HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nepotřebujete vyčistit uši, sire?

Nepotřebujete vyčistit uši, sire?

Střet kultur po indicku. Špatné informace, lživé sliby, podivné služby. Přinášíme článek plný příhod, které se tam zřejmě stanou i vám.

„Bez kostí, madam, ryba bez kostí!“ Prodavačova slova zněla přesvědčivě, a tak jsem podlehla a koupila pár lákavých smažených rybích kousků. Následující čtvrthodinu plivem kosti kolem sebe. Honza se může vzteknout.

Co je opravdový střet kultur, jsme opravdu poprvé a opravdu intenzivně poznali právě v Indii. Harmonie vzájemných nepochopení, permanentních lží ze strany Indů, nelogických činností, neurvalostí, s jakou se Indové k sobě i k nám chovali, měla za následek, že jsme po dvou měsících měli hinduistické velmoci opravdu plné zuby a počítali dny do odjezdu na Nový Zéland. A to i přesto, že jsme tam potkali ty nejpohodovější, nejhladovější, nejpřátelštější a nejvděčnější psy na světě.

Dnes (a už to nějaký čas trvá) cítím, že naše putování z Tamilnádu, přes Keralu a Karnataku do Goa a dál na sever do Dillí, Varanásí, Nainitalu, Radžastánu a Gudžaratu bylo zřejmě nejintenzivnějším zážitkem v našem životě. Dokonce tak intenzivním, že mě popadl opravdový stesk a touha vyrazit do Indie znovu…

První týden

Jíme rukama, vidličku bohužel pravidelně zapomínáme. Když pak dojde na věc, buším se zoufale umatlanou pěstí od rýže do hlavy. Stejně se ale snažíme splynout s místními zvyky… Pojem hygiena tu pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel, a myslím, že ani úřad, který by se jí zabýval, v této zemi nemůže existovat. Jídlo balí Indové zásadně do novin, v omáčkách si koupou špinavé prsty a pořád všechno osahávají. A to se cítím divně, když nad banánovým listem, tedy nad talířem, operuju levačkou. Svět je zvláštní.

Po dvou týdnech

„Momentálně se nacházíme v jižní Indii ve městě Varkala ve státě Kerala, v takové turistické oáze, kam jsme si po týdnu toho šílenýho bengálu jeli odpočinout. Je to blaho. Lidé nezírají, ubrousky, splachovací záchod, pláž, vlny, plavky, třetinový čurbes. Psi cvičí jógu na pláži. Ovšem jízda sem mě pravděpodobně poznamenala na celý život. Jsem přesvědčena, že řidiči autobusů na jihu Indie se rekrutují výhradně z řad pacientů psychiatrických léčeben, jinak si jejich počínání na silnici nedovedu – jako ateista – vysvětlit.

Předjíždí se pořád, plná čára-neplná. Kolikrát se ve dvousměrné vozovce objeví 6 -10 různých vozidel vedle sebe. A to nemluvím o permanentním troubení, absenci jakékoliv přednosti – zleva, zprava, chodcům, jiným řidičům – kdo troubí víc, má větší přednost – a tedy jede. Celou cestu se tedy musíme držet zuby nehty svých špinavých zavazadel a ještě špinavějších sedaček, abysme nehodili šipku ven okenní dírou i s bágly.“.

Mali Indacci

Tři týdny pod indickým sluncem

…jsme v pořádku, jen občas nemáme signál, protože jsme se teď nějaký čas pohybovali ve vnitrozemí a v horách. Užili jsme si skvělou túru po místních kopcích Modrých hor (Nilgiri Hills) a horských vesnicích v okolí Ooty, v Tamilnádu, s domorodným průvodcem Anthonym. Dnes jsme zase absolvo-vo-vo-vo-vali šílenou jízdu z hor autobusem po neskutečné silnici neskutečně rozvrzaným, rezatým, zaplivaným vehiklem. Dost často tu mívám neodbytný pocit, že nastala naše poslední hodinka.

Během cesty jsem přijala na mobil něco sms zpráv z domu, nicméně ani jednu jsem nebyla schopna za jízdy přečíst, jak divoce jsme ujížděli vpřed. V průběhu cesty se lidé bez zábran vyklánějí z oken a při každém prudším pohybu ublinkávají. Každopádně my to zvládli bez blitíčka a teď už opět vychutnáváme pláž a relaxaci. Nacházíme se v Palolemu, v pidistátečku Goa, který měli několik set let pod palcem Portugalci. Teda zhruba od doby, kdy Vasco da Gama vyskočil z korábu na místní břeh někdy kolem roku 1500. Díky jeho objevným plavbám jsme už dříve v Kochi a teď tady pocítili závan domova.

Proudí sem teď mraky tzv. nezávislých turistů. Takže si tu připadáme řečeno Honzovými slovy, jako v Tel Avivu. No, ale palmy v Palolemu se sklánějí k písku, a je to nádhera. Bydlíme v chatce na kuří nožce upletené z kokosových listů, která visí tři metry nad zemí mezi kmeny palem. Zašívám si na pavlači kraťasy. Budeme doufat, že to s námi v noci nespadne.“

Kromě společného slova čaj/chai máme s Indy společnou i vzdálenost zdířek v zásuvkách, směle tedy nabíjíme i bez adaptéru všechny naše spotřebiče. Nechali jsme si relativně bez problémů vypálit fotky na CD, které jsme měli v plánu poslat domů.

Největší krize vyvstala v momentě, kdy jsme dorazili na poštu v Panaji. On asi poštovní úřad obecně dostal do vínku nějaké stigma, se kterým musíme všichni všude bojovat. V místnosti jako vystřižené z První republiky sedělo asi padesát lidí, všichni měli plné ruce papírů, tedy práce. Přišli jsme k paní pro radu, a ta nám prozradila, že CD se v obálce rozbije, až na něj bude dávat razítko. Máme si pořídit krabici, nejlépe dřevěnou. Kde ji máme sehnat neví, na poště nic takového nemají. Momentálně se tedy nacházíme ve druhé fázi – hledání vhodného kontejneru pro jedno cédéčko.

To kupříkladu Head Post Office v půlmilionovém Ahmedabádu zase nemá lepidlo. Obálky, které si musíme koupit jinde (kde, to nám nikdo neprozradil), překvapivě nelepí. Plastové nádobky na lepidlo u pultíků zejí prázdnotou. Přestože je pošta otevřená, u přepážky nikdo neobsluhuje, protože mají všichni najednou polední pauzu. Za skleněnou zdí si čtyři úředníci čistí uši, kouří a myslí si, že nejsou vidět. Jeden laxně slepuje papíry. Až je mi to trapné, když se se značně zvýšeným hlasem dožaduji lepidla.

Otáčejí hlavy, ale schválně se dívají jinam! Prý žádné nemají. Na pokraji hysterie jsem je přesvědčila, že jejich kolega právě jedno používá, a tak mi ho podali. Jenže… nelepilo. Prostě hmota, která vypadá, že by mohla dva papíry udržet pohromadě, zdaleka tuhle funkci plnit nemusí. C´est India. Odeslání dvou pohledů a dvou dopisů mě málem připravilo o zbytky zdravého rozumu…

Měsíc v neuvěřitelné Indii

Indové se zřejmě více, než kterýkoli jiný národ, řídí heslem naší maminy, „každý jídlo má být trochu hnusný, aby se ho moc nesnědlo“ a Honzovým komplementárním „tady je jídlo hlavně od toho, aby se člověk najed“. Stále stejné chuti a takřka nulová variabilita pokrmů už nás začínají trošku trápit.“

Za měsíc jsme se naučili spoustu věcí. Odstrkovat žebráky všech velikostí – to jde velice dobře Honzovi, který se specializuje na vyhazování malých otravných holčiček z autobusu, nikomu nic nedávat, smlouvat o každou rupku, odhazovat banánové šlupky pod nohy, předbíhat, resp. nevytvářet fronty, nebrat si servítky a vstřebávat všechny informace s dostatečnou rezervou – spíš nikomu nevěřit.

Speciálně ptát se Inda na cestu, na odjezd vlaku, nebo na úplně cokoli nikdy nepřinese příliš ovoce, většinou jen indické pokývnutí hlavou ze strany na stranu, nemá vůbec smysl. Znamená zrovna tak ano, jako ne. Myslím, že vlastně jen jde o takové potvrzení, že náš dotaz byl vyslyšen, nicméně tím komunikace končí. A to se neptáme na nic osobního. To Ind na ulici, který má stále plno otázek většinou velmi osobního charakteru (jak se jmenujete, jste manželé, kam jdete, kdy přijdete, kolik vám je let), vždy odpověď očekává. Naše snahy o asimilaci dostávají trhliny.

Na zakazku

Směrem na sever se mentalita a zvyky místních liší, a tak až teď jsme narazili na element, který se jmenuje „čistič uší“. Ten první přišel za námi na pláž. Trochu jsme pokonverzovali a pak to přišlo. Začal ukazovat Honzovi na uši. V ruce držel bodné nástroje s namotanou zažloutlou vatou. Honza se snažil dělat, že tam není, ale to tady stejně nic neznamená. A tak když se mu čistič začal reálně sápat po boltcích, využil své fyzické síly a toho podivína se slovy „gudbaj“ vší silou odmrštil jak širák do písku.

Od té doby jsme jich potkali mnoho a Honza to těžce nese. Drápání se tyčinkou v uších je totiž jeho vlastní každodenní oblíbená činnost, a tak se cítí dotčen. Teď máme namířeno do Varanasi, do mekky hinduistů. Slibujeme, že Gangu necháme netknutou, nebudeme z ní pít, ani se v ní koupat, protože tam narozdíl od hinduistů nechcem položit lajf.

Zkušenosti čtenářů

alice in wonderland

Jak myslíte, že by se cítili Indové, kdyby jezdili po Evropě s batohem na zádech?

A poslechli jste si někdy zážitky amerických „nezávislých“ turistů cestujících po střední východní Evropě?

Vsadím boty, že obé by se mnoho nelišilo (až na konkrétní případy :-)) od tohoto článku.

Představte si, například, jak vysvětlit Američanovi z Texasu, jehož přízvuku bude v Čechách málokdo rozumět – natož paní v pokladně, jak si má na Hlavním nádraží v Praze koupit jízdenku do Hamburku do kupé s lůžkem…

Doporučuju přečíst něco od Sinclaira Nicolase o tom, jak se cítí Američan žijící v Čechách – velmi vtipné a poučné …

Proč by naše zvyky, naše kultura a náš systém všeho měy být ty „správné“ a ostatní ty „špatné“?

Na kulturní šok, který Indie opravdu umí nachystat, je nejlepší načíst o cizí zemi co nejvíce literatury, fakta i beletrie, obé pomůže trochu pochopit na první pohled aboslutně nelogickou realitu … v indických vlacích je ke čtení vždycky dost času (ne vždy dost místa:-))

Taky se mi stýská po Indii, když tam nejsem a občas jí mám dost, když tam jsem… ale s dalšími příjezdy je člověk lépe nachystaný na to, co ho čeká a vše je nějak jednodušší.

zero
alice in wonderland:

KW tady na HS zmínil dokument Igora Chauna – Cesta do Indie. Zazněla v něm jedná trefná úvaha:
„Máte čistá těla, šaty, příbytky, používáte toaletní papír, a přesto nejste o nic lepší než my. Vaše duše postrádají cit, jsou plné lží, nepoctivosti, závisti, nenávisti, pomstychtivosti, lakoty. Ale narozdíl od vás, my nad vámi nezvracíme…“

Ondrash

No me pripada, ze autori clanku jeli do zeme, o ktere predem absolutne nic nevedeli.

olga
Ondrash:

mily ondrashi, mohu te ujistit, ze jsme pred odjezdem do indie par veci nastudovali… ovsem – a ted uz to po 2 letech od navratu vim – se dle meho soudu opravdu NELZE teoreticky ani psychicky pripravit na to, co te v indii ceka (jedes-li tam poprve). navic si nemyslim, ze by popsani situace bylo zaroven i jeho hodnocenim. netrvdim o zadne z civilizaci, zda je dobra ci spatna, jen to, ze v indii se rozhodne stretnou. uz delsi dobu se mi po indii styska a jela bych tam znovu a hned! jednoznacne nejintenzivnejsi zazitek…

rosomacice

No ja jsem v Indii jeste nikdy nebyla, ale moc me zajima si o ni cist. Prispevku je hodne, ale vzdy se v nich objevi neco noveho, zpravidla sokujiciho. Ja si myslim, ze autori tohoto clanku si urcite dost nacetli i pred cestou, ale ta realita nejspis pak zaskoci svou intenzitou… aspon takovy mam pocit po procitani vsech tech clanku, i od ostrilenych cestovatelu.

kitty

Presne jak pise ROSOMACICE, Indie vzdycky člověka zaskočí

Marquel

Řekl bych, že autorka nebyla vůbec připravena na Indii. Ono nejde o to připravit se s tím že bude něco očekávat, ale spíš neočekávat nic a nebo úplně všechno. Protože Everything is possible in India.

ad znamky:
O spoustě věcí lze říct, že Indie je 100let za opicema, ale pak se stačí zamyslet proč některé věci jsou tak jak jsou a najednou to má svojí logiku. Například ty známky. nemají na sobě lepidlo, protože je někde tak vlhko, že by se hned slepily.

Ad doprava:
Jezdi se tam šíleně, ale kolik jste videli dopravnich nehod? Jak se jezdi u nas, treba takova D1? A kolik je mrtvych?

Ad služby:
jaké to bylo před revolucí na poště nebo spořitelně? Co v bance? Bavil se s klientem někdo? Není i dnes zákazník v obchodě tak trochu opruz?

Ad jídlo:
Neznám zajímavější a nápaditější kuchyni jak indickou. Thali chutná pomalu v každém městě jinak, vše plné chyti, zdravé, bezmasé. A pokud to omrzí, lze zajít přeci k tibeťanům, číňanům a v nejhorším je ve větších městech i ten fastfood.

V Indii jsem byl několikrát, vždy alespoň jednou jsem se naštval, ale nikdy bych neřekl nic špatného na Indii jako cele ani na indy. Jsou prostě takový. My nejsme rozhodně lepší, nadřazenější. A že to u nich funguje jinak? To je přece na cestování a poznávání zajímavé.

azib
Marquel:

autorka si určitě nestěžuje. je úplně jasné, že by tam jela okamžitě znovu.

to jsou přece ty oblíbené historky z cest, které každý vykládáme – co nás tam šokovalo a co bylo hrozné, ale ve skutečnosti tam právě kvůli takovýmto zážitkům jezdíme

karel

Na Indii se nelze připravit televizí nebo četbou i když igor chaun je téměř geniální , ale Indii si musíte ze začátku protrpět a pak parádně užít.

philipes

Po pravdě nezdá se mi, že by si autoři článku stěžovali (výrazně) na Indii. Pouze konstatují jak to tam vypadá, funguje a jak to řeší. Mimochodem na žádnou zemi se nejde připravit.

Simona

Sice jsem se při čtení pobavila, Indové dokáží opravdu člověka vytáčet takovým způsobem, až si sáhne na svoje hranice, ale stejně se jich musím zastat.
Je pravda, že se vším, co se v článku píše, jsem se potkala taky, ale to naše rozhořčení většinou vyplývá právě z toho, že jejich kulturu nechápeme – a tady si nestačí něco přečíst – sama toho vím ažaž, do Indie jezdím opakovaně, nejsem tam jen jako cestovatelka a vystudovala jsem indologii…po všech svých zkušenostech musím říct, že vlastní kulturu má člověk pěkně zalezlou pod kůží!
A teď se zkusím Indů trochu zastat. Nikde jinde jsem se nepotkala s tolika lidmi, kteří by byli ochotni mi poradit nebo pomoct jako v Indii. Jestli lžou? To je trochu jinak. Nepříjemné věci se prostě neříkají (myslím, že to platí i jinde v Asii). Nevyplatí se klást sugestivní otázky typu „jede odsud něco do…?“, protože pokud ne, tak dotázaného uvádíte do zbytečných rozpaků. Nechce vás zklamat, chudák, a vy byste tak rádi slyšeli tu krutou pravdu – to je celý ten kulturní střet. Kývání hlavou ze strany na stranu je pro Indy normálně srozumitelné a s trochou zvyku pro každého. Taky je pro ně snazší neurčitě odmítavě zakývat hlavou, než vám natvrdo říct NE, takže až se to naučíte, dočkáte se i pár záporných odpovědí 🙂
Služby jsou v Indii vesměs mizerné. S tím se potýkají i místní. Nakonec jsem si uvědomila, že kvalitní služby patří až k docela vyspělé a bohaté společnosti. Takže zatnout zuby, hádat se, smlouvat, kontrolovat.Dělají to všichni.
Turisti se šidí všude na světě – řeší to zrovna tak, jako se u nás řeší okrádání cizinců pražskými taxikáři. Jsou toho plné noviny, ale v praxi si musí každý dávat pozor.
Málokdo si asi zakládá na hygieně tolik jako Indové. Že se nimrají v jídle špinavými prsty? Leda špinavými od jídla. Neviděla jsem jediného Inda, který by si po příchodu do restaurace neumyl ruce. To u nás nikoho ani nenapadne (a to nás maminky učily, ať si před jídlem ruce myjeme). Můžete namítnout, že jíme příborem, a tím pádem se jídla nedotýkáme. A co pečivo k polívce nebo salátu, jde si někdo v tom případě umýt ruce?
Indickou dopravu asi budu muset taky jenom chválit, ať si každý myslí, co chce. Zkusili jste se někdy u nás přepravovat hromadnou dopravou mezi malými vesnicemi? Spoje se pořád ruší a o prázdninách je to hotové zoufalství. V Indii vždycky něco jede odkudkoli kamkoli a nikdy se nečeká déle než hodinu (a to nemluvím o skvělém systému vlaků). Je to samozřejmě dáno tím, že u nás má víc a víc lidí auta, ktežto v Indii se jezdí levnou hromadnou dopravou. S tím také souvisí mizerný stav leckterých vozidel na silnici – ten opravdu může způsobit nějaké nehody. Jinak se mi zdá, že i těch nehod přes všechny ty naše příkazy a zákazy máme víc než oni, snad jsou pozornější a ono taky při jízdě dvacítkou až padesátkou se toho ani při nehodě moc nestane.

Vojta Filip
Simona:

Ahoj, taky jsem si po navratu z Indie rikal, jak bych indickou dopravu uvital u nas. Ale to nemuze fungovat, je nas tu malo, takova frekvence spoju by tu nidky byt nemohla… A ridici jsou tam opravdu pripravenejsi na vsechno, musi pocitat s cimkoliv, oproti nam tady, kde pocitame jen s pravidly a na nenadale situace nejsme zvykli.
Musim rict, ze Indie je opravdu ta nejvetsi kulturni pecka, co jsem zazil, i kdyz jsem byl v kulturne asi odlisnejsich zemich, ale v Indii je to nejak bezprostrednejsi a je potreba se s tim skutecne szit, jinak je to utrpeni. A jako skola toho, ze „neni spravne jenom to nase“ je Indie naprosto neprekonatelna.

mirka

Uuuu…pred casom sme sa vratili po 8 mesiacoch z Indie..a neskutocne mi vsetko indicke chyba..dokonca som zistila ze nasa byrokracia moze byt ovela horsia a neprijemnejsia..a ze nemozem zit bez caju:)) a indickeho jedla..prve mesiace sa moze vsetko zdat v Indii postavene na hlavu, ale skoro vsetko tam ma svoju pricinu..velke okna na autobusoch, aby sa dalo pohodlne vracat/blinkat/..lepidlo na poste..aj ked sme zistili ze po obliznuti znamky niekedy znamka naozaj lepi:)..rikse..raz sme dokazai maly rekord a v jednej riksi sme sa odviezli 12 dospeli ludia..a su naozaj skveli soferi..
Aj my sem mali asi raz tyzdenne strasnu chut na vsetkych zacat kricat..ale im je jedno ak kricite, pripadne len zvysujete hlas..tak sme len prikivovali z boka na bok pohupovali hlavami…mera pjar bharat hai..:))

lida

jak pročítám, tvoje zázitky z jihu indie, vzpomínám na ty naše. Mám uplně stejné pocity o bezohlednosti lidí, nesmyslných lží a vzájemných nepochopení, ale i přesto mě to do Indie pořád táhne. Díky za článek.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: