HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Život v Tibetské škole

Život v Tibetské škole

  Sezení na zemi, minimum učebních pomůcek, 6 dní v týdny i 10 hodin denně. Škola v Tibetu není žádný med, ale je nezbytně nutná!

Do odlehlých oblastí Tibetu jsem se dostal jako dobrovolník občanského sdružení M.O.S.T., které začalo v roce 2010 ve spolupráci s místními tibetskými organizacemi podporovat projekty zaměřené na vzdělání tibetských dětí.

Když míříte do Tibetu, musíte napřed do Číny. A když chcete do tibetského městečka Kardze mezi dřívějšími provinciemi Amdo a Kham, tak si tu cestu musíte doslova vysedět. Letadlem do čínského Xiningu 21. století, ale pak už jako byste putovali pozpátku v čase

Jízda stoletími

Vyjíždím z městské džungle Xiningu, všude kolem jsou třicetipěti patrové paneláky, mezi kterými se najednou nějak špatně dýchá. Odtud mě čeká cesta 1600 km dlouhá v přeplněných „mipao“ (čínském taxíku). No ale jak zjišťuji, cesta do pustiny nebude tak jednoduchá. Na zastávkách bez znalosti čínštiny nebo tibetštiny totiž netrefíte ani do správných dveří na WC. Na angličtinu můžu zapomenout.

Čtěte o tibetské Lhase nebo jedinečné poutní hoře Kailás.

Jsem jedním z patnácti pasažérů taxíku, který je určen pro deset lidí. Řítíme se dál. Billboardy a rudé vlajky řídnout a kolem se objevují nomádské stany, Tibeťané v kloboucích na koních. V duchu odpočítávám století, jen divočina, smečky psů, tisíce jaků, prameny, jezera. Překonáváme nespočet sedel s nadmořskou výškou nad pět tisíc metrů, ani už nevím, kolik že jich to bylo, občas míjíme vesnice a kláštery. Pro nás středoevropany pocit nedozírného prostoru.

Těch 1600 km zvládám za čtyři dny, ruka mě bolí, jak jsem se pořád musel držet stropu taxíku, abych neměl úplně otlučenou hlavu. Úvahy o tom, kdy tibetský řidič za volantem usne a v koho nebo co se pak převtělím, mě po první noci přestaly vzrušovat.

Snad si Číňané nevšimnou…

Konečně vystupuji v tibetském městečku Kardze. Historická část vypadá jako skanzen starého Tibetu. Domky z vepřovic, tu a tam ze zdi vykukuje omšelý trám, každý centimetr dřeva je vyzdobený, jačí lejna se suší na zdech. Pozoruji stoletou stařenku, které trvá asi pět minut, než ujde pár kroků k solárnímu, podomácku vyrobenému vařiči. Malí kluci na nás ukazují prstem a smějí se tomu, že přijeli „ou-dží“ (Evropani).

Krásná copatá Tibeťanka myje na ulici svoje umouněné dítě ve škopíku. V jedné uličce vyrábějí Tibeťané kamna, v druhé uličce zase nábytek z voňavých prken. Tiše se modlím, aby si tohohle kousku Kardze ještě dlouho nevšimli čínští plánovači pokroku. Buldozery sem mohou přijet kdykoliv a pod vlajkou modernizace a hlavně byznysu pro čínské stavební firmy tu pak budou během několika měsíců stát bloky betonových domů. Možná se v nich bude žít pohodlněji, ale bez duše, bez minulosti, bez radosti z dvorku plného muškátů a bez vůně jačího trusu.

V nových čtvrtích se domy snaží vypadat jakoby tibetsky. Bydlí v nich čínští přistěhovalci, kteří si vytvářejí vlastní Kardze. Své obchody, své diskotéky, své úřady a Tibeťané se ve vlastním městě jakoby ztrácejí.

Jedna tibetská škola

Opouštím Kardze a ve výpravě pokračuji dál, hlavně proto, abych zjistil, jak to vlastně vypadá s tibetskými nomády, jejich dětmi a tibetštinou ve školách. Vydávám se do školy Gyalten, je to naštěstí jen asi 30 kilometrů daleko. Sleduji cestu opět namáčknutý v taxíku, posloucháme tady tibetský popík z mobilu, auto příšerně skáče, víří se prach.

Po cestě transparenty, na nich mladá čínská policistka s nápisem vyzývajícím k budování harmonické společnosti. Čína o překot staví cementárny, buduje silnice, staví vojenské základny, kácí aleje starých stromů. Celé to úsilí musí vysvětlovat na billboardech, protože místní Tibeťané z toho moc nemají, vše se buduje pro Číňany. Pořád jsem ale v Khamu, to jsou tisíce kilometrů plání, hor a lidí, kteří jsou k nim přirostlí. Není možné je snadno uchvátit, zmodernizovat a počínštit.

Zastavujeme a já vystupuji „tady-někde-to-musí-být“, v nedalekém klášteře nikdo neumí čínsky. Jindy bych z toho měl radost, nakonec se domluvím s mnichy tibetsky. Posílají mě směrem ke škole. Je už dost pozdě, ale to nevadí. Vůbec jsem nečekal, že tu bude tolik dětí, odhaduji jich tak na 300.

První Tibeťan, na kterého narážím je naštěstí můj „kontakt“ a zároveň taky jediný Tibeťan v celém Khamu, který umí anglicky.  Jmenuje se Tsundu a učí ve škole. Je přivolán také pan ředitel, ze kterého vyzařuje starosvětská důstojnost, vítá mě slaným čajem opatrně, ale srdečně. Do těchto končin totiž Evropané vůbec nejezdí. Vysvětluji, že jsem sem přijel proto, abych zmapoval situaci ve škole a domluvil se na finanční podpoře dětí.

Smutná centralizace škol

Druhý den ráno je mezi dvěma školními budovami spousta vřískajících dětí, pobíhají, ale docela disciplinovaně, sem tam se jim na krku začervená pionýrský šátek. To už prý patří k věci, je to nařízeno školským úřadem, stejně jako čínská vlajka na dvoře a výzdoba tříd. Připomíná mi to moje mládí za komunismu, dětem je to srdečně jedno, pro ně jsou důležití kamarádi, lumpárny a učebnice s komiksy v tibetštině.

Je to tu ale dost omšelé, je mi jasné, že škola má finanční problémy. V některých třídách chybí lavice, nikde není topení, no a jídelna vypadá jako polní kuchyně na prázdninovém táboře. Škola není financována ze státních peněz, na provoz si musí sehnat peníze sami. Zjišťuji základní informace. Dozvídám se, že fungují zdarma pro nejchudší nomádské děti už od roku 1994. Negramotnosti je tu opravdu veliká, někde až 90%.

Po vládních reformách jsou dnes v Khamu zavírány malé školy v odlehlých vesnicích a místo nich jsou školy centralizovány. To je ale potom dost velký problém pro nomády, kteří nemohou své děti posílat do několik dnů vzdálených škol a navíc ani nemají peníze na ubytování v internátě a na jídlo. Proto i tady v Gyaltenu studují a bydlí děti vždycky čtyři měsíce, no a pak mají dva prázdniny v létě i zimě.

Do školy 6 dní v týdnu, 10 hodin denně

V lednu a únoru je v Khamu příliš velká zima a děti ji tráví doma u rodičů. Pokud byste se chystali teď začít místním dětem závidět, tak upozorňuji, že se do školy chodí šest dní v týdnu a prvňáci mají denně deset vyučovacích hodin, v sobotu „jenom“ šest.

Procházíme s Tsunduem třídy, malé děti sedí na zemi a opakují po učiteli tibetskou abecedu. Nikdo se nestydí, děti jsou zvědavé, myslím, že ještě neviděli Evropana. V dalších třídách už děti čtou, sem tam je mezi nimi i někdo starší, kdo začal chodit do školy později. Učí se tu tibetštinu z tibetských učebnic, které škole darovala jedna anglická organizace. Mají také tibetské učebnice matematiky, přírodopis i fyziku.

Pak se taky musí učit čínštinu, bez které se už dnes Tibeťané neobejdou. Kdo neumí čínsky, nesežene práci, ve městech si nevybere peníze z bankomatu, neprodá své výrobky na trhu. Jdeme dál, můžu nakouknout i do soukromí dětí. Stojíme ve dvoře, kde jsou ubytovaní kluci a holky. „Tak tady napravo,“ ukazuje Tsundu, „bydlí dvě stě kluků a nalevo dvě stě holek. Jsou na ně dva vychovatelé.“

Nakukuji do pokojíků a obličej se mi tvaruje do jednoho velkého otazníku. V pokoji je osm holých paland, strop očividně protéká, jedna žárovka na pokoji, jedna skříňka a lavorek na mytí pro každého. Nevidím nikde žádné topení a to tu bývá v prosinci i mínus třicet. Bezděky srovnávám tohle s podmínkami u nás doma a počítám pak společně s vedením školy, kolik peněz je potřeba na základní opravy ubytování. A pořád se snažím zaplašit představu, jaké to je mít osm let, být čtyři měsíce bez mámy a chodit si v mrazu s lavórkem pro vodu na mytí.

Večerní kruh

Zážitek pospolitosti, čistého zpěvu, dětské radosti. Děti se shromáždily na nádvoří, namačkaly se v kruhu vedle sebe a pak to začalo. Hecují se, až vždycky jeden odvážlivec předstoupí před ostatní a zpívá. Je to těžko popsatelné, je v tom všem spousta naděje a taky chuť dětí dokázat si, že se v dnešní Číně neztratí. Tiše doufám, že se mi tento pocit podaří u nás doma předat dalším lidem, kteří pochopí, jak je pro malé Tibeťany důležité chodit do školy.

Rychle jsem ve škole zdomácněl, pomáhám připravovat jídlo, večer konverzuji s učiteli a taky mě vzali do nedalekých „čhu-cchawo“ (horkých pramenů). Lebedím si spolu mnichy, učiteli i pastevci v horké vodě a sleduji okolní čtyřtisícové kopečky, které teď v září pomalu pokrývá bílý sníh. Ale musel jsem se rozloučit a pokračovat v cestě do dalších škol. Sliby, že zase přijedu a že se nám určitě podaří v daleké ou-džou (Evropě) získat peníze na jídlo a ubytování pro děti ve škole byly v tu chvíli skutečným závazkem, ze kterého se nedá jen tak couvnout…..

Občanské sdružení M.O.S.T. – V odlehlých oblastech Himálají ve výškách 4500 metrů chráníme nomádské rodiny před přesídlením do cizího prostředí a pro jejich děti jsme vybudovali mobilní školu. V létě 2011 jsme založili první tibetskou chráněnou šicí dílnu v Ladaku. Přímo v Tibetu jsme začali podporovat dvě velké školy pro 630 dětí. V projektu Kmotrovství na dálku podporujeme 345 lidí. Letos slavnostně finalizujeme a otevíráme ženskou klášterní školu ve Spiti. Česká veřejnost může podpořit výuku dětí zakoupením certifikátu, díky kterému jim budou zakoupeny učebnice. Podívejte se na náš obchůdek www.protibet.org

Zkušenosti čtenářů

Bazy

podle mě je právě tento přežitek dnešního staletí a spasitelský komplex se snahou tyto lidi začlenit do naší kapitalistické společnosti největší problém. Další generace bude o těhle lidech číst jenom z učebnic. Několik tisíc let žili bez nás a mi tam taháme problémy dnešní doby a myslíme si jak těm chudinkám nepomáháme. Jenom zabíjíme cizí kulturu, nic víc.

Bazy

Jenom dodám že je to stejný případ jako s Bhutánem, od doby kd se částečně otevřely hranice a zavedlo televizní vysílání (tuším že to byl úplně poslední stat, který ho ještě neměl) se v zemi rapidně zvedla agresivita a celkově zločin v zemi, kde ho předtím (dalo by se říct bez nadsázky) vůbec neznali.

Petr

Milý „Bazy“, pročetl jsem článek Michala Majera, který se domnívám je (hlavně) o dvou věcech. 1)že se KOMUNISTICKÁ Čína šedesát let snaží předělat Tibet k obrazu svému a na původní obyvatele kašle a proto je dobré jim alespoň trochu pomoci (nechápu Tvé „začleňování do naší kapitalistické společnosti“?) 2) součástí této pomoci je i jedno české občanské sdružení. Nevyváží žádnou ideologii, nevnucuje náboženství, nemá v zemi podnikatelské plány – prostě pomáhá tibetským dětem k možnosti kvalitnějšího vzdělávání. Jak může tento fakt přispět k zvýšení zločinnosti v Tibetu? (Tvá paralela s Bhútánem…)

jarda

Clanek je spis o tom, jak nekdo bez zakladni znalosti veci, prostredi a souvislosti (probuh, naucit se aspon komunikativne cinsky snad neni pro mladyho inteligentniho cloveka zas takovej problem) dela dalekosahly zavery. Trochu to pripomina clanky v kanadskych nebo britskych mediich o tom, jak v CR vrazdi a diskriminuji zli rasisticti obyvatele prislusniky romskeho etnika.

Uplne stejnej clanek by se dal napsat o horskejch skolach v Sichuanu, Qinghai nebo treba v Gansu, akorat ze by se jednalo bud o skoly pro samotny Hany nebo pro nejakou jinou minoritu (Ha, Miao, Hui…), ktera neni tak „medialne protlacovana“ jako Tibetani. Mimochodem topeni ani klimatizaci nema ani vetsina studentskejch koleji patrici bohatym univerzitach ve velkejch cinskejch mestech…

Kelsang Lhamo

Jarda: ano, topení nemají. Traduje se, že od Shanghaje na jih. Jenže ti mají alespoň čtyři peřiny na osobu a dostávají horkou vodu na pití v jídelně a teplou vodu na umývání mají v koupelně, zatímco tyto děti si většinou musí vystačit s jednou děravou dekou stejně jako s děravým stropem a vystát frontu až se uvaří voda na ohništi.
Ano, stejný článek by se dal napsat o spoustě škol v Amdu (čínský Qinghai, Gansu), Khamu (čínský Qinghai, Sichuan, Yunnan) a samozřejmě 99% území Ü-cangu (čínská Tibetská autonomní oblast).
Jiné čínské národnosti nejsou tak protlačované, protože jejich počty jsou v řádech stovek, tisíců. Současné děti neumí původní-vlastní jazyk a defacto celkově byly počínštěny. Tibet, jakožto 25% současné ČLR také původně Čína nebyl, proto je „protlačován“.

Bazy: nechápu souvislosti. Článek je o snaze pomoci tibetským dětem zpřístupnit alespoň ZÁKLADNÍ vzdělání, které sice mají podle čínské ústavy povinné, nikdo jim ale nedá školu, učebnice a ubytování jen tak. Bohužel v (nejen) v Tibetu se množí misionáři (s různými formami různých náboženství) jako houby po dešti, kteří se právě snaží měnit a „vylepšovat“ původní kultury. Nebýt podobných snah dodat tibetským dětem učebnice v jejich jazyce, tak už by Tibet a Tibeťané byly jen pojem z historických knih.

Kelsang Lhamo

autor: povedený článek!
Mian-bao(-che) – čínský taxík na delší vzdálenosti, většinou tam, kde nefunguje veřejná doprava.
Ou-zhou-ren – „Evropan“ čínsky, tibetsky mluvící Tibeťané říkají ?????????(??) čhi-gjäl(-wa).
Ou-zhou (ou-džou) – „Evropa“ čínsky. Tibetsky hovořící Tibeťané říkají ??????? Jorob.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí