Hluboko v africké džungli se skrývají kmeny pygmejů. Objevit neveliké příslušníky některé z mnohých etnických skupin se stává velkou touhou spousty cestovatelů. Samotným objevem to ale nekončí, pak přijde na řadu zdlouhavá snaha získat jejich důvěru a přesvědčit je o tom, že právě vy jste těmi, komu mají důvěřovat a zasvětit jej do svých životních rituálů.
Výjimečnost těchto obyvatel Afriky spočívá zejména v dodržování tradičního života založeného na sběru a lovu. Název Pygmaios („vysocí jeden loket“), jak je kdysi pojmenovali staří Řekové, odkazuje na jejich extrémně malý vzrůst. Pygmejové jsou totiž nejmenšími lidmi na světě, v průměru se dorůstají pouhých 150 centimetrů. Jedinci s výškou nad 160 centimetrů už jsou spíše raritou, ženy se obvykle nedostanou ani nad 140 centimetrů. Většina antropologických teorií tvrdí, že drobnost obyvatel pralesa je způsobena dlouhodobou adaptací na drsné pralesní podmínky.
Pygmeje však nelze chápat jako celistvý národ, jednotlivé skupiny totiž zpravidla spojuje jen jejich výška a lovecký způsob života. Ve skutečnosti ale mají odlišný jazyk, tradice i místa, v nichž žijí. Jejich domovem je deštný prales hned v sedmi afrických zemích, a to Kongu, Burundi, Rwandě, Konžské demokratické republice, Středoafrické republice, Kamerunu a Gabonu. V jednotlivých zemích najdete mnohé jazykově sourodé skupiny pygmejů, kteří se pak dále ještě dělí na jednotlivé kmeny.
Cesta do hlubin Konga
Nesnadný úkol objevit a sžít se se skupinkou domorodců z pralesa si dali i autoři výjimečného snímku Pygmejové, děti džungle. Fotograf a velký znalec Afriky Ivan Bulík se spolu s cestovatelem a režisérem Pavlem Barabášem vydali do hloubi černého kontinentu, aby se setkali s těmi nejmenšími lidmi na světě, lidmi, kteří nemají o vymoženostech naší civilizace vůbec žádnou představu a ani v nejmenším jim to nechybí.
Řádnou dávku odvahy je potřeba projevit už na začátku celé výpravy, kdy se dobrodruzi musí dostat ze Středoafrické republiky do válkou zmítaného Konga. Největším problémem by byl případný střed s místními rebely, kterému se naštěstí vyhnou. Brzy poté se sny stávají skutečností a autoři snímku opravdu narazí na skupinku pygmejů, jež jsou ochotni předat jim mnohé informace o svých prostých, ale přesto spokojených životech.
Film Pygmejové – děti džungle můžete vidět v rámci festivalu Expediční kamera, který zavítá v únoru a březnu 2014 do více než 200 míst České republiky a Slovenska. Festival přináší opět nejlepší filmy o cestování a sportech v přírodě. |
Život uprostřed vlhkého pralesa je zcela odlišný a cestovatel Ivan Bulík se od pygmejů během několika dní naučí, jak v takovém prostředí přežít. Naučí jej sbírat med divokých včel, lovit antilopy i tradiční hudební rytmy. O to více vás klidné soužití člověka a přírody překvapí v zemi, která si prošla nejhorším válečným konfliktem od druhé světové války.
Život mimo naši civilizace
„Měli jsme obrovské štěstí. Po náročném pochodu a dobrodružném hledání v srdci černé Afriky se nám podařilo, hluboko v konžském pralese, najít ukryté etnikum, které ještě žije přírodním způsobem života. Kmen, který se živí lovem a sběrem, tak jako před tisíci roky. Nacházíme pralesní lidi, o kterých se svět myslí, že už neexistují. Právě cesta do dob minulých, do dob, kdy i ty nejjednodušší věci přinášely lidem štěstí, nás přivedla k začátkům lidské existence. Není to film jen o dávném vztahu člověka k naší Zemi, ale i o drsném poznání, že mnohými zázraky, které si v obchodních centrech kupujeme, způsobujeme v třetím světě velké lidské utrpení,“ říká o celé cestě režisér Pavol Barabáš.
Sledování mnoho let osvědčených postupů sběru potravin či lovu, rituálů kmene i sympatických tváří pygmejů diváky velmi rychle naplní pocitem, že i oni sami jsou součástí snahy pochopit, jak jiný život ještě v mnohých koutech naší planety je.
Pavol Barabáš a Ivan Bulík
Drsné podmínky na přežití, odlehlé kouty světa a vrcholky hor. To jsou témata, která se opakují ve filmech režiséra Pavla Barabáše. Jeho expedice vedou zpravidla do krajů civilizací téměř nezasažených, taky se pěšky sám dostal na oba póly nebo do nejtěžšího kaňonu na světě – Trou de Fer. Z jeho mnohých filmů vzpomeňme Príbehy tatranských štítov, Trou de Fer – Železná diera, Carstensz – Siedma hora nebo Neznáma Antarktída. Mimo pygmeje navštívil i obyvatele pralesa na Nové Guineji, kteří jsou svým způsobem života téměř na úrovni lidí doby kamenné. Během své filmařské dráhy Pavol Barabáš představil celkem 30 vlastních filmů, jenž zklidily úspěchy a ocenění na celém světě.
Snahou dokumentovat zvyky a každodenní život v těch nejzapadlejších krajích je známý i fotograf a cestovatel Ivan Bulík. Téměř každý rok se vydává na expedice do celého světa, jeho cíl je jasný. Snaží se studovat a dokumentovat tradiční každodenní život v těch nejodlehlejších krajinách, kde ještě moderní civilizace neměla možnost narušit původní zvyky. Je také přesvědčen, že je stále možno na světě objevovat zajímavá místa, miluje Himaláje a Tibet i Afriku. Ivanovy cesty po celém světě daly vzniknout už čtyřem zajímavým knihám, poslední z nich vyšla teprve loni, nese název Afrika navždy a věnuje se v ní právě expedici k pygmejům.
bbbbb