Stačí z dálky spatřit bránu do Buchenwaldu a přeběhne vám mráz po zádech. Desítky tisíc duší mrtvých vězňů jako by neustále vězely v plotech z ostnatého drátu.
Krok po kroku stoupám po zelených svazích kopce Ettersberg tyčícím se nad východoněmeckým městečkem Výmar. Můj pohled přitahuje komplex monumentálních staveb na vrcholu. Široké schodiště končí u sousoší zbídačených mužů, za nimiž se tyčí několik desítek metrů vysoká věž. Připomíná hrůzu, která se odehrávala hluboko v lesích za ní. Dole pod schody stojí několik velkých sloupů, jeden za každý národ, který umíral v koncentračním táboře Buchenwald. Zpět nahoru vede další schodiště obklopené výjevy z tohohle místa, ale starými téměř 70 let.
Dole v údolí žijí svým životem malebné německé vesničky rozeseté v bohaté zeleni. Tady nahoře jakoby se zastavil čas. Nepříjemné, těžké ticho mi sedí na hrudi a já uhranutě pozoruji zelené jámy kdysi vyplněné popelem obětí nacistického režimu v Německu.
Každému to jeho
Konečně seberu odvahu a šourám se hlouběji do lesů za památníkem. Vyhnu se asfaltové silnici a volím cestu mezi stromy. Vpravo od pěšinky zarůstají bujnou vegetací zbytky továrny, ve které vězni trávili prakticky veškerý čas. O pár set metrů dál pěšina křižuje polorozpadlé koleje, po kterých jezdily vozy s materiálem i vězni.
Podlouhlá stavba s dřevěnou věžičkou doplněnou o hodiny je první, co se z celého tábora ukáže. Každý návštěvník musí projít železnými vraty. „Jeden das seine“ (každému to jeho) stojí nad vrzajícími panty. Marně přemýšlím, co tím mělo být řečeno, abych zapomněla na nepříjemný pocit, který se mi rozlívá uvnitř těla.
Památník mrtvých s lidskou teplotou
V přední části areálu obklopeného příznačnými ploty z ostnatého drátu se nachází velký dvůr, na němž se vězni pravidelně seřazovali. Za ním pak stály jednotlivé vězeňské baráky. Dneska jsou dlaždicemi vyznačeny pouze základy jednotlivých staveb. Toalety a provizorní umývárny se nacházely až úplně vzadu.
Hned u brány leží na zemi velký kovový čtverec popsaný jmény všech národností, které v Buchenwaldu trpěly. Pokládám dlaň na kov, ale není studený, jak bych čekala. Má lidskou teplotu. Ta jediná je přece pro všechny stejná. Není důležité, jakého jsme původu, všichni jsme lidé. Všichni tady společně umírali.
Krematorium
Většina návštěvníků se trochu obává vstupu do budov v pravé části prostranství. Já sama chvilku váhám, jestli si troufnout. Soustava budov ukrývá ta nejděsivější tajemství celého tábora. Pomalu vstupuju do jakési lékařské ordinace, která nesloužila k ničemu jinému než vraždění vězňů. Stačilo přistoupit k metru na stěně, to aby si je doktor řádně přeměřil. Na druhé straně zdi už je ale připravený vrah, který důmyslným systémem pootevře malé okénko v metru a střílí nic netušící oběť zezadu. Aby následující „pacienti“ neměli podezření, je celá místnost rudě červená…
O kousek dál je krematorium. Dneska jsou pece čisté a na dvířkách uvadají čerstvé růže, které sem donesli návštěvníci. Na dvorku před krematoriem rozeznávám místo známé poválečné fotografie, kde se pod malým okénkem tyčí hora mrtvých vyhublých těl. Raději se rychle odvrátím a přemýšlím, jaké měli pocity běžní obyvatelé Výmaru, které hned několik dní po nalezení tábora donutili Američané místo navštívit. 16. dubna 1945 se tak na vrcholek za městem vydává povinně tisíc lidí, aby i oni mohli později dosvědčit, co se zde dělo. Děsivým faktem totiž je, že většina z nich o místě věděla, ale považovala jej za běžné vězení.
Celý areál tábora je otevřen denně až do západu slunce. Muzeum je otevřeno všechny dny kromě pondělků. Od dubna do října je otevřeno od 10:00 do 18:00, od listopadu do března od 10:00 do 16:00. Další informace najdete na oficiálních stránkách www.buchenwald.de. |
56 000 mrtvých
Spousta fotek, dokumentů a videí, mezi nimi i jedno z povinné výpravy obyvatel Výmaru, návštěvníci mohou vidět v budově muzeau umístěné v rohu celého areálu. Pohled na některé z nich chce notnou dávku odvahy.
Raději už vynechám návštěvu zbytků tzv. Malého tábora, který byl opravdovým peklem Buchenwaldu, lidé v něm umírali ve velkém. Propletu se mezi rozpadlým plotem a s údivem pozoruji hned pár metrů od něj malou zoologickou zahradu pro děti strážců koncentračního tábora.
Zpátky do města jdu pěšky, v hlavě mi neustále létají myšlenky. V letech 1937 až 1945 bylo v Buchenwaldu vězněno 250 000 lidí. O život zde přišlo 56 000 vězňů, ať už v důsledku mučení, lékařských experimentů, nebo pouhého vyhladovění. „Nikdy mě nic nešokovalo tak moc, jako pohled na toto místo,“ prohlásil vrchní velitel spojeneckých sil Dwight D. Eisenhower v dubnu roku 1945. Děsivým dovětkem je, že pár měsíců na to byli na stejném místě vězněni lidé nehodící se novému komunistickému režimu. V důsledku hladu a nemocí zde mezi rokem 1946 a 1947 umřelo dalších 7000 lidí.
Kateřina Smolová je studentkou žurnalistiky a médiálních studií. Jejím koníčkem je nejen cestování, ale i sport, zejména lezení, vysokohorská turistika a jízda na horském kole. Po první cestě do Indie si zamilovala Asii a ještě by se do ní ráda mnohokrát vrátila. Pracuje také jako redaktorka portálu HedvabnaStezka.cz.
Kde na výletě do Buchenwaldu přespat?Přímo v Buchenwaldu byste asi spát nechtěli, že? Ale nedaleko v Etterbergu můžete přes noc zůstat třeba ve venkovském Jugendgästehausu, v blízkém Výmaru již naleznete širokou nabídku ubytování, např. ubytovnu Jugendherberge pojmenovanou podle ruského velikána – Maxima Gorkého. |
Hledáte-li další informace o tom, co zajímavého v okolí Výmaru podniknout, jistě vám poradí třeba v této skupině na Facebooku: facebook.com/NemeckoTuristickaZeme.
