Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Expedice Špicberky 2007 měla smůlu. Ledová vichřice dosáhla takové síly, že tým musel být evakuován helikoptérou záchranářů. Co se všechno stalo?

Takže Vás dnes opět zdravíme z Longyearbyenu, kde jsme dnešní dopoledne strávili vyřizováním papírování v kanceláři guvernéra a místní policie, přičemž tito nám znovu potvrdili, že naše včerejší rozhodnutí bylo správné. Poté jsme navštívili místní knihovnu, kde jsme v rychlosti pročetli diskusní příspěvky na našem webu. Byli jsme příjemně překvapeni jejich množstvím a i vesměs pozitivními ohlasy, i když nás samozřejmě trochu mrzí (přesto, že jsme to čekali), že některé komentáře jsou výsměšné až vulgární, ale to už asi k takovému podniku patří.

Uličkou kolem mého hotelu nosí mrtvé. U spalovacího ghátu se jich někdy tvoří celá fronta, mezi hromadami dřeva všude kolem. Lidé připravují pohřební hranice a spalují jedno tělo za druhým. Oheň nikdy nevyhasne, dnem i nocí hoří další a další hranice, oheň se pouze přenáší, nikdy se nezapaluje nový. Kdo má to štěstí a zemře zde, vymaní se okamžitě z koloběhu životů, z pozemského utrpení.

Vzhledem k tomu, že se naše očekávání v lepší počasí nenaplnila, přes noc vítr ještě zesílil a více se ochladilo, se moje funkce omezuje na občasnou kontrolu a podrbání Zana (tedy poté, co se vykope ze svého sněhového pelechu), na úpravu jeho obydlí, které je neustále zasypáváno sněhem, a na jeho krmení, což kvituje s největším povděkem. Zima mu evidentně není, proti větru je chráněný a mráz mu nevadí. Akorát se určitě hrozně nudí, ale to my ostatně také.

Dnes je dobrá příležitost začít citátem z knížky Roberta Edwina Pearyho Dobytí severní točny: „Obtíže a nebezpečí, jež hrozí arktické výpravě, jsou téměř nesčetné a nelze jich vypsáti jen v několika řádcích. Vedle zmíněných ledových trhlin je tu ještě hrůzný vichr, vánice, při níž na krok není viděti, krutá zima…“ Včera v noci totiž vítr zesílil tak, že podle našeho odhadu dosahoval síly vichřice, jelikož venku měl člověk co dělat, aby se udržel na nohou.

Expedice Špicberky 2007 se koná v rámci přípravy borců ze sdružení Cesty na sever na první českou expedici k severnímu magnetickému pólu. Sledujte jejich cestu zmrzlými Špicberky!

Posíláme Vám mnoho srdečných pozdravů od moře. Akorát Vám asi nepřejeme, abyste tu s námi teď byli – přestože je to tu na pohled krásné, na pohmat je tady všude docela zima. Jsme luxusně ubytováni v lehkých stanech na pláži, akorát nevíme, zda-li je písčitá, jelikož jsme nenarazili na vzorek půdy ani poté, co jsme zkušebně vykopali ve sněhu přes metr hlubokou díru při hloubení zákopu proti větru.

V jižním cípu Laosu se nachází atraktivní prostředí nejenom pro turisty, ale také pro místní rybáře. Na mekongských vodopádech Khone Falls se vždy dvakrát do roka odehrává rybolov, který nemá na světě obdoby. Je to divadlo, na které se nezapomíná.

Rád bych se Vám představil – jmenuji se Zan, jsem grónský pes, je mi pět a půl roku a bydlím kousek za Longearbyenem spolu s asi třiceti kamarády.

Tady v Indii jsou všichni Láďa. Takže slyšte ten „příběh černej jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti“.

Výlet na Srí Lanku (20. 2. 2004 – 21. 3. 2004) Tento výlet by se dal nazvat jako kombinovaný. Z Prahy jsem odlétal s mámou a babičkou, které spolu strávily měsíc v hotelu Land’s End na jihu Srí Lanky. Původně tu s nimi měla být i jejich kamarádka Eva, ale ta nakonec neodcestovala z Prahy. Já jsem s mámou a babičkou pobyl tři dny a pak z Prahy přijeli moji kamarádi Iva a Vojta, se kterými jsem tři týdny s baťohem na zádech cestoval po Srí Lance. Poslední čtyři dny jsem opět strávil s mámou a babičkou. Do Prahy jsme odlétali všichni společně – já s rodinou i moji kamarádi.

12. 3. 2004 Ráno jsme se v půl osmé nasnídali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde jsme v devět hodin chytli přímý spoj do Embilipitije. Jelo se výtřaskou, ne autobusem, protože cesta byla moc příkrá, vedla více méně přímo z hor dolů do údolí. V jedenáct jsme dorazili do Embilipitije, ubytovali jsme se v Sarathchandra Rest, kde jsme si hned objednali výlet do národního parku Uda Walawe za 1750 rupií na osobu. Chvilku jsme oddychovali a ve čtvrt na tři už jsme měli přistavěný jeep. Do vlastního parku jsme docestovali ve tři hodiny.

16. 3. 2004 Ráno jsme šli v půl deváté v Land’s Endu na snídani a pak jsme si cestou na pláž v jedné místní cestovní kanceláři objednali na následující dva dny výlet do národního parku Yala a pak do hor, aby máma s babičkou taky něco viděly. Potom jsme byli asi do dvou hodin na pláži. Ve dvě jsme se šli do Land’s Endu osprchovat a ve čtyři jsme tuk-tukem vyrazili na výlet do Galle. Tam jsme dvě hodiny chodili po obchodech a nakoupili spoustu dárků domů do Čech. Pak jsme si stopli dalšího tuk-tuka a jeli nazpátek. Po příjezdu jsme šli na večeři a já si ještě stahoval obrázky z foťáku. Do postele jsme se dostali kolem desáté.