Nejbarevnější pekingský chrám Yonghegong stojí poblíž a je nejznámějším chrámem tibetského buddhismu mimo Tibet. Původně se jednalo o rezidenci vladařů, a teprve roku 1744 byl přeměněn na lamaistický klášter pro mnichy z Tibetu a Mongolska.
Pátek 24.8.
Moc jsem nespala, Petr snad trochu více. Ráno se vlak trochu vyprázdnil, ale já správně očekávala další příliv směrem k Pekingu. Uvařili jsme si polívku, čajík a taky se trochu prošli. Po těch čtrnácti hodinách docházelo pomalu i k jistému sbližování se spolucestujícími. Už jsme znali jejich půjčování si všeho, co jsme měli. Nakonec jsme jednomu milému člověku darovali pohled Prahy a nějaké drobné euro. V životě něco takového neviděl, a tak se pro jistotu divil i mráčkům nad Pražským hradem. Odpoledne začaly nastupovat davy s pytli obilí. Oficiální obsluha už nebyla schopná projet, lidé si opět seděli na klínech, děti řvaly a cizí babky je chovaly. Jiné babky využily příležitosti a zoufale se prodíraly uličkou, aby nelegálně prodávaly oříšky, polívku či kukuřici. Nebezpečí takové nezákonné činnosti si tady byly kupodivu vědomy. Asi proto, že se příležitostně prodral i průvodčí nebo policajt. Babka pak rychle hodila tašku s kukuřicí pod naše nohy, tedy pokud se tam ještě vůbec něco vešlo, a výmluvným posunkem si zajistila naší loajalitu. Následoval vítězný úsměv a prodávalo se dál. Byli jsme jí sami vděční, měli jsme už hlad. Rozpovídala jsem se s jednou studentkou. Bylo jich ve vlaku spousty, protože končily prázdniny. Mladší generace má o Evropany velký zájem, i když se také často tváří nedůvěřivě nebo dokonce nepřístupně.
Dorazili jsme do Pekingu jen s pětihodinovým zpožděním a stihli ještě poslední autobus kamsi. Návrat do hlavního města byl zajímavě příjemný. Najednou jsem měla pocit, že všichni umí anglicky a chtějí nám pomoci. Průvodčí autobusu nám poradil, kde vystoupit a kde si vzít taxík. V pekingské městské dopravě nelze mluvit o nahaněčích. Tento úředník má na prodej jednoyuanových jízdenek vlastní pultík. Do našeho hostelu jsme dorazili krátce po půlnoci bez rezervace i peněz. Naštěstí byly alespoň dvě místa v noclehárnách. Z nepochopitelného důvodu nás pan recepční nemohl dát do jedné, a tak jsem spala já v dívčím pokoji s pěti Italy a Petr v pánském s dvěma holkami. Zvláštní. My se však do postýlek nehnali. Umyli jsme se, uvařili si jídlo a vypili pivko na betonové zahrádce před hostelem. Pocit domova setřel všechny útrapy cesty vlakem.
Sobota 25.8.
Ráno jsme vstávali v půl sedmé, protože jsme chtěli z Pekingu ještě něco málo stihnout. K tomu účelu jsme využili neuvěřitelně čisté a klidné metro, které stojí kolem 3 yuanů, a dovezli se k Lamaistickému a Konfuciánskému chrámu.
Konfuciův chrám a císařská akademie je druhý největší komplex svého druhu zasvěcený konfucianismu v Číně. Sluníčko krásně svítilo z modravé oblohy. Zrovna skončil týden zákazu ježdění aut v hlavním městě kvůli olympiádě příštího roku. Pokus se zřejmě povedl, smog zmizel. Prošli jsme několik posledních nízkých domků a vstoupili glazovaným klenutým průchodem do zahrady chrámu zrovna s jeho otevřením. Zahrada je posetá stovkami kamenů se jmény úspěšných kandidátů nejvyšší úrovně konfuciánského zkouškového systému. Ve vedlejší budově je možné shlédnout sto devadesát kamenných stél s texty třinácti konfuciánských klasických knih, v hlavní svatyni potom sochu Konfucia. Na západ odtud stojí císařská akademie postavená Kublajchánovým vnukem roku 1306. Během dynastií Yuan, Ming a Čching byla nejvyšším čínským učením, kde císař přednášel studentům, profesorům i dvorním úředníkům. Nejkrásnější je ale sál Biyong s dvojitou střechou a homolí na vršku. V celém komplexu byl příjemný klid a jen několik málo turistů.
Konfuciánství je spíše filosofií, ale také se propojilo s čínskými náboženskými představami. Konfucius se narodil roku 551 př.Kr. a jeho ambicí bylo zastávat nějaký vysoký státní úřad. Zdá se, že ale vykonával jen několik bezvýznamných postů. Později putoval ze země do země, aby se stal poněkud samozvaným poradcem panovníků. Jeho glorifikace nastala až po smrti, a to někdy ve 3. století. Konfuciovo učení definuje kódy chování, vzory poslušnosti nebo úctu k hierarchii a státu. Císař je pokládán za vtělení konfuciánské moudrosti i ctnosti. Tento náboženský směr byl komunisty postihnut nejvíce.
Nejbarevnější pekingský chrám Yonghegong stojí poblíž a je nejznámějším chrámem tibetského buddhismu mimo Tibet. Původně se jednalo o rezidenci vladařů, a teprve roku 1744 byl přeměněn na lamaistický klášter pro mnichy z Tibetu a Mongolska. Spousty chrámků s modlitebními mlýnky nás zavedl až k pavilonu Wanfu s 55 stop vysokou sochou Maitreji ze santálového dřeva. Užili jsme si poslední chvilky na čínském území opravdu příjemně a s povznášejícím pocitem mohli nastoupit cestu domů.
Přestože jsme byli strašně unavení, v letadle jsme stejně usnout nemohli. Pod námi se odvíjela mongolská krajina – dokonce jsme letěli přes Ulaanbátar, později Sibiř nebo zamračený Ural. Člověk nelétá nad Asií tak často, aby mohl spát. V Mnichově nás čekala hodina utrpení, kdy jsem se klepala před pomyšlením, že musím opět nasednout do Air Dolomiti. Povídala jsem si s milou prostou ženou z Moravy, která letěla z USA přes Krakov. Nakonec se obavy nesplnily a let byl tentokrát klidný a vskutku vyhlídkový. Do Ruzyně jsme dorazili šťastně, a to i s bambusovou holí.
