Cestování podle aktivit

Probuzení bylo velmi příjemné, zvlášť když člověk dlouho nejí maso. Přišlo se na nás totiž podívat několik stovek kilo hovězího a telecího masa 🙂 Jinak ale pohled na oblohu věštil déšť. Po nezdařeném pokusu o vyprání pískem zaneseného KN-ka v potůčku s písečným dnem, kdy stejný díl písku, který byl proudem umyt, byl vzápětí opět nanesen, jsem navždy proklel vynálezce filtrů. Sotva jsme sklidili stan, lehce se rozpršelo 🙁

Loď se mírně pohupuje, takže spíme jako mimina. Jak by ne, konečně spánek bez pozoru před místňáky, kanci, pavouky, medvědy a další havětí. Probouzím se až po desáté, zrovna je z okna vidět Korsika. Rychle do sprchy s teplou vodou, už bylo na čase. Jdeme se optat na tu slibovanou prohlídku strojovny. Chvilku tu vypadá nadějně. Pak ovšem zvoní telefon. Máme smůlu, teroristé prý nikdy nespí! V rozhlase hlásí, že se otvírá Self-service food. Jídla dobrá, ceny (na západní Evropu) normální.

První obraz z Laosu je hodně surrealistický. Stařenka v tradičním barevném kroji sedí hned za hranicí na zemi u velkého mraveniště. Neustále mravence shrabává na hromádku. Až pak mi to dochází – vždyť ona tady vlastně prodává svačinu. Mraveniště si sem z lesa přinesla v ošatce. Mravenci se ovšem nejí syroví, fuj! Nejprve je přece musíte lehce osmažit. Nejlepší prý jsou kukly. Zvířata, hmyz a rostliny ulovené či posbírané v přírodě tvoří v této z půlky stále zalesněné zemi nemalou součást potravy. Ještě letos na jaře vědci během prohlídky zboží na vesnickém trhu identifikovali tři nové zvířecí druhy, včetně zcela unikátní skalní krysy.

Jak funguje obrácená forma sexuální turistiky? Do Palmyry jezdí německé dámy zpestřit si život s tmavými a mužnými arabskými hochy. Pro ty je to příležitost, jak velmi příjemným způsobem zlepšit finanční situaci své rodiny …

Z Meknesu jedeme busem do Azrou, městečka obklopeného cedrovými lesy. Vzduch je zde čistý, ale chladný, přestože slunce svítí a na nebi ani mráček. Je to příjemné a klidné město, vhodné jako výchozí bod pro menší treky po okolí.

Před více než tisíci lety žili Khmérové hluboko v srdci kambodžské džungle a poblíž velkého jezera Tonlé Sap postavili stovky rozsáhlých chrámů s masivními bránami a detailní výzdobou.

Jak to vypadá v ráji? Tyrkysově průhledná vodička v mořské laguně, sněhobílý písek, palmy a motu, nebo-li malé ostrůvky. Jeden takový jsme si obešli kolem dokola. Nikde ani živáčka.

Měli jsme na Borneu nehorázné štěstí – vidět a nafotit nejvíce ohrožené veleopičáky naší planety v živé přírodě. Jak na to a kdo to jsou?

Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!

Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.

Ráno jsem musela vstávat po páté hodině a doopravdy se mi nechtělo. Nakonec jsem měla tak málo času, že mi nezbylo nic jiného, než jet na vlakové nádraží metrem a šlo mi doslova o vteřiny. Neuvědomila jsem si totiž, že na nádraží pravděpodobně nebudou žádné nápisy v angličtině a podcenila jsem také jeho organizaci. Všude byl zmatek a nikdo pořádně nevěděl, odkud můj vlak jede.

Brzy ráno jsem se snídaní na střeše hotelu rozloučila s milou oázou Siwa a vydala se na cestu zpět do Káhiry. Když jsem dorazila do Alexandrie, byla jsem polomrtvá hladem. Ihned jsem se vydala hledat „koshari shop“, což bylo místo, kde prodávali jedinou věc, která se dala v celém Egyptě jíst, a myslím, že byla celkem i bezriziková.

Ani nevím, jak jsem dožila rána. V noci jsem téměř nespala, protože mi bylo hrozně zle. Ležela jsem na posteli a hlavou se mi honily všechny prohřešky, které jsem spáchala: málo jsem pila. Hned druhý den jsem si v Káhiře dala vajíčka a od té doby jsem je měla ještě asi třikrát. Ruce jsem si před jídlem umývala výjimečně. To se ale dalo omluvit, protože opravdu nebylo kde…

Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.