Filipíny 2010 – Manila, El Nido (1.část)

Popošli jsme o kousek dál od letiště a chytli jsme si jeepney (7 php/os.), která nás vyhodila kousek za mostem naproti ulici, která vedla k zastávce metra Baclaranu cca 1 km. Kolem už vládl plný denní ruch, spousta lidí, dopravních prostředků a stánků se vším možným. Hrálo to všemi barvami, takový klasický manilský binec. Chtěli jsme si někde vyměnit další peníze, ale zamřížovaná budka uprostřed nějakého tržiště nám nepřišla dvakrát důvěryhodná. Těsně před vchodem do metra stálo hodně stánků s oblečením.

U vchodu do vestibulu metra opět kontrolovali všechna zavazadla. Podařilo se nám četníky obměkčit, abychom nemuseli kvůli kontrole sundávat omotaný igelit okolo krosny a prošli jsme bez její kontroly. Jeli jsme na zastávku Pedro Gil Station (15php/os.) cca 10 min. Nebyla zřejmě ještě úplná dopravní špička a tak to naštěstí nebylo cestou tak příšerně přeplněné jako loni.

Od zastávky jsme to pak podle mapy vzali k hostelu Friedly Guesthouse pěšky, cca 10 min. Musí se od výstupu z metra (ze směru od Baclaranu) přejít hlavní silnice na druhou stranu. Budova guesthousu má v přízemí mříže a ochrannou službu. Vyjeli jsme výtahem do 4.patra, kde jsme na recepci zaplatili na 25.2. pokoj, double s koupelnou na chodbě za 560php.  Ve Friendly je volně přístupná wifi. Šli jsme nahoru na terasu, kde si Pavel brouzdal po netu na jeho mobilu a já šla k normálnímu internetu, abych dořešila resty v práci, které jsem předešlý den nedodělala. Minimum popl. je 20 php a za 1 hod. myslím 30 php, což je opravdu směšné. (10php je cca 4 Kc). Strávili jsme tam tak asi hodinu a pak se vydali zase na cestu zpátky. Poradili nám, že je hned naproti přes ulici Western Union s dobrým kurzem, tak jsme tam vyměnili dalších 500USD, kurz 46,25PHP za 1 USD.

Na Baclaranu jsem u stánku koupila 4 kousky náramků na ruku, kus za 10 php. Bylo u toho označení korejské stříbro, což asi vůbec žádné stříbro není, protože je to i na okrajích zbarvené do žluta, ale za ty peníze je to fuk. Celá tato akce se nám ale vůbec nevyplatila, i když by k tomu asi možná došlo i tak. No nicméně o pár minutek později si Pavel zandával do kapsy peněženku s drobnýma, já šla o kousek před ním. Najednou jsem ho slyšela křičet NO, NO. Obrátila jsem se a viděla jsem, jak honí nějakého kluka. Začala jsem za ním taky utíkat. Proběhlo mi hlavou, že Pavlovi sebral peněženku s právě vyměněnýma USD a s pasama. Vůbec mi nedošlo, že tohle všechno mám na zádech v batohu. Myslela jsem automaticky na nejhorší variantu. Pavel měl na zádech krosnu a na břiše batoh, tak se mu běželo dost blbě. Já měla jen malý batoh na zádech. Měli jsme ho na dosah ruky. Běhali jsme tam kolem dokola a křičeli. Bylo tam spousta lidí, ale nikdo nám nepomohl. V jeden moment mi přišlo, že to při manévrování kudy kam to předal někomu jinému, tak jsme začali toho dotyčného prohledávat, ale nic jsme nenašli. Na chvíli se nám ten první ztratil, ale pak jsem ho zbystřila a utíkala za ním sama. Vzal to do uličky přes přeházené palety, kde se strašně špatně šlo. Jakmile byl zase v ulici, tak se mi po chvilce ztratil. Oni vypadají všichni stejně. Křičela jsem o pomoc, ale jako kdyby byli všichni hluchý. Najednou mi došlo, že Pavlovi musel vzít jen tu malou peněženku na drobné, což nebyla žádná velká ztráta. Došla jsem k němu zpět a řekla jsem mu, ať si z toho nic nedělá, ale on byl úplně zdrcený, protože mu ten típek nevzal peněženku, ale jeho zlatý náramek, který dostal od rodičů k osmnáctinám. Byl docela masivní a dost na něm lpěl. Normálně si tyto věci nechává doma, ale letos na to prvně zapomněl. Byli jsme z toho jak opaření. Pro Pavla se stal začátek této dovolené neskousnutelný a na celé Filipíny zanevřel. Loni nám ukradli z batohu na pláži foťák a teď tohle. V 7-eleven jsme si koupili colu a pokračovali zkroušení pěšky až na Domestic airport. Chlapíci od tricyklu na nás pokřikovali, ale neměli jsme na ně ani trochu náladu. Kousek od ulice, kde nás prve jeepney vyhodila, jsme šli zpět přes most a pak na křižovatce doprava, kde už měli letecké spol. kanceláře a asi v půlce dlouhé silnice se došlo přímo k odletové hale. U Seairu je povoleno 10kg k odbaveni, naše jediná krosna se do toho jen tak tak se svými 17 kg vešla. Zaplatili jsme odletovou taxu 200php/os. a šli čekat do gatu.

Letělo se celkem malým letadlem pro cca 16 osob. Let trval 1 hod. 15 min. Bylo krásné počasí a super výhledy. Jen jednou jsme prolétávali velkým bílým mrakem a to to s námi docela zacloumalo.

V El Nidu je přistávací dráha široká prašná cesta. K příletové hale nás doprovázel uvítací sbor pějících žen, které stály u povozu s buvolem. V příletové chajdě jsme dostali občerstvení a čekali až nám na čtyřkoláku přivezou zavazadla. Poté jsme nasedli do tricyklu, který nás za 200php dovezl až před Viewdeck www.elnidoviewdeck.com , kde jsem nám  přes internet zajistila bydlení, pokoj s větrákem a se snídaní za 800php za den. Museli jsme převodem zaplatit 50%. Platba kartou není možná. Česká Spořitelna si za převod do zahraničí strhává cca 200Kč a Filipínská banka také něco cca 250Kč, ale zase jsme měli jistotu, že budeme mít ve vysoké sezóně zajištěné ubytování, což může být v El Nidu oříšek, aby se sehnalo něco na poslední chvíli za rozumnou cenu. Viewdeck se rozprostírá na kopci cca 5 min. chůze od centra městečka. Je to u výpadovky do Puerta Princesy. Nenašla jsem o tom moc recenzí, ale ty které jsem na netu vyšťourala, byly pozitivní. Líbilo se mi, že je to dál od hlučnějšího centra, že je tam krásný výhled a obrázky na webovkách taky nevypadaly špatně.

Tricyklista se nám hned nabídl, že nás zas za 4 dny odveze zpět na letiště. Domluvili jsme se, že nás vyzvedne 25.2. po 15 hod. Prošli jsme po pěšině hezky upravenou zahradou ve stráni a přivítali se s panem domácím Rudym, který nás dovedl až skoro nahoru do naší boudičky. Pro dnešní den nemáme pokoj s výhledem, ale hned zítra se tam můžeme přestěhovat, protože současní nájemníci odjíždějí. Ubytování se nám moc líbilo. Příjemně vypadala i verandička s dřevěným nábytkem. Elektrika tu nefunguje celý den, ale hlavní je, že jde večer, kdy tu jsme.

Domluvila jsem s Rudym na zítřek  island hooping tour A. Po chvilce rozkoukání jsme se šli podívat do města a k moři. Pavel byl stále hodně smutný, ale snažil se to potlačovat. Městečko působí jako větší vesnička s několika uličkami, kde se dá pořídit všechno možné. Procourali jsme to sem a tam a pak i obešli místní přístavní pláž + cestu za roh kolem moře směrem k Ca-alan beach, kde je například. Cestou zpátky jsme koupili vodu 1,5L za 35-40php + 375ml 5 letého rumu Tanduay  za 35php. Večer za tmy jsme poseděli na verandě, kde se Pavel dostatečně posilnil výborným rumem, aby alespoň částečně zapil žal nad citovou ztrátou.

22.02. El Nido –  island hopping trasa A – Simizu island, Miniloc island – P Secret lagoon, small and big lagoon a 7 comandos island

Ráno jsme vstávali po sedmé. K mému překvapení jsme na stolku na verandě měli připravenou královskou snídani. Nějak jsem zapomněla, že je to v ceně ubytování. Počasí bylo pěkné a výhled nad městečko a vápencové skály na souši i v moři skvělý. Musela jsem zabalit a připravit naši batožinu, aby nám ji během dne přendali do vedlejší boudičky s výhledem. Rudy nás ráno přišel pozdravit a řekl nám, že máme jít na 9hod. na pláž k jedné lodi, které nás poveze ještě s našima sousedama po trase A. U něj to bylo za 550php na osobu. Všechny výlety nabízejí kdekoliv po městě a měli by být všechny stejné. Jediné v čem se liší je cena +- o 50php. Asi nejdražší to pak mají v Boutique Art Cafe cca o 200php. Na výlety se vyráží na  9 hod., vrací se kolem půl páté a jsou včetně BBQ oběd, vody a ovoce. Také se musí zaplatit jednorázový poplatek do národního parku 200php/os.

Cestou od Viewdecku jsme potkali procesí směřující na hřbitov. Nesli rakev. Pestrobarevný průvod s květinami nepůsobil ani nijak smutně.

Na lodičce jsme byli jen my čtyři, místní kormidelník a jeho pomocník. Projížděli jsme kolem vápencových skal, ze kterých sem tam vyrůstaly stromy a keře a různých ostrovů, odkud vykukovaly bělostné plážičky. První zastávka byla kolem Simizu islandu, kde jsme vyskákali z lodičky a šnorchlovali. Nebyla tam moc dobrá viditelnost. Zhoršovala to i hlouba, moc nás to nenadchlo.

Dál jsme zastavili na moc pěkné pláži mezi skalama. Nejdříve jsme se šli podívat na Secret lagoon a pak již na tu zmíněnou pěknou plážičku. Mám novou digitální zrcadlovku od Nikonu, tak jsem s ní dělala pár prvních záběrů a moc mě to bavilo. Doteď jsem totiž fotila na analog. Bohužel nás už honili do lodičky a tak jsem si to tam všechno ani pořádně neprohlédla. Potkali jsme tu taky dva Čechy z Liberce.

Dál jsme popojeli o kousek vedle, kde byla opět moc krásná pláž a několik skalnatých formací vybíhajících z moře. Šnorchlování kolem tu vypadalo mnohem lépe než na prvním místě. Trochu jsem se při plavání zapomněla a plavala dál, než jsem měla. Zanedlouho jsem zjistila, že se Pavlovi podařilo to samé, ale ten plaval ještě o velký kus dál, až na pláž za rohem. Měli jsme tu delší přestávku i s obědem, jenž obsahoval grilovanou rybu, kuře, rýži, sójovo limetkovou omáčku a banány s melounem. Chutnalo to výtečně. Oproti podobným výletům v Thajsku to byla opravdu královská porce.

Odpoledne jsme pokračovali do Big lagoon, což je nádherně zbarvená voda moře mezi skalisky a přes hledáček fotoaparátu a polarizační filtr je to ještě o 100% hezčí. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Ani jsem nešla do vody a neustále jsem fotila a zkoušela různé expozice, aby výsledná fotka byla co nejvěrnější skutečnosti. Chudák Pavel si musel připadat, že je na výletě sám.

Za rohem a párem skal jsme šli objevit Small lagoon, kam jsme se vypravili z naší lodičky plavmo, což také nemělo chybu.

Poslední zastávkou byl 7 Comandos island, který vypadal opět moc pěkně se svojí bělostnou pláží a přilehlými palmami. Tady jsme opět dostihli Jáju s Lubošem, kde jsme se domluvili, že se večer u nich stavíme, společně si opečeme rybu a pokecáme. Jejich loď odplouvala dřív než ta naše a tak jsme měli ještě chvilku na povalování na písku.

Připluli jsme kolem půl páté a tak jsme měli co dělat, abychom to k Jáje stihli. Bydleli na úplně opačném konci než my, v Kalinga resortu vedle Golden Monkey. Doma jsme skočili do sprchy, domluvili výlet B s Rudym na zítra a spěchali do Kalinga resortu. Měli jsme tam být v půl šesté, ale vznikl nám skluz cca o 30min. Cestou jsme koupili vodu, rum a gin.

Jája nás už vyhlížela na pěšince, stihli jsme přijít ještě za světla. Měli to moc pěkně připravené. Jejich boudička byla hned ta krajní, nejblíže moři. Na kraji bylo udělané ohniště s posezením. Jednu rybu měli už ogrilovanou, jen tak se solí. Chutnala výtečně. Koupili je za babku na trhu kousek za městem, směrem na Puertu Princesu. Popíjeli jsme a kecali asi až do jedné do rána. Jáju s Lubošem na druhý den čekala strastiplná jízda na motorce s veškerou batožinou do Princesy.

23.02. El Nido –  island hopping trasa B – Pangulasian island, Snake island, Cudungun island and cave, Cathedral Cave, Pinagbuyutan island, Papaya beach

Dnes ráno jsme měli snídani trochu chudší o šunku, ale za to jsme měli dvě volská oka. Kochali jsme se přitom výhledem na El Nido. Rudy nám řekl, že máme jít na pláž k Rossana’s. Já to špatně pochopila. Myslela jsem, že má na mysli ten resort a on myslel název lodi. V Rossana’s Cottage samozřejmě o nás nic nevěděli a operativně nám domluvili jinou lodičku na trasu B za stejné peníze 650 php/os.

Když už jsme seděli na lodi, tak přiběhl vykulený Rudy, kde jsme, že naše lodička na nás čeká. Omluvila jsem se mu, že jsem to celé pomotala, a že už jsme to zaplatili a pojedeme s tou, ve které jsme. Vzal to v pohodě. Jeli jsme s dalšími 7 Filipínci. Hodně tu cestují, takže jsme si připadali, že jsme jediní turisti.

Měli jsme moc prima kormidelníka. Jmenuje se Emil (přezdívka). Choval se moc přátelsky, a protože jsme seděli hned před ním, tak jsme si i hodně povídali.

První zastávka byla u moc pěkného ostrova Pangulasian island. Nezajíždělo se až ke břehu. Na rohu vyčníval půlměsíc písečné pláže s ohnutými palmami a chýši. Moře přecházelo v krásné odstíny modré a tyrkysové barvy. Okolní pořeží lemované pláží a palmami nemělo chybu. Na šnorchlování jsme si také nemohli stěžovat.

Další přestávka, kde jsme vylezli z lodičky byla na Snake islandu. Když se přijede dopoledne, tak se ještě stihne vidět vybíhající pás písku do moře mezi dvěma ostrovy. Je tu možné i vyšlápnout malý kopeček na vyhlídku, odkud je pohled o moc působivější.

Obědovou přestávku, návštěvu jeskyně a relax na pláži jsme strávili na ostrově Cudungun island. Jednalo se o celkem malou plážičku schovanou mezi vápencovými skalami, kde byla pěkně upravená zahrada a skrytý vstup do ohromné jeskyně. Museli jsme se protáhnout otvorem ve skále a pak jsme se ocitli ve dvou ohromných jeskyních prostorách, ta druhá měla otevřený strop do nebe.

Oběd byl delikatesní, Emil byl opravdu šikovný. Měli jsme dušenou zeleninku, grilované ryby, baklažán, olihně, kuře, rýži, ananas a úžasné mango. Po jídle jsme šli odpočívat na pláž, ani jsme nezkoušeli, jaké je to tu pod vodou se šnorchlem. Další průběh cesty probíhal kolem Cathedral cave k úžasnému ostrovu Pinagbuyutan island. Na fotky je to dokonalá kompozice. Krásná písečná pláž, jenž lemuje tyrkysový pruh moře a na břehu stojící chajda v palmovém háji s kulisou vysoké skály. Nemohla jsem od toho odtrhnout hledáček foťáku. Když jsme připlouvali blíž, abychom zakotvili, otočila jsem hlavu a spatřila další úchvatný záběr na mini pláž s chajdou a palmami mezi skalisky. S čím jsem akorát pořád bojovala byl nespočet provazů natažených na naší lodi. Strašně špatně se mi v rychlosti hledal takový záběr, aby tam ani jeden z nich nezacláněl. Na ostrůvku jsem foťák vůbec neodložila. Bylo to tam opravdu nádherné ze všech stran. Pár místních tu sedělo ve stínu, pletli košíky a různá zvířátka z palmového listí. Taky jsme tu potkali další češku.

Poslední zastávkou byla Papaya beach. Už bylo pozdější odpoledne a trochu zamráčkovaná obloha, slunce vykukovalo na střídačku. Skočili jsme do vody se šnorchlama a po chvilce na mě volá Pavel, že má super objev. ŽELVA!! Bylo tam celkem mělko a docela dlouho tam s námi vydržela. Super tečka za dnešním výletem. Emil říkal, že jsme měli štěstí.

Do El Nida jsme připluli kolem půl páté. Včera jsme si všimli, že na konci pláže směrem ke Ca-alan beach (hřbitov, Golden Monkey atd.) je Corner restaurant and bar, kde je volná wifi, když si tam člověk objedná minimálně pití a také moc pěkný výhled na celou zátoku. Majitel je z Dánska, vzal si filipínku. Většinu roku žije tam a pár měsíců tráví v Evropě. Já si objednala Ice coffee (moc dobré) a Pavel colu a pár piv. Zachutnala mu celkem i značka Red Horse. Dostali jsme heslo a šli na seznam. Než jsme z mobilu všechny obeslali, tak to trvalo dobrou hodinku.

Poté jsme zašli vyzvednout naše letenky s ITI na 25.2. do Boutique Art Cafe. Objednávala jsem je z Čech mailem a platili jsme je kartou. Lze přes ně objednat jen směr El Nido – Manila. Jednosměrná letenka stojí 6750php a při platbě kartou si ještě berou 6% ( za osobu cca 2700,- Kč). Lze platit i přes Paypal. Přímo přes ITI se dají letenky objednat složitěji a to jen přes telefon. Na maily mi ani jednou nereagovali. Na letišti mi dali toto tel. číslo na případné objednávky +63 09178853104. Obešli jsme pár krámků se suvenýry, ale nic nás nezaujalo. Potřebovali jsme zabít čas, protože jsme se měli kolem půl osmé sejít s Emilem, aby nám řekl, zda někoho sehnal na zítřek na výlet C. Nakonec jsme se dočkali, vše klaplo a my konečně mohli jít domů do sprchy. Zbytek večera jsme strávili na verandě.

24.02. Island hopping tour C – Mantiloc island – Secret beach, Tapiutan island – Star beach, Hidden beach a Helicopter island

Ráno jsme měli snídani zas o něco chudší než předešlý den. Žádná marmeláda ani šunka, termoska s vodou dohromady pro oba pokoje a na talíři měl každý dvě volská oka, ale pořád lepší než nic.

Na lodičce s námi tentokrát byli mladí, milí a velmi komunikativní filipínci. Jeden pár žil v Kanadě a tři holčiny v Londýně. Dnes nás čekal výlet zaměřený hodně na šnorchlování a Emil nám slíbil i želvičky, tak jsme se moc těšili. Jelo se dál než jindy, proto je tento výlet také nejdražší 750php/os.

První zastávka byla u Mantiloc islandu před skalisky, kde jsme museli proplavat malou úžinou mezi nimi, abychom se dostali na Secret beach. Je to malá hezká plážička uprostřed skal. Ve vodě plavalo docela dost malých medúzek a korálový útes tu šel z hloubky. K pláži se pak plavalo při velmi malém množství vody. Jen tak tak to šlo, abychom se neporanili o korály. Pláž i voda byla čistá, žádný bordel. Docela dlouho jsme zůstali na Secret beach sami s Pavlem. Naši filipínci neumějí moc plavat, bojí se vody a všeho co je v ní, tak to byla docela zábava, když se přibližovali. Všichni měli vesty, které nám přišli, že jim jsou spíš na závadu, protože se jim nahrnuli pod krk, jelikož je neměli zavázané mezi nohama. Říkali jsme jim, že bude jednodušší doplavat, ale že nesmí kopat nohama, aby se neodřeli. Pavel jim to pak i šel názorně ukázat. Strávili jsme tam tak víc času, než bylo nutné, ale zato byla sranda. Říkali, že na Filipínách se ve škole neučí plavat a doma to také není zvykem.

Druhá zastávka byla na Star Beach, kde na nás svítila široká pláž a písečný val, z jehož vrcholu byl moc pěkný výhled. Když jsem se brodila pískem nahoru, tak mi to připomínalo brození u nás ve sněhu  před chalupou. Je tu krásně vidět, kde končí korálový útes a kde začíná tmavě modrá hloubka. Šnorchlování bylo krásné právě na tomto přechodu, kde jsem i objevila moc pěknou zévu. Svítila na mě jako drahokam, akorát ležela už trochu víc v hloubce a nedařilo se nám ji vylovit. Pavel to hned vzdal, ale já se snažila o trochu déle, až se mi to povedlo. Pak mě docela bolelo v uších, jakmile jsem se znova trochu potopila, ale stálo to za to. Mohla ležet tak cca v 5-6 metrech. Měla krásně vlnité a hluboké hrany, perleťově čistě bílá uvnitř a z druhé strany barevná a obrostlá korály, velikost střední. Nebyla nijak zasažena vysušením od slunce a obě půlky u sebe pevně držely. Doplavala jsme s ní na břeh a schovala ji v křoví na druhém konci pláže. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, co jsem našla a neměla jsem ji zatím kam dát.

Oběd jsme měli u betonové nehezké ruiny, ale vypadalo to opět božsky. Posezení bylo jako u ohníčku na dřevěných kládách kolem dokola. Akorát uprostřed nestálo ohniště, ale dlouhá obdélníková deska, která byla celá plná talířů a jídla. Opět jsme měli grilovanou rybu, kuře, olihně, rýži, zeleninu, melouna a červeno žluté masité banány. Nacpali jsme se a pak se odvalili k vodě.

S batohem jsem se pak vrátila pro zévu. K mému nemilému zjištění kotvila na konci pláže lodička s turistama, kteří tam právě obědvali. Nezbývalo mi, než tam projít, vzít z roští zévu a zase zmizet. Příjemné mi to teda vůbec nebylo, naštěstí nikdo nic neřekl.

Emil pak s lodí popojel za dva rohy, kde zakotvil uprostřed zátočiny. Šnorchlovat jsme šli jen my a Emil, který nám šel pomoci s hledáním želvy.  Byla tam docela hloubka a horší viditelnost, záleželo zrovna, kde jsme se pohybovali. Emil se šnorchlem potápěl bravurně a vydržel pod vodou i hodně dlouho. Pavel se s Emilem trhnul a pak na mě z dálky mávali, že něco mají. Rychle jsem se přiblížila. Byli na hraně útesu. Emil na cosi dole ukazoval. Nic jsme neviděli. Potopil se a želvu trochu popohnal. Začala plavat výš, tak jsme nabrali kurs za ní. Emilovi jsme dali náš podvodní foťák, protože byl nejrychlejší. Plavali jsme s ní celkem dlouho. Dohnala jsem jí natolik, že jsem ji měla kousek od sebe. Asi se chtěla už delší dobu nadechnou, ale měla strach, tak jí to trvalo docela dlouho. Jakmile šla úplně nahoru, šli jsme s ní a vykoukli nad hladinu všichni společně. Radostí jsem vykřikla. Poté nabrala rychlou čáru a zmizela v hlubině. Akorát to vyšlo, že jsme se ocitli kousek od lodi. Při výstupu na palubu jsem se úplně motala. Plavali jsme dost dlouho a s vypětím všech sil. Byli jsme i dost dehydrovaní. Emil byl jednička.

Slunce už se přehouplo do odpolední fáze a tak jsme přijeli na Hidden beach jen tak tak. Loď se svými bambusovými krajními lyžemi měla co dělat, aby soutěskou bez újmy projela. Schovaná pláž s palmami vypadala krásně, škoda jen že slunce přesáhlo už skály a postupně na nás padal stín. Lepší je sem asi jet dopoledne a těsně po poledne, ale otázka je, jak je to tu s vodou. Možná že je tu tak málo vody, že se sem dopoledne ani nedá připlout.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Poslední zastávka byla na Helicopter islandu, kde je také možné vidět želvy. Opět jsme šli šnorchlovat ve trojici. Místama proudila více studená voda, nic moc. Byly už docela i vlny a viditelnost nic moc. Kdykoliv jsem zvedla hlavu, tak jsem nic neviděla, protože mi slunce svítilo do obličeje. Podle hlasu jsem plavala k Emilovi. Našel na dně ležícího rejnoka. Viděli jsme hodně dlouhý černobílý trn. Pak ho i ploutvý trochu poškádlil, aby vyplaval, ale já zrovna nad hladinou hledala Pavla, tak jsem plavoucího rejnoka propásla.

V El Nidu jsme Emilovi zaplatili. Ráno po nás totiž ani nic nechtěl, asi jsme byli černí pasažéři a on nás měl melouchem.

Naše cesta směřovala opět do Corner restaurantu na wifi a pak domů, kam jsme přišli už za soumraku. Rudy pobíhal kolem se svíčkama, nějak dnes nerozchodil elektriku. Sprcha při plamínku byla trochu nepohodlná, ale jinak mi to vůbec nevadilo. Alespoň jsem měla příležitost vytáhnout naší novou outdoorovou mini lampičku na čajovou svíčku. Je to taková pidi lucernička.

Vyrazili jsme do města. Filipínky říkali, že se půjdou podívat na reggea do Balaytubay, tak jsme se tam šli mrknout. Holky jsme tam nenašli, ale chvíli jsme tam poseděli. Pavel si dal pivko a já Calamsi džus. Hospůdka byla plná a živé reggea vystoupení v plném proudu. Měli tu moc pěkné malůvky panďuláků nad barem. Vyfotila jsem si je, že bych je třeba mohla časem někde použít.

Později jsme si prohlédli i místní galerii a pak se šli projít po pláži. Narazili jsme nakonec i na naše filipínky, které seděly na terásce jejich boudičky. Říkaly, že jsou docela utahané, proto nikam nešly. Vyměnili jsme si maily a rozloučili se. Když jsme dorazili domů, tak elektrika stále nešla.

25.02. Ca-alan beach, Las Cabanas beach, Manila

Dnes jsme měli v plánu prozkoumat pláž za Ca-alan beach (jakoby podél vody směrem k letišti), kde Emil říkal, že je dobré šnorchlování a pak že je pěkná pláž u resortu Las Cabanas, která je směrem z města směrem na Puerto Princesa cca 10 min. tricyklem. Ještě je možné jet na půldenní výlet D okolo Cadlao a Helicopter islandu, ale pro dva by to vyšlo dost draho. Co jsem se takhle ptala tak taxi boat tam a zpět cca 2400php. Kdyby bylo dost lidi, tak by to šlo asi za cca 450php/os na půl dne bez oběda. V podstatě je možné se dostat na jakoukoli pláž, jen je otázka za kolik.

Ráno nám docela trvalo, než jsme se vypravili na cestu. Na Ca-alan beach je voda bůhví kde, jsem nakonec ráda, že jsme se neubytovali v Golden Monkey, jak jsem původně zamýšlela. Dál jsme pokračovali podél moře. Došli jsme k malé pláži, kde pokračovala pěšina po nebo vedle betonové zídky a pak za rohem nahoru do kopce, stále kolem moře. Po chvilce jsme viděli pod sebou dlouhou pláž, to byla pravděpodobně ta, kterou jsme hledali.  Sešli jsme dolů a pokračovali na její konec. Potkali jsme tu akorát dva lidi. Všude tu sušili kokosy s čerstvě bílou dužinou. Pár malých kousků jsem si vzala, bez nože bych to z té půlky těžko vydolovala. Voda nám tu nepřišla moc vysoko. Pavlovi se šnorchlovat nechtělo, tak jsem šla na obhlídku sama. Hodně dlouho jsem proplavávala mezi zelenou trávou, než se začaly objevovat korály. To už jsem byla ale hodně daleko, tak se mi moc dál plavat nechtělo. Nic zvláštního jsem pod vodou neobjevila.

Došli jsme zpět do města a na autobusovém nádraží jsme si vzali tricykla k Las Cabanas. Od Emila jsem věděla, že by cena měla být kolem 40 php. Začali jsme samozřejmě na 5x  vyšší ceně, ale nakonec docela rychle souhlasil se 40php. Přišlo nám, že jede docela dlouho. Cestou jsme viděli více pláží, které by možná stály za prozkoumání. Domluvili jsme se s ním, aby nás za hodinu zase odvezl zpět. Bylo totiž už půl jedné. Vyhodil nás u zastávky a my sešli pěšinou k pláži.

Pláž vypadala fantasticky. Bílý písek lemovaný hájem palem s krásně čistou hlubokou vodou. Na druhé straně vykukoval výběžek, který byl spojený s protějším ostrůvkem písečným pásem uprostřed moře.  Turisti tu skoro žádní nebyli, zhruba 10 lidí včetně nás. Škoda že jsme se ráno vůbec zabývali chůzi na tu první pláž, tady to bylo tisíckrát lepší.

Šla jsme se ještě jednou před odchodem smočit a to jsem neměla dělat. Mohla jsem stát tak dva metry od břehu ve vodě. V tom mě začalo strašně něco pálit na stehnech. Odstrkávala jsem nějaké černé řasy, ale moc to nešlo. Vyběhla jsem na písek a křičela. Děsně to žahalo. Bylo to slizké a lepivé. Část mi vůbec nešla sundat z nohy. Pavel vzal nakonec do hrsti písek a začal mi to tím drhnout, abychom to dostali pryč. Měla jsem potřebu se vrátit do vody, protože to strašlivě bolelo. Ve vodě jsem se cítila o něco lépe. Šli jsme se podívat, co to vůbec způsobilo. O kousek dál v klidu plavala veliká medúza. Měla bílou průhlednou hlavu, jak dvě pěsti a cca metr dlouhá černá chapadla. Přišel k nám jeden starší pár a ptal se, co se stalo. Doporučovali mi na to ocet. Celé mi to zrudlo, naběhlo a pořád to pálilo. Měla jsem to po obou stehnech, hlavně na vnitřní straně, jak kdyby mne někdo zbičoval.

Na silnici náš tricyklista nebyl, tak jsme vzali jiného. Cestou jsme potkali toho našeho v protisměru, koukal na nás dost vyvaleně. No co, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Ovšem ten náš nový se při výstupu moc netvářil na 40php. Chtěl 150php. Dala jsem mu 50php. Říkal, že jsme jeli za local price. Odvětila jsem mu, „to snad nevadí, ne“ a odešli jsme.

Rudymu jsem ukázala, co se stalo. Hned mi běžel pro ocet a vatové tampóny. Říkal, že ty malé nebezpečné nejsou, že jsou špatné s těmi dlouhými chapadly, což byla právě ta moje. Jezdíme do takových míst už pár let, ale nikdy jsme do přímého styku s medúzou nepřišli. Vůbec jsem nevěděla, co může způsobit a co pomáhá. Teď už vím, že některé druhy jsou i životu nebezpečné, a že je dobré si poraněné místo počůrat a dojít hned někam k lékaři.

Musela jsem začít balit. Největší oříšek byla moje ukořistěná zéva. Netušila jsem, jestli se mi ji přes ty naše všechny lety podaří propašovat. Zabalila jsem ji do několika vrstev novin a uložila opatrně mezi věci. Zabírala mi v tom naducaném balíčku půlku krosny. Ve tři hodiny už na silnici stepoval náš odvoz. Let jsme sice měli mít až v 17:15, ale on tvrdil, že tam musíme být o dost dřív, že jinak zavřou přístup na letiště. Zdálo se mi to trochu přibarvené, ale byli jsme víceméně připraveni, tak jsme se rozloučili a vyrazili. Měla jsem dlouhé přilnavé džíny. Naštěstí mi to na ty popáleniny nijak zvlášť nevadilo.

Na letišti místo rentgenu probíhala ruční kontrola všech zavazadel. To mi zatrnulo. Ke všemu tam stála velká cedule, kde se psalo, co je zakázané odvážet. Samozřejmě že tam figurovaly mušle a korály.  Měli jsme ale štěstí, nepřišli na ni. Povolená váha zavazadel včetně příručních byla s ITI 10kg na osobu. Nám to převyšovalo o dalších 10kg. Za 1kg navíc se platí 70 php. Také nám přístrojem přiloženým na čelo měřili teplotu. Všude na letištích měli cedule s info o nějakém viru (chřipce). Kdybychom měli teplotu, tak by nás nepustili do letadla. Zdarma jsme si mohli chodit pro kávu a nebo pro studený jablečný džus.

Přilétat jsme měli na Domestic airport, ale vylezli jsme trochu někde jinde, nicméně pořád v té stejné ulici. U hlavní jsme šli kousek pěšky a pak mávli na taxík. Za 150php nás hodil k Friendly Guesthousu.

Dostali jsme pokoj do ulice. Byla to taková buňka, kde se člověk sotva otočil kolem dokola s krosnou na zádech. Postel, police na zdi, okno a malý stolek. Nic moc, ale na přespání a vstávání ve 3 ráno to stačí. Chyba ovšem byla v poloze do ulice, kde to hlučelo nonstop jako na diskošce. V podstatě jsem vůbec neusnula. Zhruba tak do půlnoci jsme stejně byli vzhůru. Seděli jsme na střeše na terase a psali z mobilu maily. V tom hluku nedalo vůbec usnout. K tomu mi ještě škubalo v nohách, jak jsem to měla požahané od medúzy. Nemohla jsem najít pohodlnou polohu.