Nepotřebujete vyčistit uši, sire?

„Bez kostí, madam, ryba bez kostí!“ Prodavačova slova zněla přesvědčivě, a tak jsem podlehla a koupila pár lákavých smažených rybích kousků. Následující čtvrthodinu plivem kosti kolem sebe. Honza se může vzteknout.

Co je opravdový střet kultur, jsme opravdu poprvé a opravdu intenzivně poznali právě v Indii. Harmonie vzájemných nepochopení, permanentních lží ze strany Indů, nelogických činností, neurvalostí, s jakou se Indové k sobě i k nám chovali, měla za následek, že jsme po dvou měsících měli hinduistické velmoci opravdu plné zuby a počítali dny do odjezdu na Nový Zéland. A to i přesto, že jsme tam potkali ty nejpohodovější, nejhladovější, nejpřátelštější a nejvděčnější psy na světě.

Dnes (a už to nějaký čas trvá) cítím, že naše putování z Tamilnádu, přes Keralu a Karnataku do Goa a dál na sever do Dillí, Varanásí, Nainitalu, Radžastánu a Gudžaratu bylo zřejmě nejintenzivnějším zážitkem v našem životě. Dokonce tak intenzivním, že mě popadl opravdový stesk a touha vyrazit do Indie znovu…

První týden

„Jíme rukama, vidličku bohužel pravidelně zapomínáme. Když pak dojde na věc, buším se zoufale umatlanou pěstí od rýže do hlavy. Stejně se ale snažíme splynout s místními zvyky… Pojem hygiena tu pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel, a myslím, že ani úřad, který by se jí zabýval, v této zemi nemůže existovat. Jídlo balí Indové zásadně do novin, v omáčkách si koupou špinavé prsty a pořád všechno osahávají. A to se cítím divně, když nad banánovým listem, tedy nad talířem, operuju levačkou. Svět je zvláštní.“

Po dvou týdnech

„Momentálně se nacházíme v jižní Indii ve městě Varkala ve státě Kerala, v takové turistické oáze, kam jsme si po týdnu toho šílenýho bengálu jeli odpočinout. Je to blaho. Lidé nezírají, ubrousky, splachovací záchod, pláž, vlny, plavky, třetinový čurbes. Psi cvičí jógu na pláži. Ovšem jízda sem mě pravděpodobně poznamenala na celý život. Jsem přesvědčena, že řidiči autobusů na jihu Indie se rekrutují výhradně z řad pacientů psychiatrických léčeben, jinak si jejich počínání na silnici nedovedu – jako ateista – vysvětlit.

Předjíždí se pořád, plná čára-neplná. Kolikrát se ve dvousměrné vozovce objeví 6 -10 různých vozidel vedle sebe. A to nemluvím o permanentním troubení, absenci jakékoliv přednosti – zleva, zprava, chodcům, jiným řidičům – kdo troubí víc, má větší přednost – a tedy jede. Celou cestu se tedy musíme držet zuby nehty svých špinavých zavazadel a ještě špinavějších sedaček, abysme nehodili šipku ven okenní dírou i s bágly.“.

Tři týdny pod indickým sluncem

„…jsme v pořádku, jen občas nemáme signál, protože jsme se teď nějaký čas pohybovali ve vnitrozemí a v horách. Užili jsme si skvělou túru po místních kopcích Modrých hor (Nilgiri Hills) a horských vesnicích v okolí Ooty, v Tamilnádu, s domorodným průvodcem Anthonym. Dnes jsme zase absolvo-vo-vo-vo-vali šílenou jízdu z hor autobusem po neskutečné silnici neskutečně rozvrzaným, rezatým, zaplivaným vehiklem. Dost často tu mívám neodbytný pocit, že nastala naše poslední hodinka.

Během cesty jsem přijala na mobil něco sms zpráv z domu, nicméně ani jednu jsem nebyla schopna za jízdy přečíst, jak divoce jsme ujížděli vpřed. V průběhu cesty se lidé bez zábran vyklánějí z oken a při každém prudším pohybu ublinkávají. Každopádně my to zvládli bez blitíčka a teď už opět vychutnáváme pláž a relaxaci. Nacházíme se v Palolemu, v pidistátečku Goa, který měli několik set let pod palcem Portugalci. Teda zhruba od doby, kdy Vasco da Gama vyskočil z korábu na místní břeh někdy kolem roku 1500. Díky jeho objevným plavbám jsme už dříve v Kochi a teď tady pocítili závan domova.

Proudí sem teď mraky tzv. nezávislých turistů. Takže si tu připadáme řečeno Honzovými slovy, jako v Tel Avivu. No, ale palmy v Palolemu se sklánějí k písku, a je to nádhera. Bydlíme v chatce na kuří nožce upletené z kokosových listů, která visí tři metry nad zemí mezi kmeny palem. Zašívám si na pavlači kraťasy. Budeme doufat, že to s námi v noci nespadne.“

Kromě společného slova čaj/chai máme s Indy společnou i vzdálenost zdířek v zásuvkách, směle tedy nabíjíme i bez adaptéru všechny naše spotřebiče. Nechali jsme si relativně bez problémů vypálit fotky na CD, které jsme měli v plánu poslat domů.

Největší krize vyvstala v momentě, kdy jsme dorazili na poštu v Panaji. On asi poštovní úřad obecně dostal do vínku nějaké stigma, se kterým musíme všichni všude bojovat. V místnosti jako vystřižené z První republiky sedělo asi padesát lidí, všichni měli plné ruce papírů, tedy práce. Přišli jsme k paní pro radu, a ta nám prozradila, že CD se v obálce rozbije, až na něj bude dávat razítko. Máme si pořídit krabici, nejlépe dřevěnou. Kde ji máme sehnat neví, na poště nic takového nemají. Momentálně se tedy nacházíme ve druhé fázi – hledání vhodného kontejneru pro jedno cédéčko.

To kupříkladu Head Post Office v půlmilionovém Ahmedabádu zase nemá lepidlo. Obálky, které si musíme koupit jinde (kde, to nám nikdo neprozradil), překvapivě nelepí. Plastové nádobky na lepidlo u pultíků zejí prázdnotou. Přestože je pošta otevřená, u přepážky nikdo neobsluhuje, protože mají všichni najednou polední pauzu. Za skleněnou zdí si čtyři úředníci čistí uši, kouří a myslí si, že nejsou vidět. Jeden laxně slepuje papíry. Až je mi to trapné, když se se značně zvýšeným hlasem dožaduji lepidla.

Otáčejí hlavy, ale schválně se dívají jinam! Prý žádné nemají. Na pokraji hysterie jsem je přesvědčila, že jejich kolega právě jedno používá, a tak mi ho podali. Jenže… nelepilo. Prostě hmota, která vypadá, že by mohla dva papíry udržet pohromadě, zdaleka tuhle funkci plnit nemusí. C´est India. Odeslání dvou pohledů a dvou dopisů mě málem připravilo o zbytky zdravého rozumu…

Měsíc v neuvěřitelné Indii

„Indové se zřejmě více, než kterýkoli jiný národ, řídí heslem naší maminy, „každý jídlo má být trochu hnusný, aby se ho moc nesnědlo“ a Honzovým komplementárním „tady je jídlo hlavně od toho, aby se člověk najed“. Stále stejné chuti a takřka nulová variabilita pokrmů už nás začínají trošku trápit.“

Za měsíc jsme se naučili spoustu věcí. Odstrkovat žebráky všech velikostí – to jde velice dobře Honzovi, který se specializuje na vyhazování malých otravných holčiček z autobusu, nikomu nic nedávat, smlouvat o každou rupku, odhazovat banánové šlupky pod nohy, předbíhat, resp. nevytvářet fronty, nebrat si servítky a vstřebávat všechny informace s dostatečnou rezervou – spíš nikomu nevěřit.

Speciálně ptát se Inda na cestu, na odjezd vlaku, nebo na úplně cokoli nikdy nepřinese příliš ovoce, většinou jen indické pokývnutí hlavou ze strany na stranu, nemá vůbec smysl. Znamená zrovna tak ano, jako ne. Myslím, že vlastně jen jde o takové potvrzení, že náš dotaz byl vyslyšen, nicméně tím komunikace končí. A to se neptáme na nic osobního. To Ind na ulici, který má stále plno otázek většinou velmi osobního charakteru (jak se jmenujete, jste manželé, kam jdete, kdy přijdete, kolik vám je let), vždy odpověď očekává. Naše snahy o asimilaci dostávají trhliny.

„Směrem na sever se mentalita a zvyky místních liší, a tak až teď jsme narazili na element, který se jmenuje „čistič uší“. Ten první přišel za námi na pláž. Trochu jsme pokonverzovali a pak to přišlo. Začal ukazovat Honzovi na uši. V ruce držel bodné nástroje s namotanou zažloutlou vatou. Honza se snažil dělat, že tam není, ale to tady stejně nic neznamená. A tak když se mu čistič začal reálně sápat po boltcích, využil své fyzické síly a toho podivína se slovy „gudbaj“ vší silou odmrštil jak širák do písku.

Od té doby jsme jich potkali mnoho a Honza to těžce nese. Drápání se tyčinkou v uších je totiž jeho vlastní každodenní oblíbená činnost, a tak se cítí dotčen. Teď máme namířeno do Varanasi, do mekky hinduistů. Slibujeme, že Gangu necháme netknutou, nebudeme z ní pít, ani se v ní koupat, protože tam narozdíl od hinduistů nechcem položit lajf.