HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Chrám Gal Viharou: lotosové květy pro Buddhův zub

Chrám Gal Viharou: lotosové květy pro Buddhův zub

Zaměstnáni zouváním bot a odkládáním pokrývek hlavy, jak se na buddhistických svatých místech sluší, ani neregistrujeme, že stojíme přímo před Gal Viharou – nejkrásnějšími buddhistickými sochami na celé Srí Lance.

Čtyři velké sochy vytesané do nízké žulové skály znázorňují Buddhu v různých polohách. Menší dvě sedícího, sedmimetrová stojícího a čtrnáctimetrová ležícího. Na místní poměry nezvykle detailním rysům Buddhova obličeje dodává zvláštní kouzlo podélné tmavé žíhání kamene. Usedáme na studenou zem a vychutnáváme si to mistrovské dílo. Je brzy ráno a všude kolem panuje ticho. Jen děda v bílém sarongu zametá spadané listí. Po téhle nádherné podívané už jen těžko oceníme ostatní památky rozeseté po areálu tisíc let starého historického města Polonaruwa.

Nejstarší a nejsvatější strom na světě

Ani Samadhi, kamenná soška sedícího Buddhy, jíž se srílanští představitelé chlubí četným delegacím a VIP návštěvám ze zahraničí, nás neokouzluje více než Gal Vihara. Brázdíme areál druhého historického města Anuradhapura na kolech a hledáme něco záživnějšího než staré čtverhranné kamenné sloupy a polokulovité stupy.

Ruiny v Anuradhapuře jsou ještě o tisíc let starší než ty v Polonaruvě. Stejně starý jako ony je i svatý strom banján – Sri Maha Bodhi, údajně prokazatelně nejstarší žijící strom na světě. Strom má pro buddhisty takový význam, protože byl vypěstován z výhonku banjánu, pod kterým Buddha dosáhl v indické Bodhgaye osvícení. Paradoxem je, že mateřský strom v Bodhgaye zahynul a ten, který tam je nyní k vidění, je vlastně výhonkem tohoto srílanského.

Sri Maha Bodhi není na svých dva tisíce let žádný obr. Nebo že by vypadal menší v bílé zděné „ohrádce“, která kolem něj stojí už od nepaměti? Její součástí je i oltář, kam věřící kladou obětiny. Stará mniška v oranžovém rouchu, zmožená horkem, si podkládá hlavu oranžovou taškou a uléhá do stínu nedalekého altánku k ostatním odpočívajícím věřícím. Po okolních stromech poskakují opice a kolem Srí Maha Bodhi se rozvážně procházejí kohouti. Slunce praží, rozpálený písek nás pálí do bosých nohou.

Vojáci a kulomety před kláštery

I mnichovi nedaleko parkoviště je teplo. Sedá si proto ve svém červeném rouchu na bobek přímo pod kohoutek a pouští si na oholenou hlavu studenou vodu. Nejen před vstupem k Srí Maha Bodhi procházíme tělesnou prohlídkou. Všude na silnici v areálu Anuradhapury jsou policejní bloky, vojenské hlídky a plechové nebo dřevěné boudy obložené pytli s pískem, z některých se na nás dokonce šklebí hlaveň kulometu. Tenhle obrázek nenechává nikoho na pochybách, že většinové etnikum Sinhálců bere tamilské separatistické hnutí vážně a snaží se vyvolat dojem, že jsou stále ve střehu. Ale jestli mám být upřímná, myslím si, že jde spíš o kosmetická opatření a každý trochu chytrý Tamilský tygr by klidně mohl odpálit bombu, kde by se mu zlíbilo.

Klášter Zubu

Ještě přísnějšími bezpečnostními prohlídkami procházíme před vstupem do chrámu Zubu. Nejdůležitějšího buddhistického svatostánku na Srí Lance. Zde je totiž údajně ukryt Buddhův zub, který byl ukořistěn z Buddhova pohřebního ohně v 6. století před Kristem v dnešní Indii. Buddhův zub putoval z místa na místo, byl několikrát ukraden a nakonec dokonce údajně zničen Portugalci v rámci potírání pohanství. Srílanské duchovenstvo ale tvrdí, že Portugalci spálili pouhou repliku a že pravý Buddhův zub odpočívá nyní ve zlaté schránce pod pozlacenou střechou v srdci chrámu Zubu ve městě Kandy.

Několikrát denně je otevírána komnata se schránkou obsahující zub. Davy věřících proudí dovnitř a kladou zakoupené lotosové květy na obětní stůl a klaní se nejrůznějším soškám ve skleněných vitrínkách i všem obrazům na zdech. Hudebníci troubí na trumpety, bubnují do bubnů a starý mnich nese květy, olej a ovoce, aby je obětoval za zlatými dveřmi, kam turisté ani věřící nesmí. Na „zub“ se stojí dlouhá fronta. Potom bezpečnostní služba žene věřící mezi nataženými provazy kolem okénka se zubem ve zdobené schránce. Nikdo se nesmí zastavovat, všichni musí projít rychlým krokem. V tom tempu ani nestíhám ve zlaté komnatě v záplavě blyštících se věcí krabičku se zubem najít.

Tohle, že je buddhismus v praxi? Vždyť to spíš připomíná tím vším hlukem a pobíháním věřících a klaněním se na všechny strany hýřivou hinduistickou bohoslužbu! Pokud vím, tak základem Buddhova učení byly takzvané čtyři pravdy, kterými propagoval mírumilovnost, dobrotu a meditaci jako prostředek ke konečnému vymanění se z cyklu života, bolesti a umírání. Uctívání své osoby za svého života Buddha důrazně odmítal. Tudíž ani celosvětově rozšířené uctívání Buddhových soch a obětování jim oleje, vody či sladkostí zřejmě není zcela původní Buddhovou myšlenkou. Ale posun původní náboženské filosofie a zahrnutí rituálů patřících původním „pohanským“ vírám kvůli přiblížení náboženství prostým lidem je běžné ve všech světových „nových“ náboženstvích.

Buddhistické peklo podle naivistů

Stejně málo společného s klasickými buddhistickými myšlenkami má buddhistický jeskynní klášter v Aluvihaře. Zjednodušeně by se asi dal popsat jako buddhistické peklo podle naivistických malířů. Na četných pestrých freskách jsou znázorněni trpící hříšníci. Nahá těla napíchnutá na obří trny velkého stromu, přitloukaná na něj zubatým ďáblem s velkým kyjem, narážení na kůl, vaření za živa a vůbec všechno možné, na co si ve svém pekle a očistci nevzpomněl ani Dante.

Uvnitř jeskyně leží, jakoby se nechumelilo, nažluto natřený Buddha. Podle legendy to bylo právě tady, kde bylo v 1. století před Kristem na palmové listy poprvé sepsáno (v jazyce pálí) Buddhovo učení. Aby toho nebylo málo, ve vedlejší jeskyni stojí dokonce sochy znázorňující trestání hříšníků ďábly. Jednomu z chudáků ďáblové otevírají lebku a vyjídají lžícemi mozek, jiného čtvrtí zaživa.

I mniši se rádi koupají

Že i mniši, v buddhistických společnostech tak velmi vážené bytosti, jsou z masa a kostí, se utvrzujeme v Mihintále. Tady stojí klášter na místě, kde jako první Srílančan přijal buddhismus od Ašokova syna Mahindy arundhapurský král ve 3. století před naším letopočtem. Malí mniši ve věku žáků prvního stupně základní školy opouští ráno poslušně v zástupu klášter. V ruce si nesou plastové krabičky s mýdlem a vypadají velmi sklesle. Jen co dorazí k umělé nádrži vysekané do skály, stávají se z nich normální kluci, kteří v mnišských „spodních sukních“ skáčou do vody, cákají na sebe a výskají.

Budurwagala – hezké překvapení nakonec

Jediná buddhistická památka, která nás po úchvatné Gal Vihaře oslovuje, je Buduruwagala – pět reliéfů vytesaných do skály. Dorážíme sem s autobusem poutníků, které jsme stopli cestou. Preciznost dvou portrétů napravo od Buddhy připomíná dokonale propracované reliéfy v indickém Konarku. Postavy Višny a Magtrea, budoucího Buddhy, jsou překrásně vyšperkované.

Na reliéfu Buddhy je znát, že sochy kdysi byly nahozené a natřené barvami. Nevadí, že štuk opadal. Takhle jsou mnohem krásnější. Sotva poutníci vyslechnou ve stínu nedalekého stromu průvodcovo povídání o tom, že patnáctimetrové reliéfy pochází z 10. století, rozbíhají se bosýma nohama ke skále, kde kladou na stolek u nohou Buddhy květy a zapalují vonné tyčinky nebo olejové lampičky. Ještě jednou se pokloní Buddhovi a zase nastupují do autobusu. Nemůžeme se od té nádhery odtrhnout. Jenže musíme, protože když se nesvezeme s poutníky k hlavní silnici, bude nás čekat dlouhá pěší túra pod neúprosným poledním sluncem mezi ničím nestíněnými rýžovými políčky.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí