Cestopisy a reportáže

Zpětně vzato, hostel v tomhle atypickým paneláku vlastně aspiroval na to být svým životem skutečně prvním pořádným hostelem na naší cestě: amplion nás včera svolal na společný čaj do společenské místnosti. Tam byla v rohu dokonce i kytara a představoval jsem si, co by se asi tak stalo, kdybych jim tam zahrál třeba kousek Frankyho dlouhána.

Docela dost prší. Okny pokoje je vidět, že cyklisti jezděj i s deštníkem, ale pozor, v Osace na to maj vychytávku – držák deštníku na řídítkách (volná ruka se pak může použít třeba k držení cigára).

Na Nový rok jsem si zaplatil pravou japonskou novoroční (rozuměj opět opulentní) snídani a i tady v hostelu to byla pastva pro oči, fakt nádhera, ale nebudu zapírat, že s některými částmi jsem měl hodně co dělat (no, taky se mě ptali dvakrát, jestli chci fakt pravou japonskou novoroční snídani), zápasil jsem s tím jídlem snad hodinu, ale všechno se do mě prostě nevešlo a pro každej případ jsem si pak dal ještě studené saké, kterým se ostatně začínalo. A v době, kdy v Čechách kulminovaly novoroční oslavy, jsem se už plavil zcela bez kocoviny trajektem na pevninu, do půlmilionového města Himeji.

Probudili jsme se do nádhernýho Silvestra – bylo azuro, bezvětří a teplo, čili na místní poměry úplnej zázrak. Paní z recepce nás nasměrovala k zastávce busu, i popadli jsme batoh a rychle vyšli; v plánu jsme měli vyjet busem ke spodní stanici lanovky jezdící na vrchol Kanka-kei a odtud jít pěkně po svejch. Nakonec nám autobus těsně ujel, takže než čekat třičtvrtěhodiny na další, to jsme šli radši pěšky.

Snažil jsem se ráno kvůli vydejchanýmu vzduchu otevřít okno. Nešlo to, tak jsem za to vzal pořádně a vyjelo mi z kolejniček. Ale otevřelo se a uviděl jsem, že vzduchem poletujou sněhový vločky a střechy maj poprašek. Jinak bylo krásně, svítilo sluníčko.

Necháváme si batohy ve skladu hostelu a paní z recepce říká, že kdybychom přišli a byl tu zmatek, ať se nebojíme, budou prý mít požární cvičení.

Jak rychle bouřka přišla, tak rychle i odešla, ráno svítilo sluníčko a na obloze byly pěkný dramatický mraky. Cestou na Yurikamome v devět ráno bylo krásně vidět Fuji, snad nejostřeji za tu dobu, po kterou tady jsem, fakt je nádherná (teda když je vidět).

Od rána lilo jak blázen, nemyslím tím český milosrdný déšť, ale tuhle zákeřnou japonskou variantu, kdy se k provazům vody musí ještě připočítat menší tajfun.