HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Himachal Pradesh – Trek Indrahar

Himachal Pradesh – Trek Indrahar

Neděle 23. 9. Ráno jsem vyzískala množství věcí, které se naši spolucestovatelé rozhodli vyhodit. Svítilo sluníčko, snad tedy monzun opravdu už definitivně odezněl. Sbalili jsme se a odebrali na snídani do vedlejšího hotýlku. Bylo nás v tu chvíli deset a majitel objednávku nezvládal.

Dopřávali jsme si mnoho palačinek, ovocných salátů a banana lassie („Lassie se vrací“, pravila Dita a věděla, o čem mluví). Rozloučili jsme se s holkami a kolem půl jedenácté konečně vyrazili. Cesta vedla asi hodinku po silničce, která v serpentinách stoupala hustým lesem vzhůru. Tibetský vliv nesahá daleko, a tak cestu lemují hinduistické svatostánky. Často se jedná o malý domek se soškou či obrázkem boha, jenž je někdy nahrazen jen svým atributem, v případě Šivy trojzubcem. Nechybí ani všudypřítomné zvonky, na něž věřící cinkají pro štěstí. Silnička končila v místě, kde se otevřel nádherný pohled do zeleného lesnatého údolí. Stoupali jsme dál pěšinkou stále po úbočí, několikrát zastavili, abychom vyčistili vodu nebo vyfotili rovinu indického Pandžábu z ptačí perspektivy. Sluníčko se schovalo do mraku. Vstoupili jsme do těsnějšího údolí bílých skal, kde se páslo stádo oveček obsypaných bodláky a jehož závěrečný výstup už skrýval louky Triundu (2.975 mnm).

Několik pastevců, z nichž se stali prodavači sušenek a limonád pro jednodenní výletníky z Dharamsaly, se povalovalo na sluníčku. Okamžitě se k nám přitočili psi a jeden utekl s Honzovým drobivým, ale přece vzácným chlebem. Chtěl mu dát co proto, ale pes byl rychlejší. Za hodinu přišel o další bochník, tentokrát byla pachatelem vrána. Kdybychom měli více času, bylo by určitě možné dojít minimálně na Snowline Café, možná i do Lahesh Cave. Otázkou však bylo, jak by to zvládala naše aklimatizace. Rozhodli jsme se tedy nakonec zůstat tady v necelých třech tisících. S Kaldou jsme byli vysláni prozkoumat, zda výše nejsou lepší plácky na stan. Místo toho jsme našli modlitební místečko obvěšené praporky a jednu jeskyni, jíž obývala žena s ovečkami. Byl odsud nádherný výhled na skalní hradbu Dauladharu. Utábořili jsme se však raději hned za stánky pastevců, kteří nelenili a přišli od nás vybrat po 70 rupiích za stan jako příspěvek na udržování přírodního bohatství. Večer jsme si sedli na kámen, vařili si čaj a povídali. Skamarádil se s námi zrzavý pes, který náš stan v noci bránil před cizími psími vetřelci tak poctivě, až nám roztrhl tropiko.

Pondělí 24. 9.

Ráno jsme opět nikam nespěchali, protože nás čekal jen několika hodinový posun do Lahesh Cave. Kolem modlitebních praporků jsme se napojili na cestu po úbočí. Stoupala v několika serpentinách až k Snowline Café. Název je poněkud nadnesený. Jedná se o další pastevecký stan, kde se příležitostně prodávají sušenky a dělají tu čaj. Český název tohoto nápoje z Indie samozřejmě pochází, tady se tím ale většinou míní mléčný čaj s cukrem a často kořením másala. Seděli jsme všichni na zemi a opření o batohy odpočívali. Před námi se tyčila téměř nedobytná hradba hlavního hřebene. Tam někde je sedlo, které musíme zítra přejít. Cesta však znatelná nebyla. Počasí se trochu mračilo, chvílemi dokonce krápalo. Vydali jsme se přes několik travnatých závrtů s poházenými šutry k nástupu. Tady už to byl pouhý kamenolom, nikde kousek života. Stoupali jsme kluzkým řečištěm. Cesta není značená a jeskyně, která se zdá zevnitř obrovská, se v té hoře kamení úplně ztrácí. Tlapka však šel s námi a vypadalo to, že cestu bezpečně zná. Lahesh Cave (3.350 mnm) je obrovský skalní převis, pod nímž je možné přespat, překoná-li člověk trochu nepříjemného pocitu. Odházeli jsme největší svinčík ze země a utábořili se uvnitř. Jelikož pršelo, zalezla jsem do spacáku a chvilku si schrupla. K večeru déšť ustoupil do nížiny a slunce při západu rozehrálo nádherné zlatavé barvy. Leželi jsme na kamenném bloku, který tvoří vlastně jakousi terasu pro jeskynní obydlí, a bez dechu sledovali úchvatný pohled do vzdálené nížiny. Koza mečela jak splašená, Honzík ji však svou kytarou přehlučil. Bydlel tu s námi jeden multinárodní poutník a obávám se, že z nás měl pramalou radost. Dita potom pěla ještě dlouho do noci, já ale spolkla prášek a spala jako dřevo.

Úterý 25. 9.

Ráno jsem skočila pro vodu, sbalili jsme se a s Kaldou vyráželi už po půl osmé. Po širokém hřebeni nad jeskyní jsme stoupali stále výše. Pod námi se dřely barevné postavičky našich kamarádů, kteří vyrazili později. Cesta se trochu stočila vpravo, do skalnatého údolí, v němž byla vyskládaná velmi pohodlná cesta se schůdky. Musela jsem si odpočinout a najíst se čokoládky. Bylo krásně a výhled dolů s přímým převýšením čtyř tisíc metrů bohatě vynahradil absenci zasněžených ledových štítů. Dauladhar je prvním pohořím z této strany Himaláje. Sedlo se pomalu halilo do mlhy, ale po třech hodinách stoupání ve skalkách jsme zdolali tisíc metrů a konečně stáli v sedle Indrahar (4.350 – 4.500 mnm). I tady o sobě dává vědět Šiva, mocný ničitel a pán hor, přestože je sedlo pojmenováno podle boha války. Tyčí se tu několik trojzubců a malá soška Ganéši. Přes hodinu jsme tu seděli, čekali na ostatní a kochali se. Potkáme ještě mnohem působivější scenerie, ale přecejen jsme byli v prvním himalájském sedle trasy.

Promrzli jsme čekáním na kluky a mraky se mi nelíbily, tak jsme raději vyrazili napřed. Cesta dolů byla celkem nepříjemná, přestože bylo sucho a drolivá skála klouzala jen minimálně. Stočili jsme se doleva, neustále ale ztráceli mužíky, motali se mezi kamennými poli. Za vodopádkem překročila stezka říčku a dále se ztrácela v úbočních loukách. Tlapka nás vedl, ale my mu nevěřili, tak jsme se párkrát museli po strmé kluzké trávě vracet. Potkali jsme několik bačů, kteří tady vykopávali jakousi zeleninu. Konečně jsme se dostali bezpečně na dno mohutného údolí se sněhovým splazem. Byla jsem opravdu unavená, ráda jsem tu počkala na ostatní. Kalda mezitím odběhl o kus dál, kde našel pěkné tábořiště u bačů, mezi ovcemi, kozami a jejich výkaly. Postavili jsme si stany a večer seděli s nimi u ohýnku. Honza tentokrát pro bolesti hlavy na kytaru nehrál. Tlapka se nechal vděčně uvázat, aby svým strašným štěkotem stále neplašil stáda. V noci byla bouřka a chudinka zmokl, tak ho Kalda odvázal, aby si mohl vlézt k nám do předsíňky.

Středa 26. 9.

Ráno jsme museli usušit stany, takže se nám podařilo vyrazit asi v deset. Za údolím vykoukly bílé štíty další horské skupiny. Ta nás teprve čeká. Dohnali nás průvodci, kteří odvedli skupinu Čechů na Triund. Se Sureshem se ještě potkáme. Cesta byla po dešti trochu kluzká, místy jsme museli přelézat nějakou tu skalku či vodopád, do něhož Lenka chudák uklouzla. Krajina se úplně změnila. Místo skal se údolí zazelenalo loukami i hustými lesy, mezi nimiž burácely mohutné řeky. Proti nám šla rodinka se stádem ovcí. Žena měla na zádech přivázané dítě jako Indiánka, muž potom v každé ruce malinké jehňátko. Bylo nádherně, chvíli jsme si lehli do trávy a počkali, až přejdou. Na uzounkou stezku bychom se nevešli. Následuje sestup k řece. Tady chybí most a je nutné slézt asi dvacet výškových metrů po skále. S batohem na zádech to pro mne bylo trochu příliš náročné a Kalda se musel pro nešiku vrátit. Ostatní seběhli jako kamzíci a dole u řeky posvačili. Já se ještě chvíli klepala, potom jsme pokračovali suťovým výstupem na úbočí pravého břehu. Ještě tu bylo několik méně příjemných úseků, ale nakonec se cestička narovnala a stala pohodlnou.

Vyhřívali jsme se na sluníčku, vesnice už musí být kousek. Ještě jsme museli vyšlápnout do jednoho nečekaného kopce a už jsme sbíhali podél černé hadice k vesnici. Pěšinu opět lemovaly malé modlitebničky, stříšky domků se krčily v hlubokém údolí, kde se svah znovu lomil, aby spadával k řece po strmých skalách. Nad vesničkou Kuarsi (2.730 mnm) leží terasová políčka, práce na nich už však končily a všichni se scházeli na návsi u Šivova chrámu. Tam jsme dorazili úplně ucapkaní ve čtvrt na pět. Vzala jsem si dlouhou sukni, svlékla botky a vešla dovnitř. Byl to zvláštní dřevěný dům s pavlačí a krytou terasou, na dvorku potom stála vlastní svatyně z kamene, ověšená množstvím trojzubců, zvonečků, práporů a všelijakých dalších obětin, mezi nimiž se vtipně vyjímaly elektrické hodiny. Za ozdobným závěsem byl prostor s oltářem, do nějž mohl vstoupit jen hlavní obětník obce. Při večerní púdže svatyni vykuřoval, potom vyluzoval zvuky na lasturu a bubínek. Bylo to tak prosté, samozřejmé, ale o to působivější. Místní přišli, poklonili se, ale hlavně si nabrali vodu, která tady teče. Zřejmě je posvátnější než jiné.

Ostatní dorazili a průvodce Suresh nám navrhl ubytování v chrámku za 10 rupií, pokud si u něj objednáme večeři a snídani za 40 rupek. Nabídku jsme nadšeně přijali. Největší hladovci okamžitě odběhli, my s Lenkou se šly projít po vsi. Domy tu mají velké, protože v přízemí jsou ustájena hospodářská zvířata a uskladněny zemědělské plodiny. Obytné první patro má téměř vždy pavlač s vchodem do několika pokojů, za to však kuchyň je v domě pouze jedna. Celá rodina se večer schází tam, sedí na zemi a konzumuje dobroty vyrobené na hliněné pícce s otevřeným ohněm. Dřevěné konstrukce domů jsou vyplňovány lomovým kamenem, zvenčí jsou potom někdy omazány silnou vrstvou hlíny. Na břidlicových střechách se suší kukuřice nebo obilí. Potkaly jsme několik dětí. Nechaly se fotit, a přestože byly velmi stydlivé, nemohly skrýt svou zvědavost.

Přišla na nás řada, a také jsme se šli zúčastnit večeře. S Lenkou, Luisou a Honzou jsme byli v tureckém sedu posazeni na dvorek jednoho domu, kde se nejspíš vyváří ve velkém pro celou vesnici, přímo naproti několika krásným ženám a množství dětí. Na talířích z listů jsme dostali kopec rýže, který kuchtíci polévali mnoha druhy omáček s luštěninami. Chutě se výrazně lišily, všechny však pálily jako ďas. Indové jedí rukama, a nedá se jim upřít zručnost a jistá elegance. Já si však prozatím vyžádala lžičku, i když naučit se tento způsob stolování je o poznání jednodušší než používání čínských hůlek. Vodu jsme dostali v cínových pohárcích, ale s díky jsme ji museli odmítnout. Hrdinsky se zachovala pouze Kalda a myslím, že už další den toho litoval. Na nečištění vody je stále příliš brzy. Do očí se mi draly slzy, teklo mi z nosu. To bude chvíli trvat, než si zvyknu na pálivost zdejších pokrmů. Nejhorší na tom je, že se člověk nemůže před těmito lidmi vysmrkat, protože hinduisté chápou všechny výměšky lidského těla za nečisté a opravdu se jim oškliví, když si Evropan strká své smrky zpět do kapsy.

Dojedli jsme, poděkovali a vrátili se do chrámu. Tady jsme si rozložili karimatky a spacáky. Honza začal hrát opět na kytaru, což přilákalo některé vesničany. Sedli si k nám, aby si poslechli české trampské písně a poptali se na některé aspekty našeho života; také je samozřejmě zajímalo, kudy kam putujeme. Je příjemné i obdivuhodné, že v nejzapadlejší vesnici se člověk může domluvit anglicky. Já, Jaro a Kalda jsme však nebyli úplně zvědaví na českou hudební produkci a více nás zlákala tancovačka v domě pod námi. Dvacet dní před svatbou se v domě nevěsty pořádají každý večer veselice. Nesměle jsme přešlapovali před pavlačí, až si nás její obyvatelé všimli a nadšeně nás pozvali dovnitř. Posadili jsme se bosky na zem a dívali se, jak děvčata bubnují o staré barely, bouchají do hrnců a krásně zpívají. Chlapi nás zvali k tanci, ale já raději počkala, až mě vytáhla starší žena. Učila mě jejich kroutivý taneček k pobavení všech místních i Kaldy s Jarem. Ani oni však neunikli. Byl to opravdu nádherný večer a odešli jsme až ve chvíli, kdy mě chtěla žena ubytovat ve své posteli. Já si raději zalezla kam patřím a spokojeně usnula. Do obličeje mi svítil úplněk a zdálky zněla nádherná indická hudba.

Děti z Kuarsi, Himachal Pradesh

Čtvrtek 27. 9.

Ráno jsme zašli na snídani přímo do Sureshova domu. Ještě předtím jsem si znovu proběhla vesničku a nafotila zdější domy v ranním osvětlení. Kousek za chrámem roste neskutečně mohutný strom, nejspíše právě proto zde vzniklo posvátné místo. Sureshova manželka dělala nad ohněm jednu chlebovou placku zvanou čapati za druhou a my je namáčeli do různě pálivých omáček, které zřejmě zbyly z večeře. Seděli jsme opět v kruhu na zemi a ptali se na spoustu věcí. Překvapilo nás například, že celá rodina tu žije – podobně jako i někteří další obyvatelé – pouze přes letní měsíce. Potom se odeberou přes vysoký průsmyk do pohodlnějšího domu v Dharamsale. Tam jim mám také poslat fotky, které jsem pořídila pro Sureshovu rodinu. Roztomilého klučíka včera málem zakousl náš Tlapka.

Od vesničanů jsme koupili výtečná jablíčka a spolu se Sureshem jsme vyrazili na cestu do Lamu. Náhodou tam má švagra, u něhož nás ubytuje. Cesta vede po pravém břehu řeky asi půl kilometru nad kolmým kaňonem. Je vysekaná ve skále a na mnoha místech se doslova vznáší na vyskládané břidlici. Slezli jsme po schůdkách k řece, přes níž vedl mostek. Pokračovat budeme bočním údolím. Kousek před vesnicí postavenou opět nad hlubokým kaňonem v terasách políček jsme zastavili na odpočinek. Došlo k nějakému nedorozumění Luisy s Honzíkem, tak se nám povalování na sluníčku poněkud protáhlo. Odtud už to je do Lamu jen kousek a silnice tu postupně razí cestu skalou místo pěší stezky. V Lamu jsme se zastavili u Sureshovy příbuzné. Nabídla nám čaj. Bylo chvíli před třetí hodinou, když náhle padlo poněkud nečekané rozhodnutí naší partu rozpůlit. Honzík, Luisa a Komár, kteří už za pár dní odlétali, dali přednost treku Kugti. My chtěli podle původního plánu stihnout ještě Manimanesh. Pospíchali jsme všichni dolů k řece Ravi, kde měla být zastávka autobusu. Téměř přesně se zde míjejí autobusy do Holi a Chamby. Rozloučili jsme se tedy a museli jsme totéž udělat s Tlapkou. Ten s námi nemůže pokračovat, protože už by se sám neuměl vrátit. Čeká ho tedy přechod sedla s nějakou další výpravou. Smutně jsem za ním koukala, i on vypadal ztrápeně.

Během chvilky mě však smutek přešel a vystřídal jej strach. Uháněli jsme vysoko nad řekou zcela nekontrolovanou rychlostí. V Holi nás autobus vysypal za pár minut. Ocitli jsme se nejen na konci silnice, ale i světa. Suresh nám dal chvilku, abychom si dokoupili zásoby a prohlédli městečko. Bylo upravené s mnoha pěknými dřevěnými domy. Zatímco kluci hledali záchod, nebo spíše místo, které by se za toaletu dalo prohlásit, já s Lenkou jsme si procházely uličky. Zabloudily jsme i do školy. Jakmile děti spatřily můj foťák, ihned se postavily do úhledné formace, a po vyfocení mě doslova oblehly. Mastnými prstíčky musely všechny ohmatat svoji podobiznu na displeji. Našly jsme pěknou hospůdku a daly si omeletu. Společně s Jarem a Kaldou jsme potom vyhledali Sureshe, který nám hlídal batohy, abychom se vrátili dva kilometry po silnici zpět, přešli most a začali stoupat k vesnici Tyori. Také sem bude co nevidět vystavěna silnice. Čas se najednou zastavil, nikam jsme nepospíchali. Bylo tu tak nádherně! Se setměním jsme dorazili k švagrovi do pěkného modrého domku s dvorem. Rodina nás ubytovala v malé komůrce. Prožívali jsme takovou pohodičku, až jsme se museli smát. Po chvilce jsme dostali podobný dal bhaat jako včera a každý po jednom čokoládovém bonbonu. Suresh nám pyšně ukazoval fotky rodiny své manželky. Viděli jsme také jezero Manimanesh, které nás malinko vyděsilo, protože vypadalo jako betonová louže. Vyčistili jsme si zuby u kohoutku na zahradě a na záchod si došli do strouhy pod skalou. Naše dotazy po toaletě se zcela minuly pochopení. Kalda i Lenka v noci vybíhali do strouhy několikrát. Toaletní papír se stával pomalu největší vzácností. Inu, jiný kraj, jiný střevní mrav. V noci se nad Dhauladharem opět blýskalo a vítr mi shodil sušenou bramboru ze střechy na hlavu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: