Ostrov Miyajima

Odešli jsme na trajekt směrem k ostrovu Miyajima a cestou minuli několik výloh se skoro historickými stroji na pečení perníčků, v provozu. Za dvacet minut už jsme z paluby mačkali spouště, abychom i my měli třetí nejfotografovanější objekt v Japonsku – slavnou „plovoucí“ oranžovou bránu před chrámem Itsukushima (zapsaným v UNESCO), kterou kdysi musela projet každá loď jedoucí na svatý ostrov. Brána i chrám za ní teď byly kvůli odlivu na suchu, ale to se do večera změnilo. Už při výlezu z prostor trajektu nás překvapila zdejší atrakce, všudepřítomné kamarádské srny, tu polehávající, tu strkající čenich do kapes lidí, dvě jsme dokonce přistihli, kterak pojídají a přetahují se o igelitový deštník.

Začali jsme pročesávat městečko; prolezli jsme zmiňovanej chrám Itsukushima, prolezli i zřejmě zcela původní chrám Senjokaku z roku 1587 s nástropními malbami a halou o ploše 1314 m², mrkli na pětipatrovou pagodu před chrámem a pokračovali cestou nahoru k úpatí hory Misen, ke komplexu chrámu Daisho-in budhistické sekty Shingon, kde je v areálu k vidění celkem asi dvanáct různých staveb. Střídavě svítilo sluníčko, střídavě sněžilo a v závislosti na počasí tedy bylo potřeba přidávat nebo odebírat kusy ošacení.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

K pětset metrů vysoké hoře Misen se dá přiblížit lanovkou, ale ze cvičných a čistě praktických důvodů (potřebovali jsme se zahřát) jsme zvolili pěší výstup. Skoro sami, cestou nás akorát spíš předběhl než předešel japonský, dobře padesátiletý, šerpa s prvotřídní výbavou a holemi. Přibližováním se k vrcholu přibývá sněhu (vrstva je už skoro souvislá) a malých chrámů – v jednom z nich hoří tzv. věčný oheň, zažehnutý před 1200 lety mnichem Kobo Daishim, od stropu se valí ven kouř. Před jiným chrámkem je jako obětina asi pět plechovek ananasovýho kompotu.

Úplně nahoře je malá rozhledna a pod ní lehce zašlej bufet. Bufet vynecháme, protože je jasný, že tady by se člověk akorát tak rozseděl a nechtělo by se mu do zimy ven tuplem. Místo toho lezem nahoru, dvě patra po železný konstrukci. Celkem není vidět nic, padá sníh a je zataženo. Za chvíli za náma vylejzá japonskej páreček; oba v tmavých elegantních oblecích. Je jasný, že jeli lanovkou, ale i od ní je to asi tak ještě dobrou půlhodinu terénem s určitě dvousetmetrovým převýšením, v poslední fázi zablácenou pěšinou kolem skal. Holka má na sobě krátkou sukni a jak jinak než kozačky s jehlou; tohle mě teda dostává, jak jsou schopný i v tomhle městským oblečení jít hlava nehlava přírodou (dole u oranžový brány zase v těch jehlách ženský bez mrknutí oka chodily v písku a řasách). V obličeji jí nevidím ani náznak nějaký chmury, oba se tvářej šťastně a nesměle mě žádaj o vyfocení na plošině. Trochu si je aranžuju, protože jim evidentně nevadí, že za sebou maj kouřící orezlej komín z bufetu zespoda.

Dáváme se na ústup do lesa. Ještě tady měly bejt někde podle průvodce opice, ale zřejmě je na ně zima. U břehu zase fotíme bránu, teď už stojící díky přílivu ve vodě (voda už olizuje i začátek mola, na kterým stojí celej chrám Itsukushima) a navíc je i nasvícená. Snažíme se krotit ale nedá nám to, nasvícená velká oranžová brána ve vodě je prostě pokušení; to zase bude večer mazání; tenhle rituál opakujeme každej den – před spaním si pustíme všechny nafocený obrázky a podrobujeme je nemilosrdně kritice. Obrázek, kterej neobstojí, jde pryč. Není možný každej den přitáhnout iks megabajt tak, jako to dělá třeba Yi Sheng (v Asakuse se nám přiznala, že vůbec nepromazává a že už má několik giga fotek – musela si kvůli tomu koupit do počítače další paměť).