Cestování podle aktivit

Měli jsme na Borneu nehorázné štěstí – vidět a nafotit nejvíce ohrožené veleopičáky naší planety v živé přírodě. Jak na to a kdo to jsou?

Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!

Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.

Ráno jsem musela vstávat po páté hodině a doopravdy se mi nechtělo. Nakonec jsem měla tak málo času, že mi nezbylo nic jiného, než jet na vlakové nádraží metrem a šlo mi doslova o vteřiny. Neuvědomila jsem si totiž, že na nádraží pravděpodobně nebudou žádné nápisy v angličtině a podcenila jsem také jeho organizaci. Všude byl zmatek a nikdo pořádně nevěděl, odkud můj vlak jede.

Brzy ráno jsem se snídaní na střeše hotelu rozloučila s milou oázou Siwa a vydala se na cestu zpět do Káhiry. Když jsem dorazila do Alexandrie, byla jsem polomrtvá hladem. Ihned jsem se vydala hledat „koshari shop“, což bylo místo, kde prodávali jedinou věc, která se dala v celém Egyptě jíst, a myslím, že byla celkem i bezriziková.

Ani nevím, jak jsem dožila rána. V noci jsem téměř nespala, protože mi bylo hrozně zle. Ležela jsem na posteli a hlavou se mi honily všechny prohřešky, které jsem spáchala: málo jsem pila. Hned druhý den jsem si v Káhiře dala vajíčka a od té doby jsem je měla ještě asi třikrát. Ruce jsem si před jídlem umývala výjimečně. To se ale dalo omluvit, protože opravdu nebylo kde…

Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.

Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen večer. Měl jsem se tedy dneska pořádně najíst, ale den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici.

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!

Lidé jsou tu strašně milí a příjemní. Při setkání se zdraví jíž z dálky „bula, bula“ a bez povšimnutí jsem nedokázal projít kolem nikoho …

Při pobytu na Kameronské vysočině se nám dostalo neobvyklého pozvání. Razali, se kterým jsme se tu seznámili, nás požádal o účast na svatbě jeho sestry.