Redakce

Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Do „království“ Turkmenbašiho nebylo nikdy úplně snadné se dostat kvůli drahým obtížně získatelným vízům. Vízová politika se ještě více zpřísnila v roce 2002 po neúspěšném atentátu na Turkmenbašiho. Protože jsme nyní chtěli projet po Hedvábné stezce, jejíž hlavní trasa kdysi vedla právě přes turkmenský Merv, řešili jsme problém, jak získat vízum snadno a levně. Zde tedy popisujeme situaci z června 2006.

V Bibli se píše, že člověk žil původně v ráji a později byl vyhnán. Vědci zase tvrdí, že člověk pochází z Afriky, odkud se naši předkové rozešli na další místa Zeměkoule. Je tedy Afrika oním rájem? Jakmile ji jednou navštívíte, začnete si myslet, že ano…

„Turecko obývá směsice národů, Řekové, Arméni a Turci. Turci vlastní jazyk mají a vyznávají zákon odporného Mohameda. Jsou to lidé nevzdělaní a hrubí a zdržují se na horách a kopcích podle toho, jak se jim podaří nalézt vyhovující pastviny. Mají velká stáda koní a ovcí. Tamější koně a muly mají velkou cenu. Arméni a Řekové, žijící v té zemi, bydlí ve městech a městečkách. Vyrábějí věhlasně proslulé hedvábné látky.“

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Tři dny jsme strávili na poloostrově z naplaveného kamení. Z pravé strany dvěstěkubíková Obichingou, z levé její stokubíkový přítok Obimazor, za zády až k obloze pamírské kopce a kdesi za nimi Pik Komunizmu a ledovec Garmo, ze kterého Obichingou pramení. Celé dny nám naše hovory podbarvoval hukot peřejí, které nikde nezačínají ani nikde nekončí, které k téhle řece patří stejně přirozeně jako k železnici koleje.