu začne žít, a pokud po dobu tří let mají společné bydliště, automaticky žena (či muž) získává nárok na polovinu majetku svého partnera; mnozí, kteří z nevědomosti se tam takto usídlili (a nebyla-li to láska veliká), se po třech letech velmi divili, když je opustila kostarická žena (či muž) a zaklepal jim na dveře právník……

V Cahuitě jsme měli rovněž možnost podívat se i na jednu z největších banánových plantáží, Willi nám popisoval celou cestu jednoho banánu od utrhnutí až po konečného spotřebitele…práce je zde tvrdá, pracují muži, ženy, bydlí v provizorních budkách naproti plantáže, vydělají 10$ za den práce!

V Cahuitě bylo krásně – právě tady jsme pořídili některé fotky lenochoda – byl to skvělý pocit stát a pozorovat, jak se pomalu a líně vleče po větvích stromu – nicméně, my se vydáváme dále.


Tortuguero:

Musím říct, že na naší cestě Costa Ricou jsme potkali spoustu samotných cestovatelů, studentů či studentek, občas páry, Costa Rica je rovněž rájem pro biology, badatele, mnozí byli z Holandska, německé části Švýcarska, Kanady, Dánska.

Dostat se do Tortuguera není jen tak, chce to přípravu a dostatečné informace. Tohleto městečko se totiž nachází daleko od veškeré civilizace a přitom patří v rámci možností mezi jedno z nejvíce turisticky navštěvovaných. Město leží na okraji Karibiku, obklopeno z jedné strany mořem, z druhé džunglí. Existují pravidelné « linky převozníků », kteří vás, pokud je vás hodně, zavezou z Puerte Limón do Tortuguera (40$), cesta trvá tři hodiny, po cestě je možno vidět krokodýly, hady…Městečko je sice odříznuté, přesto zde mají vše, co je potřebné k životu; vše se dováží pouze na lodích, jiný kontakt není; řeka je pro ně cesta, auto je pro ně loď, Tortuguero je pro ně svět.

Tortuguero je znamé především proto, že zrovna tady, a ne nikde jinde, chodí ukládat svá vejce velké mořské želvy. Je zde i želví muzeum. Na pláž se můžete jít podívat pouze s průvodcem, v noci. My měli to štestí a viděli krásně zblízka, jak se 1,20m veliká želva hrabe na břeh, dělá za sebou stopu jako traktor, vyhledává místo pro svá vajička. Takovéhle želvičce nesmíte posvítit přímo do očí, protože by ztratila orientaci a už se do Tortuguera nikdy nevrátila nazpět. Želvy obvykle kladou až sto vajec metr hluboko pod zem, do moře se ovšem dostane asi jen 30 % z nich. Dospělosti, což je pro tento druh želvy 130 let, se ale dožije jen pár jedinců. Malé želvy jsou vyhledávanou pochoutkou pro žraloky a jiné mořské dravce.

V Tortugueru jsme strávili několik krásných dní, lidé tam jsou pohodoví, klidní, otevření.

Poslední den jsme věnovali cestě zpátky do San José, ale nechtěli jsme tam znovu absolvovat noc, tak jsme zamířili přímo do Alajuely – město leží asi půl hodiny pěsky od letistě a my si chtěli vychutnat poslední večer v poklidné atmosféře tohoto sympatického, studentského městečka…o ubytování zde nemějte obavy, hotelů a hostelů je k dispozici spousta, ceny se pohybují jako všude okolo 10 až 15$ p.p., najdou se i levnější restaurace.


Celkové náklady:

Co se týče nákladů na cestu, kromě zaplacení letenky, víz – přímo s Costa Ricou ČR vízovou povinnost nemá, ale pokud letíte přes USA, potřebujete víza tam; jde víceméně pouze o vlastní útratu – ubytovaní stojí okolo 15$ p.p., v sodas je možné poobědvat do 5$, cestovaní autobusy také okolo 5$, zbytek jsou náklady při atrakcích (vstupné do parku, canopy tour) + nezapomeňme na odletovou daň 17$…na deset dní se můžete vejít do 250-300$, ale vždy je lepší mít s sebou peněz více než méně…

Costa Rica, jinak též Bohaté pobřeží (a ona skutečně tak bohatá je), je jedinečná země s úžasnou přírodou. Ráda na tuhle dovolenou vzpomínám, tahle zemička je totiž nezapomenutelná, osobitá, přitom jednoduchá; nicméně však raději než si vytvářet obrázek z pouhého povídání, je daleko lepší se zajet podívat osobně a tuto atmosféru pocítit sám, na vlastní kůži.

Neděle, 22. září 2002

Zkušenosti čtenářů

Poplis

Co to je:ubytovani 15$ p.p. ? Díky.jinak pekny tripreport

Petr
Poplis:

asi per person. za osobu

Dellner Petr

prosím o stručné zaslání celkových nákladů na týdení pobyt v Costa rice ubytovaní-jídlo-cestování-vstup do parku a celkem za týdení pobyt.Moc děkuju.Petr

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí