HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Sjezd kalné řeky

Sjezd kalné řeky

Tři dny jsme strávili na poloostrově z naplaveného kamení. Z pravé strany dvěstěkubíková Obichingou, z levé její stokubíkový přítok Obimazor, za zády až k obloze pamírské kopce a kdesi za nimi Pik Komunizmu a ledovec Garmo, ze kterého Obichingou pramení. Celé dny nám naše hovory podbarvoval hukot peřejí, které nikde nezačínají ani nikde nekončí, které k téhle řece patří stejně přirozeně jako k železnici koleje.

Celá ta cesta začala dost nešťastně. Když jsme v půlce září vyskočili v Moskvě z vlaku a uháněli na letiště Domodědovo, v metru si uvědomili, že jsme ve vlaku nechali balík plovacích vest a stan, a posléze podnikli procházku seřazovacím nádražím kdesi na periferii a vše našli, říkali jsme nadšeně jeden druhému, že už jsme si svůj díl smůly vybrali a teď vše půjde hladce. Optimismus nám vydržel dvě hodiny. Do okamžiku, kdy si náš vedoucí a uznávaná vodácká autorita Honza sundával z ramen transportní sud tak šikovně, že si jím přirazil dlaň ke špinavému betonu letištní plochy. A tak zatímco jeho tři přeražené prsty čněly v nepřirozené poloze vzhůru k obloze jako boží varování a mezi cákanci oleje se objevil rudý flek, pochopili jsme, že tentokrát to tak jednoduché nebude. Potvrdili jsme si to znova, když jsme pak už po cestě z Dušanbe, kde nás Honza se zasádrovanou rukou s čnějícím kusem drátu dohonil, uviděli řeku Obichingou. Tedy přesněji řečeno v okamžiku, když jsme se našich kamarádů z Permu zeptali, kterýže člověk tuhle šílenou masu vody, bublin a písku valící se přes balvany oklasifikoval jako pětku, a přítel Voloďa se na nás pobaveně usmál a odvětil: “Jak jste přišli na to, že to je pětka? Tohle je jedna z nejtěžších šestkových řek v Sojuzu, dokonce ji někteří zařazují mezi pět nejtěžších vůbec. My jsme se na její splutí připravovali několik let.”

Zkrátka – smůla se na nás začala lepit už dávno předtím, než jsme sedli do vlaku. Do popisu kilometráže řeky Obichingou, který jsme sehnali, se vloudila chybička. Ztratila se malá, mrňavá, přímo nanicovatá nehmotná věcička, ta krátká svislá čárka, kterou se V liší od VI.

Když se pak Voloďa dost vynadíval na naše pobledlé ksichty, s humorem sobě vlastním dodal: “To, co teď uvidíte, je pětka. Ta nejtěžší šestková místa nejsou vidět, protože jsou na dně hlubokých skalních kaňonů.” Navrhl nám, abychom nejezdili nejtěžší vrchní kaňon a začali až pod ním. Nemusel nás dlouho přemlouvat.

Tři dny jsme strávili na poloostrově z naplaveného kamení. Z pravé strany dvěstěkubíková Obichingou, z levé její stokubíkový přítok Obimazor, za zády až k obloze pamírské kopce a kdesi za nimi Pik Komunizmu a ledovec Garmo, ze kterého Obichingou pramení. Celé dny nám naše hovory podbarvoval hukot peřejí, které nikde nezačínají ani nikde nekončí, které k téhle řece patří stejně přirozeně jako k železnici koleje. Řeka člověka brzo odnaučí šeptat a v rámusu se ztrácí i vzteklé odseknutí zaznívající obvykle poté, co jeden druhému zavadíme neopatrným slovem o napružené nervy. Večer si lehneme do stanů a místo snů nám v hlavě víří ostrý rachot balvanů neustále se valících po dně řeky. Pak potkáváme na břehu jeden druhého, ty taky nemůžeš spát, viď, v mrazivé noci sedíme na náplavce a díváme se na bílou vodu ženoucí se pod námi.

Obichingou znamená tádžicky Kalná řeka. Název příhodný, ještě nikdy jsme neviděli ledovcovou řeku, která by v sobě měla tolik písku. Písek společně s nízkou teplotou vody (2 – 3 oC ) způsobuje, že voda je hustší, jakoby tvrdší, a i na pohled malé vlny a peřeje mají nezvyklou sílu. Splutí Obichingou se začíná ve výšce 2500 m a po 200 km končí na 500 m. Průměrný gradient 10 m/km řadí Obichingou mezi řeky s největším spádem při tomto průtoku.

Z pokroucených kmenů břízek a olší, jediného dřeva v okruhu mnoha desítek kilometrů (pomineme-li topolové větrolamy, které jsou asi nejcennějším majetkem vesničanů), jsme vytesali pět příčných břeven, havlinky a dvě hřebla. Pak jsme vše svázali dohromady se šesti nafouknutými válci a dohustili ještě o dvě čárky víc než obvykle. Celá ta obluda, nazvaná svými milujícími konstruktéry Matylda V, se celkem slušně zpevnila a stala se tak první věcí, která nám od začátku naší cesty zvedla náladu. Čtvrtý den ráno jsme sbalili věci do sudů, Honzovi přetáhli přes sádru igeliťák s gumičkou a v improvizované sestavě vyrazili. Únavným způsobem, kdy jsme před každým podezřelým úsekem zastavovali a prohlíželi, protože po předchozích zkušenostech už jsme naší kilometráži nevěřili, jsme po třech dnech dorazili k začátku prostředního kaňonu. Jednodenní průzkum a částečné spuštění na laně po skalní stěně nám umožnily na vlastní oči zhlédnout zmaterializované nejhrůznější sny vodáka. A pak jsme seděli na skále nad místem, kde se téměř celý průtok valil pod balvan velikosti rodinného domku, a povídali si s vesničany z blízkého kišlaku.

“Na tomhle místě už se utopilo hodně lidí, za těch osm let, co tady začali jezdit, tak deset,” vykládá stařík a na otázku, kolik vodáků tady jezdí, odpovídá. “Asi tak dvě lodě ročně a skoro pokaždé se někdo utopí. Ale letos ještě nikdo. Je teplý podzim a proto je více vody než obvykle, tak ještě nikdo nejel. Kdy to pojedete vy? Přijdeme se podívat.”

Dědulu jsme zklamali. Rozebranou Matyldu jsme naložili do vyškemrané sanitky, převezli až pod kaňon a šli se podívat na kluky z Permu, kteří nás mezitím dojeli. Tak jsme měli možnost na vlastní oči vidět, jak to vypadá, když řeka nacucne vor o výtlaku dvě a půl tuny, protáhne ho pod skálou a pak rozervaný na kusy vyplivne včetně potlučené a poloutopené posádky, aby je až po dlouhých stovkách metrů pustila ke břehu.

A potom jsme loď znovu postavili a pluli peřejemi dál, zažili zemětřesení a písečnou bouři, v úplně vykoupeném obchodě vyžebrali mýdlo a umyli se, a pak dali pusu našim holkám za to, že to s námi přežily. Nad spodním kaňonem si společně s Honzou řekli, lepší živej srab než mrtvej frajer, rozebrali Matyldu a nasedli do mrňavého letadýlka. Vzneslo se s námi jako moucha ztracená mezi stěnami obrovského údolí a dole hluboko pod námi se ve slunci leskla olověná hladina té neskutečné řeky s vlnami zřetelnými i z kilometrové výšky.

A tak dodnes nevím. Sjeli jsme Kalnou řeku, nebo ne?

Jarda Lhota

Článek poskytla CK Adventura.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí