Konečně znova v Africe, a to dokonce přímo v jejím nitru! Tomuto poslednímu africkému putování předcházel docela dlouhý a komplikovaný výběr „kam“. Osobně nemám jednu jedinou vysněnou zemi, kam bych se chtěl podívat, jen postupně nabírám různorodé informace z celého světa, ze kterých se nakonec vyklube samotný cíl cesty. Tentokrát to bylo pestré dobrodružství ve třech afrických zemích, a to v Zambii, Zimbabwe a z malé části v Tanzánii.
Konečně znova v Africe, a to dokonce přímo v jejím nitru! Tomuto poslednímu africkému putování předcházel docela dlouhý a komplikovaný výběr „kam“. Osobně nemám jednu jedinou vysněnou zemi, kam bych se chtěl podívat, jen postupně nabírám různorodé informace z celého světa, ze kterých se nakonec vyklube samotný cíl cesty. Tentokrát to bylo pestré dobrodružství ve třech afrických zemích, a to v Zambii, Zimbabwe a z malé části v Tanzánii. A důvod, proč Zambie & Zimbabwe? Pro Zambii hovořila raritní možnost vydat se na safari po svých (tedy ne v autě) a pro Zimbabwe zase zvláštní magická přitažlivost fotek velkých stád slonů a hrochů. Pojďme se tedy ponořit do světa těchto dvou zemí začínajících písmenem Z – a myslím, že cestou na Zanzibar před pár lety jsem již země začínající na „Z“ kompletně vyčerpal :-).
Původně to měla být cesta jen a pouze do Zimbabwe. Tahle zemička s fantasticky exotickým názvem mě začala velmi zajímat, když jsem v pražském skleníku Fata Morgana viděl bizarní dvoumetrové dřevěné sochy „moudrých mužů“, a také když jsem viděl úžasné fotky slonů, jak se procházejí mezi stany na safari. Bylo tedy rozhodnuto a předběžně domluveno. Zimbabwe už od roku 1980 tvrdou rukou vládne diktátor Robert Mugabe, který po uchvácení moci násilím zabavil farmy, do té doby patřící bělochům (býválým kolonizátorům), a tím provedl první krok ke zničení „své“ země. Způsobil ohromnou inflaci a nezaměstnanost, svým přístupem si znepřátelil země, které mu dodávaly benzín. Přesto, turistů se tyto věci přímo nedotýkaly a tak jsem v tom neviděl větší problém. Nicméně těsně před odletem, v červnu 2007, provedl bohužel druhý krok, a tím bylo nařízení všem obchodníkům, že musí zlevnit zboží o 50%. Způsobil tím, že veškeré zboží bylo ihned vyprodáno a v podstatě všichni výrobci potravin či řemeslníci zákonitě zkrachovali. A výsledek? Prázdné regály, hlad, nezaměstnanost a inflace tak velká, že za cenu, za kterou byste si jeden den koupili krásný domek i se zahradou, si druhý den koupíte jen trs banánů a třetí den už toto množství peněz nemá hodnotu žádnou. A samozřejmě, benzín. Ten totiž není nikde v celé zemi dostupný a tím pádem padnul i plán půjčit si tam auto, v normálních časech lehce dostupné. Toho všeho jsem se docela lekl, a protože jako diabetik potřebuji pravidelný přísun jídla, Zimbabwe v podstatě zavrhnul. Jenže. Jenže byl jsem na to tak naladěn, že jsem to jednoduše vzdát nechtěl. Se spolucestující Lucinkou, mimochodem nebesky spolehlivou a velmi zábavnou osůbkou, jsme volali na zastupitelství do Harare, a dozvěděli se, že v obchodech je k mání jen a pouze kečup, nic jiného. Tudíž mě napadlo dát Zimbabwe jen částěčně, a hlavní těžiště cesty přesunout do jedné ze sousedních zemí. Nabízela se Botswana (jistě hezká, ale extrémně drahá a navíc v období sucha, kdy je Okavango Delta víceméně vyschlé, to asi nemá cenu), Mozambik (chci dát jindy a samostatně), Jižní Afrika (po tom, co jsem viděl fotky z Kruger National Parku, kdy na jednoho lva je asi 12 aut či minibusů s turisty, jsem nechtěl), Malawi (kvůli bilharzii v obrovském jezeře Malawi, které se táhne skorou celou zemí, také zamítnuto, i přes jistě úžasný hudební festival na březích jezera Lake Of Stars, který se tam víceméně toho času konal) a konečně Zambie, která měla velmi podobné možnosti, co se safari týče, možná i větší… Takže rozhodnuto pro Zambii, Zimbabwe jen částečně. Je to ale opravdu obrovská země a to se nakonec ukázalo jako trošku únavné – silnice jsou nic moc a tak nepřipadalo v úvahu projet a vidět celou zemi během 3 týdnů. Dá se ale nakombinovat skoro cokoli, tak jsem možnost projet ji celou vzdal, vybral z ní to „nej“ a pospojoval do jednoho celku.
Pokud chcete vidět tuto část Afriky a jít, byť symbolicky, po stopách Davida Livingstona a třeba i holického rodáka Emila Holuba, můžete využít některou dobrodružnější českou cestovku, která vás pravděpodobně vezme po obvyklé trase Botswana – Zimbabwe – Jižní Afrika. Nebo můžete využít místního Tour operatora, který je schopen zajistit například ubytování v místech, kde to je bezpodmínečně nutné předem (hlavně na safari), dopravu, nebo prostě zajistí určité styčné body celé cesty podle vašich představ a za pár babek ji tak velmi usnadní. Nehledě na to, že do Zambie či Zimbabwe nemůžete jen tak přijet a naběhnout na safari :). Chce to trochu plánování, trochu pozjišťování předem a trochu štěstí a intuice, přirozeně. Já využil, co se bookingu safari týče, poměrně neznámé Ngoko Safaris a po zkušenosti mohu jen a jen doporučit! Jejich stránky jsou také celkem dobrým zdrojem základních informací, i když informativnější jsou Zambia Tourism nebo Zambia Travel Guide. Co se měny týče, mají tzv. kwacha, která je použitelná, ale může se platit i v USD. V Zimbabwe ani na sekundu nepřemýšlejte o výměně Zimbabwského dolaru – než byste dojeli na dané místo, měl by třeba jen poloviční hodnotu, tj. USD to jistí.
Ok, takže domluveno, zabookováno a letí se do Lusaky, hlavního města Zambie. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak ošklivé hlavní město vůbec může existovat! Tam není vůbec NIC. Nic k vidění, nic k navštívění, prostě holé, prašné, betonové, industriální nic. Pokud nemusíte, v žádném případě se tu nezdržujte, pokud přesto musíte či chcete, jako ubytování můžete zkusit Chachacha Backpackers. Z Lusaky jsme tedy vyrazili na daleko zajímavější místo, a to přímo k mocné řece Zambezi, přesněji do Lower Zambezi National Parku. Jelikož je to autem velmi těžce a zdlouhavě dosažitelné místo, letělo se malinkým letadýlkem s lokální společností Pro Flight a let z Lusaky k Zambezi trvá něco přes hodinu. Nutno podotknout, že byl vrchol období sucha a bylo to znát – hlavně z letadla, ze kterého byla vidět naprosto vyprahlá krajina a chudáci sloni, putující a hledající trochu vody. Přílet k Zambezi byl jak z filmu. Bizarně pokroucené a uschlé šedivé stromy, vedro, oranžová hlína a ticho, mrtvolné ticho. Zambie je, co se turistického ruchu týče, dobře známá tím, že se zde provozují tzv. walking safari, jinými slovy možnost vyrazit na safari po svých, jen v doprovodu průvodce a často ještě zvěda s pistolí. Walking safari mají ÚPLNĚ jinou atmosféru než pasivní jízda v uzavřeném jeepu, ale samozřejmě, zároveň jsou i několikanásobně nebezpečnější. Budu se o nich ještě zmiňovat později. Tato zajímavá možnost projít si buš po svých se zformovala približně před 50 lety právě v Zambii. Nám ovšem protentokrát nebylo přáno – ještě před cestou do kempu jsme se dozvědělli, že walking safari jsou momentálně pozastaveny, neboť kvůli velkým vedrům jsou sloni nervóznější, a tudíž i nebezpečnější než dříve. Na druhou stranu, trpělivá řeka Zambezi tam pořád byla, takže jsme začali vymýšlet aktivity vztahující se přímo k řece, neboť walking si bude možnost užít později a jinde. Ubytování jsme zvolili v Chongwe River Camp, což se ukázalo jako skvělá volba – díky plné obsazenosti dvanácti standardních stanů jsme v jejich ceně dostali tzv. Albida Suite, což je totální úlet. Nejedná se o klasický malý stan s dřevěným základem, jak je na safari obvyklé, ale o obrovský, polozděný stan, ve kterém je velká ložnice, obývák s knihovnou a barem, také koupelna pod hvězdami, rovnou s výhledem na řeku Zambezi a její život. Jistě, člověk nejede na safari, aby si užíval přepychu, ale podobné věci v té neútěšné divočině zpříjemní pobyt, to mi věřte. Při koupání byl slyšet řev hrochů, při probouzení byla vidět rodinka hrochů na pozadí s rudým východem slunce. Je to kyčovité, ale věru úchvatné, protože to je realita a ne záměrně stylizovaný malovaný či nafocený kýč. A ehm, ještě jsem se nezmínil, že k Albida Suite patří i soukromá obsluha a soukromé safari. Opravdu síla, myslím, že to stejně ani nejde popsat – to se musí vidět a zažít. Hned první večer jsme naskočili na motorový člun, půjčili si rybářské pruty spolu s návnadou (kusy masa a ryb) a s průvodcem jeli ulovit něco ryb. Osobně jsem ten den nechytil nic, ale Lucka vytáhla obrovitou, desetikilovou Tiger Fish (Tygří rybu)! Je to velmi bojovná ryba s velkými zuby a tak to je zážitek ji lovit a ulovit. Následoval sunset drink (v těchto místech Afriky pořád velmi silně přežívá duch anglické kolonizace a tak je čaj o páté, nebo například sunset drink, skoro povinností). A co se ještě dá na Zambezi dělat? V první řadě to je kanoeing, ať už půldenní, celodenní nebo i několikadenní. Používají se dvanáctimetrové kanadské kanoe a jsou docela stabilní – průvodce před hrochy a krokodýly (kteří se pár metrů od vás vyskytují) včas varuje, čili není nutné se obávat, ale soustředěnost a pozornost nutná je! Hroši jsou vlastně pořád nevrlí a jakmile začnou mít pocit, že jim někdo odstřihl únikovou cestu, ohromnou silou mohou zaútočit. V žádném případě nespoléhejte jen na průvodce, není všemocný a je to také jen člověk, který může chybovat. Nedopusťte, ať se váš výlet do nitra Afriky promění v peklo, což může být záležitost několika sekund nepozornosti! Také klasické safari v jeepu stojí za to, krajina je tu velmi zvláštní a hodně různorodá – viděli jsme stáda slonů, orly, hrochy, lvy, různé antilopy, mnoho druhů ptáků, tisícileté baobaby a tak dále. Také se dají dělat noční safari, kde se ve tmě silnou baterkou hledají hyeny, leopardi, sovy, atd. Vše jsme měli možnost zahlédnout, i když hyeny vypadaly docela zbídačeně (místní lidé, žijící v horách parku, je považují za škodnou a nastražují jim pasti). Samozřejmě, jelikož jste uvnitř totální divočiny, není možné se jen tak sebrat a jít se projít – což vidím i jako jistou nevýhodu. Za den se totiž dělají většinou jen dvě aktivity, brzy ráno (cca v 6:00) a navečer (16:00), a tak je spousta volného času přes poledne. On je proto dobrý důvod (extrémní parno), ale je to takový dost prázdný a nevyužitý čas, tak doma nezapomeňte oblíbenou knížku nebo stolní hru. Mimochodem, Lower Zambezi je na hranici s Mana Pools National Park, který je na zimbabwské straně a který je úplně jiný! Dost mě to překvapilo, zambijská strana je taková suchá a hornatá, zatímco zimbabwská strana byla i přes období sucha zelená a mnohem, mnohem hezčí, taková přítulnější a veselejší, dá-li se to tak říct. Při pohledu na obé mi poprvé přišel na mysl jakýsi povzdech a lítost, že nejsem na druhé straně, to jest v Zimbabwe. Čas se ale nachýlil a nezbylo než se rozloučit s naší oblíbenou rodinkou hrochů a osazenstvem kempu a vyrazit k Viktoriiným vodopádům, které jsou také na hranicích Zambie a Zimbabwe. Opět se přelétalo, tentokrát se Zambian Airways a říkali jsme si „tohle se přece jednou musí rozpadnout“…, naštěstí to hrůzné, klepající se letadlo vydrželo.
Období sucha poznamenalo i toto místo, i když v určitém pohledu i pozitivně – dalo se tak jít mezi kameny i v místech, kde jindy teče voda, tedy nad vodopády. Nad i pod vodopády je spousta cestiček, po kterých můžete volně chodit a obdivovat tento div světa. Tajný tip – doporučuji najít tzv. Boiling Pot a vydat se tam! Je to cesta lesem pod vodopády, velmi tichá a klidná, kde se dá na konci zchladit v divokém potoce a přitom přímo koukat na most, ze kterého pološílenci skákají bungee jumping. Vodopády samotné jsou opravdu grandiózní a překrásné. V určitých okamžicích je ve vodě a páře vidět barevná duha a samozřejmě čím blíž jste, tím mokřejší jste, ohromeni hlukem a množstvím padající vody. Viktoriiny vodopády sdílejí obě země a řeka Zambezi je jim hranicí. Na straně Zambie je nejbliže vodopádům městečko Livingstone, na straně Zimbabwe pak Victoria Falls. Livingstone je takové divné město, moc se mi nelíbilo. Je tu Livingstonovo muzeum, před kterým je i socha Emila Holuba, který prý jako první oblast Viktoriiných vodopádů zmapoval, asi dvě dobré restaurace a pak už zřejmě nic. Ale všechny další služby jako pošta, banka a podobně tu jsou. Když jsme sem přijeli, strašně jsme se těšili, že si půjčíme kolo a k vodopádům pojedeme na kole. To jsme nakonec i udělali, ale s tím, že nám to bylo silně nedoporučeno, prý díky možnosti přepadení a okradení a tím pádem místo uvolněné natěšené jízdy to byla jízda spíš stísněná a opatrná. Nakonec ale vše proběhlo v pohodě. U vodopádů jde dělat velkou spoustu aktivit, přeci jen je to hlavní turistické centrum obou zemí. A tak si můžete zkusit kanoeing, rafting, bungee jumping, river boarding, speedboat riding, kajaking, a také tzv. microflight, což jsem zkusil. Je to takové motorizované vznášedlo, létající nad vodopády, odkud můžete vidět jak vodopády samotné, tak i například pochodující slony po ostrůvcích či koupající se hrochy, a pilot vám do sluchátek říká hostorii a různé zajímavosti tohoto místa. Rozhodně to stojí za to, i když 15ti minutový let stojí 100 USD. Pokud budete plánovat cestu, myslím si, že cca 2 dny tu bohatě stačí, ale samo záleží na každém. Docela hezké ubytování (moc příjemný bazén, který se tu fakt hodí) je například Jollyboys, další oblíbená alternativa je pak Fawlty Towers. Táááák, a po zážitcích u Viktoriiných vodopádů přišel tolik očekávaný, ale zároveň i tolik obávaný přejezd do Zimbabwe.
