11.4. Útrpná cesta k trajektu Dopoledne jsme si koupili lístek na autobus do Pagimany a byli jsme ujištěni, že máme štěstí a trajekt do Gorontála pojede dnes večer.
V 11:00 jsme připraveni na autobusovém terminále. Ve 12:00 však stále nic nenasvědčuje tomu, že autobus pojede. Pasou se tady akorát dvě kozy. Ve 13:00, dvě hodiny po avizovaném odjezdu autobusu, se náhle začíná terminál plnit lidmi, ale především pytli s rýží a množstvím plastových židlí. Ve 13:30 autobus stále nikde a terminál je tak plný, že stejně není možné do autobusu všechno dostat. Ve 14:00 přišel nějaký zřízenec oznámit, že autobus má poruchu a přijede později, ale že bude do Pagimany vypraveno jedno bemo. Začíná nás pěkně tlačit čas, protože cesta bude trvat teď po období dešťů nejméně pět hodin a to by nám ten trajekt taky mohl ujet. Rozhodně se do toho bema musíme dostat.
Řidič souhlasí, ale musíme si dokoupit dva lístky, jeden za to, že s Pítrem ve třech dohromady zabíráme čtyři místa, a jeden za naše batohy. Není to vůbec spravedlivé. Ty místa pro naše zadky beru, ale těch zavazadel mají přeci všichni ostatní mnohem víc! Určitě je skladnější jeden můj batoh než dvě plastové židle. Tedy z mého pohledu. Stejně se nedá nic dělat. Buď zaplatíme, anebo se zhroutí náš časový itinerář. Volíme variantu číslo jedna a vmačkáváme se dozadu do bema.
Cesta je útrpná. Opěradlo nemá žádný sklon a o místu na nohy už vůbec nemluvím. Celkem je v bemu dvanáct lidí. Po pěti naprosto vyčerpávajících hodinách vylézám v předklonu ven z bema a zkouším se narovnat. Jediná světlá stránka dnešního dne je obrovská loď kotvící v přístavu a čekající na nás, aby nás odvezla do Gorontála.
Přízemí trajektu už je plné nákladních aut, motorek, mečících koz a kokrhajících kohoutů, pytlů rýže a mezi tím vším ležících lidí. Stoupáme do prvního patra. To je rozděleno na dvě části – I.třídu a ekonomickou. I. třída má ošklivé plastové sedačky, a tak vybíráme ekonomickou. Tam jsou pěkná roztrhaná koženková sedadla, přesně taková jako u nás ve vlaku, a dá se na nich pěkně spát. Lístek stál 27.800Rp/os.
Tonda se zase někam ztratil a já s Pítrem pokuřuji a spokojení sledujeme, jak naše loď opouští přístav. Těsně než usínám zcela zmožena, mi Pítr ukazuje velké červené fleky na zádech a na rukách, předzvěst to nemoci, o které zatím nemá tušení.
12.4. Ve špinavém Gorontálu
Probouzím se asi v pět a odstraňuji rozmačkaného švába. Vzhůru už jsou skoro všichni kromě Tondy, který až do rána reprezentoval Českou republiku v šachách a prý všechny porazil. Kolem osmé přirážíme do přístavu. Bereme becak do města. Pítr má vyhlídnutý nějaký hotel. Jmenuje se Melati a je v tiché čtvrti se zahradou. Stojí 50.000Rp.
Tondovi se líbí, že mají nekonečné množství studeného piva jenom za 11.000Rp. Já se zase musím trochu vytáhnout před klukama, co venku hrají košíkovou, a ukazuji jim, jak se střílí přes hlavu a jiné frajeřinky. Jako velká bílá žena sklízím docela slušný obdiv. Cha cha, oni totiž nevědí, že basket hraji celý svůj život a je to jedna z mála věcí, které snad umím pořádně.
Celý den se jen tak couráme po městě. Na muslimské poměry je tady nezvyklý nepořádek, specielně u řeky. Musím přiznat, ač nechtě, že křesťanské oblasti jsou daleko chudší a špinavější než muslimské. Muslimové jsou asi taky daleko lepší obchodníci. Téměř všechna větší muslimská města jsou u moře a jsou to důležité přístavy, zatímco křesťani povětšinou žijí ve vnitrozemí a pahčí se na svých rýžových políčkách.
13.4. Ještě špinavější Manádo
Brzy ráno vyrážíme na autobusový terminál. Pítr se rozhodl, že tady ještě den, dva pobude. Několik společností vypravuje autobus do Manada, k našemu překvapení všichni ve stejnou hodinu – 6:00 – a tak o nás nastává šílená rvačka. Lístky stojí také všechny stejně – 35.000Rp/os.
Vybíráme autobusovou společnost Indah a jejího klimatizovaného mercedesa. Bohužel po zakoupení lístku se ukázalo, že společnost má mercedes, ale asi jen na ozdobu a ve skutečnosti máme nastoupit do stejné plechovky jako všechny ostatní. Do Manáda je to 400 km, což obnáší asi osm hodin jízdy. Cestou jsme předjeli všechny společnosti, neboť jim bouchlo kolo. Půl hodiny před Manádem zase předjeli oni nás, neboť zase bouchlo kolo nám. To fakt nechápu.
Manádo je opravdu jedno z nejšpinavějších míst, jaké jsem kdy viděla. Smiling hostel, který nám byl doporučen, mezitím zkrachoval, poslední jeho část, která je v provozu, se spojila se sousedním hotelem Celebes a celé je to sešlé a takové neutěšené a bydlí tady pár místních lidí. Taková hromada zčernalého a plesnivého betonu.
Večer sedíme na betonové terase nasměrované do zátoky. Popíjíme pivo a počítáme krysy na ulici. Tonda šel shánět další pivko a já mírně přiopilá vychutnávám ten smrad linoucí se ze zátoky. Najednou začali všude pobíhat lidi a mlátit dveřmi. Ve své přiopilosti mně to ani nepřišlo moc divné, akorát jsem si říkala, že by těmi dveřmi nemuseli tak mlátit, vždyť kvůli tomu rozhoupali celý hotel. V tom se vrací udýchaný Tonda a než se mu stačím o čemkoliv zmínit, vykřikne: „Vidělas to?“
„Co“, divím se. „No já jsem šel dolů pro pivo a najednou se začala vylévat voda z akvárka a všichni začali vybíhat z hotelu na ulici, protože bylo zemětřesení!“ Aha. A já si tam sedím přiopilá na balkóně a divím se světu. Napadá mě pravidlo číslo tři: Přeci jenom nikdy neztrácej ostražitost.
14.4. Cesta do národního parku Batuputih
Po snídani vyrábíme jeden bágl nepotřebných věcí, které necháváme v úschovně, a druhý bereme na cestu do Batuputih. Tak a teď popíšu velmi složitou cestu pro ty, kteří by se to rozhodli absolvovat:
Nejprve chytit mikrolet s nápisem PAAL 2 za 800Rp/os a dojet na autobusový terminál. Na terminálu nastoupit do autobusu směr Bitung za 3000Rp/os. Až se naplní, pojede, celkem asi 40 km. Vystoupit v Girian a chytit bemo, které jede na rozcestí – 800Rp/os. Na rozcestí počkat, až se naplní náklaďák jedoucí do Batuputih. Stojí 4000Rp/os, cesta trvá 1 1/2hod a jste na místě u homestay Mama Ross.
Zde se bydlí podobným způsobem jako na Togianech, to znamená ubytování a jídlo (2x denně neslaná ryba s rýží, už se mi chce brečet) a stojí to 80.000Rp/os. Homestay vlastní i svoje průvodce, takže je nám hned jeden přidělen. Bohužel tak strašně šišlá, že mu rozumím každé páté slovo. Měl by dát slevu na informace. To se toho dozvíme. Bez průvodce se do toho jejich národního parku nesmí. Domlouváme se, že zítra hned po ránu vyrazíme do džungle na opice.
Zbytek dne se couráme po okolí. Množství prasat a psů nasvědčuje tomu, že se nacházíme v křesťanské oblasti. Před jedním domkem si dokonce jednoho hafíka pečou na ohni. Jsou tady pěkně drzé děti. Měla jsem snahu jít si zaplavat do moře, ale pobíhající děti se začaly zajímat o mé oblečení a tak jen tak sedím na pláži z černého písku a pozoruji místní život a plavajícího Tondu. Dětem se nelíbí, že se nic neděje, tak po mě házejí kraby a mají z toho strašnou srandu. To je mládež, žádná úcta k bílému.
15.4. Obyvatelé džungle Batuputih
V 5:00 vyrážíme do džungle. Asi po hodině chůze se přibližujeme k teritoriu opic makaka. Tlupa je zřejmě zvyklá na čumily a doufá, že dostane něco na zub. Skákají nad námi ve větvích a očůrávají nás. Poté přichází důležitý vůdce tlupy zjistit, co jsme zač. Dostal od nás banán a přicházejí další členové tlupy. Sedají si do kruhu a čumí na nás a přitom se neustále drbou. Chvíli se nic neděje a pak vůdce dává povel k odchodu. Opice pomalu mizí v lese. První bod programu splněn – opice nalezeny a vyfoceny.
Na řadě je objevit zoborožce Hornbilla. To už je asi oříšek i pro průvodce. Chodíme po džungli, průvodce ladně skáče přes překážky, zatímco já si neustále vyndávám z očí pavučiny. Průvodce sice jde přede mnou, ale je tak o dvě hlavy menší, a tak všechno vychytávám já. Vzadu to jistí Tonda.
Asi po hodině průvodce s rozšířenýma očima naznačuje, abychom byli tiše, že Hornbill sídlí nedaleko nás na tom největším stromě, že ho právě objevil. Hned by ho mohli angažovat v Národním divadle. Určitě sem chodí několikrát týdně a teď tady hraje takovouhle komedii. Děláme mu radost a plížíme se pod strom. Pák nám ukazuje vysoko do koruny, že ta tečka 50 metrů nad námi je on. Zkouším si ho kamerou asi 200x zvětšit, abych vůbec identifikovala, jak takový vzácný pták vypadá. Průvodce vidí, že nás moc neuspokojil a tvrdí, že určitě najdeme minimálně ještě jednoho a ten bude mnohem blíž. Samozřejmě, že už jsme žádného neviděli.
Za povšimnutí ovšem stál vysokánský strom, kterého celého obpletl jakýsi jiný parazitoidněliánovitý strom, jestli jsem průvodce dobře pochopila tak fíkovník, a ten původní strom uhynul a zůstal jen jakýsi spletenec uvnitř dutý a minimálně 50 m vysoký. Vlezli jsme dovnitř a zkoušeli po něm lézt nahoru, což krásně šlo, ale průvodce nás upozornil, že můžeme spadnout. Hm. Nakonec po půl dni stráveným v džungli jsme docela utahaní a spokojení.
Večer nás čeká další výprava, tentokrát za opičkami Tarsius, které přes den spí a ožívají až za šera.
Těsně před setměním vyrážíme na další lov zážitků. Cestou chytáme luční (v tomto případě džunglové) kobylky jako potravu pro opičky. Tentokrát jde průvodce najisto, bez zbytečných komedií. Už za hluboké tmy dorážíme s čelovkama ke stromu, kde žije rodinka opiček. Ve světle baterek se dají nalézt. To předčilo všechna má očekávání. Opičky jsou asi 12 cm velké a otáčejí hlavičkou s obrovskýma očima o 180°. Dáváme jim kobylky na větve a oni si pro ně hbitě skáčou a hned zase zpět do svého úkrytu ve stromě. Nádhera.
