Poprvé s batůžkem na Srí Lance

16.3.

Na letišti jsme se dle rad průvodce vyhnuli náháněčům a nastoupili jsme na bezplatný bus spolu s hromadou místních. Na nádraží jsme pak přestoupili na bus do Negomba, což byla naše výchozí stanice. Ubytování jsme na první dny měli pro jistotu domluvené přes internet, v Negombu to byl celkem snesitelný guest-house Dephanie.
Závěr z prvního dne: český Raid na cejlonské komáry nezabírá.

17.3.

Na dopoledne jsme měli v planu výlet do nedaleké Muthurajawely, ale cena se značně lišila od ceny uvedené v průvodci, takže jsme rovnou pokračovali v přesunu do centra ostrova –  přes Kurunegalu do Dambully a odtud tuktukem do Innamaluwy, kde jsme měli domluvené ubytování v Ancienit villa. Ačkoliv nám ubytování potvrdili,  místo vypadalo opuštěně a sešle a řidič tuktuku tvrdil, že už rok nefunguje…Na doporučení řidiče jsme se nakonec ubytovali v Nice place ve stylu eko-turismu. Kapku dražší, ale skutečně nádherné místo. Innamaluwa byla výchozím bodem pro výlety do Sigiriye, Dambully a Pollonnaruwy.
Závěr z druhého dne: Nespoléhej na 4 roky starého průvodce.

18.3.

Busem jsme za pár rupií dojeli do Sigiriye, vstup nás poměrně zaskočil, stál 25 dolarů. U vstupu nás odchytil průvodce, nabízel nám služby za 1000 Rs, horko těžko jsme jej odmítli. Za vstupem se k nám přidal další průvodce, jasně jsme ho odmítli, s tím, že mu rozhodně nic platit nebudeme, ale on i přesto šel stále s námi a něco vykládal, že se ho fakt nedalo ignorovat. Stále jsme mu ale opakovali, že máme knihu a že průvodce nechceme, a že nemáme peníze…Prošel s námi celou skalní pevnost a na konci samozřejmě čekal s nataženou rukou. Chtěl 10 dolarů, začal o dětech, rodině atd. (známé finty), po dlouhém dohadování jsme mu dali 300Rs, což ho tedy urazilo, ale co, jasně jsme mu řekli, že mu nic nedáme.

Stejný den jsme ještě stihli jeskynní chrámy v Dambulle, vstup 1100Rs. Do Dambully jsme ze Sigiriye jeli busem, nazpět už jsme ale byli opravdu zničení, tak jsme vzali tuktuk. Jedli jsme v Dambulle ve Food center za velmi přijatelné ceny, desinfikovali jsme slivovicí, nikomu z jídla nic nebylo.
Závěr z třetího dne: Nikdo nic zadarmo nedělá.

19.3. Výlet do Pollonnaruwy

Na zastávce v Pollonnaruwě nás odchytli tuktukáři a nabízeli nám vstup do historické části za 7000Rs. Normálně bychom platili 8550Rs/3os, tak jsme po dlouhém uvažování kývli. Samozřejmě to byl risk, ale peníze chtěli až nakonec, tak jsme si řekli, že se snad při nejhorším nějak ubráníme….Krom třech soch Buddhy – stojící, ležící a sedící – jsme viděli vše, tuktuk nás všude zavezl, což byla v tom vedru a při těch vzdálenostech docela výhoda. Nakonec nás vzali do velké prodejny dřevěných výrobků i s dílnou, kde jsme si naštěstí nemuseli nic koupit (abychom to nemuseli tahat zbytek cesty na zádech), zkásli nás, dali nám malého slona na klíče a řidič nás pak ještě hodil na bus do Kudurawely, odkud je lepší spojení do Innamaluwy. Ptali jsme se řidiče, kolik z těch 7000 dostane a prý chudák za celý den v děsném vedru jen 1000, něco se použije na úplatky hlídačů, aby přivřeli oko, že tam natajno zadem vozí svoje turisty a hlavní část obnosu jde do kapsy šéfovi. Jak jsme se dozvěděli později, kdyby nás chytli, mohli bychom mít docela problém.
Závěr ze čtvrtého dne: Na posvátná místa si vzít staré ponožky, málem jsem brečela, když jsem se na rozpálené dlažbě a písku musela zout.

20.3. Přesun do Kandy

Z autobusového nádraží v Kandy jsme byli naprosto v šoku, mraky autobusů jezdily zdánlivě chaoticky ve všech směrech, takže jsme byli rádi, když se nás ujal první tuktukář. Později jsme zjistili, jaké jsme měli štěstí, že jsme narazili zrovna na Namala. Byl tak příjemný, ochotný, vstřícný a milý, že jsme zprvu ani nevěřili, že to na nás nehraje. Zavezl nás do předem domluveného guest-house Expeditor, velice pěkné ubytování, za cenu jednoho pokoje jsme dostali 2, turistů v době konfliktu na severu moc nejezdilo. Trochu jsme si odpočali a v jednu jsme s Namalem vyrazili do botanické zahrady Peradeniya (vstup 600Rs). Nejvíc nás zaujaly stromy obsypané kaloni, bylo jich tam určitě několik tisíc. Po cestě zpět nás Namal vzal do místní občerstvovny, kde jsme ochutnali první skutečně pálivé jídlo, které nešlo ani dojíst.
Závěr z pátého dne: Turecké záchody u obyčejných „restaurací“ jsou nechutně odporné, na to jsem nebyla psychicky připravená.

21.3.

Namal nás vzal na 5:30 do Chrámu Buddhova zubu, kde jsme se zúčastnili ranní půdži. Vstup je v tuto brzkou hodinu zdarma (jinak asi 500Rs). Dokonce měl pro nás nachystané misky s rýží jako oběť pro zub, celé to bylo velmi působivé. Museli jsme projít přes dva detektory kovů a za každým ještě šacovali vojáci. Atmosféra chrámu v ranním přítmí byla téměř magická.

Po snídani jsme s Namalem vyrazili do 37km vzdáleného sloního sirotčince v Pinnewale. Cesta tuktukem nebyla dobrý nápad, málem jsme se udusili výfukovými plyny a to zejména než jsme projeli Kandy. Vstup stál 1250Rs, kamera 500Rs, ale na Namalovu radu jsem kameru neplatila a natočila stejně vše. Po slonech jsme šli ještě do výrobny papíru z jejich trusu a pak nás Namal vzal do spice garden, do obchodu s koženým zbožím, kde nám usmlouval ceny, do čajové továrny a do výrobny šperků. Pokud jsme někde něco koupili, Namal nám vracel jeho bakšiš, z každého nákupu dostane tuktukář 10%. Večer nás Namal ještě zavezl na představení tzv. Kandyjský bubnový tanec, lístky nám předem zajistila majitelka Expeditoru (Namal by je prý ale sehnal levněji…). Za celý den vození jsme mu dali 1500Rs, i když si řekl jen asi o 1000, což by mu tak akorát pokrylo náklady na palivo.
Závěr z šestého dne: Dobří lidé nevymřeli

22.3. Přesun do hor

Lístky na vlak do Hattonu nám zajišťovala majitelka hotelu, jak jsme byli překvapení, když jsme při kontrole zjistili, že nám koupila lístky do Colomba. 1200Rs za lístky do první třídy jsme tedy vyhodili a za pár desítek rupií si koupili lístky do druhé třídy, která byla ale celkem snesitelná. Kdo jede na Sri Lanku, rozhodně musí navštívit hory, výhledy z vlaku na čajové plantáže jsou naprosto úžasné. Z Hattonu jsme pokračovali busem pochybného stavu do Delhousie – výchozí bod pro výstup na Adamovu horu. Po cestě jsme měli možnost vidět průvod Tamilů, oslavujících boha, někteří měli velkými jehlami propíchnutá ústa, jiní zas byli za kůži zavěšeni na hácích, to jsme opravdu nečekali. Podle průvodce jsme vzali guest -house River view, vlhká tmavá kopka, ceny za jídlo vysoké – nedoporučuji. Na jídlo jsme chodili jinam.  
Závěr ze sedmého dne: Vždy se najde ubytování, musí se jen vyzkoušet více možností.

23.3.

Tento den jsme chtěli mít volnější, abychom se připravili na výstup na Adamovu horu. Majitel White house, kam jsme chodili na vynikající a levné jídlo nám domluvil výlet tuktukem k blízkému vodopádu. Řidič nás nasměroval, kam máme jít, když už se nedalo pokračovat tuktukem. Šli jsme nejprve čajovou plantáží, pak kus jakýmsi křovím, pak po vyprahlém břehu jezera až k vysokému vodopádu, byla to nádhera, ale musím říct, že cestou jsme se báli, že na nás bafne nějaký had. Tuktuk nebyl ve smluvenou dobu na smluveném místě, ale měli jsme štěstí, protože zrovna procházel průvod Tamilů, jak jsme viděli předešlý den. Někteří propíchnutá ústa, a asi 3 mladíci zavěšeni za kůži na hácích. Několik mladých se pohupovalo jakoby v transu, chystali se chodit přes rozžhavené uhlíky. Vzali nás mezi sebe, až nás z celé ceremonie trochu mrazilo. Byl to skutečně silný zážitek, Tamilové, které jsme potkali, byli velice milí lidé, anglicky uměli jen pár základních slov, ale tak nějak jsme se pochopili.

Cestou zpět na ubytování jsme potkali ještě jeden tamilský průvod, tentokrát nám dali i banány, kus nějakého nepečeného cukroví a na pití jakousi sladkou zelenou tekutinu, to bylo něco pro nás bílé kůže, kteří jsme kontrolovali neporušenost uzávěrů u pet lahví s vodou….Abychom neurazili, tak jsme nápoj vypili a nic se nám nestalo. Nakonec nám ještě udělali na čele tečku z popela.
Závěr z osmého dne: Ani Rough guide Tě nepřipraví na vše.

24.2. Výstup na Adamovu horu

Vyšli jsme ve 2 hodiny ráno, to se zrovna rozsvěcují světla podél cesty. Na vrchol jsme dorazili 20 minut před východem slunce, úplně hotoví, už jsem ani nedoufala, že tam vylezu. Nahoře už byly davy věřících, čekající na východ slunce, který se ovšem kvůli mrakům nekonal. Takže jsme neviděli ani onen slavný trojúhelníkový stín. Nenechali jsme si tedy alespoň ujít Sri Padu, otisk nohy Adama, Buddhy, nebo svatého Tomáše, výklady se různí. Cesta dolů po schodech byla při nejmenším stejně náročná, jako cesta nahoru. Lýtka jsme cítili ještě minimálně týden.
Závěr z devátého dne: Před návštěvou toalety se ujisti, máš-li toaletní papír, obzvláště když máš průjem na vrcholu hory.

25.2.

Přesun busem na vlak do Hattonu byl téměř o život, silnice se v některých místech prudce svažovala a řidič řezal nezabezpečené zatáčky jako závodník. Vlakem, z nějž jsme se opět kochali překrásnými výhledy, jsme se přesunuli do Haputale, upršeného městečka. V „net kavárně“ mi majitel podstrčil trávu, které jsme se hned za dveřmi zbavili vysypáním do kaluže, slyšeli jsme případy, kdy byli domluvení policajti a nebohé turisty pak odtáhli k výslechu. Ubytovaní jsme byli ve vile Amarasinghe, krásné prostředí za skvělou cenu, i když celkem daleko od centra.
Závěr z desátého dne: Není pravda, že se všude na Sri Lance zvrací z okýnka autobusu, tuny kinedrilu jsme vůbec nepotřebovali.

26.2.

Ráno jsme chtěli navštívit vyhlídku Lipton’s seat, ale celé údolí bylo už od brzkých hodin zahaleno v mlze, takže by to ani nemělo cenu. Po snídani jsme se tedy vypravili na bus do Hambantoty. Museli jsme přestoupit ve Wellawaiya. Asi 18km před Wellawaiyou jsme píchli kolo, tak jsme čekali (obklopeni kaučukovníkovým sadem) na další bus. Naštěstí to bylo jen kousíček od Diyaluma falls, které jsme taky měli v plánu navštívit, tak jsme si vodopády v klidu prohlídli.

Do Hambantoty jsme dorazili k večeru, po ubytování v Sun Rose jsme se šli projít k pláži, ta nás tedy vůbec nenadchla, ostatně jako město samotné. Nebylo to ale důležité, jeli jsme sem hlavně kvůli výletu do Bundally. Ten nám zorganizoval tuktukář – jak jinak – kterého jsme náhodou potkali.
Závěr z jedenáctého dne: Všechno zlé je k něčemu dobré.

27.3.

V 5:30 jsme vyrazili směr Bundalla, do parku jsme dorazili za svítání. Džíp stál 4500Rs, vstup pro 3 osoby 5140Rs. Byla to paráda, stáli jsme v džípu a pozorovali zvířenu – množství ptáků, zejména různé vodní druhy včetně čápa marabu, a pak spoustu pávů a papoušků, nějaké orly, opice, viděli jsme krajtu jak loví nějakou myš, potkali jsme 2 slony, což je prý v Bundale vzácnost, promyky, kura cejlonského, šakala, vodní buvoly atd.

Další den jsme se chtěli přesouvat do Uda Walawe, ale tuktukář Mansoor nám vysvětlil, že je to jen uměle vytvořený park se spoustou slonů a přesvědčil nás, ať jedem s ním raději do Yaly. Původně jsme se tomuto parku chtěli vyhnout kvůli teroristům, ale riskli jsme to. Samozřejmě to Mansoor dělal pro peníze, ale byli jsme rádi, že to zvládnem v jednom dni a rupií jsme taky měli ještě dost, tak proč ne. Cesta stála 9000Rs za džíp, vstup 7080/3os. Yala je obrovský park, a je zde hodně keřů, takže není tak odbře vidět jako v Bundale. Viděli jsme zde 2 slony, a krom zvířat co v Bundale ještě víc krokodýlů, sambuly, zoborožce, tečkované srny (spotted deer), varany, divočáky. Neměli jsme štěstí na hlavní lákadla parku – medvěda pyskatého a leoparda, což nás dost mrzelo.
Závěr z dvanáctého dne: Na zvířata je nejlepší jezdit brzo ráno.

28.3.  Přesun do Tangally

Dle průvodce jsme se nechali od nádraží zavést do guest-house IBIS, nádherná rodinná vila na pláži, trochu dražší, ale cenu jsme usmlouvali z 2800/pokoj/noc na 4500Rs za 2 noci/3os i s taxou, s tím, že už je po sezóně a stejně nemají moc hostů. Jídlo bylo moc drahé, chodili jsme kousek jinam na levné, ale velmi dobré večeře a snídaně. Koupat se moc nedalo, vlny byly strašně silné. Po setmění jsme tuktukem vyrazili do 9km vzálené Rekawy, pozorovat želvy, jak kladou vejce. Každou noc se ukážou minimálně 2, ale my jsme měli opět smůlu. Hlídači říkali, že je to tím, že se nad obzorem blýskalo a že se želvy bojí vylézt z vody. Takže po nás ani nechtěli 600Rs, což je běžná cena za pozorování/os. Po cestě k tuktuku jsme narazili na malou želvičku, jak se plácá v písku a směřuje k vodě, tak aspoň něco…
Závěr ze třináctého dne: I když je něco zaručené, ne vždy to vyjde.

29.3.

Dopoledne jsme vyrazili busem do Dickwelly, špinavé díry, kde nás v obchodě baba pěkně natáhla a ještě se cítila dotčená, že si to nenecháme líbit. Odtud jsme pěšky pokračovali k chrámu Wewurunkanalla, kam jsme jeli kvůli děsivým výjevům buddhistického pekla. Cesta od busu je poměrně dlouhá, bylo už kolem poledne a vedro téměř nesnesitelné, stín nikde. Vstupné 100Rs/os, chrám má několik částí, je velmi barevný a plný soch. V každé části po nás chtěli „donation“, naštěstí jim stačilo pár rupií. Zpět do centra už jsme se svezli busem, dále jsme pokračovali tuktukem (páč už jsme byli hotoví) ke gejzíru Hoo-maniya blow hole. Vstupné (100Rs/os) se vybírá i za díru ve skále….Místo očekávaných 15m prsknul gejzír vodu jen asi 4m a to po desetiminutovém čekání. Ale více prý voda stříká v období dešťů. Tuktuk nás pak hodil k busu do Tangally, kde jsme dali relax na pláži s čerstvým kokosákem a k večeři skvělou langustu.
Závěr ze čtrnáctého dne: Není nutné za každou cenu stihnout víc věcí v jednom dni, a pokud ano, raději si připlatit za tuktuk než se v šíleném vedru trmácet po svých.

30.3.

Kolem poledne jsme busem šourákem dorazili s přestupem v Mataře do Mirissy, guest-house Ocean moon celkem ušel. Je třeba si vybrat pokoj trochu lepší kategorie, pokud nechcete spát v tmavé kopce bez oken. Zbytek dne relax na pláži. Jídlo vynikající za super cenu a ještě ke všemu velké porce.
Závěr z patnáctého dne: Mirissa není opuštěná klidná vesnička, jak tvrdí průvodce. Potkali jsme tu nejvíc bílých kůží z celého ostrova.

31.3.

Brzy ráno jsme vyrazili do Matary a odtud busem s přestupem v Akurrasse do Deniyaia. Nastoupili jsme do nejpomalejšího busu na světě, 60 km jsme jeli 4 hodiny! Cesta byla nekonečná. Z Deniyaie jsme pokračovali tuktukem za 700Rs do pralesa zapsaného na seznam UNESCO – Sinharaja. Na místo jsme dorazili kolem poledne, to už snad ani nemělo smysl tam chodit. Vstupné 644/os, cena za průvodce 350/os. Viděli jsme nějaké ještěrky, pár pavouků, 2 tisícnožky a spoustu pijavic, byli jsme umoření a krásu pralesa jsme si vůbec nevychutnali. Zpět jsme se dostávali opět busem slimákem, do Mirissi jsme dorazili k večeru totálně zničení…
Závěr z šestnáctého dne: Sinharaja určitě stojí za to, ale ubytujte se poblíž a nechoďte vstupem z Deniyaia. Určitě vyražte brzy ráno, kdy je vidět spousta zvířat, zejména hadů a ještěrek a teplota je snesitelná pro lidi. Kamarádi, co byli v hotelu, vyrazili brzy ráno klimatizovaným taxíkem a viděli toho mnohem víc, než my. Taky je důležité mít zkušeného průvodce.

1.4.

Výlet na velryby z Mirissy dopadl katastrofálně. Ačkoli se posádka chlubila moderní technikou na sledování kytovců jako sonar, GPS atd, viděli jsme po několikahodinovém křižování oceánu jen pár delfínů. A to prý každý den na nějakou velrybu narazí. Měli jsme fakt smůlu, zaplatili jsme 25000/3os. Večer jsem si spravila náladu úžasnou ajurvédskou masáží celého těla (4400Rs) – vřele doporučuji!  
Závěr ze sedmnáctého dne: Máme fakt smůlu – ani leopard, ani želva, ani velryby – a to nás mrzelo nejvíc, strašně jsme se na to několik měsíců předem těšili… Známí, kteří nám Mirissu skrz velryby doporučili, zde viděli dospělce i s mládětem.

2.4. Přesun busem přes Weligamu do Galle

Ubytování jsme měli vybrané v historické části Fort, ani nás nepřekvapilo, když jsme narazili na vybydlenou budovu. Místní nás pak dovedl do Dutch vily, stavby v koloniálním stylu, byli jsme jediní hosté, pokoj ponurý, ale velký a cena přijatelná, jídlo dobré a velké porce. Blížil se odlet, tak jsme chtěli nakoupit nějaké suvenýry. Dle průvodce jsme měli zálusk na prodejnu Lakshmi, ale pracovník městského informačního centra nás odeslal do government shopu, kde jsou údajně nejlepší ceny. Cestou nás jakoby náhodou potkal na motorce, aby se ujistil, že do obchodu skutečně dojdem. Tak to už nám začlo docházet, o co jde. Stále jsme mu blbci věřili, nechali tam celkem 8000Rs. Když jsme později přeci jen došli do Lakhsmi, nestačili jsme se divit, jak jsou tam ceny nízké. Odpoledne propršelo, monzuny letos přišly dřív.
Závěr z osmnáctého dne: Nevěř nikomu, ani státním zaměstnancům. To nás skutečně zklamalo. V Galle je třeba být stále ve střehu a snažit se nenaletět.

3.4.

Proflákaný den v Galle, prohlídka historické části, další nákupy a odpoledne liják. K večeru jsme pozorovali z opevnění jak připlouvají mořské želvy a požírají řasy z kamenů ve vodě. Působivý zážitek.
Závěr o devatenáctého dne: Želvy jsme nakonec viděli tam, kde jsme to vůbec nečekali. Galle na nás působilo ponurým dojmem, ale možná to bylo tím deštěm.

4.4.

Přesun vlakem po pobřeží do Colomba, odtud busem do Negomba, odpoledne opět liják.

5.4.

Odlet Colombo – Qatar – Heathrow – Stansted – Bratislava

Nejširší nabídku průvodců a map Srí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz