HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

American Roadtrip: Z Vancouveru do Denali

American Roadtrip: Z Vancouveru do Denali

Pokračování velké letní cesty po Americe, tentokrát projedeme trasu Vancouver – Meziadin Juncton – Hyder – Whitehorse – Desadeash River – Kluane NP – Fairbanks – Denali.

Seton Lake, Coast Mtns, KanadaSeton Lake, Coast Mtns, Kanada

22. 07. 2010 Den dvacátýdruhý

To je nezvyk psát „dvacátýdruhý den“, vysoké číslo když se jedná o dovolenou. Nicméně je to den zařizovací, strávil jsem ho s Honzou a Janou a Janou objížděním po městě. Kupili jsme USB wifi internet k počitači, jedno použité kolo na auto a spoustu pěkného jídla.

Už bylo všechno zařízeno, když v tu chvíli, se najednou nechtělo nastartovat auto, vypadá to, že už je zas prázdná baterka. Praktickým pokusem jsme zjistili, že automat se nedá roztlačovat a zůstali jsme viset na parkovišti v obchoďáku. Nakonec jel okolo jeden hodný pán s kabelama, tak nám to pomohl nahodit. Jeli jsme rovnou čárou do nejbližšího servisu a tam nám řekli, že je to alternátor.  Kura, tak to sme předtím tu baterku v Arizoně kupovali zbytečně, asi byla v pořádku, natáhli nás tam jak nějaký turisty.

Prý to bude opravené až zítra dopoledne, takže asi musíme náš zítřejší plánovaný odjezd trochu posunout. Štěstí v neštěstí, že se to stalo zrovna dneska, aspoň to nemusíme řešit později někde uprostřed tajgy.

Večer jsme měli sraz u Davida na zahradě, kde byla rozlučková párty a gril. Už jsme se sice loučili několikrát předtím, ale když se jedná o grilované maso, loučení není nikdy dost.

Byli jsme tam všichni i Pítr došel, tak to bylo fajn. Zítra pokračujem na sever!

Pozn.: Aby toho psaní nebylo na jednoho člověka přespříliš, budem se od zítřka se záznamem do našeho palubního deníku střídat my dva Ondrové.

23. 07. 2010 Den dvacátý třetí

Dnes se začíná nová etapa našich životů, měníme posádku a vyjíždíme na sever.

Brzo ráno mi volají ze servisu, že alternátor je vyměněný, tak můžem hned okamžitě vyjet.

Spali jsme s Janou u Honzy s Janou, tak jedem nabrat Ondru s Mončou. Na ulici balíme a již po třetí hodině odpolední vyrážíme z města.

Jsme teď samí Češi a všichni máme plnou hubu keců, tak je konečně srandy plné auto. S těma Němcema předtím to bylo fajn, ale žádný humor.

Řeklo se, že už se nebudem tak přežírat v těch fastfoodech, tak jsme si nakoupili grilovaná kuřátka a u jezera na Sea-To-Sky Hwy. děláme picnic. Zbytek kuřete si Ondra B. poté odložil na střechu auta a ono mu za jízdy samo od sebe uletělo. Monča se těšila, že si ho dá k večeři a nedá.

Projíždíme Whistler a Pemberton, ledovce na špičkách hor, huňaté lesy a jezera. Nemůžu si pomoct, ale tyhle Coast Mountains, jsou asi stejně ze všeho nejhezčí.

Večer nacházíme naprosto úžasné místo na táboření. Sice jsme museli z auta zase udělat off-road a dostat ho sem po šutrech lesem, ale spíme neviděni u horské řeky a i ohýnek máme, kéž by to tak bylo každý den.

PS: Pravděpodobně spíme v kraji, kde medvědi dávají dobrou noc, tak nevímnevím.
254 km

Ondra K.

24. 07. 2010 Den dvacátý čtvrtý

Noc jsme přežili bez úhony a spinkalo se královsky. Po chutné snídani jsme opět nacpali svých hodně švestek do našeho bílého šípu (auto s kolem a mou krosnou na střeše vypadalo opravdu expedičně) a vyrazili v krásném ránu bez mráčku na cestu. Po pár kilometrech jsme udělali zastávku u jezera v Marble Canyon na koupačku a oběd. Voda byla příjemně osvěžující a během plavaní na druhou stranu jezera obklopeného horama si člověk naplno uvědomil že je opravdu v Kanadě.

V městečku Lillooet jsme nabrali benzín a směr na sever. Pomalu jsme opouštěli skalnaté hory.

Cesta ubíhala pozvolna, ženská část posádky si ji krátila spánkem a ta mužská rozjímáním o životě v divočině a propočítáváním ušetřených peněz za nekoupené hamburgery.

Minuli jsme pár malých vesniček udiveni nad tím, co tam lidi uprostřed ničeho můžou dělat a projížděli vesměs nudnou, rovnou, střídmně zalesněnou krajinou. K večeru, jako rozptýlení, pouštíme film z laptopu. Jo moderní cestování.

Zabráni do filmu jsme téměř nepostřehli, že krajina se opětt trochu zvlnila a přibylo jezer. Jelikož již bylo po osmé hodině večerní, přerušili jsme film a počali hledati misto na spaní. Měli jsme opět štěstí a hned první cestička necestička nas zavedla k malebnému jezírku, ve kterém se sice nedalo koupat a ani voda nebyla použitelna na vaření, či mití nádobí, ale bylo to tam téměř až poetické.

Honza dneska řídil a samozřejmě nám díky tomu vzadu praskla brzdová žárovka. Ondra K. se to jestě snažil spravit, leč neměl křížový šroubovák, snad zítra.

709 km
Ondra B.

25. 07. 2010 Den dvacátý pátý

Nastavili jsme si budíka na sedm ráno a už kolem osmé jsme vstali. Jezírko, u kterého jsme kempovali, bylo za ranního rozbřesku nádherné. Ugrilovali jsme čaj na ohni, rozmíchali ve vodě sušené mlíko a počali snídat cereálie a různé zbytky.

Je sice neděle, ale nacházíme jeden otevřený „mall“, tak tam kakáme, čistíme si zuby a dokupujem zásoby. A Jana s Monikou si tam prý i umyly vlasy.

Pokračujem dál po silnici č.16 a začíná to tu být stále hezčí, lesy zelenější a v dálce se vynořily zasněžené vrcholky hor. Mysleli jsme si, že to tady bude kraj naprosto pustý, ale čas od času míjíme samoty roztroušené po lese. Silnice v celkem dobrém stavu a policajti nikde, tak si to frčíme 120.

Je to celkem luxusní cestování, člověk tady sedí obklopený jídlem ze všech stran, stačí vztáhnout ruku.

Míjíme pěkné odpočívadlo u řeky, tak tam obědváme. Koupu se jenom já, bo ostatní se bojí, že by je to odneslo.

Sledujem film, ale měli bychom raději sledovat ty velehory s ledovcema všude okolo. Obydlí kolem, cesty ubývají a my nezadržitelně vjíždíme stále hlouběji a hlouběji do divočiny.

Cestou do Hyderu, KanadaCestou do Hyderu, Kanada

Z 16. to stáčíme na sever na proslulou Cassiar Hwy., kteroužto počala stavět na přelomu století společnost Hudson Bay. Šlo o první snahy překlenout nekonečnou vzdálenost amerického severu a spojit ho na samém západě kontinentu s Evropou. Během druhé světové války však tuto silnici nahradila delší a rychlejší Alaska Hwy., proto je dnes Cassiar oblíbená především turisty.

V Meziadin Juncton sjíždíme na slepou silnici, která končí na Aljašce v Hyderu. Teda přesněji končí tam asfalt a veškerá civilizace, my odtamtud ještě stoupáme po dlouhatánské kamenité silnici do hor spatřit jeden ohromný ledovec Salmon Glacier. Po cestě jsme spatřili malého černého medvídka, čmuchal si to na krajnici a z projíždějících aut si nic nedělal.

Jsme u ledovce, na vyhlídce vysoko na skále, fotíme a vraždíme při tom nekonečná hejna komárů. Pak pokračujem ještě kus po cestě dál a hledáme plácek na přespání.

A pak to přišlo!
A co?

Zničehonic se před námi na cestě objevil grizzly, ne žádné černé medvídě jeko předtím ale ohromný starý medvěd. Takovej určitě zabíjí na potkání, jsme kousek od něj, ale zamčení v autě, tak na nás jenom kouká a žere borůvky. Prý je to celkem vzácnost, vidět grizzlyho, tak máme radost.

Otáčíme to zpátky a po chvilce zastavujem na místě, kde bychom mohli dneska přespat. Sluníčko už zapadlo, jsme vysoko v horské pustině u staré důlní šachty, poněkud depresivní údolí. Holky mají strach, že když půjdou čůrat, sežere je tady medvěd, tak rozhodly, že bychom dneska měli jet do noci a spát někde v nižších polohách.

Sedáme teda znova do auta, ale co to? Auto nestaruje! Sakra, máme novou baterku a aleternátor a jsme zas bez šťávy, kde je problém?

Hm, tak tady budem muset stejně přespat. Problém je, že tady zrovna moc provoz není, tak nevíme, jak se odsud dostanem. Snad tudy zítra někdo pojede a zachrání nás.

Začali jsme vybalovat, ale v tom kde se vzal tu se vzal, začal se k nám přibližovat pocestný. Byl to starej Keith Scott, bearman vracející se z obchůzky. Fotí medvědy a prodává o nich DVD, má nedaleko zaparkované auto a kabely má! Startujem a vydáváme se nočními horami zpět.

Cestou nám ještě málem propích pneumatiku dikobraz utíkající po silnici, aby toho nebylo málo. Úplné safari dneska.

Když nám to nestartuje, znamená to, že teď nesmíme vypínat motor a to ani na celnici mezi Aljaškou a Kanadou kde nas překvapivě (narozdil od cesty tam) pečlivě zpovidá celník. Pojedem tedy v kuse nocí až do Whitehorse. Vracíme se zpět na Cassiar a pokračujeme krásnou nocí v dál.

Ve čtyři ráno nám ale dochází, že nám dochází benzín, benzínky jsou tady zhruba každých 200 km a v noci všechny zavřené, bo jsme na silnici jenom my sami. Musíme asi kolem čtvrté hodiny ráno zastavit, chcípnout to a přespat u jedné pumpy, aby nás ráno někdo zachránil.

Pápá.

980 km
Ondra K.

26. 07. 2010 Den dvacátý šestý

Ráno se asi kolem 8 probouzíme (ženy v autě, muži pod širákem) u baseballového hřiště hned naproti benzínky. Naštěstí se v pondělí ráno nic nehraje, jen starý indiánský bufeťák obchází koše na hřišti. Sušíme spacáky od rosy, ranní hygiena na zachodcích benzínky a snídaně. No a pak už chvíle napětí, jestli budem hledat někoho s kabely, nebo Ford naskočí. Naskočil! Vypadá to že mu přes 300 km v kuse prospělo a baterka se nabila. Nabíráme zatraceně drahý benzín, vodu a vzduch do pneumatik, kterého je možná až příliš…

Máme v úmyslu dnes dojet do Whitehorse, kde máme sraz s Martinem a Lenkou, kteří s náma mají jet Ross River na Yukonu. Čas máme díky noční jízdě dobrý, ale ouha. Jak to na cestách býva, plány se mění. Jěště než vyjedem, potkáváme na benzínce dva Kanadské cestovatele, kteří mají namířeno taky na Aljašku. Vřele nám doporučují canyon řeky Stikine a na ní ležící vesničku Telegraph Creek. Přirovnávají to ke Grand Canyonu a hovoří o vysokém úzkém mostě a nejlepších místech v BC. Odbočka je hned u benzínky, takže neodoláme a posunujem naše plány o den.

Daň zaplacená za cestu do Telegraph Creeck, KanadaDaň zaplacená za cestu do Telegraph Creeck, Kanada

Cesta lesem je hlíněná, ale relativně v dobrém stavu. Ovšem jaké jsme měli ráno štěstí s problémem s baterií, tak mame smůlu s přehuštěnou pneumatikou, která nevydržela nápor hrbolaté silnice, vedra a váhy našich krámů a prostě praskla. Tak měníme kolo, naštěstí to Ondra K. po zkušenostech z USA předvídal a máme s sebou hned 2 rezervy, tak jsme klidní. Po výměně máme před sebou jěště tak polovinu cesty, jejíž povrch se stále zhoršuje. Pomalu se proplétame mezi kamením a výmoly po úzké cetě těsně nad okrajem útesu. Po chvili se ale vyšplháme na okraj canyonu Stikine River a výhled na vysoké skalnaté úbočí, pod kterým se v peřejích bělá horská řeka, nás odměňuje za strastiplnou cestu.

Ještě pár kilometrů jedeme po silničce zařezané v úbočí canyonu, než dorazíme do Telegraph Creek, kde mezi polorozpadlými dřevěnými domy žijí převážně indiáni. Nacházíme zde starý kostelík ale hlavně krámek se vším možným, který slouží i jako internetová kavárna a restaurace. Okamžitě toho využíváme a sosáme jak internet tak napájení, neb už si nedovolujeme napájet nic z autobaterie. Dáváme si k tomu výborné borůvkové koláče. Zmoženi náročnou cestou nacházíme osvěžení v prudké a chladné řece kousek pod obchůdkem, kde také u stolečku obědváme.

Zjišťujeme že žádný veliký most tu není a že Kanaďani opět přeháněli. Asi po dvou hodinkách strávených vyloženě rekreačně se vracíme. Na cestě ještě potkáváme, tentokrát velkého černého huňáče, který před námi prchá do lesa.

Zpět v Dease Lake, kde jsme opustili silnici na Whitehorse se ještě neúspěšně snažíme najít otevřený pneuservis. Nakonec ujíždíme ještě pár desítek kilometrů a po osmé hodině rozbíjíme tábor u roztomilého potůčku. Všude opět plno komárů, vaříme večeři jak v hotelu Continental -brambory šťouchané, cibulka smažená, točeňák opečený. Tesně před 11 h v noci nás do spacáku doprovází denní světlo.   

264 km
Ondra B.

Náves v Telegraph Creek, KanadaNáves v Telegraph Creek, Kanada

27. 07. 2010 Den dvacátý sedmý

Už se lepšíme, vstáváme jen o půl hoďky později, než jsme měli. V rychlosti snídáme a balíme. Auto dneska startuje tak vyrážíme na cestu. Zbytek Cassiaru je pěkný, ale poněkud klikatý a čas od času rozbitý.

Konečně se napojujeme na Alaska Hwy., cesta je hned o poznání lepší a nejbližší policajti vzdálení asi tisíc km, tak si to frčíme ostošest abychom byli ve Whitehorse co nejdřív.

Vjíždíme do Yukonu a cedule nás víta slovy: „Yukon, larger then life“.

A je to pravda, jedem naprosto fantastickou krajinou, plnou hor, zelených smrkových lesů a nádherných řek. A toho všeho jsou zde nekonečné stovky kilometrů. Teď už jsme opravdu Into The Wild!

Na silnici potkáváme auta jen poskrovnu. Je to taková vzácnost, že všichni řidiči, když se potkají, se zde zdraví.

Na jedné benzínce na záchodcích jsme si přečetli tento příběh:

Jeden Americký cestovatel chodil křížem krážem po USA. V každém státě navštívil kostel a v nich byly veřejné telefony s cenou za hovor 10 000 dolarů za minutu. Ptal se, proč je to spojení takové drahé a řekli mu, že je to přímá linka do nebe. To dává smysl.

Později ale tento cestovatel navštívil severní Kanadu, opět šel do kostela a tamní telefon byl zpopltaněný jen 5 centy. Ptal se kněze proč je to zde o tolik levnější a ten mu odpověděl: „Vždyť jsi v Kanadě, to je lokální hovor.“

Do
Whitehorse dojíždíme o dvě hoďky dřív oproti plánu, avšak pár km před cílem nám začlo ucházet další kolo. Vyšlo to akorát tak do nejbližšího pneuservisu. Opustila nás další pneumatika, takže musíme koupit jinou a hned eště jednu za tu, co jsme zrušili včera.

Teda jsme na cestě jen pár dní a naše auto už má jen jedno kolo z těch původních, jestli to takhle půjde dál…

Navíc nám řekli, že ty problémy se startováním máme asi protože je někde nějaký zkrat a nedá se zjistit kde, takže s tím asi musíme žít a doufat.

Po opravě jsme se konečně setkali s Martinem a Lenkou, s nimiž jedem zítra na řeku.

Sedíme v místní knihovně, kde dopilováváme poslední detaily našeho plánu. Jako například na jakou řeku zítra jet, co si půjčit za lodě atd…

Pak děláme nákupy a jdem večer rybařit k Yukonu.

Výsledky rybolovu:

–        Ondra chytil svou první rybu (délka asi 3 cm), při dalších pokusech však přetrhl vlasec a ztratil háček s třpitkou.

–        Martin při nahazování uklouzl a nahodil do řeky celý prut. Záchranná akce se nepovedla.

K večeři byly tudíž housky s máslem. Stany stavíme na kopci nad městem, musíme brzo vstávat, tak dnes bez ohýnku. Dobrou noc.

PS: Monika zabila ve stanu tři komáry, což znamenalo citelný úbytek komáří populace na Yukonu.

594 km
Ondra K.

28. 07. 2010 Den dvacátý osmý

Dezadeash Lake, Yukon, KanadaDezadeash Lake, Yukon, Kanada

Dnes vstáváme podle plánu v 7, chceme vyrazit co nejdřív. Balíme stany a jdeme na snídani k řece, kde děláme oheň, vaříme čaj a já zkouším ryby. Hned asi po 5 s po prvním náhozu mě zabrala, tentokrát docela veliká. Zaskočila mě však neřipraveného, tak ačkoliv jsem ji měl už u břehu, tak mi pláchla, ale nevadí, snad budou další. Monča a Jana si myjí vlasy v zatraceně malém umyvadélku na záchodech na informacích, nevím, jak to ty holky dělají.

Včera se změnily plány, místo Ross River jedeme Dezadeash River, je jednodušší a kratší. Také plavidla se napřed změnila z raftu na nafukovací kanoe a nakonec si vezeme na střeše 3 klasické kanoe vložené do sebe tak, že jsme museli vymontovat sedačky a vyztužení, což nám zabralo asi 3 hodiny a v kombinaci s pozdními otvíracími hodinami pujčovny a posledníma nákupama to znamená, že vyjíždíme okolo 17 h, což zrovna nebylo v našem plánu, ještěže je tu pozdě tma a brzo světlo (tma je asi jen od 12 do 3 hodin ráno). [pozn. Ondry K.: Smekám před tímto souvětím!]

Auto je naložené asi jak nikdy, snad to vydrží. Jana a Honza řeku nejedou, takže Honza nás opatrně veze k řece a Jana čeká ve Whitehorse, protože do vozu by se opravdu nevešla. Po řece se snad všichni sjedem v Haines Junction, kde nás Honza vyzvedne, vrátime lodě a pojedeme dále.

Našli jsme cestu přímo k jezeru, na které bylo napsáno „no tresspassing“, řekli jsme si, že nevíme, co to znamená.

Chlapi montují lodě, ženy grilují zatím maso a klobásy. Navečer je vše připraveno a zdá se, že i vítr ustal, sluce zapadá a tak pohodlně vyrážíme na vodu. Po chvíli se, ale zas zvedá vítr a dělají se velké vlny, proto to balíme kousek od bodu výjezdu a čekáme, jestli se to nezlepší. Rozděláváme oheň na večeři a čaj. O půlnoci je jasné, že se to asi nezlepší, navíc je tma, tak jdeme spát s tím, že budeme vstávat v šest ráno, neboť by nemusely být vlny.

Ondra B.

29.7. 2010 Den dvacátý devátý

Bohužel vstáváme hrubě po osmé, nikomu se nechtělo. Vlny sice jsou, ale není to tak hrozné, ovšem za krátkou chvíli se to radikálně horší. Okolo desáté hodiny parkujeme na břehu a zjišťujeme, že jsem měl foťák celou dobu na zádi, jen zázrakem v těch vlnách nevypadl.

Z časových důvodů nemáme jinou možnost -musíme dál. Je to souboj s živlem –  ne stařec a mořec, ale mladící a jezero. Dost to hází a občas (hlavně při nástupu) nabíráme vodu. Proto raději jedeme podél břehu. Asi za další hodinu plavby se naštěstí obracíme do zátoky směrem po vlnách a jedem k ústí řeky. Jede se o mnoho lépe, spadl z nás strach, že se utopíme, tak vesele konverzujem.

U ústí řeky snídaňo-obědváme a Martin s Lenkou dělají banoky, dobré, jednoduché a levné smažené placky z mouky a vody.

Dezadeash Lake, Yukon, KanadaDezadeash Lake, Yukon, Kanada

Jsme rádi, že máme Dezadeash jezero za sebou. Čekají nás ještě dvě menší podlouhlá jezera, avšak jedeme po větru a vlnky jsou daleko menší. Na konci posledního jezera zkoušíme půl hodiny s Lipkou štěstí v rybolovu – neúspěšně. Pokračujem krásnou krajinou s horama v zádech. Řeka meandruje a teče velice pozvolna.

Asi v osm to balíme na jednom kempišti s nedalekými indiánskými sruby. Chytám čtyři Lipany a jednu štiku – báječná večeře. Lipi lipana nechytilJ Bohužel mi poslední ryba urvala třpytku, tak už máme jen jednu. Rozjíždíme slivovici a bechera a asi o půl jedné jdeme spinkat.

Ondra B.

30.7.2010 Den třicátý

Vstáváme v osm, jen Lenka a Martin už vaří skoro od sedmi. Vaříme snídani a po deváté vyrážíme. Voda teče málo a místy ještě míň, řeka se strašně kroutí. Břehy jsou jako včera porostlé travinami a přesličkou s občasnými smrkovými lesíky. Řeka meandruje až běda, a i když máme výhled na hory, není moc povzbuzující vidět jednu horu půl dne snad ze všech stran. Začíná to být zoufalá nuda. Okolo poledne si zpestřujeme výlet obědem koupačkou a rybařením. Lipi chytá štiku a já ztrácím poslední třpytku. Jedeme dál, večer míjíme vesničku Champagne. Snažíme se dojet co nejdále, po osmé hodině zoufale hledáme místo na táboření v hustě zarostlých březích. Po několika neúspěšných pokusech táboříme na svahu nad řekou.

Děláme večeři a jako zákusek je chutná štika.

Monča si při chůzi po břehu dělá bahenní zábaly nohy, zapomněla si však sundat botu, tak jí musí teď složitě sušit a nelíbí se jí to.

Silně fouká, což nám komplikuje vaření a nebe, které bylo doposud téměř bez mráčků se zatáhlo. Starý Yukonský vlk Lipi říká, že bude pršet. Jdeme spát v půl jedné znaveni po celém dni pádlování.

Ondra B.

31.07. 2010 Den třicátý první

Vstáváme opět časně, a ve spěchu snídáme. Víme, že máme před sebou ještě kus řeky, která neteče a kroutí se víc než had. Máme štěstí, aspoň je pěkně, ačkoliv ráno jsou nějaké pochmurné mraky. Vyjíždíme později než bychom chtěli. Řeka nás začína unavovat stále stejnými zákrutama a líným tokem, jen pár úseků trochu teče. Rozptylujeme se u oběda soutěží, kdo dřív rozdělá oheň na uvaření čínských nudlí. Vyhráváme my. Jana při pohledu na zásoby jídla soudí, že jsme neuvědomělí.

Již při obědě spadlo pár kapek, a když se na olejnaté řece daleko do cíle rozprší, jedná se o vrchol zoufalství. Už nepomáhá ani všudypřítomný Dalibor Janda, kterého všichni vyzpěvujem na lesy. Rozptyluje nás losice brodící se přes řeku. Po dalších X km se konečně řeka roztekla, všichni jsme promoklí, zmrzlí a nadšení z toho jak řeka teče.  Jedeme asi do 9, jednak chceme dojet k soutoku u městečka Cayon a jednak hledáme místo na stan. Nakonec ho nacházíme na levém břehu, škoda jen že parkujeme na břehu pravém. Znamená to jít do trenek a přetáhnout lodě docela silným proudem na druhou stranu. Všichni se tím náramně bavíme, hlavně Lipi, který předvádí své kousky. Naštěstí je voda oproti vzduchu teplá.

Daří se nám zapálit oheň díky suchým smrkům, kterých tu je hodně. Všichni se tiskneme kolem ohně, sušíme se a děláme večeři. Ještě trochu mrholí, ale oheň nám zvedá náladu. Asi o půlnoci to zalomíme.

Jana: „Je toneuvědomělé!“

Ondra B.

1.8. 2010 Den třicátý druhý

Budíme se do nádherného rána, pár mráčků pluje po obloze, ale vzduch je krásně čistý a slunce nám vysušuje poslední mokré věci. Máme předsevzetí vyjet v 8, což se nám téměř daří. Proud je sice už silný, ale stále máme před sebou velký kus cesty. Řeka teče rychle, užíváme si divoký slalom mezi kameny, mělčinamy a padlými stromy. Občas nás propleskne nějaká větev. Den se opravdu vyvedl a dělá se pěkné teplíčko. Blížíme se k cíli a tím se mění i krajina. V dáli vidíme hory, na které se zítra chystáme.

Do cíle Haines Junction dojíždíme asi v 16 h. Po chvíli se střetáváme s Honzou a Janou. Rychle rozmontováváme kanoe a nakládáme je. Je to závod s časem, v půjčovně mají jen do 18 h a je to přes 150 km cesty. Jedeme Já, Ondra K. a Lipi s Lenkou se kterými se ve Whitehorse budem loučit. Ostatní zůstávají na místě, perou a koupou se. Kanoe jsme vrátili 17:58 plus hodina na opětovné smontovaní, slečna z nás měla moc radost. Dokoupili jsme zásoby, povečeřeli naposledy s Lenkou a Lipim a jeli zpět. Do Haines Junction jsme dojeli asi o půlnoci. Holky nás už netrpělivě čekaly. Jdeme hned spát.

312 km

Ondra B.

2.8. 2010 Den třicátý třetí

Ačkoliv spíme na místě, kde se nesmí kempovat, dáváme si se vstáváním na čas a ze stanu se vyhrabeme až v 10 Nastává šílené přebalování, které nám trvá až do odpoledne. Opět máme problémy. Nejen, že jsme nechali naše náhradní kolo v noci nedaleko u řeky a někdo, nebo něco, nám ho někam „uklidilo“ (stejně jako rošt, který se umýval přes noc v řece), ale opět nám nestartuje auto. Tak nám pomahá ranger, pro kterého holky skočily. Jedeme k informacím pro mapu a doplnit vodu. Poté se ještě ptáme jedné paní, kterou jsme viděli ráno u řeky, jestli nám náhodou neukradla naše kolo, ale nikdo nic neví.

Vzhůru na mt. Decoli (2232 m n. m.), nemůžeme parkovat jen tak kdekoli, neb máme strach, že nenastartujem.

Po chvíli nejistoty nacházíme parkoviště a cestu k hoře. Jdeme korytem potoka, občas se musí brodit, občas se prodíráme nízkými vrbami.

Výhled z Mt. Decoli, Yukon, KanadaVýhled z Mt. Decoli, Yukon, Kanada

Potůček se pomalu vytrácí, proto šplháme na vysoký břeh a nacházíme křivé, ale měkoučké místo na spaní. Všude jsou syslové a svišti, vidíme i horské kozy a lišku, která jde úspěšně lovit. Děláme společné těstoviny na bombách, které postupně docházejí. Vaří se to pomalu, což Janu dost vytáčí, tak nakonec rozděláváme oheň.

Údolí je na svazích kamenité s loukami a nízkýmí vrbami v rovnějších pasážích.

20 km
Ondra B.

3.8. 2010 Den třicátý čtvrtý

Ráno s Mončou vyhráváme soutěž o to, kdo bude nejdéle spát. Ostatní zatím pozorují sviště a řeší záhadu zmizelého prkénka, na kterém jsme krájeli včera česnek a jinou zeleninu. Někdo byl líný jej umýt a tak si ho asi půjčili svišti a teď si na něm krájí bobule někde v noře. Jo holt na Yukonu už to není žádná sranda!

Asi o půl 12 se konečně vyhrabeme s báglama na zádech a vyrážíme dále podél potoka, nebo jeho zbytků. Moničce není moc dobře, tak jdeme pomalu, ale stejně nikam nespěcháme. Na soutoku potoků necháváme batohy, bereme pouze jídlo a trochu oblečení a volíme delší, ale údajně rychlejší cestu. Opouštíme louky plné voňavých bylin a i v srpnu zde kráčíme po sněhu. V sedle pod horou lehce svačíme a vyrážíme po prudkém kamenitém svahu vzhůru. Opět je nebe téměř bez mráčku a my jsme vděční za chladnější vítr ve vyších polohách.

Na vrcholu nás vítá meteorologická stanice a dechberoucí výhledy. Opět svačíme a kocháme se.

Dolů se suťovitým svahem doslova hrneme, celkem rychle, až se nám za patami práší. Opět začíná být vedro, tak vítáme návrat k potoku. Batohy jsme naštěstí našli neporušné, nic nechybí. Ještě notnou chvíli sedíme a čerpáme nezapomenutelnou atmosféru tohoto pohádkového údolí.

Cestou zpět po kamenitém korytu potoka se rozhodujeme, že si to zpestříme a půjdeme po vysokém břehu, kde se dle pocestných, které jsme potkali včera, dá jít daleko lépe a jsou tam borůvky.

No moc lépe se nejde, cestu nám ztěžují nízké husté vrby a nerovný terén, ale po přejití pár malebných potůčků nacházíme borůvky a to nám zvedá náladu. Jsou úplně jiné než u nás, ale chutné. Tak se dost zdržujeme jejich sběrem. Cesta opět zarůstá křovinami a vrbami, tak se prodíráme zpět k potoku, který nás dovádí až na silnici a k autu, kam docházíme asi v 19 hod. Kupodivu startujeme, tak popojíždíme pár km, kde nacházíme pěkné, leč trochu špinavé (na místí poměry) jezero. Stejně se osvěžujeme a umýváme.

Na večeři máme snídaňouvou kombinaci slaniny a vajíček a také Cordial a slivovici od tety Viky -děkujem! Tím je o zábavu postaráno. Kolem půlnoci jdeme příjemně unaveni spát.

26 km
Ondra B.

04.08. 2010 Den třicátý pátý

Ráno nás ze stanů vyhání nepříjemné vedro. Né teda všechny, protože Ondra s Mončou se opět snaží vyhrát soutěž „Kdo bude spát nejdéle“ a s přehledem vyhrávají. Okolo auta to vypadá jak na skládce, jak máme všude roztahané krámy. Balíme dlouze, spaly tu opodál ještě dva karavany a neradi vidíme, že naše místo opouštějí dřív než my. Opět si totiž nejsme jistí, jestli dneska nastartujem a oni jediní nám tu mohli pomoct. Dneska je ale náš off-road v dobrém rozmaru, tak startuje jak hodinky a my kolem poledne vyrážíme.

Jedeme po hranici Kluane NP a krajina podél Alaska Hwy. je čím dál tím hezčí, jedno panoramato střídá druhé, tak máme vyhlídkovou jízdu. Placatá krajina porostlá hustými, ale nízkými smrkovými lesíky lemovaná horami s ledovci na špičkách. Kam až oko dohlédne, všechno naprosto nedotčené člověkem.

U Kluane Lake zastavujem na krátkou pauzu na toalety a net, která se nakonec protáhla asi na 3 hoďky. Jó holt jsme nebyli připojení několik dní, tak máme všichni absťák.

Pokračujem na hranice Yukon-Alaska a cesta je stále v horším stavu. Skoro každých 200 metrů musíme zpomalovat a přejíždět různé nástrahy, jako chybějící asfalt, ruzné hrboly a houpačky. Někdy jsou na silnici takové hupy, že tlumiče jsou nadoraz, lítáme po silnici sem a tam a je nám z toho všem blbě.

Po pár stech kilometrů toho ródea zastavujem na hranicích. Je to sice hlavní spojka Aljašky se světem, ale auta tu projíždí jen občas, asi i z tohoto důvodu to byl zatím nejpřátelštější a nejrychleší průjezd celnicí.

Docela jsme to vychytali, protože těsně po nás začli celníci vzevrubně prohledávat autobus nějakých cestovatelů, který byl z neznámých příčin radioaktivní.

Za těch 6 dolarů, které musel každý zaplatit za vstup přes hranice, mohla teda ta silnice být aspoň vyasfaltovaná.

Konečně trošku času posedět si v autě, počítač se celý den nezastaví, píšem deník a upravujem fotky ostošest.

Táboření v Denali, AljaškaTáboření v Denali, Aljaška

Trošku jim na té Aljašce poprchává. Je už večer tak hledáme místečko na nocleh, všude jsou tu bažiny a lesy hluboké, tak je to celkem problém. Nacházíme jednu lesní cestu s nápisem „Neprojíždět, nelovit, nekempovat“. Monča říká, že nás tu může na cizím pozemku kdokoliv zastřelit a ať jsme uvědomnělí. Pochubuju sice, že ten pozemek uprostřed divočiny někomu patří, ale jedem dál. Takhle si ty turisty teda neudrží.

Nakonec nacházíme plácek u bahnitého jezírka. Je fakt poznat, že už jsme na Aljašce, není skoro vidět přes mraky komárů. Děláme oheň a vaříme véču. Bezvýchodná situace, venku se nedá přes samé komáry jíst, ale do stanu si to taky vzít nemůžeme, to zas kvůli medvědům, kteří by pak ze stanu cítili jídlo.

Za těch 6 dolarů, které jsme platili na hranicích, se to teda zatím nevyplatilo. Hermeticky se uzavřít ve stanech, vyvraždit tam všechnu tu havěť a spát.

409 km
Ondra K.

05.08. 2010 Den třicátý šestý

Dnešek byl pravým opakem včerejšího rána, pro samé komáry jsme se okamžitě po probuzení sbalili do auta, bleskově posnídali a vyrážíme na cesty.

Mírně poprchává a je pravda, že komáří intenzita je o něco nižší, než byla večer.

Máme to ještě něco přes 200 mil do Fairbanks, sezení v autě si zpestřujeme vybýjením všudypřítomných komárů, co se nám dovnitř nastěhovali přes noc.

Krajina je typicky aljašská, mokřadní lesíky, mělká bahnitá jezírka a v dáli vysoké hory. Je to tu pusté, ale hezké.

Skoro celou cestu prší, tak pospáváme a jede se příjemně.

Ondra B. to pěkně kalil tak jsme ve Fairbanks už po poledni. I zde mají fungl nové luxusní infocentrum, tady na severu běžný standard každé obce, tak tam hned jedem. Mají zde internet, indiánský workshop, velkou expozici o Aljašce a pěkné holky u informačního pultu, tak zde trávíme pár hodin.

Pak jedem nakoupit několik tun jídla a k večeru do Pioneer parku, skanzenu na okraji města. Mají zde velice zajímavé muzeum a exponáty, vč. velkého kolesového parníku. Všechno for free, akorát škoda, že už zrovna zavírají, tak jsme to proletěli jen v rychlosti.

Už jsme měli hory, tak teď si dáme doly, zlatonosné. V íčku nám dali několik zajímavých typů kam se na ně zítra podívat.

Za městem ještě zastavujem u naučné tabule Alaska Pipeline ropovodu, snad nejdelšího na světě, vedoucího úplně ze severu Aljašky až na jižní pobřeží. Asi dost náročná stavba přes tu pustinu, ale v Ostravě máme takových trubek hafo a není to žádná krása.

Spíme ve zlatonosném údolí, které v roce 1902 objevil průzkumník Felix Pedro. Ten to vlastně všecko způsobil, že to tady potom tak rozrýpali a přehrabali snad každý centimetr. Cedule u našeho tábořiště hlásá, že rýžovat povoleno, tak uvidíme, jestli nějakou hroudu najdem.

My s Ondrou se zde koupeme ve zlatonosném potoce „Goldenstream creek“. Je to sice trošku studené, ale aspoň nejsme takové baby jako Honza s babama, kteří se ve Fairbanks sprchovali každý za 4 dolary.

Eště že jsou tady tak dlouhé dny, máme spoustu času a můžeme všecko krásně stíhat. Spát jdeme po půlnoci jako by se nechumelilo. Za polárním kruhem sice nejsme, ale i tady se už nikdy úplně nestmívá.

387 km
Ondra K.

06.08. 2010 Den třicátý sedmý

Dneska ráno vlezle prší tak vstávání nicmoc, snídáme na stojáka u auta, balíme mokré stany a padáme.

Pokračujem ještě po Steese Hwy., měl by tu někde být zlatý důl, ale nacházíme všude jen hromady hlušiny a rezavého šrotu. Venku je fakt hnusně tak nakonec jen Ondra B. opouští auto a jde na průzkum do terénu. Asi má zlatou horečku, protože to tu vypadá spíš jak v Ostravě na haldě a očividně tu nicmoc zajímavého není.

Zlato sice nenašel, ale vrací se spokojen.

Putujeme zpět na Fairbanks, zastavujeme ještě v jednom starém zlatém dole, ale cedule hlásá, že tuto sezónu pro veřejnost zavřeno. Zatím jsme toho teda dneska moc neviděli.

Ve Fairbanks už jsme jako doma, na chvilku se ještě stavujem do íčka, na poštu a pro benzín.

Benzínové pumpy v USA by mohly být samostnatnou kapitolou. Většinou funguje tak jeden stojan ze všech, ale nikdo se neobtěžuje na to upozornit, takže musíme popojíždět a zkoušet to pojednom. Když vyzkoušíte všechny a nefunguje ani jeden stojan, znamená to, že je pumpa pravděpodobně zavřená. Když chceme platit kešem, jde to jen kartou a jindy zase naopak… Naše dnešní pumpa je s obsluhou, jako jediné nám ten chlápek umyl zadní sklo, které je úplně zakryté baťohama, takže ho stejně nikdy nevidíme a potom nám napumpoval jen polovinu nádrže a tvrdil, že už je to plné. Chtěli jsme si to napustit sami, ale nepustil nás k tomu. Musel jsem to nejdřív zaplatit a potom ho poprosit jestli bych mu nemohl ukázat, jak se to dělá a napustit to a zaplatit ještě jednou. Zkrátka nabrat benzín je pro nás většinou na dlouho.

Pak nás napadá spásná myšlenka jít ještě jednou do toho pioneer muzea, kde jsme včera byli po zavíračce. Trávíme zde několik hodin, protože je tu dost k vidění. Nejvíc nás vzaly modely vysvětlující způsoby těžby zlata za časů zlaté horečky a prohlídka kolesového parníku. Vlastně jsme zde viděli to, co jsme předtím chtěli ve zlatých dolech a i mnohem víc.

Poté musíme, jako každý den, strávit několik hodin v autě a přesunout se do Denali NP. Ta Aljaška je teda oproti Yukonu mnohem chudší na panoramata. Nekonečná pustina.

Až teprve vjezd do Denali nás opět probudil z dřímoty. Jedeme údolím svižně tekoucí Nenana River a krajina se začla vlnit a hornatit. Škoda, že je zataženo, protože jinak by určitě byla vidět Mt. McKinley.

Ve visitor centru při hlavní vstupní bráně do parku jsme postupně zasvědcováni do zdejších podmínek pro vstup. Není to jednoduché prokousat se složitým systémem různých povolení, poplatků, typů autobusů a kempů, to vše v několika různých kategoriích a vyjednat to v několika různých kancelářích. Prý, že mají otevřeno jen do šesti, tak jsme měli strach, že jsme přijeli pozdě, ale vlastně je tady už jiné časové pásmo a my máme v autě furt nastavený starý čas, takže to stiháme. Vybrali jsme si místo, kam bychom se chtěli podívat, shlédli jsme povinný instruktážní film, jak se chovat v divočině při různých nepředvídatelných situacích, a zbytek přípravné procedury pro několikadenní tůru podstopupíme ráno.

Potkali jsme tu jednoho Slováka a Češku z Ostravice, co jsou tu na léto na work and travel. Pracují jen nedaleko našeho kempu tak trávíme společný večer u řeky, pijeme piva a sdělujeme si naše poznatky z cest. Všechno tu znají tak nám radí typické české kličky jak udělat všechno co nejlevněji a nejjednodušeji.

Už zase mírně poprchává, tak snad se počasí do zítřka trošku umoudří, dobrou noc.

303 km
Ondra K.

07.08. 2010 Den třicátý osmý

Dnešní psaní deníku je poněkud zvláštní. Sedím sám v mlze na pahorku nad stany, asi o půl šesté ráno, ostatní spí já hlídám před……., ale nepředbíhejme.

Dnešní den začal klasicky aljašsky. Lehce prší a je mlha. Spěcháme, proto balíme mokré stany a bez snídaně opět marně zkoušíme nastartovat auto. Jelikož je těsně před osmou ranní není v kempu moc živo, tak nám docela dlouho trvá než nám někdo pomůže nastartovat.

Před kanceláří pro rezervaci parku je již v 8:45h pár nadšenců. Jsme trochu nervózní, ale máme náskok ze včerejška, kdy jsme shlédli bezpečnostní video, tak se dostáváme k registraci jako první. Bereme unit 9, která je akorát pro šest lidí, takže jsme si pronajali celou oblast jen pro sebe. Fasujeme 4 bear boxy na úschovu jídla.

Autobusy určené pro kempery jezdí jen v 8, 11, 14 a 16 hodin. První dva už jsou plné, tak platíme každý přes 30 USD za jízdenku na 14 h. Máme relativně dost času, při čekání v infocentru, potkáváme ještě slováka Ivana ze včerejška a domlouváme pondělní smaženici u řeky (je tu prý spoustu hub).

Pak se klasicky zasekneme na internetu, takže ve finále jsme rádi, že autobus stíháme.

Paní řidička zeleného autobusu vypadá jak vysloužilá vojanda. Pořád nám něco vykládá o národním parku. Z autobusu pak vidíme kousek losa, na 300 m grizzlyho se dvěma mláďaty a horské kozy. Po asi 3 h jízdy a 2 krátkých zastávkách a vysedáme z autobusu na hranicích naší oblasti.

Je to rozlehlé údolí, které lemují zpočátku mírnější, na konci pak strmé štíty hor porostlé v nižších oblastech travinami a keři. Údolím teče řeka Toklat, která se rozlévá do několika proudů po celé šířce údolí a tvoří tak široké kamenité koryto.

Máme v úmyslu dojít k vodopádům, co nám popsal Ivan po levé straně úbočí. Zprvu se prodíráme nízkými vrbami, kde je spoustu stop losů, vlků a pár koroptví. Pak už pohodlně jdeme kolem řeky kamenitým dnem údolí. Rozdělujeme se na dvě skupiny a pomocí vysíláček nacházíme malé vodopády a pěkné místo u čistého potůčku (řeka teče přímo z ledovce, který uzavírá údolí z jihu a je kalná).

V Denali bez pepřových sprejů ani krok, AljaškaV Denali bez pepřových sprejů ani krok, Aljaška

Dle bezpečnostních pokynů jdeme vařit 100 m od stanu k potůčku. Po večeři shlédáváme, že Ondra s Janou si vzali mnohem více jídla, než mohou dát do svého bear boxu. Ondrův návrh „nechat to vedle“ padá v momentě kdy na scénu přicházejí 3 medvídci grizzly. Všimla si jich Janča Kub., která má asi dvě dioptrie a nenosí brýle, což je na pováženou. Medvědi jsou docela blízko, tak se držíme rad z videa – máváme a děláme hluk. Koukají na nás na půl udiveně a na půl pohrdavě, obcházejí nás asi 80 m proti proudu potoka. Rychle se snažíme o fyzicky nemožnou věc, narvat vše do bear boxů. Medvídci se opět přibližují a tak je „zaháníme“ na malý skalnatý pahorek nad námi, kde si lehají a vypadají klidně. Každý je krapet ve stresu, tak se Ondrovi podaří vysypat cukr, ve spěchu ho alespoň oplachujeme z kamení a odnášíme jídlo z dohledu medvědů. Tam ho nějak balíme, co se nevejde, musíme sníst nebo vysypat do řeky.

Já hlídám u stanu, které mají medvídci vzdálení asi 120 m jako na dlani a ostatní jdou schovat jídlo na opačnou stranu. Medvědi polehávají a vypadají dost líně. Za to my máme nervy na pochodu. Uvažujeme o přesunutí táboru, nakonec však zůstáváme. Noc ve společnosti tří grizzly neslibuje moc klidný spánek, tak se domlouváme na hlídkách a pravidlech kdyby se méďové přiblížili. Začínají holky: Monča a Jana v 23h-01h, pak Honza a Jana  01h-03h, Ondra K. 03-05h a já tu sedím od 05h-07h.

Všude je mlha a lehce mrholí. Medvědi odešli asi 15 min. před začátkem mé služby neznámo kam a není po nich ani vidu ani slechu.

Jdu na obhlídku okolí, kdybych se nevrátil pomstěte moji smrt… 

Ondra B.

08.08. 2010 Den třicátý devátý

Ondra B. Se vrátil!

Mít hlídku bylo po půlnoci dost náročné, padla hustá mhla, tak bylo vidět jenom pár metrů kolem stanů a hlídkovat jsem musel jenom sluchem. Hned jak mhla k ránu prořídla a začlo se pomalu rozednívat, spatřil jsem obrysy medvědů, kteří se vzbudili a někam se tiše vytratili.

Medvědi ví jak na to, vstávají se svítáním a ujdou určitě mnohem delší tůru než my. My jsme potřebovali dospat, tak lezeme ze stanů až kolem 11 h, kromě Ondry B., který se zrovna vrací z krátkého výšlapu na vrcholek nad námi.

Začalo šíleně fučet tak balíme bágly na jednodenní, resp. půldenní, tůru a padáme.

Pokračujem údolím dál dozadu a chcem dojít až k ledovci, který je na jeho konci. Míjíme nádhernou louku u vodopádů. Tak to asi bylo to místo doporučované pro nocleh Slovákem Ivanem. Škoda, že jsme sem nedošli včera, máme sice taky vodopády, ale menší a louku nakřivo.

V jednom místě musíme brodit, řeka zde má několik ramen a je studená jako čert, tak se to holkám mooc líbí.

Strašně fučí, jak jsou na tom asi naše stany?

To údolí k ledovci je mnohem delší, než se zdá. Šlapem hodinu za hodinou, ale přibližujem se jenom pomalu. Holky nakonec odhlasovaly, že to otočíme kus před ledovcem, stejně je prý špinavý a depresivní.

Nejdřív jsme my kluci uvažovali, že bychom se rozdělili a podívali se k tomu ledovci sami, udělali jsme však dobře, že jsme šli zpátky společně s holkama. Na zpáteční cestě jsme totiž zase narazili na další medvědy. Tentokrát jsme si jich všimli mnohem dřív než oni nás (první je zas viděla Janča Kub.). Velký a malý a mají to namářeno údolím přímo k našemu táboru. Asi by nebylo dobré, kdyby tam dorazili dřív než my. Jdou však pomalu a pasou se v křovích, tak je obloukem obcházíme a jdem ke stanům.

Musíme uvařit véču a máme strach, že se bude včerejší scénář opakovat, bereme vysílačky a jdeme do našeho závětří sto metrů od tábora vařit. Honza zůstává na vyvýšenině nad stany a hlásí polohu medvědů, neboť my na ně nevidíme.

Z vysílačky jsme postupně obdrželi tyto informace: „Jsou asi kilometr nebo osm set metrů daleko a jdou směrem k Vám… Zalezli do křoví a ztratili se mi z dohledu… Vypadá  to, že mají stejnou trasu jako ti včerejší medvědi…“

V takovém strachu se moc vařit nedá, proto nakonec házím do vařící se vody jenom čaj a né těstoviny jak bylo v plánu a prcháme ke stanům. Monča s Ondrou B. uvařit stihli taktak, bobřík odvahy splněn.

Jdeme s Janou uklidit jídlo do našeho úložiště 100 metrů od tábora a vtom se najednou ti dva vynoří kus od nás. Pohybujou se sakra rychle! Panicky všechno cpeme do bearkanystrů a vyhlašujem poplach. Zastavili se kousek pod našim kempem a pasou se tam, modlíme se, aby se zase nerozhodli zalehnout u nás, znamenalo by to další bezesnou noc.

Nakonec se pomalu odsunujou dál, tak to vypadá, že jediná nepříjemnost dnešní noci bude ten neustávající silný vítr.

Ondra K.

09.08. 2010 Den čtyřicátý

Zase jsme moc nespali. Vichr z hor zuřil celou noc a my to museli přetrpět zavalení ve zmítajících se stanech. Bylo to na hranici, ještě o malinko víc a byla by nám odletěla střecha nad hlavou.

Vylézám první ze stanu a jen co se rozkoukám a zaostřím na okolní předměty, zpozoruji, že tři kameny na obzoru se celkem rychle pohybují k nám.

Sakra, zase medvědi, a tentokrát jsou to pěkní macci! Vyhlašujem poplach a vzápětí jsou všichni na nohou a v plné zbroji. Máme pepřáky, rozbušky, nůž a cepín tak ať si příjdou!

Běží k nám a vypadá to hrůzostrašně, nakonec nás však zpozorují a mírně mění směr. Spíme asi na nějaké medvědí křížovatce, zastavili se opět pod našim kempem a začli hodovat na borůvkách.

Jsme už hotoví, kvapně snídáme a balíme.

Nabízím všem gumové medvídky, ale nikdo nechce. Prý, že medvídků bylo v posledních třech dnech už dost.

Ostražitě se proplétáme křovisky zpět k silnici, víme už kudy, tak jsme za dvě hoďky u cesty. Zastavuje nám první autobus, čeká nás několikahodinová zpáteční cesta na začátek parku, tak si konečně můžem oddechnout.

Na parkovišti berem auto (opět nás musel nastarovat kolemjedoucí trak) a jedem na místo, kde máme smluvený sraz s Ivanem a Evou, které jsme potkali předtím. Vědí, co potřebujem, tak nám u nich na ubytovně nabízí sprchy, prádelnu a společenskou místnost s kulečníkem a pingpongem.

Navíc nás seznamujou ještě s jedněma Čechama Lukášem a Lídou, kteří jedou taky z Vancouveru, ale opačným směrem než my. Ivan s Evou jsou očividně rádi za každého Čecha, kterého tady potkají, tak se nás všechny snaží udržet v Denali co nejdýl. Mají pro nás různá lákadla, například v podobě hromady hub, co právě našli. Přesouváme se všichni do kempíku u řeky, děláme na ohýnku víbornou smaženici a pijem pivo.

A nikde žádní medvědi, krásný to večer!

13 km
Ondra K.

Salmon Glacier, AljaškaSalmon Glacier, Aljaška

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Zkušenosti čtenářů

Libor

Je to pěkně a vtipně napsané, i pokračování (až na pár hrubek). Nerad bych, aby si zájemci o Aljašku mysleli, že tam pořád prší nebo mrholí. Jel jsem podobnou trasu z Calgary a zpět 38 dní o rok dříve a téměř nepršelo, většinou bylo slunečno. Větší déšť byl za 2 týdny na Aljašce na přelomu července a srpna jen 2x na pár hodin a 2 dny mrholilo, na Yukonu téměř nezapršelo. Nejsušší je v létě podle statistik červen, pak červenec.

Salmon Glacier na poslední fotce je v Kanadě, ale, pravda, těsně u hranice s Aljaškou. Asi jste si nevšimli cedule „British Columbia“ cestou z Hyderu k němu. My spali přímo na vyhlídce na něj, Keith Scott, medvědi ani komáři tam nebyli. Jinde bylo medvědů opravdu dost, ale kromě Denali jen baribalové. Komáři otravovali málokde. Forda jsme měli taky, ale téměř nového z půjčovny. Ujeli jsme 10700 km a žádný problém.

Místo výletu na řece u NP Kluane doporučuju vyhlídkový let z Haines Junction nad obrovskými ledovci, které se postupně sbíhají z menších do větších, i těsně kolem ledových vrcholků hor. Jiná možnost, jak ten NP pořádně vidět ani není, i když jinak jsem příznivcem trekingu než letů. Stojí to nad 150 CAD na osobu podle délky letu, ale byl to asi nejlepší zážitek z Yukonu.

V NP Denali je jednodušší a méně dobrodružná varianta, ale s nejlepšími výhledy na Mt. McKinley při dobrém počasí, a to Wonder Lake, kde jsou kovové schránky na jídlo. Je to kemp, ale jen s pár místy na stany, takže moc lidí tam není. Autobusem se dojede až k němu. Na pěší výlet se v takovém případě dá jít přechodem hřebínku na sever od íčka, kde pak dolů už stezka nepokračuje, ale jít se dá snadno podél řeky třeba na západ a pak to stočit k silnici.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí